Dnes je to přesně půl roku od chvile co jsem se stala Matkou na plný úvazek. Každodenní péče začínala kolem půl deváte přebalením a nachystáním na vizitu. Já jako prvorodička jsem byla vždy ještě v pyžamu, pokud jsem se nějakým zázrakem neprobudila dřív,což se stalo málokdy. Takže vizita, kontrola hlavičky, nožek, jestli správně kakáme, čůráme atd...., a tak to bylo každý den. Po vizitě krmení a po krmení 3 krát týdně velká vizita v čele s panem přimářem, který do pokojů vždy vstupoval jako herec v hlavni roli na jeviště Narodního divadla 🙂. Poté následoval zasloužený odpočinek a sledováni hodin na stěně, abychom nepropáslí 3 hodinové intervaly v krmeni. Vždy po 12 hodině začínaly naše chvilky svobody- oběd, zastávka v lékárně a zpět za našimi zlatičky, dalši krmení a pak vytoužený kontakt s realným světem- návštěvy. Moje návštěva- můj manžel- další účastník kurzu rodičovství. Užival si každou chvilku a nejvice ho bavilo přebalování, hodně jsme si povidali, psali dennik naši maličké a já jsme zkoušela přikládat k prsu a byl to fajn strávený čas. 5 hodin uteklo jako voda a manžel už musel domů:( ale ani my jsme se nenudily- výměna desinfekcí,večeře, koupání, krmení a hurá do sprchy a na kutě. Nezapomenout nastavit budik a vyspat se aspoň chvili než nám zase začne noční šichta. Ta začínala mezi 10-11 večer a končila v 6- 7 ráno 🙂 prostě realita mateřství.

Mé dva předchozí porody, ač z nich mám 2 krásné zdravé děti, nebyly podle mých představ, vždy to probíhalo tak nějak mimo mně, mimo mou kontrolu, a tak když jsem potřetí otěhotněla, chtěla jsem zažít krásný a přirozený porod tak nějak více podle sebe. Shlédla jsem spoustu videí o porodech bez bolesti, hypnoporodu, přirozeném porodu a nabývala jsem sebevědomí pro krásný zážitek ze zrození. Těšila jsem se,že porodím v nejbližší, celkem vyhlášené, zlínské porodnici, potmě, s dulou, případně s manželem, ale tomu se k porodu nechtělo a já ho nenutila, chápala jsem ho. Ovšem v 23.týdnu na velkém UTZ byla objevena u naší holčičky vrozená vývojová vada na srdíčku, od té doby jsme byli sledování se srdíčkem i v Brně, a taky mi bylo doporučeno rodit právě v Brně, kde by v případě komplikací byli po ruce specialisté. 

U našeho miminka byla objevena špatně tvarovaná chlopeň a zúžená plícnice. Naštěstí se v průběhu těhotenství tato vada nezhoršovala, srdíčko jinak mělo dobrý tvar i funkci, ale i tak jsem byla velmi nervózní z porodu, aby vše bylo v pořádku a aby srdíčko, až se mimi narodí, začlo dobře pumpovat a pracovat. K tomu jsem byla nervózní z cesty do porodnice, přeci jen je od nás Brno vzdáleno 100 km, k tomu to je třetí porod a už ten druhý byl velmi rychlý, od prvních bolestí 4,5 hodiny. A navíc ještě, manžel pracuje v Praze a jsem většinu času s dětmi doma sama, naštěstí se nabídli i milí sousedé s hlídáním dětí apod.

Termín porodu byl dle poslední MS 26.2.2016, ale dle všech UTZ bylo mimi o týden větší a UTZ ukazoval termín 19.2.2016. Jelikož nevím přesně, kdy jsme miminko počali, tak jsem se spíše vnitřně upínala na dřívější termín. 

Od konce ledna jsem dojížděla na kontroly do porodnice do Brna na Obilní trh, kde jsem měla i porodit. Někdy jsem jela s manželem, ale několikrát jsem cestovala i vlakem, po Brně tramvají. Byly to náročné výlety, hlavně fyzicky ke konci, ale i jsem si to užívala. Poslední takový výlet vlakem do Brna na kontrolu byl v pondělí 15.2., kdy doktorka, jako už po několikáté, říkala, že čípek volný pro prst a jinak vše uzavřeno a nejspíš se zatím nic nechystá.

