Dnes je 18. leden 2011. Pro někoho obyčejné datum v kalendáři, pro mne připomínka významného výročí.

Přesně před deseti lety jsem se plna nervozity a čerstvé dospělácké pýchy připravovala na svůj maturitní ples. A přesně před deseti lety se začal počítat můj vztah s Mírou. Ano, dnes jsme spolu už krásných deset let...

Deset let v životě člověka může znamenat dobu dlouhou i krátkou, v mém případě znamená především dobu krásnou. Za celá společná léta jsme si prožili nespočet krásných okamžiků, spoustu chvil štěstí s minimem hádek či problémů. Této bilance si nesmírně vážím a pevně věřím, že i další naše společné roky budou utíkat ve stejně krásném duchu – jen by mohly utíkat trochu pomaleji…

Děkuji Ti, Míro, že jsi se mnou.

Děkuji ti za všechno, co pro mě děláš, za to, jak mne respektuješ, ctíš a miluješ.

Nelituju ani vteřiny našeho společného života, nic bych nevzala zpátky.

Co do porodnice, co s sebou do porodnice

Co s sebou do porodnice?

Tašku s věcmi do porodnice si připravte raději už dva týdny před plánovaným porodem. Vyhnete se tak stresujícímu balení na poslední chvíli a hlavně budete mít jistotu, že jste ve shonu na nic nezapomněly. Pomůže vám, když si věci rozdělíte do dvou tašek – jedna bude pro vás a druhá pro miminko. Pak budete mít potřebnou věc v danou chvíli vždy po ruce.

Neberte si s sebou do porodnice zbytečně moc oblečení, které během pobytu v porodnici stejně nevyužijete. Miminko dostane erární oblečky, takže mu stačí z domova jen zavinovačka. Pro sebe si zabalte dvě noční košile, pantofle, prádlo, ručníky a hygienické potřeby. Oblečení pro vás a miminko na odjezd z porodnice vám může dovézt tatínek později.

Vždy je lepší napsat si seznam a podle něj si věci do porodnice připravit. My jsme pro vás sestavili orientační seznam nezbytností, podle kterého se můžete inspirovat:

1.Osobní dokumenty a doklady

  Chtěla jsem už dávno, ale s malým broučkem není času nazbyt a tak se psaní nějakého článku odkládá a odkládá. Mým přáním je hlavně dodat sil maminkám, které postihne to stejné co nás a to – novorozenecká streptokoková sepse .  Já jsem totiž nemohla najít moc informací a hlavně slov útěchy a uklidnění. Už je to tedy 7,5 měsíce, ale něco takového je „živé“ ještě dlouho.

  A tak od začátku. Moje těhotenství probíhalo normálně, řekla bych přímo ukázkově. Jelikož jsem otěhotněla až po IUI, tak jsme si říkali, že to zlé už máme za sebou a teď bude už jen dobře…kdybychom tak tušili. Chodila jsem na pravidelné kontroly, a jelikož jsem zdravotník, tak mi můj gynekolog dělal ultrazvuk pokaždé, pro klid nás obou. Vždy vše v pořádku a po UZ ve 20.tt jsme se těšili na zdravého chlapečka. Ve 36.tt kultivační stěr na GBS (streptokok) byl negativní. Měla jsem trošku smíšené pocity právě z toho stěru, protože to i tou tenoučkou „výtěrovkou“ docela bolelo, ale co, říkala jsem si, že už jsem přecitlivělá a sestřička ví, co dělá.

  Našemu Ondráškovi se na svět asi moc nechtělo (věděl proč), proto jsem 40+5tt šla na indukci. Ráno v 9h mi právě můj gynekolog, zároveň sloužící porodník napíchnul plodovou vodu a pak už to šlo. Za hodinku začali kontrakce po 2 minutách, a abych to zkrátila, tak po 9hodinách těchto bolestí se narodil náš milovaný Ondrášek. Jenže…hned neplakal a tak se volal pediatr, Ondráškovi odsáli dýchací cesty a pak už mi přišel říct, že miminko je v pořádku. Slyšet ho plakat byla obrovská úleva a radost. Byli jsme ti nejšťastnější rodiče. Ondrášek se narodil 1. 6. 2010 v 19,50h. Na pokoj mi ho po 3h vozila sestřička na přiložení. Byl nádherný. Jenže ráno, chodila dětská lékařka a obcházela maminky a říkala o miminkách, pak už jsme je měli mít u sebe. Měla jsem, chvíli, taťka si ho alespoň stačil pochovat. Pak za mnou přišli a řekli, že náš chlapeček je nemocný. Nechápala jsem. Vždyť jsem ho viděla, chovala, kojila a všechno mi přišlo v pořádku. Prý reagoval bolestivě na manipulaci, zvýšené svalové napětí, bledý až zelený (podezření na streptokokovu sepsi – potvrzeno z výtěrů i odběrů, a meningitidu), že prý musí do inkubátoru a mít antibiotika. Snad jen 48h, pak se uvidí. Z těch 48h bylo 21 dní. Antibiotika měl celkem troje. A to taky proto, že když se jeho stav začal po 9 dnech lepšit, tak do toho přišla další rána – kanylová sepse. Měl centrální kanylu ve velké žíle na nožičce (hlavičku i ručičky měl úplně rozpíchané od kanyl a odběrů) a ta se zřejmě infikovala. Naštěstí se na to přišlo laboratoří dřív, než se stihnul zhoršit klinický stav. Kanyla se vyndala, napíchla se zase hlavička. Ale do toho ještě podstoupil lumbální punkci (2x) k odběru mozkomíšního moku, transfuzi krve (náhlá chudokrevnost), trochu selhávaly ledviny, takže pořád spoustu infuzí. Mě drželo nad vodou, že asi od 3. dne začali dávat maminčino mlíčko. Já jsem tedy poctivě odstříkávala a sestřičky dávali papat Ondráškovi stříkačkou. Začínal s 2ml, pak 5ml, 10ml,… až jsme se dostali k 70ml. Když jsem ho mohla poprvé přiložit, asi po 10 dnech – vymlasknul hned 90ml 🙂

  Bylo to hrozný zoufalství, nemoci si první tři dny na Ondráška jen koukat přes sklo. Na JIP byla ale jedna zlatá sestřička, za jejíž služby mi ONA poprvé dovolila Ondráška pohladit, podržet na odříhnutí, pochovat, přiložit,…Jsem jí za to dodneška moc vděčná a proto jsme v kontaktu 🙂

  Po 14ti dnech Ondráška vyndal i z inkubátoru a dali do takové té „jezdící postýlky“ a od patnáctého dne jsem ho mohla mít u sebe na pokoji, jezdili jsme na JIP jen na vykapání ATB.

  Domů jsme šli po dlouhých 24 dnech. Když se na to dívám zpětně, 24 dní je nepatrný zlomek života. Po propuštění byl ještě trochu kolotoč. Teď nemyslím kolem Ondráška, ale po lékařích. Začali jsme chodit do rizikové poradny (chodíme stále), na neurologii (zde nás pan doktor před Vánoci vyřadil – hezký vánoční dárek, prý umí víc, než by vůbec musel), taky jsme byli na UZ mozku (jen kontrolní, dělali i v inkubátoru). Bylo to opravdu dlouhých 24 dní, ale stálo to za to, když se dívám na Ondráška, jaký to je krásňoučký a hlavně šikovný kluk. Je to hodné miminko a bojovník. Doufám, že už máme to špatné za sebou a nic podobného nás už nikdy nepotká.