Další nezapomenutelný týden za námi... Dvě děti ze tří absolvovaly lyžařský výcvik. Holčička za odměnu zdolávala svah se spolužáky z gymplu (na lyžích umí, léta dělala biatlon, takže všechny nástrahy terénu i instruktorů zvládla bez újmy na zdraví) a chlapeček jezdil každý den se školkou do lyžařské školičky. Upřímně řečeno, dávala jsem mu tak jeden den... Náš 12ti kilový čerstvý čtyřleťáček to dává, je maximálně spokojený (a unavený jako štěňátko...). Za chvilku jdeme pod sprchu a do pelíšku, aby byl na zítřejší karneval a závody silný jako tatínek... Pěkný večer všem!

Děti honí mlsna😋

Dekuji vsem za srdicka 🙂 dnes si je necham a az me prejde ta dnesni depka tak poslu zase dale kdo bude potrebovat. Vsak i to jedno srdicko dokaze tak moc potesit. Mam vas rada zeny

Dneska je to přesně půl roku, co nás navždy opustila maminka.... Chybíš nám čím dál víc ♥

🙂

Holky přestěhovali jsme se malej má konečně svůj pokojík,chtěla bych se zeptat jaký je váš názor na to že bych mu dala fotky v rámečku jeho zesnulého tatínka na poličku do jeho pokojíku,ve starém bytě byli v ložnici..chci aby si ho syn pamatoval

Moje všechno ❤️❤️❤️

Tak jo, asi to uznáme. Asi se dá říct, že Honzík umí číst - písmenka přečte už hodně dlouho, ale teď začíná dávat dohromady i slova. A nejen "máma", "táta" nebo "letadlo". Taky "lokomotiva", "zmrzlina" a "Střezimíř". Za pár týdnů si bude pohádky na dobrou noc číst sám 😀

Kolik se tak běžně platí za sezení u logopeda? Zajímá mě to jen tak pro srovnání.

Co by jste vybrali...strávila jsem nad tím dost dlouho a do úzkého výběru se mi dostaly dva adepti: http://www.neobycejne.cz/Odrazedlo-kolobezka-Hi... (je to odrážedlo i koloběžka) mě se to líbí strašně, ale trošku se bojím se kluk bude jiného názoru. A pak toto: http://www.bomba-ceny.cz/chicco-odstrkavadlo-mi... (barvu neřešit) - mám odzkoušené, že ho kradl kamarádce na hřišti a líbilo se mu...tak teď co :P

Pohodicka po spinkani 😘

Milé maminky, pokud rády soutěžíte, a máte rády Viledu, zapojte se do soutěže o Easy Wring Ultramat #foto-soutez-vileda-mdz
více info o soutěži a pravidla najdete u nás ve skupince Úklid hrou s Viledou 🙂 https://www.modrykonik.cz/group/7312/ soutěž trvá pouze do neděle!

JSEM PRO pro rok 2016 🙂 "Po všech událostech posledních měsíců, potřebuje svět trochu dobra a povzbuzení. Proto se zapojuji do iniciativy "Darujte druhému". Prvních pět lidí, kteří okomentují tento příspěvek: "Jdu do toho", tak ode mě dostanou v průběhu roku 2016 malé milé překvapení - knížka, ručně vyrobený dárek, pohled nebo cokoliv jiného. Bude to překvapení. Nebudete vědět kdy a jak přesně to proběhne. Záleží na tom, kdy natrefím na něco, co mi vás připomene a o čem si budu myslet, že by vám udělalo radost. Těch pět, kteří se zúčastní mé výzvy, si dají do svého statusu tuto stejnou nabídku. Když přidáte komentář "jdu do toho", zkopírujte si prosím tento vzkaz na svou zeď (nesdílet ale zkopírovat, prosím). Tím společně vytvoříme malý řetěz dobra. Prokažme svoji štědrost a empatii s cílem potěšit lidi v našem okolí. Ať je zbytek tohoto roku a celý příští rok plný zdraví, radosti, lásky a přátelství."

@mmlenka Gratuluji, vyhráváš srdíčko za jubilejní třináctistý like 🙂

Trochu se v tom novém image modrého koníka ztrácím a připadám si bezradná...

Holky dotaz.... kdo chodi na majkovani s holcickami?tatinek nebo maminka?