V úterý 16.2. byl velmi uběhaný den. Ráno mě na WC mírně zaskočil růžový hlen, tedy odchod hlenové zátky. U předchozích porodů to vždy značilo začátek porodu. Dopoledne jsem s Johankou jela na kontrolu k doktorce,pak pro Vládíka do školky, pak jsme se vydali na kroužek břišních tanců Johanky, jsem si říkala, kdoví jak to bude příští týden, tak at ještě dnes jde.... Když  jsme se odpoledne v pět vrátili, pobolívalo mě trošku břicho. Napadlo mě, že první termín je v pátek a Johanka se narodila 3 dny před termínem, že by i tato holčička možná chtěla vykouknout dříve. Tak jsem se pustila do úklidu. Uklidila jsem si skříň s oblečením, dorazí švagrová hlídat děti, tak at mám uklizeno.Uklidila jsem ledničku, aby i to bylo v pořádku. A ještě jsem potřebovala si nabarvit vlasy! Tak si jdu napatlat hlavu barvou, hezky hnědo-černou, a zase mě pobolívá podbřišek, tak píšu manželovi, ráno mi asi odešlo kousek zátky a bolí mě břicho, zůstaň na telefonu, co kdyby náhodou. Pak byl večer, kolem osmé hodiny, Vládík nám usnul u pohádky na počítači, tak ho přenesu do postýlky. S Johankou si píšeme s tatínkem přes WhatsUp, ptá se, jak je mamince, a zrovnu mu píšu, že dobrý, že se nic neděje a v tom jsem ucítila, jak ze mě něco teče,kouknu pod sebe,byla jsem jen v tričku a kalhotkách, a kape ze mě na zem krev..... Johanka se rozplakala, já jí povídám, to nic zlatíčko, asi maminka začíná rodit, letím na wc, kde si dám ručník mezi nohy a volám manželovi, že krvácím, že se něco asi tedy děje, at zavolá souseda k dětem a já si jdu volat sanitku a dobalit se. Volám 112 s tím, že asi rodím a že potřebuju odvézt do Brna pro srdeční vadu miminka. Dobaluju poslední věci do tašky, papuče,mobil, foťák..... a letím do sprchy, kde smývám krev a barvu z vlasů! obleču se a už je tu sanitka, loučím se s johankou, která povídá, maminko, já jsem plakala štěstím, to je nejkrásnější den, ty rodíš! ..... ach.... Děti hlídá soused a později přijede hlídat švagr a ráno babička.....tak mě nabírají, lehám na lehátko, 5 min mě ještě vyslýchají, a vyrážíme na cestu do Zlína.... Mám bolesti, ale jen slabé, po 10 minutách... doktorce cestou povídám, že potřebuji do Brna, jestli to vědí, a ona že musíme nejprve do Zlína do nemocnice...tam mě vezou na lehátku na vyšetřovnu porodního sálu, monitor, vyšetření dvou doktorů, kteří rozhodují, zda dojedu do Brna, jednomu se to nezdálo, kor když porodní asistentka řeší, že už v pátek mám termín, že jakto, že si mě v Brně už dávno nenechali....mají strach, že porodím cestou.... Nakonec uznají, že bolesti jsou zatím slabé, mimi má ozvy v pořádku a tak čekáme na volnou sanitku..... Na 112 jsem volala z domu kolem 20.30. A asi až ve 23hod jsme vyrazili sanitkou do Brna, kde jsem byla něco po půlnoci. Manžel už byl dávno v Brně z Prahy, zatímco já čekala na sanitku ve Zlíně. Mazec. 

Dojeli jsme do Brna tedy po půlnoci, stále s bolestmi po 10min. Cesta utekla rychle, doktorka byla příjemná, cestou píšu sms kamarádkám a rodině, že rodím. Haha, kdeže kdeže. Z Obilního trhu nás přeposílají rovnou do Bohunic, protože další den mají plánovanou opravu plynu, či co. Příjem, vypisování papírů, monitor...vyšetření, 1 cm otevřená, mírně krvácím, ale nejspíš jde jen o hlenovou zátku. Necháme si vás tady (kam bych taky šla! po té cestě dlouhé!) a jdeme pak i s mužem na porodní pokoj. Stále s úsměvem, procházím se po pokoji, klystýr, pročištěná, osprchovaná, bolesti stále mírné a po 10min. Nad ránem se pauzy prodlužují a do rána se to vše zastavuje a bolesti jsou stále mírné a nepravidelné. Ráno rozhodnuto, nerodí se 😀 Domů jet nechci, tak se domluvíme, že mě ubytují na oddělení a budeme čekat, případně další den, ve čtvrtek, porod vyvoláme. Manžel odjíždí zpět do Prahy si dodělat práci. Já se přesouvám na pokoj, kde strávím celý den a půlku další noci.Jen odpočívám, nabírám sílu, spím, bolesti stále jsou a stále nepravidelné a slabé, spíše takové menstruační. Ale věřím, že se to rozjede a že se to všechno prostě zatím jen chystá.

M. čtvrtá fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází

Pátek ráno. Probudila jsem se, dala si zeleninový guláš, ale je mi jaksi nevalně…začne mě pobolívat břicho a to na pravé straně, jako by zlobil apendix…vážně uvažuji, jestli nemám slepák. Zatím to není nějak akutní, tak peču druhý GAPS dýňový chléb, protože máme na víkend odcestovat za dědou. Mám trochu shon, sbalit (kromě tradičního kufříku to je teď všechna zelenina, maso, probio…ještě běžím nakoupit.). Taky jdu péct klasické kynuté buchty plné cukru a bílé mouky (pro dědu), protože má babičku v nemocnici a GAPS dobrotama ho trápit nebudu:D. Mno a dát si nemůžu… Uff…

Ochutnám dýňový chlebík. Chuť by snad i šla, ale na slano opravdu jíst nejde…max. s máslem a medem. Ale to už mě zas rozbolelo břicho. Konečně mám podezření, že mi chlebíky neudělaly dobře a to ani jeden. M. se tváří, že je v pohodě. (krom chutě „chlebů“ – odmítá jim chleba říkat)Hm…že bych ještě nemohla ani semínka a ořechy? Jinak by to vysvětlovalo i to, proč mi je většinou těžko, pokud si dám nějaké jídlo z pozdějších fází, většinou totiž obsahovalo ořechy nebo jsem je k tomu alespoň zakousla…je to zvláštní, ale před dietou jsem na ořechách celkem ujížděla a nej pro mě bylo, když jsem to mohla zapít mlékem nebo si dát jogurt…a teď ani jedno?

Každopádně mám pořád strach ze slepáku. M. mě nakonec přesvědčí a tak jedeme za dědou. V případě zhoršení stavu bychom do nemocnice stejně vyrazili.

