5letá dcera a její úzkosti ze smrti a zla
Mám téměř šestiletou holčičku, která je od maličká velmi citlivá a přemýšlivá. Ale bohužel ne příliš konstruktivním směrem, jak je v tomhle věku běžné. Poslední rok se příliš často zaobírá myšlenkou smrti a co bude poté, nebo, že k nám domů někdo přijde a ublíží nám..... Je to dítě, které je od malička vymazlené, hýčkané a neustále ujišťované o tom, že je milována a že je s námi v naprostém bezpečí. A přesto se u ní objevují tyto stavy, nejčastěji večer před spaním. Není to o tom, že by se jen zajímala, jako jiné děti v tomto věku, ale ona se tím skutečně trápí, děsí jí to a často se i rozbrečí. Přitom nám nikdo v rodině neumřel, nic špatného se nestalo, dáváme si velký pozor, co před ní říkáme, žádné televizní noviny v televizi apod......Bohužel si poslední dobu myslím, že to nemá žádnou konkrétní příčinu, ale, že si to nese v sobě. Protože to, čím se zaobírá ona, jsem měla a mám i já celý život, obzvlášť co mám děti, tak mě někdy chytne taková úzkost, aby se nám nic nestalo.... Ale nikdy mě to tak neomezovalo v životě, že bych měla potřebu to nějak řešit a rozhodně jsem ani trochu vědomě na děti tyhle svoje myšlenky nepřenášela. Ale dcera mi na tyto úvahy přijde hodně malá a nerada bych, aby se to zhoršovalo. Uvažuju o návštěvě dětského psychologa, ale nemám s touto léčbou žádné zkušenosti a mám strach, aby v ní ještě nevyšťoural něco, co by ty její stavy ještě zhoršilo. Jinak je to veselé, aktivní, bezproblémové dítě a pak se z ničeho objeví tyhle depky :-/
Děkuju všem za komentáře!
Sklon k úzkostem je svinstvo, které se velmi rádo dědí 😔
Zkusila bych nejdříve nějaké bylinné čaje (poradit se v lékárně), případně Bachovy esence, případně sirup Passit (ten je až od 12 let, čili jen zlomkovou dávku!). Pokud by nic z toho nepomáhalo, vyhledala bych psychologa (i když dobrých psychologů je jako šafránu) a ten by případně doporučil psychiatra.
Jinak myšlenky na smrt či dokonce na sebevraždu mají opravdu i pětileté děti, i když je to strašné 😔
Určitě bych na tvém místě za tím psychologem šla nejdřív sama a až pokud by ti sedl, tak s dcerkou. Samotné mi sedla cca půlka psychologů, co jsem s nimi přišla do kontaktu a třeba kdo sedne mě, ne vždy sedne partnerovi. Ono i pomůže, pokud ty už budeš dotyčného znát a nebudeš "vyjukaná", co bude, ale už budeš tušit, budeš ho znát - a vezmeš dcerku s sebou, třeba se i poprvé domluvíte, jak to bude vypadat, on o ní bude vědět víc, bude ji z tvého vyprávění taky trošku znát. Bude-li to trošku "alternativec" schopný pracovat třeba s těmi vůněmi a podobně, tak jenom dobře.
Psycholog mi prijde dobry napad.a asi je rozumne se s nim nejdriv seznamit sama...drzim palce.kamaradka ma holcicku co ma taky velmi zvlastni myslenky a hodne jim psycholog pomohl(hlavne teda aby maminka pochopila dceru a naucila se k ni pristupovat tak aby to bylo pro malou co nejlepsi)
Měla jsem podobné stavy, o něco později teda, ale měla. Na smrt jsem dost často myslela hodně intenzivně do nějakých 16 - 17 let a i později mě přepadaly úzkostné stavy v souvislosti se smrtí. Ne tak často, ale jednou za čas přišla totální panika z toho, že někdo zemře. Jak pomoci nevím, já se teda ani nikomu nesvěřovala. Jako pozitivní signál vnímám, že to vaše dcera s vámi sdílí.
Co si pamatuju, tak v pěti letech jsem na smrt myslela také, vecer v posteli mi bylo hrozne úzko a mela jsem strach, ze umru a nic uz dal nebude, ze ja nebudu. Rodičům jsem to neřekla.
Nepamatuju si, jak dlouho to trvalo.
Myslim, ze by mi v te době pomohlo, kdyby si se mnou o tom mamka promluvila a vysvetlila, co je po smrti a ze to neznamená konec (pripadne verze dle vasi viry/ přesvědčeni).
@rajecka Ahoj, šla bych k psychologovi. Nevím, odkud jste, výborná je paní Bělohlávková. Vydala i super knihu, která je přímo určená úzkostnějším dětem. Doporučuju i knihu Emušáci!
Nemyslím, že byste to nějak zapřičinili, tohle se prostě dědí. Na druhou stranu je cítit, že ji hodně opečováváte a chráníte. Chápu to, ale v určitém smyslu se dostanete do začarovaného kruhu, protože čím méně se setká s tím negativním, tím spíš se s tím nebude umět vypořádat. Překvapil mě taky ten věk, podle mě si ještě nemůže plně uvědomovat, co je to smrt. Zajímalo by mě, co to pro ni tedy znamená a jaké má fantazie okolo toho, čeho se bojí.
Ještě úplně mimo si myslím, že by jí mohlo pomoct trávit čas mezi zvířaty, kde jasně prožije koloběh života - mládě se narodí, starší zvíře umře atd.
Myslim, že je to uplně normální. Taky jsem jako malá často myslela na to, že jednou všichni včetně mě umřou a nebude nic, prostě absolutní nic. S rodiči jsem o tom nemluvila, ani v těch 3 - 6 letech mi to nepřišlo natolik důležité, abych to s někým rozebírala.
Já osobně bych to vůbec neřešila, deprese jsem nikdy neměla, jsem naprosto v pohodě.
Pětiletý syn má taky takové období. Mluví o smrti a bojí se jí. V noci někdy pláče. Já to měla někdy později.
Mala mala takéto stavy tiež (5 rokov). A dokonca sme šli na odber krvy a jej sa to páčilo 😀 vtedy má to vydesilo. Veľa sme sa rozprávali, uisťovala som ju a už o tom nepočujem ani slovo a pekne ide spinkať sama. Asi je to normálne
@rajecka chtela jsem se zeptat, jak se to u vas vyviji? Dcera je od mala citliva, ale mam pocit, ze od minuleho tydne u ni propukly opravdu uzkosti. Place, neni k utiseni, je vydesena. Boji se, ze se nam neco stane. Nenarazili jste na nejakeho dobreho psychologa Praha(ci blizko)?
Ahoj, nemám přímo takovou zkušenost jako ty, ale i můj syn (nyní 5 let) se mě někdy ptá na to, co bude po smrti. Vždycky jsem to považovala za zdravou otázku, jako dítě jsem na to také myslívala. U nás pomáhá, že jsme věřící, a že mu můžu dobře odpovědět, případně ho vzít na pohřeb do kostela či za farářem. Co se týče ale té úzkosti z toho, že se vám něco stane, v tom neporadím :(