Víte, že mít pejska je i velká výhoda? Nacvičili jsme si s manželem výchovu dítěte. Sice je to vlastně slabý odvar od výchovy dvounohého dítěte, ale je fakt, že když už bylo něčeho moc, tak jsem ji mohla nechat doma samotnou a jít třeba s kamoškou na kafe.

Jen pro ty, co mají rádi pejsky a ostatní zvířátka 😊

Jsem mámou dvou úžasných dětí, ale byla jsem mámou i úžasné Bekynky francouzského buldočka. S manželem jsme si ji pořídili po roce vztahu. Vždycky jsem tvrdila, že je to mé prvorozené miminko a tvrdím to už i jako zkušená máma dvou dětí.

Byla úžasná, hravá, mazlivá a samozřejmě i na zabití (jako každé jiné dítě). Bohužel byla, protože nám před rokem zemřela a stále mi moc chybí. Ale teď k tomu hezčímu...

Víte, že mít pejska je i velká výhoda? Nacvičili jsme si s manželem výchovu dítěte. Sice je to vlastně slabý odvar od výchovy dvounohého dítěte, ale je fakt, že když už bylo něčeho moc, tak jsem ji mohla nechat doma samotnou a jít třeba s kamoškou na kafe. 

Milovala jsem chvíle, kdy mi byla zima a ona se tak věrně tulila a zahřívala mě (jasně, chlapa to ze začátku taky chvilku bavilo, ale co si budeme povídat, stejně mu to dlouho nevydrželo).

Několik krásných let jsme si užívali, pak přišlo mé první těhotenství. Někdy mi přišlo, že se tulí víc, jindy byla taková nafrňená a schovávala se víc k manželovi. Hodně jsme ji připravovali na to, že se z ní stane velká sestra.

Nastal den "D" a přišel na svět náš syn. Byla jsem pyšná na syna a i na Bekynku, ona perfektně zvládla být tou velkou sestrou. Když se probudil v postýlce v jiné místnosti, tak  mi přišla říct, že už je vzhůru a mám jít za ním. Byla úžasná a i přes to, že byl syn náročné uplakané miminko, vždy jsem si pro ni našla chvilku a pomazlila jsem se s ní. 

Znáte ten pocit vyčepání z uplakaného miminka? Je to hrozný pocit... Ale Bekynka se na mě vždycky tak krásně podívala, přesně tím chápajícím pohledem, že mi rozumí a úplně mě chápe a chápe tu bezmoc a tak. S tím úžasným pohledem se ke mě přitulila, zafuňela a zachrochtala mi do ucha, hlavu zabořila na můj krk a zaprskala mi na něj a tulila se a tulila. Byla velkou psychickou oporou. Ona byla ta, co je celý den s tím náročným bráchou a tak mi rozuměla víc než kdokoliv jiný. 

Dny ubíhaly, syn rostl a začal mít i velký zájem o Bekynku, začal jí brát její hračky, ale ona se jeho hračky nedotkla, věděla, že nejsou pro ni. Konečně začala být doma sranda, Tomášek se o ni rád zajímal, ona se nechala opatlat jeho malýma ručičkama. Měli jsme všichni hranice, co se smí a co ne, jen syna jsme museli trochu krotit, ale netýral ji ( jen pro upřesnění).

Když měl syn osm měsíců, zjistila jsem, že čekáme druhé miminko. Ani ne za dva měsíce Bekynka zemřela. Zemřelo mi mé prvorozené dítě a parťák. Hodně jsem ji obrečela a ještě teď po roce mi stále moc chybí. Někdy mám pocit, že to udělala naschvál nebo že si to příroda naplánovala podle sebe. Tak nějak udělala naší úžasné holčičce místečko. Škoda, že ji nepoznala, děsně by si ty dvě rozumněly 🙂 

Není den, kdy bych na ni nemyslela. Není den, kdy si nevzpomenu na její chrochání, prdění a chrápání (hlavně v noci). Pořád mi chybí. Vždycky jsem chtěla, aby mé děti vyrůstaly s pejskem, bohužel se tak nakonec nestalo. Chtěla bych novou malou Bekynku, ale teď se to ještě nehodí, děti jsou jěstě hodně malé na štěňátko. Musím tomu dát čas...

Pokud máte doma pejska k dětem, rozmazlujte si ho a nezapomínejte ne něj, je to plnohodnotný člen rodiny.