Ještě jsem alespoň upekla kokosové muffiny s banánem, abych něco měla pro případ nouze. Poprvé cestování s GAPS…

Jídelníček:

M. čtvrtá fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází

Dnes celkem pohodový den. M. dnes přestupuje na čtvrtou fázi, proto jsme dnes měli již tradiční (u nás) pečené skopové na česneku. A nějak mi vůbec nevadilo, že k tomu nebyl brambor🙂

Taky jsem se pokoušela péct. Zítra ochutnáme náš první GAPS chléb – ze slunečnicových semínek. Tak uvidím🙂

Dnes jsem si hrála s výrobou kokosového mléka a hlavně mouky (kupovat ji bych prostě doma neobhájila:D). A to čerstvé mléko mi fakt přišlo k chuti. A palačinky mi vlastně taky chutnaly…

M. už ode dneška jede na domácím kefíru.

Ráno: Smažená vajíčka, (kokosový muffin) + hrnek vývaru

M. třetí fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází

Dnes volnější den, trochu krok zpátky. M. vynechal kysané zelí, dál pokračuje v syrovátce i celých vajíčkách. Máme hlavně vývar se zeleninou a masem. M. i já máme klidný žaludek i obstojnou stolici (rozptyl něco mezi 2-4). Zítra tedy dle mého můžeme postoupit dál, potíže s trávením dělalo pro m. asi to kysané zelí...

Já i am. si užíváme kokosových muffinů. Joo..jen tak se do něčeho pečeného zakousnout…asi je budeme dělat častěji.

Jídelníček:

Ráno: Míchaná vejce + vývar se zeleninou + olej z tresčích jater

Odpoledne: gaps sekaná + květákovo-brokolicová kaše + kysané zelí

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, jako první mě napadlo, že musím hned začít brát nějaké těhotenské vitamíny. Začala jsem s nejznámějším: Femibion 1. Asi nejdůležitější složkou Femibionu 1 je kyselina listová (tedy vitamín B9, folát aj.). Martin, jako velmi hloubavý manžel 🙂 zjistil, že kyselina listová je rozpustná ve vodě a plní mnoho funkcí. Dlouho se ví, že nedostatek kyseliny listové v těhotenství je spojen se zvýšeným rizikem defektů neurální trubice u dítěte. Často uváděným defektem nervové trubice tzv. spina bifida.Potřeba kyseliny listové v těhotenství je násobně vyšší než u negravidních žen a dodávat vyšší dávky folátu z přirozené stravy je z důvodu jeho ztrát při zpracování a nízké vstřebatelnosti velmi obtížné. Prakticky všichni odborníci proto doporučují kyselinu listovou suplementovat, tedy dodávat pomocí potravinových doplňků.

V některých zemích mají o své těhotné takové obavy, že zákonem nařídili obohacování potravin kyselinou listovou. Na českém trhu je samozřejmě dostupných více potravinových doplňků pro těhotné, Šárka později přešla na GS Mamavit.

Mezi nejbohatší přirozené zdroje kyseliny listové patří droždí, pšeničné klíčky, sójové boby, otruby, fazole, brokolice nebo listová zelenina. Významným zdrojem B9 jsou také játra, ale těm by se každá těhotná žena měla vyhýbat, protože hrozí předávkování vitaminem A, které způsobuje vrozené vady.

Již méně se ví, že suplementace kyseliny listové snižuje riziko vrozených srdečních vad a je-li dodávána před otěhotněním, významně klesá pravděpodobnost, že narozené děťátko bude mít nízkou porodní hmotnost.

Jiná studie sledovala, jaký vliv bude mít doplňování B9 v průběhu těhotenství na vývoj rozumových schopností dítěte. U osmiletých dětí, jejichž maminky užívaly v těhotenství kyselinu listovou, byla zjištěna pozitiva – tyto děti např. rychleji řešily zadané úlohy.

Nedostatek kyseliny listové v průběhu těhotenství je spojen s různými poruchami placenty. Další vědecké závěry naznačují, že dodávání kyseliny listové je prevencí preeklampsie, což je poměrně nebezpečný stav pro matku i dítě.

Dnes mě kontaktovala teta dítěte u kterého je velká pravděpodobnost autismu. Žádala mě o pomoc. Popsala jsem jí základní kroky co dělat. Přivedlo mě to k napsání tohoto článku. Níže si dovoluji citovat článek z níže uvedeného zdroje. Po něm uvedu mnou navrhované kroky, jako první pomoc při podezření na autismus.

zdroj: http://www.detskaduse.cz/psychiatrie-pro-kazdeho/problemy/autismus/

Autismus a přidružené poruchy  -  Úvod

Zdá se, že se autismus vynořil z moře psychiatrických diagnoz a vstoupil do povědomí všech. Někdo viděl Rain Mana s Dustinem Hoffmanem a Tomem Cruisem, někdo zaslechl něco o centru pro autisty, někdo zase o autistických třídách, píšou se knihy. Která je nejlepší? Kdo ví, je jich tolik...

Kde tedy začít? Kde začít rozplétat zašmodrchané klubko „kolektivního povědomí“ o autismu? Možná u toho, co je pro nás dětské psychiatry nejpalčivější:

A) Není lehké autismus poznat.

Již ze samotného názvu lze uhodnout, že müsli značky Mixit je takové müsli, které si každý může namíchat podle své chuti. Pokud tedy například ze svých ranních cereálií vybíráte rozinky, tak pro vás máme skvělou zprávu - díky Mixitu už nemusíte. Vše probíhá pohodlně a jednoduše online a můžete si vybrat až z 90 různých ingrediencí, kombinací výsledného müsli je tedy bezpočet. 

Namíchat si tak můžete jen to, co máte opravdu rádi. A o to s větší radostí každý den snídat. Pro nerozhodné je tu také řešení v podobě hotových mixů. Ty jsou v nabídce celoročně, ale pro milovníky müsli jsou připraveny i sezónní varianty. Vánoční mix voní po skořici, valentýnský Elixír z lásky se červená po jahodách a malinách a nyní v aktuálním Velikonočním mixu najdeme i pěknou nadílku barevných čokoládových vajíček. Ta jsou zákazníky natolik oblíbená, že je možné koupit jich i celý plný tubus.

Pokud máte raději hřejivé kaše, také si vyberete. Na webu si zvolíte základ a přímícháte do něj jen to, na co máte chuť. A stejně tak si lze namíchat i samostané oříšky a sušené plody. Oblíbené je mrazem sušené ovoce, které je upraveno speciální technikou, tzv. lyofilizací, což je nejšetrnější metoda uchování ovoce. Zajistí mu původní vzhled, přirozenou plnou chuť a vůni bez přidaných konzervantů, barviv, cukru, nebo “éček”. Jako zdravá svačinka naprosto ideální.

