Dítě, které je běžně usměvavé, nevadí mu být u jiných lidí, umí si samo pohrát a jako mávnutím kouzelného proutku se ze dne na den změní v plačtivé, když se od něj vzdálíte na pár sekund či pár metrů? Neustále si nárokuje vaši pozornost, s nikým jiným nevydrží? Výše popsané zná asi většina rodičů, i takto se může u dětí projevovat separační úzkost. Co to přesně separační úzkost je a jak na ni, to vše si popíšeme v tomto článku.

Separační úzkost vzniká nejčastěji u kojenců, a to mezi šestým až dvanáctým měsícem. Jde o úzkostnou poruchu, která se však může u kojenců objevit i dříve či přijít až později, v batolecím období. Při této úzkostné poruše dochází k nadměrnému a nepřiměřenému prožívání strachu a úzkosti.

Dítě v takovouto chvíli odmítá kohokoliv, kdo není jeho máma či jiná blízká osoba, která o něj pečuje. Dítě pociťuje strach, bojí se, že už tuto blízkou osobu nikdy neuvidí, že se nevrátí, bojí se tuto osobu opustit. I když si mnozí lidé myslí, že je dítě rozmazlené, nemusí tomu tak být.

Dítě si utváří citové vazby a pouta k nejbližším lidem, formuje si osobnost, jde o běžný vývojový proces. Jestliže by k tomuto nedocházelo, je možno to chápat také jako poruchu ve vývinu. Dítě si k matce či blízké osobě totiž netvoří silné citové pouto.

Toto separační období u dětí může trvat různě dlouho, pár dní, týdnů či měsíců. Podobně jak se objevilo, tak i odejde. Ze dne na den. Separační úzkost se může objevit i u většich dětí, v předškolním i školním období.

Jaké jsou příčiny „období“ zvaného separační úzkost?