Termín porodu jsem měla v sobotu 25.6.2016 nebo neděli 26.6.2016. Asi měsíc před plánovaným termínem jsem na kontrolách v porodnici slýchala, že je vše krásně nachystané a že určitě brzo porodím, avšak na poslední kontrole, pár dní před termínem, kdy mě vyšetřoval sám primář, mi byla naplánována indukce na středu 29.6.2016, protože mi byla cca v 28. týdnu diagnostikována těhotenská cukrovka. Co na tom, že držím dietu, cítím se skvěle a váhový odhad miminka je asi 2900g. Předpisy jsou předpisy. S indukcí nesouhlasím, ale porod stále nepřichází. Sobota i neděle je za námi a já stále měním názory na to, zda se ve středu v 5:30 dostavit do porodnice, nebo ne a počkám, až se Adélka rozhodne sama. Je úterý večer a nic nenasvědčuje tomu, že bych měla rodit. Doma je konečně všechno hotové včetně sbalené tašky do porodnice. Jsem pomalu smířená s ranním vstáváním a nástupem na vyvolání. Před půlnocí si jdeme lehnout a Milan dává miminku do bříška vzkaz: “Tak Adélko, chvilku si odpočiň, ale ne do rána, tak maximálně dvě hodinky.“ Vzkaz byl vyslyšen. V 1:50 mě probouzejí nějaké bolesti, tak mě napadá, že už se asi něco začíná dít, ale poučená z předporodních kurzů předpokládám, že pokud se porod rozjíždí, může to trvat několik dlouhých hodin a tudíž není kam spěchat, určitě to ještě zaspím. Po asi třetí kontrakci je mi jasné, že to nezaspím, tak se procházím po bytě a v nastřádaných materiálech, ve chvílích bez bolesti, pročítám, jak mám dýchat, nebo jak se uvolnit. Myslím, že zhruba za půl hodiny se probudil Milan a přestože jsem ho poslala si ještě lehnout, nejde mu to a tak nervózně sedí v kuchyni a občas se ptá, jestli už nepojedeme do porodnice. Já soudím, že ne, že přece ty kontrakce nejsou tak často a netrvají dlouho. Tak Milan bere stopky a měří. Kontrakce po třech minutách, trvají 40 sekund minimálně. Dobře, okolo třetí ranní souhlasím s odjezdem do porodnice. Zvoníme u dveří a sestřičce, co nám otevřela, hlásím, že to ranní vyvolání nestihneme, že se miminko rozhodlo samo 🙂. Co chvíli funím a rázně pochoduju, abych ulevila tlaku v kyčlích. Porodní asistentka nás vede na vyšetřovnu, aby mohla natočit monitor a sepsat vstupní informace. Odevzdávám připravené dokumenty včetně porodních přání, které jsem stihla ještě v úterý večer sepsat. Dávají mi erární košili a ukládají na lehátko, kvůli monitoru a mezitím mě vyslýchají, nejdřív PA a pak doktorka, kterou asi probudili, tak je lehce nepříjemná. Kupodivu kontrakce v leže naboku jsou snesitelné, nemám tušení, jak dlouho jsem tam ležela. Nejdřív mě vyšetřila PA, s verdiktem 4-5 cm, pak znovu doktorka. Vnitřně jsem trochu v šoku. Milan je tam se mnou a čeká. Po veškeré administrativě přecházíme na porodní pokoj. Mají pokoje se sprchou nebo vanou, můj má naštěstí sprchu. Chvíli přecházím po pokoji, zkouším se opřít o Milana a houpat boky, taky gymnastický balon, který mi vůbec nevyhovuje, z té bolesti nejsem moc nadšená, tak nakonec volím sprchu. Když to jde, instruuji Milana, aby podal tamto nebo ono, jelikož však nebyl u toho, když jsem balila tašky do porodnice, dělá mu hledání a rozpoznávání věcí, které chci potíže. Takže pro mě poučení pro příští porod – zasvětit tatínka do obsahu zavazadel 🙂. Ve sprše taky zkouším kde co a nakonec jsem opřená hlavou o zeď zády k Milanovi a on mi při kontrakcích sprchuje oblast beder a já se houpu sem a tam. V jednu chvíli přichází PA, že si zkontroluje, jak jsme na tom a já si v duchu říkám, že to snad postoupilo aspoň o jeden nebo dva centimetry. Postoupilo, jsem otevřená, můžeme prý rodit. Jak vlezu na porodní lehátko, sama cítím, že malá půjde ven. V porodním přání jsem měla uvedeno, že si nepřeju píchnout vodu, ale teď souhlasím. Nic necítím a vytéká ze mě dle mého úsudku pár