Všechny křupavé dobroty si pak necháte namíchat do krásného tubusu a poté si vše můžete nechat poslat domů, či si objednávku vyzvednout na nejbližším odběrném místě. Zní to jednoduše? Přesně takové snídání s Mixitem je. Kombinace kvalitních surovin, možnosti přizpůsobení a originálního designu bude bavit každého.

Foto zdroj: www.mix.it

Ludmila Mojžíšová (1932 – 1992) – zdravotní sestra, která ovlivnila nejen životy mnoha žen a párů, ale také jako „nelékařka“ ukázala, jak lze prací (nejen) s tělem působit na stavy zdánlivě neřešitelné a nevyléčitelné, jako je např. funkční neplodnost.

Na základě výzkumných studií prováděných v letech 1983 až 1989 na rehabilitačním oddělení Fakulty tělesné výchovy a sportu UK v Praze a na rehabilitačním oddělení I. porodnicko-gynekologické kliniky Fakultní nemocnice v Brně uznal tehdejší ministr zdravotnictví MUDr. Martin Bojar tuto metodu za metodu první volby v léčbě funkční neplodnosti a podle § 10 odst.1 vyhl.č.115/1975 Sb. bylo dne 3.10.1990 uděleno osvědčení na novou léčebnou metodu s názvem „Rehabilitační léčba některých druhů funkční ženské sterility“. Z toho mimo jiné vyplývá pro veřejnost méně známý fakt a to, že tuto metodu mohou lékaři doporučovat a může být mimo jiné hrazena i zdravotnickými pojišťovnami.

Paní Mojžíšová zemřela v 90. letech minulého století a její odkaz je zde stále s námi – metoda se vyučuje na školách pro fyzioterapeuty a na specializačních kurzech, kde je po složení zkoušek uděleno fyzioterapeutovi oprávnění k provádění terapie metodou Ludmily Mojžíšové.

Široké spektrum využití

Metoda je známa především ženám, které mají potíže s otěhotněním. Má však mnohem širší spektrum využití a lze ji uplatnit u některých poruch neplodnosti mužů, bolestí zad, blokád a bolestí pohybového aparátu a páteře, skolióz dětí, bolestivé a nepravidelné menstruace, potížích při pohlavním styku (bolest, nemožnost dosáhnout orgasmu), bolestí na hrudi (po vyloučení jiných závažných příčin, zejména srdečních), některých druhů zácpy, některých druhů inkontinence apod.

Kromě toho má metoda nesporný vliv na zlepšení psychické pohody. Klient/ka má velký podíl na úspěšnosti metody tím, že spolupracuje s terapeutem a doma poctivě a pravidelně cvičí. Tím přebírá zodpovědnost za své zdraví i kýžený úspěch, učí se vnímat své tělo, aktivně se podílí na řešení svých potíží a efekt terapie je poměrně brzy znatelný. Pozitivně ovlivňuje také potíže, které často provázejí funkční poruchu neplodnosti (bolest hlavy, premenstruační syndrom, bolestivá menstruace, bolesti zad a pohybového aparátu).

Z lékařského (vědeckého) hlediska se o neplodnosti hovoří ve dvou základních rovinách, a to o sterilitě a infertilitě.

Sterilita

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je sterilita stav, kdy při pravidelném nechráněném pohlavním styku s minimální frekvencí 2 - 3x do týdne behem 2 let nedojde k těhotenství. Obvykle se léčba (řešení) tohoto stavu zahajuje již po 1 roce.

Sterilita se vždy týká celého páru, tedy ženy i muže a mluví se tak o sterilním páru. Z mého pohledu je pojem “sterilní” poměrně stigmatizující. Proto sama hovořím spíše o zdánlivé neplodnosti nebo o nedobrovolně bezdětném páru. Ve své praxi jsem totiž zažila již několik “zázraků” u lékaři “odepsaných” párů.

Udává se, že se na neplodnosti může podílet ze 40 % muž, ze 40 % žena a z 20 % jsou to společné faktory. V zemích rozvinutých, tedy i v ČR je přibližně 15 % párů nedobrovolně bezdětných.

Sterilitu dělíme na primární a sekundární

Sešlo se mi pár dotazů opatrně naťukávajících mé duševní zdraví, eventuální rozvod a prostě vůbec - jestli se u mě neschyluje k sériové vraždě. Vyvodila jsem z toho, že podle zveřejňovaných článků zřejmě působím poněkud podrážděně, hystericky až nebezpečně.

Ráda bych vás uklidnila tím, že jsem naprosto normální a vyrovnaná osoba, ale byla by to bohužel lež jako věž. Tak řekněme, že jsem normální dle svých možností. Mám svou rodinu ráda nade vše, když zrovna nemlátím hlavou o zeď. Vážně.

Vlastně jsem na tom teď docela dobře. Ani chocholoušek mě nechce vidět, že jsem prý moc normální. Ale celkem nedávno to tak nebylo. Asi tak půl roku zpátky se mi po zhlédnutí jednoho dokumentu zásadně obrátil život a musím říct, že to, co tomu předcházelo, nebylo hezké. Samozřejmě jsem později měla nutkání podělit se se všemi o své nově nabyté vědění a brala jsem to všechno (ostatně jako i sama sebe) šíleně vážně.

V šíření pozitivní vlny by mě nezastavilo ani stádo volů. A když mě poslali k šípku kamarádi, vytvořila jsem web, na němž jsem se snažila všechny přesvědčit, jak jsem úžasná, všechno zvládám a celý svět je jako Padesát odstínů růžové.

