Bývá mi poslední dobou dost smutno. Už jsem se jakžtakž oklepala z těch radůstek kolem ne právě dvakrát podařeného závěru porodu a začala jsem si uvědomovat, že mi něco chybí. Tedy spíš někdo. Třeba i jen jeho vidina, že ne teď hned, ale třeba za rok?

Kdysi jsem požádána, abych nakreslila co nejjednodušeji, jak si představuji svoji budoucí rodinu. Nakreslila jsem čtverec s úhlopříčkami: každý roh představoval člena rodiny a čáry spojení mezi nimi. Jenže dnes moje rodina vypadá jako trojúhelník. Ten chybějící je čtvrtý člen. Chtěla bych druhého čmeldu. Nebo včelku.

Vím, že bych se neměla rouhat a být pokorná. Vždyť mám krásného zdravého chlapečka s úžasným chlapem. A také vím, že až tento článek budou číst ty, kterým nebyl doposud dopřán ani ten trojúhelník, tak si nejspíš budou říkat, že jsem pitomá, neskromná, že nevím, co mám a že bych si toho měla vážit. Vím co mám a vážím si toho. Strašně moc. Ale přesto. To prázdné místo se ozývá.

S manželem jsme o tom už mnohokrát mluvili. Řekl, že si další dítě nedokáže představit. Má strach, že by to nezvládl. Že už je na to starý. Že už takhle neví, jestli to zvládne, až ho bude Kuba potřebovat nejvíc jako parťáka, na kolo, na čutanou. A také že když vidí, kolik dítě "stojí", tak ani finanční stránku věci nelze přehlédnout. Prý by se nerad dožil toho, že by musel řešit jestli koupí tohle, nebo tohle. Že Kubu miluje a udělal by pro něj cokoliv, ale občas se cítí jak vymačkaný citron.

Moje argumenty nebral. Marně jsem mu říkala, že stát se zase tátou ve 45 dnes není nic neobvyklého a že jestli si myslí, že za 10 let bude v papučích slintat do půlitru, tak se sakra mýlí. A že argument finanční náročnosti dítěte beru, ale jen do určité míry. Jsem přesvědčená, že pokud nemáte děti příliš daleko od sebe, jsou náklady na druhé daleko nižší. Pokud tedy netrváte na tom, že druhé musí mít vše nové. Což já tedy netrvám.

Kuba teoreticky není jedináček - manžel má dvě děti z prvního manželství (dcera 21 a syn 19). Máme výborné vztahy, velice často se stýkáme. Fungujeme jako širší rodina. I s jejich maminkou. Ale vzhledem k tomu věkovému rozdílu a faktu, že žijí jinde (i když ne moc daleko), jím technicky je. Nemám strach z toho, že bychom z něj vychovali roztaženého frocka, který neví coby. Mám strach z toho, že jednou zůstane sám. Já sama mám dva bratry. Nevídáme se tak často, jak bychom si bývali přáli, ale vím, že kdyby došlo na lámání chleba, udělali bychom pro sebe první poslední. Už to vědomí, že je mám, je pro mně strašně důležité.

Náš dnešní žážitek na dětské pohotovosti! 🙂 Vikinka včera večer hrozne plakala ale asi3 hodiny v kuse ,histericky že mi to trhalo srdce. No a dnes dopoledne nanovo!Tak jsem zavelela že jedeme na pohotovost 🙂 Přijeli jsem tam asi 30lidí před námi a tak na 3 hodiny čekání podle sestřičky, z toho asi tak3 miminka kolem těch 3 měsicu. Na což jsem opravdu něměla nervy , protože takovou dobu s malím mimčem....tak jsem  si zařídila že nás vezmou hned ( vím že se to nemá psát a že protekci spousta lidí "odsoudí" ) ale pro sve ditě by to udělal každy když je ta možnost. No abych to neprotahovala nakonec jsme z toho vyšla jako histerická matka co nepozná když má její dítě prdíky! Vyšetřili nás  poslali nás pro jistotu i na ORL .Jsem ráda že to nic nebylo a koliky jsme nikdy neměli tak jsem z toho byla uplně paf ! Ale co chci říct že je hrozné že nechají čekat tak malé děti takovou dobu  než je někdo vyšetří i když jsou tak malinké a neumí si říct co je trapí.... tím nechi podcenovat či cokoli jineho starší děti nebo zlehčovat jejich trápení!  Každopadně doufám že tam už hodně dlouho nepojedeme a jsem ráda že jsem byla "jen" HISTERICKÁ matka