deci vody. Poloha na lehátku mi přijde fajn, i když jsem dávno před porodem myslela, že zkusím třeba dřep, aby byla volná cesta, nakonec jsem byla za lehátko ráda. Taky jsem si myslela, že nebudu tlačit na povel se zavřenýma očima a zadrženým dechem, teď poslouchám instrukce jak se mám napolohovat a jak tlačit. První zatlačení je dle informace někoho, kdo kouká na monitor a hlásí příchod kontrakce. Připadá mi, že mi to moc nejde a tlačím mimo kontrakci, takže pak dál už tlačím podle sebe. Nakonec proběhly asi tři nebo čtyři kontrakce, při kterých jsem vždy dvakrát až třikrát zatlačila. Mezitím mi PA říká, že by to asi chtělo nástřih, okamžitě souhlasím, sama cítím, že hlavička jinak neprojde. Přichází poslední z kontrakcí a na třetí zatlačení je Adélka venku s velkým šplouchnutím většiny plodové vody. Někdy mezitím ještě Milan na vyzvání PA nakukuje, že jsou už vidět vlásky. Adélku mi hned dávají na břicho, křičí jak tur a okamžitě mě pokakala. Po dotepání PA stříhá pupeční šňůru, nabízela to Milanovi, ale on dopředu hlásil, že stříhat nebude. PA jsem řekla, ať ho netrápí a udělá to sama. Nějak jsem ani nepostřehla doktorku, která tam někde byla a která nás chválí, že tak se to dělá, přijet a porodit. Až pak zjišťuju, proč to říká, Adélka se narodila v 5:18 ráno, tedy cca za 3,5 hodiny od první kontrakce. Vážení, měření a zavinování probíhá na pokoji za asistence tatínka, já stále ležím s nohama v "třmenech" a čekám na porod placenty a na šití. Adélka je u tatínka v náručí vedle na křesle. Jakmile doktorka skončí svojí práci a PA uklidí, dávají mi Adélku zpět, necháváme ji v zavinovačce, protože mě samotné je docela zima a nevím, jestli bych ji dost zahřála. Zkoušíme přisátí k prsu, ale moc se jí nechce, ani se jí nedivím po takovém šoku ze změny prostředí. Zůstáváme na pokoji ještě dvě hodiny, utíká to hrozně rychle, až na to, že mě strašně obtěžuje kanyla v žíle a zatím mi ji nikdo nechce vyndat. Vedle stále rodí paní, která přijela před námi, posloucháme její řev a je nám jí líto. Později se dovídám, jak nám záviděla tu rychlost, když slyšela pláč Adélky. Po dvou hodinách přichází personál a chystá nás na převoz na oddělení šestinedělí/ novorozenecké. Milan balí věci, sestra ukládá Adélu do vozíčku, já jdu do sprchy a pak mě usazují na kolečkové křeslo a konečně vytahují kanylu a už jedeme. Tady mám taky pár poznámek pro příště. Mít venku nachystané poporodní kalhotky a vložky a mít sebou víc ručníků, stačí asi dva, přímo na porod a těsně po porodu, které pak vezme Milan domů. Souhlasím, aby dali Adélku na nějakou dobu k sestrám na novorozenecké, abych si trochu odpočinula. Milan je ještě chvíli se mnou na pokoji a pak už mě nechá odpočívat a jde domů. Já jsem stejně plná adrenalinu, takže usínám až po nějaké době jen na okamžik a v tom do pokoje přivážejí paní, co rodila vedle. Za nějakou dobu se nám už zdá dlouho, že nám nevezou děti. Nakonec jsme se dočkaly, sestry měly frkot, tak to trochu trvalo. Adélka je tak maličká, vlasatá a vypadá jak panenka. Porodní míry byly 49 cm a 3170 g. Paní sousedka se jmenuje Jitka, její miminko je holčička Vaneska a je ještě o centimetr menší než Adélka. Adélka spinká, něco jako kojení nám nejde. V průběhu dne ji sestry odváží na nějaká vyšetření a vrací s tím, že strašně blinkala plodovou vodu. Odpoledne přichází na návštěvu rodina, Adélka zase spinká a je úžasná, sestry jí pak zase odvážejí a vracejí s tím, že zase hrozně blinkala. Potom už neblinká, ale kojení nám stále nejde. Celou první noc spím, nespím v sedě, polosedě s Adélkou na břiše, protože jinak nespinká, asi chce papat, ale neumí to. Ani Jitka se nevyspala, Vaneska na tom byla podobně. Ale první noc jsme zvládly, miminka si na nás a na svět okolo musí zvyknout.

