Čekáte miminko, bříško už se začíná zvětšovat a  Vaše běžné oblečení  se stalo nepohodlným nebo dokonce naprosto nepoužitelným?  Je na čase podívat se po nových kouscích oblečení do šatníku? Pak určitě navštivte internetový vyhledávač, kde si můžete vybírat ze širokého sortimentu těhotenské módy velmi vysoké kvality. Ani v těhotenství nemusíte slevovat z Vašich nároků na vkusné a pohodlné oblečení. Nakupovat můžete i v e-shopu z pohodlí domova, kde se mj. dozvíte i spoustu užitečných rad a informací, které jistě oceníte.

Stačí si jen vybrat.

Jistě oceníte i praktické oblečení uzpůsobené pro pohodlné kojení. V nabídce mají některé eshopy už zařazenou novou kolekci, tak neváhejte a připravte se  včas. Důraz klademe především na pohodlí, praktičnost a vysokou kvalitu použitých materiálů. Řada výrobců používá výhradně přírodní látky pocházející z Evropy.

ZDROJ: Happymum.cz

Ahoj všem! 

Rozhodla jsem se podělit o svou zkušenost s vysazením HA, protože a poněvadž to může třeba někomu pomoc. Bude to dlouhé čtení, ale nechtěla jsem to okleštit o nic, abych nezabila žádnou "skrytou otázku" někoho, kdo chce třeba najít nějakou odpověď.

Je mi 35 let, trpím celoživotní diagnózou chorobné zodpovědnosti a chudého workholika. Úspěšně jsem se léty vypracovala až k řadě fyzických i psychických trablů a HA do sebe cpu od 17ti, tedy krásných neplodných 18 let. Nechala jsem si ji kdysi nasadit po selhání "mechanické antikoncepce", které mě odeslalo štandopéde k Apolináři na přerušení počatého těhotenství. Srdce krvácelo, mozek řval zodpovědnostní argumenty typu: "Chudák dítě, co mu můžeš nabídnout???!!!" a zdravotnický personál na mě koukal skrz prsty, neboť jsem měla na čele nálepku lehkomyslné nezletilé vražedkyně nemluvňat. Následná volba byla tedy jasná - HA.

Za svou letitou éru požíračku hormonů jsem projela od Triquilaru, přes Mercilon, Lyndinette a bůhví, jak se ty všechny mrchy jmenovaly a zaparkovala až na poslední štaci jménem Sylviane. Nikdy jsem nepociťovala nic zvláštního, nevnímala jestli mi prášky sedí, nebo ne, jestli mám pleť horší, lepší, tloustnu, hubnu...brát prášky bylo prostě normální a já jsem byla prostě já.

Okolí si ťukalo na hlavu a mysleli si své - divná ženská, která ve svých 35 cpe prášky, to asi nesnáší děti. Necítí biologické hodiny, to asi bude pěkná megera....bla bla bla. A já mezitím mlčky chodila "ošňufávat" své skvělé a úžasně okouzlující maličké neteře. Za zavřenými dveřmi ze mně byla dokonale se rozplývající a rozmazlující teta. Děti bych ráda, ale...zodpovědnost a "podivný" stav mého dlouholetého vztahu mi prostě vnitřně nedovolili, vysadit a pustit se do výroby vlastního "šmudlátka ošňufávátka".

Až jednoho dne se něco přelomilo a kdosi ve mně probudil fázi: "Má-li se stát, tak se stane." A navíc - začala jsem si všímat, co se ze mně stalo...kdysi krásné a všemi obdivované vlasy se se mnou už léta loučili po hrstech, stále oteklá s metabolismem postřelené želvy, nespavost, deprese gradující v katatonické stavy, které střídaly sebevražedné nápady. Bezemoční, pragmatické, prostě mi to bylo šumák a vše se dá zařídit. Myslela jsem si, že za vše může má životní situace a enormní stress...ale pak jsem narazila na článek o nedávné severské studii, která pojednává o vlivu HA na vznik depresí...v případě nasazení mezi 15-18 rokem prý 100%!!!!A tak jsem začala přemýšlet, jestli to třeba nemůže být pravda...plus ty vlasy, atd...hm to stojí za zamyšlení. 

Všichni tvrdí, že materska je ta nejkrásnější věc na světě, ale pak si všimněte, že jakmile je nějaká možnost, matky si stěžují na to, jak je to těžké, že jsou nedocenene, na nic nemají čas, že to chlapi nechápou a podobně. Ale pokud jim řekněte, že klidně můžou jít do práce a nechat chlapa doma, průšvih a lavina argumentů je na světě. 

    Říkám NE! Mateřská rozhodně není to nejkrásnější na světě, je to psychicky náročné období, mění se celý život i lidi kolem vás. Ve společnosti mizí vaše hodnoty, ztrácejí se vase dosavadní priority a najednou zjistíte, že to, co bylo a je normální, už si nemůžete dovolit. Ano, nemůžete celou noc nerušeně spát, nebo v neděli dopoledne vstávat až k obědu, nemůžete si libovolné pustit film v jakoukoli hodinu a klidně na něj koukat, jít neplánovaně na zábavu.  Přestávate se stýkat s přáteli z práce a že škol, protože vás pohltilo jiné okolí.  Ztrácíte spolecne veci s bezdetnymi kamarády, zkrátka už si moc nerozumíte. Společně s miminkem jste se znovu narodila i vy.