Jenže znáte to, zvyk je železná košile a jen tak se ho nezbavíte. Po chvílích plných otravného optimismu mě opět dohnaly staré splíny a nálady a ani četba motivačních textů, webů, časopisů je nezahnala. Ty pozitivní články a knihy mě v takové chvíli akorát vytočily. Naštvala jsem se na všechny ty, kdo se vychloubali, jak jsou úžasní a co vše dokázali, zahrabala se do ještě větší deprese a trvalo mi dlouho, než jsem zase začala sluníčkovat jako hípísák po LSD.

Už přesně ani nevím, kdy jsem se rozhodla přestat brát všechno tak strašně vážně. Prodělala jsem několik exrémních výkyvů nálad, přihodilo se mi pár větších či menších katastrof a něco se ve mně hnulo. Ať už to zapříčinil pes (který ani nebyl můj) toho času potrhaný od jiného psa (ten taky nebyl můj), s nímž jsem prožila tu úžasnou noc bez dětí na veterině, všechny ty dlouhé měsíce probdělých nocí s dětmi nebo další velmi vkusný dárek od příbuzenstva, děkuju za to!

Článek č. 2 ze série JSME PARŤÁCI

Mockrát jste už řešili, zda kapesné a co si za něj děti mohou koupit?

Moje odpověď je ANO a cokoliv. Nechytejte mě za slovo. Tím samozřejmě nemyslím alkohol, drogy  ani cigarety. 

Došla jsem k názoru, že už i relativně malé děti by měly dostávat kapesné. A tím myslím třeba už tříleté, čtyřleté, bez ohledu na to, že ještě neumějí počítat. Mají přece Vás, rodiče, kteří jim jistě s počítáním rádi pomůžete. 

Dítě tak získá na pocitu důležitosti a vy mu tak dáte najevo, že mu důvěřujete.  Začne se učit hospodařit s penězi, naučí se šetřit. A věřte, že z vlastních peněz opravdu děti šetří. Funguje to podobně jako u sladkostí, o kterých jsem psala minulý týden.

JAK TO DĚLÁME U NÁS? Jak už jsem psala minule, každou neděli rozdáváme sladkosti a tak při té příležitosti rozdáváme i kapesné. Děti se už od rána připomínají, aby se náhodou nezapomnělo.

Co si myslíte o tomhle?

Tak jsem dostala odpověď od primáře novorozeneckého oddělení Mulačovy nemocnice, kterou přikládám.

Vypadá to, že se obhajuje tím, že pro dítě s genetickým předpokladem k alergiím by obyčejné umělé mléko bez naštěpených aminokyselin vlastně doporučil - že vystavení alergenu je prospěšné... To sice ano, ale myslím, že imunologické okno je mezi ukončeným 4. měsícem a 7. měsícem, ne v porodnici...

Dále komentuje výsledek testu IgE, do kterého se údajně přimíchala moje krev, a nebere ji jako důkazný materiál pro podání Colinfantu.V konečném důsledku se odvolává na to, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. OK, pokud bych tomu věřila a on jednal správně, proč se tady půl roku potýkáme s alergií a ekzémem?

Hned jsem mu odepsala, tak uvidíme...

Vážená paní Bc. Hano Matějková,

Zřízenec mě zavezl do patra na příjem, myslete příjem z Pohotovosti, postele a plenty. Ulehla jsem,  vytuhávající Amík zabral židli vedle batoh hodil na podlahu. Amík mi začal zuřivě šeptat: “Hele mě to nějak přestává myslet a chce se mi děsně spát a nemůžu mluvit.” “To zvládneš,” snažím se ho uklidnit.

Za plentou vedle provádí nějaká pani dejchání jako vystřižený z porodního kurzu, se mi to zdá trošku přehrávaný.  Zpoza plenty se objevuje sestřička. “Máte porodní plán?” Amík na mě vrhnul zoufalej pohled, je zjevný, že mu tuhne i mozek. Slitovala jsem se a zašeptala: “Ne, nestihli jsme vyplnit.”  Amík na mě znovu šeptem: “Nevíš jak dlouho to ještě bude účinkovat?” No, tak vzhledem k tomu, že si neurol vzal v jedenáct a teď bylo něco před jednou tak je jasný,   že je v pytli. Rozhodli, jsme se, že všem řeknem, že se opil, jeho stav už je neutajitelný.

Mám pocit, že mi kontrakce začínají jen tak občas takové píchnutí, Amíkovi tuhne obličej, oči skelnatí.

Přišla doktorka, já zašeptala svůj porodní plán a sice co nejpřirozenější porod hlavně žádnej epidural, kterej se tu dává v osumdesáti procentech.

Jsem naprosto zavřená, Amík je na tom dost mimově.

Amík šel volat doulu. Doula prý dorazí do půl hodiny. Přišla doktorka a nabádá nás k vyvolávanému porodu. To se mi moc nezdá a chci čas na rozmyšlenou. Doktorka se netváří nadšeně, Amík neví, nakonec se rozhodujeme pro indukci.

MK Bazárek - Brno 14. 10. 2016

Více informací a více článků k bazárku najdeš ve skupině

http://www.modrykonik.cz/group/6944/

Pořadatel: Modrý koník s.r.o., Martinská 56, 821 05 Bratislava, IČ: 35936851, DIČ: 2022011046, DIČ pro účely DPH: CZ682750590, tel. 226 213 413, email: bazarek@modrykonik.cz , www.modrykonik.cz

Název bazárku: Modrý koník Bazárek (dale jen “Bazárek”)

Místo konání: Obchodní dům Klášter, Josefská 1 602 00 Brno

MK Bazárek - Brno 14. 10. 2016

Více informací a více článků k bazárku najdeš ve skupině

http://www.modrykonik.cz/group/6944/

1. Jsme upřímní a důvěřujeme si.

2. Společně na Bazárku udržujeme pořádek a pohodu.

3. Pokud zaznamenám jakýkoli problém nebo nejasnost, poradím se se zástupcem Modrého koníka.

MK Bazárek - Brno 14. 10. 2016

Více informací a více článků k bazárku najdeš ve skupině

http://www.modrykonik.cz/group/6944/

1. Přidej se ke Skupině “MK Bazárek – Brno”: http://www.modrykonik.cz/group/6944/

2. Napiš do skupiny, že chceš na bazárku prodávat

3. Interní poštou dostaneš potvrzení registrace a dotazník s upřesněním Tvého zboží. Jestli Ti potvrzení nepřijde do 3 dnů, napiš nám na BazarekBrno@email.cz.