Teď už jsou Adélce tři týdny a čtyři dny, hezky papá a maminka je továrna na mléko. Jak jsem se před porodem bála, že nebudu vědět jak se mám o malou starat a jako prvomatka budu úplně mimo, tak jsme se sehrály velmi rychle. S manželem oba praktikujeme kontaktní rodičovtví, takže se malé stále někdo věnuje, v noci jí velmi často máme v posteli, občas je část noci v postýlce, která je stejně přilepená k postelím.

No prostě obrátila nám život naruby, nenechá nás moc vyspat, najíst nebo něco dělat, ale pak nám předvede ten její úsměv (zatím jen ze spaní), nebo ukáže jak je šikovná při pasení koníků, vyvalí ty svoje kukadla a radostně výská když vidí, že se jde krmit a tohle bychom za nic na světě nevyměnili 🙂.

Nad druhým miminkem jsem začala přemýšlet, když prvorozené dcerce byl přibližně rok a půl. Jenže to nebylo jen tak. Dceru jsem kojila zcela podle jejích potřeb a stále jsem od porodu neměla menstruaci. Otěhotnění tedy nebylo možné (měřila jsem BT a věděla jsem, že nemám ani ovulaci). Po nějaké době jsem začala zkoušet pít bylinkové čaje na podporu cyklu a užívat tinktury. Až jsme si nakonec s kamarádkou, která řešila stejnou situaci, objednaly australské květové esence. Menstruaci jsem stejně nedostala. Jak jsem později zjistila, z první ovulace jsem rovnou otěhotněla 🙂 Početí miminka bylo vědomé. Věděla jsem, že je s námi, a že pokud se s manželem právě teď pomilujeme, otěhotním. Po nějaké době jsem si udělala těhotenský test a znovu jsem zažila ten úžasný hřejivý pocit při pohledu na druhou čárku testu. Manžel byl nadšený, dcera také. Byl listopad. Přišlo k nám miminko a my jsme začali řešit koupi domu, který se nám líbil. Cítila jsem, že pro druhé dítě potřebuji mít rodný dům... Chtěla jsem zapustit kořeny, mít kde pohřbít placenty dětí. Rodný dům pro mě byl velice zásadní.

Celé těhotenství probíhalo zcela bez komplikací, stejně jako to první. Akorát jsem již přesně věděla, co chci a co nechci. Na pravidelných gynekologických prohlídkách jsem odmítla ještě více vyšetření než u prvního těhotenství. Přesto mě lékařka stále vítala s úsměvem a já jsem jí za to velice vděčná. Věděla jsem, že chci zase rodit doma a bylo pro mě důležité, aby na to byla připravená i naše první dcerka a nebyla vyděšená. V rámci této „předporodní přípravy“, mě Timejka doprovázela na všechna vyšetření a na každou poradnu. Pustila jsem jí videa z pár pěkných porodů na internetu a vše jí, úměrně jejímu věku, vysvětlila. Věděla, co se u nás doma bude dít a že děti nenosí čáp 🙂 (když se jí narodila sestřička, měla dva a půl roku).