   Ze dne na den jste někdo jiný, jste otrok. Na povel vstanete, na povel uděláte cokoli, jen aby to dítě přestalo řvát, nebo aby se přestalo vztekat. Snažíte se mu zavděčit, ale je to to nejhorší povolání na světě.  Tolik ignorace, nevdeku, vzdoru a nulové pochopení od nikoho jiného, než od vlastních děti, nedostanete. Říkáte, že ne? Tak to zkusím napsat jinak:  Když vám dítě vyplyvne jídlo, které jste pracně připravovala celé dopoledne s dítětem na krku,  po probdele noci, kdy ten ďábel vstával každé dvě hodiny s budickem o páté, tak se vám dostalo vdeku, tolerance a pochopení? Nebo když lezite s angínou a bolesti hlavy v posteli a dítě vám skáče po hlavě, tak je tolerantní a souciti s vámi? Odpověď na obě otázky je NE, je to malý sobec. Jsou mu jedno vaše potřeby, chce naplňovat jen ty své. 

   Mít děti je nádherné a dokonalé, rodičovství je krásné, ale být na mateřské urcite ne. Souhlasím s tím, že být rodičem je to nejcennější, co v životě člověka může potkat.  Ať je to táta, nebo máma.  Jeden bez druhého by ten dokonalý uliček štěstí, který máte u sebe, neudělal.  Nestezuji si, určitě ne, plánujeme druhé dítě, kdy i já budu asi případ - z mateřské do mateřské - ale mám svůj relax, mám své studium a podnikani, kterému jsem se začala venovat, když malému bylo šest měsíců, protože od nás biologicky otec odešel. Našli jsme perfektního tátu, ale nebylo to důvodem v mém podnikání skončit. Věnují se v těch svých mateřských letech i něčemu jinému a je mi skvěle. 

Nestezujte si, můžete to změnit.  Nikdo vám nebrání jít do práce na plný úvazek a nechat chlapa zastávat děti a domácnost.  Nikdo vám nebrání najít paní na hlídání z vašeho blízkého okolí, pro vaše realizovani. Kdo vám zakazuje mít brigády, mít svoje koníčky, svůj soukromý život? 

  Seberealizace a styk s okolním světem je jedna z nejdůležitějších věci na světě. Nenechte se pohltit do mateřství tak moc, že pak nic jiného mít nebudete... ani tátu, protože i ten potřebuje péči a mít vás někdy jen pro sebe, vyjít si bez toho uzlicku a žít alepson jednu chvíli, jako když jste byli zase jen dva. Muž a žena, ne táta a máma. 