Dnes mi děda poslal tento email...
Doporučuji přečíst všem rodičům, kteří dělají se svými nesamostatnymi dětmi DÚ....
Diky, skvěle jsem se pobavila a teď už si ty semtam pohlavky nebudu vyčítat Emotikona grin
Učitelské profese jsem si vždy vážila. Ráda jsem zavzpomínala a konstatovala, že "to nemá chybu" ...
Po pěti hodinách, jednom Neurolu, naučení látky o pět kapitol zpět a jedné dobře mířené facce, jsem naučila svého vnuka rovnice
o jedné neznámé, jako když bičem mrská.
Po zkušenostech s učením mých dětí (dokopaných terorem k vyššímu vzdělání), a následně mých vnuků, je mi líto, že jsem se nenarodila na malém ostrově, kdesi v Tichomoří, kde jedinou starostí by bylo sehnat si kus žvance, a spokojeně žít za šumění mořských vln a šustění větru v listech palmoví, zcela negramotná. Já už opravdu ve svých letech, kdy mám blíž do hrobu než do kolébky, nechci nikoho učit rovnice, gramatiku a bezobratlovce.
Nejdříve své děti (mladá a silná), a teď jejich děti (stará a unavená). No, fuj! Kdo tohle vlastně naučil mě?
Poslední "učitelská" zkušenost mě donutila přemýšlet, zda já, coby dítě školou povinné, jsem měla taky takové problémy, a jak moje vzdělávání
vlastně probíhalo. V každém případě pro moje rodiče bezproblémově. Nepamatuji se, že by se některý z nich zúčastňoval "rodičovských schůzek",
jak jsem k tomu byla nucena později já, jako zodpovědný rodič. Nevzpomínám si, že by za mé učitele musel někdo z rodičů suplovat a učit mě
doma třeba ty pitomé rovnice. Skutečnost, že jsem nebyla zázračné dítě, které se nemuselo učit, měla dopady na moji maličkost v podobě několika výprasků (zásadně od mamičky, neb tatíček byl humanista).
Byla přesvědčena, že dobře mířená facka podstatně urychlí výchovný proces. Mamička měla mušku lepší než Vilém Tell.
Přes toto kruté zacházení nemám kupodivu dodnes pocit, že jsem byla týrané dítě. Naopak, není nic hezčího, než vzpomínky na mé dětství a mládí.
Přes odpor můj jsem prošla do života řádně vzdělána, ke spokojenosti rodičů i své (což jsem ocenila až mnohem později). Tak jsem začala
vzpomínat, jak to vlastně ve škole tenkrát bylo.
Dost kantorů se zapsalo do mých vzpomínek asi až do mého exitu. Tak na příklad pár z nich:
paní soudružka učitelka Válková vyučující nás češtinu stylem "Já vám to do těch palic natluču, i kdybyste to neměli přežít!".
Věřím, že moji spolužáci dodnes umí vyjmenovaná slova, vzbuzeni uprostřed noci a úplně ožralí,"bflmpsvz" by vysypali bez zaváhání. Absence jejich znalostí znamenala automaticky z diktátu pět, i když vše ostatní bylo bezchybně a krasopisně napsané. Krasopis, ano takový předmět opravdu
existoval, a paní soudružka učitelka měla na naše výkony veliké požadavky, co se tohoto předmětu týká.
Když prohlásila, že můj písemný projev vypadá jako klínové písmo starých Egypťanů, a že si opíšu dvacetkrát "Píseň práce", abych si vypsala ruku,
uronila jsem slzu. Namítla jsem, že by stačil jeden trest, proč mám psát zrovna "Píseň práce", že navrhuji třeba hymnu,že tohle mamička nerozdýchá. Neustoupila a já doma pilně psala, zatímco ostatní skotačili venku. Mamičce jsem se bála přiznat, že tuhle blbost píši za trest. Nebylo jinačího východiska, než drze lhát, že to píšu do zpěvu, pro kamarády, protože ve zpěvníku není a my ji musíme umět.
Mamička uvěřila. Já lhala a umírala strachy, že když kápnu božskou, tak mi navrch přidá opsat Shakespearův "Sen noci svatojánské",
nebo Karafiátovy "Broučky". Měla obojí moc ráda.
Na pani učitelku Broučkovou vzpomínáme s láskou.
Nebila nás, neřvala, a když bylo volno, vyprávěla nám staré antické báje. My poslouchali, jak Zeus zahýbal Héře, jak Helena vzala roha s Paridem,
a co z toho bylo za melu.
Na její vyprávění jsme se těšili, jak malé děti na pohádky, a makali, aby nám zbyl čas na další příběh. )
Být to dnes, tak jsem dysgrafik, psala bych jako prase, a neuměla po 30 letech "Píseň práce" (což by byla děsná škoda, no uznejte!).
O antice bych nevěděla zhola nic, a ptala bych se, kde to spává, co to žere.
Pan soudruh učitel Klikar, matikář, přezdívaný Herodes, to bylo jiné kafe.