Během těhotenství jsme řešili hlavně dům a jeho rekonstrukci. Veškeré plánování a zařizování jsem měla na starost já. Bylo to náročné. Ze sto let starého domu zůstaly jen obvodové zdi. Vše se dělalo znovu. A jak už to bývá, rekonstrukce nešla zcela podle plánu. V květnu jsme museli vyklidit náš pronajatý byt, dům však nebyl obyvatelný. A tak jsme se uchýlili k tchýni. Tam jsem ale rodit nechtěla a ani nemohla. Tak jsme se nakonec slavnostně přestěhovali do domečku, kde nebyla koupelna, záchod, podlaha ani strop, pouze jeden stavební kohoutek se studenou vodu a kadibouda na dvorku... Jediné co fungovalo, byla elektřina. Na podlahách byl pouze štěrk a OSB desky pod nábytkem... Bylo léto, tak to nějak šlo. Byli jsme spolu a konečně ve svém. A co bylo hlavní, měla jsem pro druhé miminko tolik vysněný Rodný dům.Třetí noc v domě jsem ve 4 hodiny ráno začala cítit slabé kontrakce po 15-20 minutách. Manželovi jsem řekla, že už se asi něco začíná dít, ale ať jde normálně do práce. My jsme se starší dcerkou Timeou začaly den jako každý jiný. Šly jsme na nákup - pro kamarádku dřevěného koníka, pak do zdravé výživy (kde jsem si u kontrakce poprvé přidřepla) a vyřídit po městě takové ty běžné věci. Pak jsme šly domů. Když přišel manžel ve dvě hodiny z práce, šli jsme společně na oběd k mojí babičce. Na zpáteční cestě jsme se potkali s tchýní a já už se sem tam v kontrakci opírala o kočárek. Po obědě si Timejku odvezli moji rodiče na koupačku k nim do bazénu. Já jsem doma chodila po zahradě sem a tam, opírala se o stromy, o Zem, o lešení. Blížila se bouřka a kontrakce byly silnější a silnější. Po nějakém čase jsem měla chuť na teplou vanu. Šla jsem ke kamarádce, která bydlí kousek od nás a napustila si vanu u ní. Kontrakce ve vaně na 40 minut úplně přestaly a já odpočívala a trošku znejistila co se to děje. Potom už kontrakce začaly přicházet každých 3-5 minut a už jsem se jim musela více věnovat. Ve vaně jsem se samovyšetřila a odhadla, že jsem otevřená tak na 3-4 cm. Během mé koupele jel manžel k další kamarádce vypůjčit vařič, abychom měli kde ohřát vodu. Měla jsem doma dokonce přichystaný porodní bazének, ale ten jsme, vzhledem ke stavu rekonstrukce, ani nevytáhli z krabice. Po koupeli mě manžel vyzvedl. Od kamarádky mimo vařiče přivezl ještě termosku s úžasným čajem, skleničku medu a oříšků, abych měla dost energie. Bylo to milé překvapení. Po cestě domů už mě musel podepírat. Kontrakce už měly sílu. Doma jsme společně ještě rychle vybalili nějaké věci pro miminko. Ve 21 hodin nám prarodiče vrátili vykoupanou, nakrmenou a spokojenou Timejku. Timča mi během kontrakcí lezla po zádech, což mi moc pomáhalo na křížové bolesti, které jsem tentokrát měla. Podávala mi jídlo a pití a jednu dobu jsme si všichni tři i s manželem dokonce zpívali. Když jsem nebyla na všech čtyřech na posteli, opírala jsem se vestoje o postýlku a přitom ze mě začala odcházet krev. Timejka seděla za mnou na zemi, dívala se a hlásila každou kapku krve „kap, kap, kap“. Bavilo ji to docela dlouho. Krve se nebála, věděla, že k porodu patří.