V úterý 2. srpna jsem objednaná na kontrolu ke své gynekoložce. Po kontrole a objednání na další týden odcházím, že tento týden to tedy ještě nebude. 
Ve středu ráno vstanu, posnídám, uklidím co je třeba a začnu se probírat věcmi co je třeba vytřídit. Je 11 hodin a jdu dát vařit brambory na oběd. Když vstanu z gauče a jdu do kuchyně, najednou mám mokro mezi nohami jako bych se počůrala, ale na záchod se mi nechtělo. Co teď? Byla to plodová voda? Ale nebylo jí nějak málo? Doktorka na kontrole říkala, že to na porod ještě nevypadá. Co mám dělat!!! No nic zavolám manželovi a zjistím kde je, kdyby bylo potřeba už vyjet do porodnice. Když telefon zvedne zjistím, že je v lese a tak do pul hodky by mohl být doma. Řeknu mu, že mi asi praskla voda, žádné bolesti nemám a nevím co mám dělat. Domluvíme se, že zavolám do porodnice a zeptám se na radu. V porodnici mi řeknou jestli to byl jen malý výtok, ať si zajdu jen ke svému doktorovi a ten zjistí jestli je to plodová voda nebo jen nějaká poplach. Volám zpět manželovi, ať dojede, že pojedem k doktorce. Jenže než manžel dojede tak mi odteče další půl litra vody a už není pochyb, že mi praskla voda. Tašky do porodnice mám nachystané už měsíc, takže když manžel dojede, nasedneme do auta a jedeme do porodnice. Voda pořád teče. Sedím na ručníku, ale když před porodnicí vystoupím z auta všechno mám mokré. 
Zazvoníme na porodním oddělení.Otevře nám sestřička, zeptá se co se děje, řeknu jí, že mi praskla plodová voda a mám ještě týden do termínu porodu. Přejdeme na příjem. Dám jim zcela promočenou vložku, postříká jí a zjistí že je to plodová. Dají mi noční košili a udělají ultrazvuk. Miminko je zatím v klidu takže se bude čekat. Pokud porod nepropukne do 24 hodin od prasknutí vody, bude se muset vyvolat.
Přecházím na pokoj, kde si mám odpočinout, protože porodní bolesti zatím nepřišli. Manžela posílám domů, že kdyby něco tak zavolám a dojede. Ležím na pokoji. Čtu si knížku, sleduji televizi. Nic se neděje. Měla bych spát, ale vůbec to nejde když si člověk uvědomí, že za chvíli už tu bude nový človíček. Setřičky jsou milé, chodí mě kontorolat. V 19 hodin, se mění směny. Sestřička se semnou přijde rozloučit, že odchází a příjde nová a pokud se nic nestane přes noc, že v 7 ráno mi začnou porod vyvolávat. 
Je 20.30 a jakoby první kontrakce, ale kdo ví co to je. Nebudu plašit. Po čtvrt hodině další. Řeknu to sestřičce, že teda přesně nevím, ale že už snad asi jo. Ve 22 hodin, si řekneme se sestřičkou, že to teda asi začíná, vyšetří mě. Jsem otevřená na 2 prsty.  Ve 23 hodin dostávám kapačku s antibiotiky po 12 hodinách po odtečení plodové vody. Bolesti už jsou častější a tak mi sestřička doporučí teplou sprchu. Bolesti už jsou horší, ale pořád se uklidňuji, že je to v pohodě a hladím bříško a říkam miminku, že to bude dobré, že to zvládneme. V 1 hodinu ráno mi sestřička udělá klystýr. Po doporučení mé gynekoložky si ho nechám udělat a jsem ráda. Porod se opravdu víc rozjede, bolest na chvíli poleví no a řekněme si pravdu člověk se opravdu vyprázdní a pak ho to na porodním sále netrápí. 
Po 1 hodině volám manželovi ať dojede, že už je to tady. Přijíždí do půl hodiny kdy dostávám další kapačku s antibiotiky. Bolesti už jsou co 2 minuty oteřená jsem na 8 cm. Jsem opravdu šťastná, že manžel je zde semnou a při každé kontrakci mě drží za ruku a já vím, že na to nejsem sama. Mezi bolestmi se na manžela usmívám a říkam že je to v pohodě. Bolesti mi jdou do zad, jako při zánětu ledvin a chce si mi zvracet jak mimčo tločí na žaludek.
Po 4 hodině ráno přecházím na porodní sál, kde jsem sama. Manžel zůstává se mnou. Sestřička mi říká ať si lehnu na bok a když přijdou kontrakce ať zatlačím, aby miminko posunulo hlavičkou. Když ležím na boku tak tlačit vůbec nejde a tak se ptám sestřičky jestli budu rodit na boku že je to hrozný. Tak mi řekne ať si lehnu normálně na zádá, nohy mi dá do držáků a je to tady. Sestřička mi říka, že až přijsou kontrakce tak můžu tlačit. Ale já nechci tlačit jsem ráda, že přežívám bolesti. Když sestřička vidí, že nic tak mi řekne ať tlačím. Když tlačím po třetí cítí jak se mi rozestoupili kosti v pánvy a vzpomenu si na video kde už to byl konec porodu. Hlavička už je opravdu velmi blízko a sestřička mě nastřihává. (Neví, jestli to bylo třeba nebo ne, ale rozhodně to nebolí ta jak se vykládá. Bylo to jen takové štípnutí. Takže bych se nástřihu vůbec nebála.) Pak zatlačím ještě dvakrát a hlavička je venku. Jsem šťastná, bolest ustoupí a já si oddechnu. Když mě všichni porodníci, kteří přišli k mému porudu vidí, že už jsem skončila tak všichni vykřiknou ještě ramínka. Už jsem vyčerpaná, v hlavě mi běží, že o ramínkách nikdo nic neříkal, vždycky se mluvilo jenom o hlavičce. Říkam, že už nemůžu a všeci, že ještě jednou a už to bude. Z posledních sil si vzpomenu že to malí prdě tam taky trpí, tak zatlačím naposled a je venku, je 4.53 hodin. 
Ptám se, jestli je to opravdu holčička a sestřička mi to potvrzuje. Jsem šťastná. Bolest zkončila a na břicho mi přikládají moji holčičku. Je to něco úžasného. Pak ji odnášejí omít a tatínek jí jde popsat aby nám ji nevyměnili. Papíry na bonding jsem měla vyplněné již dopředu, sice jsem nevěděla jestli ho budu chtít, ale radši jsem si je vyplnila. Jsem za to ráda, protože to bylo úžasné. Někdo říká, že je tak unavený, že bonding nechtěl, ale jakmila jsem dorodila a dali mi malou na břicho, tak jsem měla opět plno energie a spánek byl to poslední co bych v tu chvíli chtěla. Po měření a vážení mi ji pak přinesli zpět a pan doktor mi jde šít poporodní rány. Další věc o které nikdo nic neříkal, že šití bude trvat tak dlouho. Když po 20 minutách pan doktor skončil, byla jsem šťastná. Naštěstí jsem měla celou domu u sebe moji krásnou princeznu a manžela. Po šití mě sestřička převedla na pokoj a kde jsme strávili zbytek času s manželem a naší holčičkou. 
Dnes, když má naše Anička 5 měsíců, tak už si na ty bolesti ani nevzpomenu a už se těším, až si s manželem pořídíme další miminko.