MK Bazárek - Brno 14. 10.

Více informací a více článků k bazárku najdeš ve skupině http://www.modrykonik.cz/group/6944/ 

Zveme vás na bazárek dětského oblečení

v pátek 14. 10. 2016 mezi 14:00 – 17:00

v Obchodním domě Klášter, Josefská 1, Brno

Přijďte prodat věcičky, které už vaše děti nenosí a nakoupit přesně to, co právě potřebují:

Včera kontrola u dětské kožařky ve FN. Libovala si, že se to zvládá udržovat jen s kosmetikou bez kortikoidů. Ale vyléčit to asi neumí, jen nám dala další vzoreček a doporučila modrou Indulonu (kamarádky malé trochu pomohla měsíčková, ale víc Balneum).Na e-mail mi odepsala kožařka z Třemošné - prý alergie ve vztahu k ekzémům zvažuje, ale "v případě kojeného dítěte jí to nepřišlo pravděpodobné". Bohužel asi neměla info o tom, že v porodnici malá dostala umělé mléko... (Nebo si nás s někým spletla? Nepamatuju se, že by se mě na to ptala a kdyby jo, myslím, že bych zmínila příkrmy...)Dále mi odepsal primář z novorozeneckého z Mulačovky, kterému jsem psala už podruhé mail (v kopii teď i na ředitele), že je vytížen, ale ozve se. Tak uvidíme. Ve FN prý dávají Bebu HA a / nebo mateřské mléko z banky... Ve Stodě prý asi Hipp.

Tak nejdřív bych chtěla říct, že vážně nekecám a tohle se mi opravdu stalo, nepřibarvuju, na to by mi fantazie nestačila. 

Jak to začalo?

Asi týden před mým nečekaným a předčasným porodem jsem onemocněla, nejdřív jsem dostala rýmu, ze který se rychle vyklubala laringityda a s ní spojený dusivý kašel a následná ztráta hlasu. Prostě parádní podmínky pro porod.

Zatímco já se dusila, Amík za mnou běhal s hrcem s párou a zároveň vyšiloval, protože se v něm prý budilo tušení. Já si mysllím, že to nebylo tušení, ale prostě jeho náhled na svět, typu budu nervovat ač se nic neděje.

Den a noc před porodem mi odešla hlenová zátka a ne, neběžela jsem k telefonu a nevolala doktorce, ne, podle mého náhledu na svět nebudu se nervovat, když se nic neděje, jsem poměrně v klidu řekla Amíkovi, že se mrknem na google a pak se rozhodnem co uděláme. A co nám na to řekl všemocný google? No tak jako většina žen tam psala, že prej asi začnu brzo rodit, ale jedna tam psala, že prej je to v pořádku a že ona takhle chodila ještě dva tejdny. Tudíž jsem se uklidnila a šla si během sledování olympiády léčit svůj zhoršující se kašel.

Den před porodem jsem ztratila hlas.

Po prvním "klasickém" nemocničním porodu jsem se rozhodla druhé dítě přivést na svět vědoměji, bez zbytečných traumat pro něj i pro sebe. Netrvala jsem za každou cenu na domácím porodu, ale moc jsem si ho přála a jsem šťastná, že nám to vyšlo. Jsou to už skoro 4 měsíce, co si dobíjím energii při každé vzpomínce na tenhle nádherný zážitek. Konečně jsem náš příběh sepsala a budu moc ráda, když přispěje k šíření vědomí o přirozené ženské schopnosti porodit a schopnosti dětí narodit se.

Je krásný listopadový den, od rána svítí sluníčko. Už dva dny mi pomalu odchází hlenová zátka a blíží se vypočítaný termín porodu. V posledních týdnech jsem kvůli bolestem v kříži sotva chodila, dnes jsem ale od rána v pohodě, nic mě nebolí a mám skvělou náladu. V poledne mám domluvenou kontrolu u porodní asistentky, vyrážím k ní i se čtyřletým synem Šimonem. Cestou k autu si uvědomuji, že slaboučké kontrakce se zpravidelnily a přicházejí zhruba po 20 minutách. V té euforii, že už zřejmě začíná porod, se sotva soustředím na řízení. PA v domluveném čase nezastihnu, musela odjet k porodu a měla na mě uložené špatné číslo, tak mi nemohla dát vědět. Zastavíme se tedy poblíž u manžela v práci, objednáme si pizzu a všichni společně obědváme. Potom raději nechávám auto manželovi a vyrážíme se Šimonem domů pěšky. Cesta se nám protáhne asi na dvě hodiny, je nádherné počasí a takové teplo, že se svlékáme z bund a mikin jen do triček. Zastavujeme se v parku na lavičce, říkám Šimonkovi, že miminko se nejspíš už dnes narodí a on mi sám od sebe masíruje záda a nohy, prý aby se mi dobře rodilo 🙂 Kontrakce už přicházejí asi po 5 minutách a hlučné prostředí města mě při nich ruší, urychluji tedy cestu k domovu. Po příchodu si lehnu na gauč a snažím se relaxovat, což mi za chvilku naruší zvonění pána z PPL s balíkem na dobírku 🙂 Potom volá manžel a domlouváme se, že už raději přijede domů. Napouští mi spolu se Šimonem v obýváku bazének, já si zatím vedle na zemi chystám matraci a pro jistotu dobaluju tašku do porodnice. Začíná se stmívat, zapaluju si aromalampičku a několik svíček. Šimonek si lehá na deku vedle matrace, kde zrovna vkleče s houkavými zvuky prodýchávám kontrakci. Říká, že mi bude pomáhat, nosí mi vodu a datle na občerstvení. Potřebuju ale absolutní klid, tak ho za chvíli posílám hrát si s tatínkem do pokojíčku. Okolo půl páté volám Jolaně (to je žena, která doprovází k porodům a sama doma rodila; znám ji už nějakou dobu a věřím, že mě dokáže podpořit za všech okolností), aby pomalu vyrazila k nám. Kontrakce stále zesilují, zkouším zalézt do bazénku, ale voda mi moc neulevuje, spíš naopak, takže tam nakonec vydržím jen chvíli. Mezitím přichází Jolana, pozdravíme se a potom buď tiše sedí v obýváku, nebo střídá manžela a hraje si se Šimonkem. Po nějaké době jsou už kontrakce tak intenzivní a přicházejí tak rychle po sobě, že přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím, vyčerpáním se mi klepou nohy. Jolana mě uklidňuje, že si vedu skvěle. Raději se tedy během kontrakcí ponořuji do sebe, soustředím se na dýchání a uvolňování celého těla, které samo přesně ví, co dělat, co miminko potřebuje.

