Celý těhotenství jsem si kladla otázku

-"Budu toho druhýho milovat stejně?"

-"Nebude to "jiný"?"

-"Je v mým srdci vůbec ještě místo?"

a podobný bláboly, kterýma si (podle toho, co jsem četla) si prošlo mnoho maminek. Naše druhý miminko nebylo plánovaný. Řekla bych, že to přišlo v dost nevhodnej čas, kdy jsme s partnerem neměli uplně "růžový" období. Do toho jsme tehdy pořídili štěně a jedno k druhýmu. Ale pak jsem se snažila odpovědět si na otázku "Kdy je vlastně ten správnej čas?" Přišlo to neplánovaně a tehdy, kdy mělo! Jsem o tom přesvědčená. Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř a vzhledem k tomu, že jsme spolu už nějakej ten pátek, bylo mi jasný, že všechno ustojíme a početí miminka byl jen impuls k tomu, aby to bylo lepší hned! Na co čekat a ztrácet čas? Problémy se ale valili dál a dál a dál....já věčně naštvaná, uražená, smutná a hlavně teda závislá (extrémně závislá) na prvním synovi. 

-"Jak to bude?"