Obligátní odpovědí na otázku kdy začít učit děti lyžovat je lakonické stanovení nejnižší věkové hranice, a to mezi dvěma a třemi lety. Hotovo. Tečka. Takovéto zjednodušení má v mnoha případech za následek zbytečné rozčarování zklamaných rodičů, jejichž tříleté i starší ratolesti, vytrvale padající zpravidla na záda při pokusech o sjetí sebemenšího kopečku, chápou lyžování jako nezasloužený trest a lyže nenávidí. Donucovací prostředky se míjí účinkem, dětské slzy i nervy cvičitelů tečou.

Příčinou opakovaně neúspěšných prvních pokusů je ve většině případů opožděný rozvoj balančních schopností. Děti pociťují radost z klouzání (a lyžování není nic jiného než klouzání po sněhu), až když je u nich dokončen vývoj centra pro rovnováhu, uloženého ve skalní kosti spánkové části lebky. Problém spočívá v individuálních odlišnostech spojených s procesem „zrání“ této důležité řídicí jednotky. 

Mnohé tříleté i mladší děti tak „předbíhají“ své starší a zpravidla větší a silnější kamarády, jež vlastní trapné začátky a lyžařská neohrabanost deprimují a odrazují. Co s tím? 
Nabízí se jednoduchý kontrolní test:

Dříve než začneme analyzovat situaci na trhu s lyžařskou výzbrojí, přihlašovat děcko do lyžařské školky nebo vybírat terén pro rodičovskou úvodní lekci, hledáme příležitost, při které by se náš potomek mohl sklouznout jen tak v botách na ledové ploše v bruslařské hale, nebo na zamrzlé louži. Přijde-li této kratochvíli rychle na chuť, mají první nákupy výzbroje a úvodní lyžařské lekce smysl. Zkušenosti ukazují, že vyrovnání se „šikovnějším“ mladším dětem je při optimálních podmínkách záležitostí necelé jedné sezóny, po které na někdejší zaostávání nikdo ani nevzdechne.

Pokračování:  http://www.cestujsdetmi.cz/rady-a-tipy/sportovani-s-detmi/nakup-detskych-lyzi-jak-postupovat-pri-vyberu-a-nakupu

 Nedávno se mne ptala moje kamarádka: Opravdu ženy potřebují někoho, aby jim pomohl vyrovnat se s potratem? 

Copak už jsme tak daleko samy od sebe, aby to žena nedokázala procítit a zpracovat sama?

Začala jsem o tom přemýšlet a uvědomila si, že v dnešní době jsou ženy často natolik odpojeny od svých přirozených pochodů, že když nás v životě potká něco „přirozeného „(čímž smrt bezesporu je), nevíme, jak si s tím poradit.
Existuje mnoho žen, které se se ztrátou miminka v těhotenství vyrovnají po svém tak, aby to přijaly jako součást svého života a mohly jít dále.
Na druhou stranu je také početná skupina těch, které se po ztrátě miminka ocitnou v určitém „vakuu“ a najednou neví, kam se vydat. Rozum se dostane do úzkých a to, co přichází zevnitř je natolik nové, že to ženy často neumí uchopit a neví, co s tím. Právě v takových chvílích jsme nejblíže samy sobě a chodí nám podněty z našeho nejhlubšího já, pro některé je to však poprvé a to, co slyší, neumí uchopit.
Ve stejné chvíli jsou totiž často bombardovány také vnější realitou, která je konfrontuje se ztrátou miminka ať už tím, že „to“ lékaři potřebují vyšetřit, či „odstranit“, či stojí tváří v tvář okolí, které hází soucitné pohledy a ve skutečnosti často neví, co s tím. Jak se k ženě chovat, co říkat a podobně. Jakoby se čekalo, co ona s tím, jak se vymezí a jaké stanovisko dá. Jak to má ale vědět, když se v této situaci ocitá nově? Dostává se pak do bludného kruhu pocitů, vnější reality a blízkých.
Někdo to zvládne, projde si situací, přijme ji do svého života a „jde dál“.
Někdo se v takové situaci uzavře a celou bolavou zkušenost zatlačí někam dovnitř sebe, snaží se na ni nemyslet, vytěsnit ji a tím vše odsouvá na jindy. Takovéto řešení je spíše oddálení něčeho, co samo přijde, až to budeme nejméně čekat.
Někdo hledá zdroje venku, aby mu pomohly se se situací vyrovnat, pochopit, uchopit, uzdravit a přijmout.
Nic není dobře nebo špatně. Každý jsme jedinečný, proto nelze nikoho odsuzovat za to, jakou cestu si zvolí, každý jsme zodpovědný sám za sebe.

Právě proto pořádám jednou měsíčně semináře pod křídly projektu Čekala jsem miminko, kde se mohou maminky i tatínci rozloučit se svým nenarozeným miminkem, přijmout tuto zkušenost do svého života, aby mohli jít dále více celiství a svobodní.

Doufám, že už brzy budeme žít ve světě, kde bude toto téma stejně přirozené jako třeba narození či porod, kde se ženy nebudou schovávat a cítit nepatřičně, když chtějí plakat nebo sdílet. Mým cílem je k tomu přispět co největší měrou. Pokud se chcete připojit k této aktivitě či pokud Vás zaujalo cokoli jiného, ozvěte se mi.  

s láskou Lucie Lebdušková