V jednu chvíli mě přepadá pocit, že by možná bylo lepší vyrazit do porodnice, ale zároveň netuším, jak moc můžu být otevřená a jestli bych tam nestrávila pár zbytečných hodin plných různých vyšetření. Ani nevím, jak bych se při tak intenzivních kontrakcích dokázala obléct a někam přesunout. Jolana mi radí, ať se zkusím zeptat miminka, jestli je vše v pořádku. Udělám to a hned se mi vrací pocit jistoty, zůstávám tedy v klidu doma. Brzy už cítím miminko v pánvi, jak se pomalu posouvá dolů. Přepadá mě zimnice, často potřebuju na záchod, kde odchází poslední části hlenové zátky. Tuším, že se blíží finále a pokládám si na matraci nepropustnou podložku. Kontrakce stále prodýchávám vkleče, horní částí těla opřená o gauč. Pomáhá mi, když vydávám co nejhlubší zvuky. Najednou se kontrakce zmírňují a je mezi nimi delší pauza, takže si můžu lehnout na matraci a trošku si odpočinout, ale brzy už mě to zase zvedá do kleku ke gauči a začínám mít potřebu tlačit. Jolana přináší další podložky a ručníky a já skoro nemůžu uvěřit, že už by miminko opravdu mohlo být tady. V pochvě nahmatávám plodový vak, při další kontrakci praská a voda proudem vytéká. Hned potom se prodírá ven pevná hlavička, chvilku mám pocit, že se mi snad rozskočí pánev a celá se roztrhnu, ale brzy přichází úleva a hlavička je venku (nakonec to bylo bez sebemenšího poranění). Hladím rukou vlásky a dozadu směřující obličejík. Do další kontrakce zůstává hlavička na místě, potom zas částečně mizí dovnitř, cítím, jak se miminko odráží nožičkama a dotáčí se. Pak vyklouzne celé, zachytávám ho do rukou, na chvilku pokládám na podložku pod sebou, otočím se a odmotávám mu pupečník lehce obtočený kolem krku. Zase ho zvedám, právě začíná dýchat a trochu u toho chroptí, tak ho lehce poplácávám po zádíčkách. To se mu zřejmě nelíbí a začíná pěkně nahlas ječet, rychle si ho tedy pokládám na hrudník, kde se uklidňuje. Potom ho naštvu ještě jednou, když ho otáčím a kontroluju, jestli je to opravdu chlapeček, jak jsem tušila. Je chvilku po půl deváté, manžel zrovna uspává Šimonka v ložnici, ale zaslechnou pláč a hned oba přichází Danielka přivítat. Ten už se zatím přisává k prsu a krásně pije, což brzy vede k vypuštění několika dávek smolky přímo na mě 🙂. Přesouváme se z matrace na zemi na sedací vak, kde si užíváme první společné chvilky, zatímco manžel a Jolana okolo poklízí. Stále cítím silné kontrakce, které musím prodýchávat, snažím se občas trochu zatlačit, ale placentě se zatím ven nechce. Asi po dvou hodinách se s Danečkem v náručí přesouvám do vany a nechávám se osprchovat, placenta už je skoro venku, ale vytlačit mi nejde, až po lehounkém zatažení za pupečník vyklouzne úplně. Vracíme se do obýváku, manžel se snaží z Danečkovy části placenty odebrat trochu krve na stanovení Rh faktoru, jde to špatně a pomalu, ale nakonec se mu to podaří. Potom přestřihneme už dávno dotepaný pupečník. Jolana mi z kousku placenty, banánu a jahod připravuje koktejl na doplnění energie a potom pomalu odchází domů. S manželem a dětmi se přesouváme do velké postele v ložnici. Já celou noc nespím, pozoruju toho krásného malého tvorečka ležícího na mých prsou a s pokorou děkuji celému vesmíru, že jsem mohla zažít takový zázrak.

Máte jako spousta jiných maminek problém s velkým mlsáním svých dětí?

Nikdy nemají dost a dožadují se stále dalších bonbónů, čokolád, lízátek a žvýkaček?

Poradím Vám jak na to, abyste se vyhnuli neustálému dožadování, brečení a vztekání se kvůli sladkostem. Aspoň u nás doma to takhle krásně funguje.

Řešila jsem tenhle problém stejně jako vy s oběma menšími dětmi. Zvlášť ten starší, David, mohl jíst sladkosti na kila. On se zlobil, že už mu další nechci dát a já jsem se zlobila, že neustále žebroní. Bylo to nepříjemné pro oba.