Od šesté třídy do deváté jsme házeli korunky do kasičky svatému Antonínovi, ať nás příští rok má někdo jiný.
Svatému Tondovi koupil farář nové šatičky, a my zase měli Herodese.
Před jeho hodinou bylo o přestávkách ve třídě hrobové ticho. Zoufalci, kteří tušili, že ne vše ovládají, se snažili na poslední chvíli zachránit si kůži, a dohnat, co se dohnat v pěti minutách nedalo. Naivní troubové.
Zelené manšestrové sako, s koženými záplatami na loktech, kalhoty barvy neurčité, obočí jako Brežněv a postava taky taková, vlasy ala Einstein. Impozantní postava vkráčela do třídy za hrobového ticha, my stáli v pozoru jak vojáci na buzerplace. Obrovská ruka mávla, někteří sedli do lavic, některým se podlomila kolena.
Během dvaceti sekund napsal z hlavy na tabuli příklad, dlouhý jako Lovosice.
Třída strnula a upuštěný špendlík by vydal zvuk bomby.
Vyvolal pět nešťastníků k tabuli, a už to jelo. Za rovnítkem se rozechvělé ruce snažily vypočítat příklad. První zaváhání, a ozvalo se "Pět, sednout!", "Pomalej, tři, sednout!", "Blbej, pět, sednout!", "Ještě blbější, pět!", "Kuba se nám překonal, čtyři, sednout!". Nejblbějšího, vyprovodil ze stupínku pořádným pohlavkem.
Kuba je dnes, mimochodem, řádným profesorem fyziky na prestižní universitě v USA, a deset týraných studentů si vybralo po maturitách Matfyz.
Můj oblíbený předmět, ať jsem studovala cokoliv, byl matika a mechanika.
Dnes by pana soudruha učitele odsoudili a zavřeli, že by zčernal. Za všechny ty pohlavky, štulce a modřiny na rukou, co nám udělal dřevěným pravítkem. Holky tahal za vlasy a vyhazoval na hanbu, čumákem ke zdi k umyvadlu, v rohu třídy. Prostála jsem tam něco hodin a přesto mi nic z probírané látky neuniklo. Když mi řekl, že tak beznadějně blbou holku ještě neviděl, že ubozí rodiče určitě nevědí, co zplodili za dementa, a mnoho jiných pochval tohoto typu, tak doma ani muk. Mamička by řekla, že to tak bude, protože pan učitel má vždycky pravdu.
A já vím, že nebýt jeho, neuměla bych matiku a měla bych odborníky diagnostikovanou lehkou mozkovou dysfunkci a zvláštní péči ohledně mého vzdělávání.
Námi milovaný učitel na chemii, zvaný Nuklid. Starý pán, který měl být už dvacet let v penzi. Kdysi vyučoval latinu, a protože komunista nějak nestíhal, vyškolit během jednoho roku soudruhy dělníky na kantory, nechali ho učit chemii. Zásadně dával za jedna a když už bylo opravdu zle a někdo nevěděl, že H2O je voda, tak chytil nemilosrdně, bez slitování za dvě. Já k tomu přihodila (nevím jak) ještě H2SO4 a tím moje vědomosti o chemii končí.
Na druhou stranu jsme díky němu, vedli zuřivé debaty, jestli je lepší zlo činiti nebo snášeti (Kubík dokonce zlomil Baxovi nos, když mu došly
argumenty). Řešily se filozofické otázky tohoto světa o smyslu bytí a nebytí. Platon a spol. To byla Nuklidova parketa a na ní nás naučil tancovat.
Hyperaktivita, byla ovšem i tímto milovaným kantorem, přísně zakázána. Takovýto jedinec byl potupně vykazován ze třídy za dveře.
Shrnuto a podtrženo: )
nás, chudinky, nikdo nikdy neuznal za nemocné dyslektiky, dysgrafiky, dysjánevímco, za postižené mozkovými dysfunkcemi nebo hyperaktivní. My jsme byli prostě blbí, nebo neukáznění. Dostali jsme po čumáku, mnozí hned při projevu blbosti a nekázně ve škole, mnozí až doma, když matky, popřípadě otcové, přečetli poznámky nebo vysvědčení. A bylo vymalováno.
Škola se s námi nemazlila a díky za to. Rodina nám dala mantinely i za to dík.
A tak se stalo, že když můj milovaný vnuk, po pěti hodinách nechtěl pochopit, jak se počítají rovnice a Neurol přestal působit, použila jsem
onu starou metodu mojí mamičky a Herodesa. Trefila jsem se přesně, facka sedla a stal se zázrak: vzápětí jsme počítali zcela bezchybně jednu rovnici za druhou. Z matematiky máme za jedna.
Že neumí jíst příborem, už nějak přežiju .

Trápí vaše dítě rostoucí zoubky? Úlevu (dítěti i vám 😉) poskytne Heřmánek v jojobě 🙂 http://www.prdelkavbavlnce.cz/Hermanek-v-jojobe...

Tip: The Drifter Leather http://vpavucine.blogspot.cz/2016/03/tip-drifte...

Děda čte Hanymu pohádku o Štaflíkovi a Špagetce 🙂