Porodní asistentka přijela kolem 22 hodiny a byla úžasná. Přesně taková, jakou jsem ji potřebovala. Během porodu jsem se i díky její „neviditelnosti“ dokázala úžasně ponořit do sebe. Mnohem více, než u prvního porodu. Nepřála jsem si během porodu žádné vnitřní vyšetření, pokud to nebude nezbytně nutné. U prvního porodu mě vnitřní vyšetřování bolelo a bylo nepříjemné. Porodní asistentka mé přání respektovala a tak jsem mohla v klidu nerušeně rodit opravdu podle toho, jak jsem potřebovala. Dcerka už byla v tu dobu dost unavená a manžel se jí snažil marně uspat v nosítku, v kočárku, nic nefungovalo. Když jsem začala víc křičet, trošku se lekla a rozplakala. Manžel s ní odešel stranou a vysvětlil jí co se děje a že je vše v pořádku. Vrátili se zpět asi 20 minut před porodem miminka. Chvilku po tom, co mi praskla plodová voda. No…ona vlastně nepraskla, doslova explodovala a rovnou na porodní asistentku 🙂 Všichni jsme se chvilku smáli a utírali podlahu. Prasknutí plodové vody jsem tentokrát vnímala úplně jinak než u prvního porodu. Tenkrát to příjemné nebylo. Zato teď jsem při prasknutí vody měla úžasný, až orgasmický stav. Doteď na to ráda vzpomínám 😀 Tentokrát jsem u porodu měla mezi kontrakcemi delší prodlevu na odpočinek. Tělo fungovalo dokonale a přesně tak, abych vše v pohodě zvládla. Dcera ne a ne usnout. Byla a je stále zvyklá usínat u kojení, na což jsem já opravdu neměla ani pomyšlení. Podle slov PA vím, že Timejka chtěla stále prsíčko a že jsme jí říkali, že teď ne. Že si dají potom společně s miminkem. Já už jsem ale byla myšlenkami jinde a toto si nevybavuji.

V závěru porodu jsem cítila každý kousek těla miminka, jak se mnou sunul na svět. Bylo to úžasné propojení. Už jsem nestála, ale byla jsem na zemi v nohách postele v dřepu s jednou nohou opřenou do kleku. Během závěrečných kontrakcí jsem porodní asistentku pevně držela kolem ramen a mačkala jí vší silou. Po porodu jsem se jí za to omlouvala, byla totiž sama pár týdnů před porodem. Tentokrát jsem při prořezávání hlavičky cítila mírné pálení (u prvního porodu jsem nic takového necítila). Miminko jsem hladila po hlavičce a vítala je. Cítila jsem rodící se ramínka a potom už to šlo ráz na ráz. Miminko jsem chytila a porodní asistentka mi pomáhala ji přidržovat, otočit a odmotat pupeční šňůru, abych si maličkou mohla položit na břicho. Miminko bylo úžasné, teplé, voňavé a nádherné. Následovala chvíle, kdy se Vesmír zastavil, a my jsme se vítali a mazlili. Timejka byla, a rok po porodu stále je, ze sestřičky unešená.

Tak se nám 24. července před půlnocí ve znamení Lva narodila ve svém Rodném domě Alice Medea. Byla celá od krve a měla na sobě hodně mázku. Pusou jsem jí odsála krev z nosu a pusinky. Všichni jsme stále osahávali pupečník, jestli ještě tepe nebo už ne. (Od té doby Timejka hladí pupečník i na fotkách.) Její reakce bezprostředně po narození sestřičky byla úžasná. Předvedla nám fascinující „sesterský seznamovací tanec“. Lítala jak víla sem a tam, tu políbit ručičku, tady pohladit nožičku, semhle si přivonět a jaké má miminko vlásky. Bylo to úžasné, dojemné a nezapomenutelné. Alička se asi za hodinu sama doplazila k prsu a sama se přisála. Bylo úžasné ji při tom pozorovat. Jak je to malinké křehké tělíčko neuvěřitelně silné a přesně ví, co má dělat. Placenta odešla asi za hodinu a půl od porodu. Já už jsem byla trošku nervózní, tak jsem se zkusila zvednout z postele a popojít s miminkem v náručí do vedlejšího pokoje. Tam jsem placentu ve dřepu porodila. Byla celá a úplně v pořádku. Pořádně jsem si ji prohlédla a manžel potom přeřízl pupečník svým nožem. S PA pak udělali její obtisk na památku. Timejka usnula někdy před porodem placenty. Porodní asistentka mě zkontrolovala. Znovu se mi podařilo porodit děťátko bez sebemenšího poranění (tentokrát jsem vůbec nestihla cvičit s Epinem. A to měla Alice ještě o 1,5cm větší obvod hlavičky, než Timea. Příroda je prostě skvělá 😀).