Dokola jsem vysvětlovala, že nemůže být živý jen ze sladkostí, že musí jíst i normální jídlo. Marně. Normální jídlo pro něj byly i buchty s mákem k snídani, buchtičky se šodó k obědu nebo třeba krupicová kaše s kakaem k večeři. I po těchto sladkých jídlech se dožadoval sladkostí, protože už přece jedl.

Pak jsem ale dostala nápad. Děti si vybraly každý jednu krabici od malých bot. Ještě, že je schovávám. Krabice se hodí vždycky, i když není zrovna před vánoci a nepečeme cukroví. 🙂 Menší dcera si jí ozdobila, aby se jí líbila. Zkuste krabice také ozdobit. Třeba společně s dětmi. Spolupráce krásně rozvíjí vztah mezi rodiči a dětmi a učí děti spolupráci.

"Vzdělání je to, co nám zůstane, až zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole." – Albert Einstein

Dotaz: 

Naší dceři jsou 4 roky a je velmi zvídavé a společenské dítě. Dokonce plánujeme vzdělávat doma a jsem doma ještě s miminkem (jejím bratrem), ale přihlásili jsme ji do úžasné malé alternativní školky, aby mohla nabrat sociální zkušenosti a měla příležitost učit se. Ve školce mají velmi respektující přístup a poskytují možnost volné hry a skupinových aktivit.

Po krátké „zvykačce“, kdy plakala, když jsem odcházela, se s tím naše dcera smířila a je tam šťastná. Ale teď po Vánocích odmítla jít zpátky a každé ráno čelíme potížím s jejím odchodem. Vím, že si to užívá, jakmile je ve školce, ale stále ode mě nechce odejít. Nechci ji ochudit o učební a společenskou příležitost, ale zároveň bych chtěla naslouchat její volbě. Co byste mi navrhovala?

Odpověď Naomi Aldort:

Co si pamatujete z doby, kdy vám byly čtyři roky? Jestli jste jako většina lidí, tak si nepamatujete skoro nic. Jediné, co si dokážete vybavit jsou pocity, dojmy, tváře a nějaké střípky vzpomínek. Nic z toho, co umíte, není závislé na tom, co jste se v tomto raném věku naučili ve třídě nebo ve škole. Namísto toho záleží na tom, jak jste se cítili ohledně sami sebe. 

Když bylo Jonatánovi pět, vzala jsem ho s jeho bratrem, který v té době byl batole, do kavárny, aby se seznámili s příbuznými, se kterými se ještě nesetkali. Během pár minut po našem příjezdu zapředl se dvěma postaršími ženami konverzaci. Potom jsem vzala mladšího bratra na nějaké obchůzky a nechala staršího, aby si ti tři užili návštěvu. Vrátila jsem se o dvacet minut později a zjistila jsem, že diskutují o domácím vzdělávání.

„To dává velký smysl,“ řekla mi jedna z žen, „jsem o domácím vzdělávání přesvědčena, až na…“ dodala starostlivě, „co socializace?“. „A co je s ní?“ zeptala jsem se. Je zvláštní, že tyto ženy neviděly svou vlastní interakci s chlapcem jako socializaci, ani si nevšimly, že jeho mladší bratr se také účastnil společenského shromáždění jako aktivní posluchač.

Když dítě není představeno konceptu vrstevníků, dokáže se spojit s lidmi různého věku a sociální dovednosti se učí po celou dobu.

Jak se děti naučí sociální dovednosti

Úspěch dítěte v navazování vztahů je to, co se stane jeho sociální dovedností. Aby byl zajištěn úspěch v raném věku, dítě potřebuje být vnořeno do milujících, mírumilovných vztahů jeden na jednoho se společensky kompetentními lidmi; většinou rodiči a dalšími milujícími pečovateli. Dětská hra se vyvine později, poté, co si to vyzkouší s maminkou a tatínkem. Stane se důležitou součástí sociálních praktik, jakmile dítě bude dostatečně staré na to, aby si svobodně vybralo vlastní společnost ke hře bez zásahů dospělých.

Mnoho rodičů věří tomu, že dokud si dítě nebo malé dítě nehraje se svými vrstevníky, tak se nesocializuje a proto se ani neučí žádné sociální dovednosti. Často jim organizují skupinky na hraní a posílají je do pečovatelských služeb - jeslí či školek, věří totiž, že jim to pomůže rozvinout sociální dovednosti.

"Všechny rodičovské potíže vyvstávají z této vynucené války a nepředstavují skutečnou podstatu dětství."

Akademický koncept dokumentu poskytnutý pro symposium Reprezentace dětství v Arizonské státní univerzitě v březnu 2009

Reprezentace dětství v moderní západní kultuře je založena na tom, že vidí děti jako vadné a že potřebují být formovány v dospělé bytosti. Dítě z tohoto pohledu selhává a proto je představováno jako podřízené a také že mu nelze důvěřovat, že se vyvine samo správně. Jeho základní potřeby jsou považovány za „špatné“ a neustále se proti nim bojuje.

Na základě této představy, na děti není pohlíženo s úctou; zapojí se do společnosti, jakmile se z nich stanou „dospělí“. Dítě je vyučováno, jak se chovají dospělí, zatímco jejich vlastní dětské způsoby vyvolávají hubování, jsou ponechány pocitu selhání a závislosti na externím vedení. Tráví takové množství svých mladých let se skupinou vrstevníků, kterou kontrolují dospělí.

Tenhle pohled formuje to, jak se děti vidí svýma vlastníma očima. Vyrostou a věří, že někdo jiný než oni by měl řídit jejich způsoby (média, vrstevnický tlak atd.). Výsledkem je kultura hledačů uznání; lidí, jejichž deprese a nespokojenost tkví v hledání impulsů a přijetí, souhlasu zvenčí, zatímco často ztrácí radostnou sebedůvěru, která je řízena zevnitř.

Uvedu jen pár příkladů, jak se projevuje toto vnímání dětství: