Vaše neuvěřitelně zvědavé batole si osvojilo novou dovednost – jinou a tedy i vzrušující.
Často je první sprosté slovo následkem nápodoby. Možná to zaslechlo od vás, když vás při jízdě autem vytočil nějaký řidič, který vás nebezpečně předjížděl. A teď to bez přestání opakuje, zatímco spokojeně sedí na zadním sedadle. Nejvhodnější je počkat, až to dítě přestane bavit. Pokud to trvá opravdu dlouho, přiznejte, že jste to neměli vyslovit, že to není vhodné slovo a rozptylte dítě písničkou či nějakým příběhem.

Možná ale mluví sprostě, protože to slyšelo od staršího kamaráda, který si nedávno rozšířil slovní zásobu o nové výrazy a myslí si, že by byla náramná legrace podělit se o ně s vašim dítětem. Nebo nedopatřením zaslechlo část filmu či seriálu, kde mluvili hrubě a nevybíravě.

Když uslyšíte sprosté slovo od svého dítěte poprvé, udělejte vše pro to, abyste se nezačali smát, jakkoliv vás to mohlo pobavit. Pro batole by to samozřejmě bylo jen povzbuzením k tomu, aby svá slova zopakovalo. Ze strany malého človíčka je to experiment. „Je tu něco, co lidé říkají s určitou intenzitou, intonací, apod. Tak já to zkusím říct a uvidím, co se stane…“ Přimět dospělého k emocionální reakci – k smíchu či vzteku – znamená pro batole mít moc, dokázat dospělé do určité míry ovládat. A to je pro ně velmi přitažlivé. A přestože vás může fráze „podělaný nos“ z úst vašeho potomka napoprvé pobavit, opravdu není v jeho zájmu, abyste svou pobavenost dali najevo. Až tedy začne vaše dítě s nevhodným jazykem experimentovat, pamatujte, že nejlepší reakcí je žádná reakce.

Pokud si vaše dvouleté dítě dobře osvojilo již několik nadávek, je na čase stanovit určité hranice. Samozřejmě opět je nutné, aby to proběhlo naprosto v klidu, bez rozrušení či vzteku. V opačném případě dáte dítěti najevo, že tímto způsobem si může rychle získat vaši pozornost. Pokud je to dítětem vymyšlené slovo či fráze (třeba „kadihlava“), řekněte prostě, že taková věc neexistuje a že nerozumíte, co chce říct, protože to nedává smysl. U existujících sprostých slov nic nevysvětlujte, zkrátka řekněte, že tato slova se u vás doma a mezi přáteli neříkají – opět to udělejte jakoby mimochodem a nezaujatým hlasem.

V některých případech dobře poslouží jednoduché náhražky. Pokud si dítě se slovy jen hraje, zkuste mu nabídnout jiné – např. „abrakadabra“ nebo „čárymáry“, apod. nebo nějakou zajímavou slovní hříčku či říkanku pro děti. Tím odvedete pozornost a dítě se zabaví. Pokud si dítě opravdu potřebuje ulevit a nezná jiný vhodný výraz, je potřeba mu jej nabídnout. Např. může říkat „Jsem naštvaný!“ Dovolte mu to vyslovit s patřičnou hlasitostí a intonací. Můžete i vymyslet nějaké zábavné zvolání, které budete v rámci rodiny používat (např. „Do ponožky!“ nebo „Můj ty zube!“). Bude vás to bavit všechny a sprostá slova se vám budou ještě nějakou dobu vyhýbat.

Pokud nic nezabere a dítě ignoruje i vaše varování, je čas zasáhnout jiným způsobem. Reagujte klidně, rychle a konzistentně. Dítě bude potrestáno (i když v batolecím věku volte vždy jen velmi krátký trest) např. tím, že bude chvíli v klidu sedět na židli a nikdo si s ním nebude hrát ani mluvit.