Neúnosné chování 3leté holčičky, poraďte
Nikdy jsem si nemyslela, že sem budu takový příspěvek kdy psát, protože jsem vždycky měla za to, že rodinné věci a problémy si umíme doma vyřešit sami. Ale poslední měsíc jsem vážně zoufalá. Dcerce je čerstvě (vlastně zítra budou) 3 roky a za poslední týdny se z veselého, něžného a milujícího dítěte (i když kapku živějšího) stala hnusná fúrie, která na jakýkoli podnět, i dotyk ode mě reaguje podrážděně a s odporem. Při vyhrocení situace (tím rozumějte moje trvání si na svém - třeba při úklidu hraček nebo vyčůrání před procházkou) se mě snaží i kopnout nebo kousnout, nebo tím alespoň vyhrožuje (ale taky shozením ze schodů a podobnými hrůzami). Mezi lidi už se stydím a bojím chodit, protože většinou skončíme dramatem, taky proto, že já jí ve 33.tt už fyzicky úplně nestačím a ona to myslím dobře ví, takže utíká apod.
Jinak jsem přesvědčená, že jsme klidná, vyrovnaná rodina se spoustou výletů a aktivit, chválou se u nás rozhodně nešetří, i když plácnutí přes zadek, když domlouvání nefunguje taky není tabu. Od narození prostě bylo našim největším cílem vychovat z ní ne génia nebo olympionika, ale dobrého člověka. O to víc to teď děsí i blízké kolem nás - tenhle příspěvek asi píšu hlavně jako reakci na to, kdy včera dcerka svým chováním rozbrečela i tchyni.
Četla jsem milion článků o období vzdoru a pár krušnějších chvilek jsme si v minulosti už zažili, ale teď se ráno pravidelně budím se slzami z pocitu, že mě moje dítě nenávidí a je tu další den, kdy mi to dá sežrat.. Poraďte.
Stručné shrnutí
- Agresivní chování tříletého dítěte (kousání, kopání, výhrůžky, odmítání dotyku) se v diskusi často popisuje jako období vzdoru nebo jako projev žárlivosti na očekávané sourozence.
- Doporučené intervence zahrnují důsledné nastavování hranic a režimu, techniky jako počítání do 3, timeout/posazení a ignorování scény, zapojení otce do výchovy a konzultaci s pediatričkou nebo klinickým dětským psychologem.
- Pokud chování zahrnuje opakované fyzické napadení blízkých a neustává během týdnů či nelepší se po porodu, doporučuje se vyhledat klinického dětského psychologa nebo pediatra; v diskusi byla jako užitečná zmíněna kniha Jiřiny Prekopové Prvorozené dítě.
Nejčastější otázky
Q: Jak poznat, zda je agresivní chování běžné „období vzdoru“ nebo něco závažnějšího?
A: Běžné „období vzdoru“ bývá proměnlivé a často se zlepší po porodu či v průběhu měsíců; pokud dítě opakovaně kousá, kopá nebo chce úmyslně ublížit blízkým a chování přetrvává nebo eskaluje, v diskusi se doporučovala konzultace s pediatričkou nebo klinickým dětským psychologem.
Q: Jaké konkrétní strategie fungují proti kousání a kopání u tříletého dítěte?
A: V praxi diskutující uváděli techniky jako přímé a klidné upozornění, počítání do 3, posazení dítěte dokud se nezklidní (timeout), odvést ho do jiného prostoru, nabídnout alternativní způsob vybití emocí (polštář, běhání) a následně vysvětlit, proč to bolí.
Q: Pomůže nástup do školky nebo soukromé školky?
A: Některá zkušenost v diskuzi uváděla, že docházka do soukromé školky 2 dny týdně přinesla „markantní“ zlepšení: dítě méně vztekalo a více komunikovalo.
Q: Má smysl konzultovat situaci s pediatričkou nebo rovnou s psychologem?
A: V diskusi se doporučovalo nejprve poradit se s pediatričkou jako rychle dostupnou pomocí; pokud potíže neustoupí, doporučovali návštěvu klinického dětského psychologa, zatímco pedagogicko‑psychologická poradna byla zmíněna jako méně vhodná pro klinické poruchy.
Q: Je fyzický trest (plácnutí přes ruku/na zadek) přijatelný řešení?
A: Postoj byl sporný: někteří diskutující přiznávali, že v jejich rodině občas používají plácnutí přes ruku nebo na zadek jako krajní řešení a tvrdili krátkodobý efekt, zatímco jiní varovali před autoritativní výchovou a poukazovali na riziko dlouhodobých psychologických následků.
Q: Jak pracovat se žárlivostí dítěte na očekávané miminko?
A: Doporučované kroky zahrnují zapojení staršího dítěte do příprav (připomínání „ty budeš velká sestřička“, ukazování UZV pokud je k dispozici), věnování zvýšené individuální pozornosti před a po porodu a ujišťování dítěte, že je stále milované.
Závěry z diskuze
Shoda
- Období vzdoru a žárlivost na očekávané sourozence jsou časté vysvětlení prudké změny chování u tříletých dětí.
- Důsledné hranice, jasný režim a zapojení obou rodičů jsou považovány za užitečné intervence.
- Pokud chování přetrvává nebo zahrnuje opakované fyzické útoky, doporučuje se konzultace s pediatričkou nebo klinickým dětským psychologem.
- Knižní doporučení v diskuzi: Jiřina Prekopová, Prvorozené dítě.
Sporné názory
- Někteří diskutující obhajovali lehké fyzické tresty (plácnutí přes ruku/na zadek) jako krajní prostředek s okamžitým efektem, zatímco jiní varovali, že fyzické tresty vedou k dlouhodobým problémům a nejsou řešením.
- Někteří účastníci přisuzovali problém „kopírování“ agresivního chování z okolí; jiní viděli primárně vývojové období a žárlivost jako vysvětlení.
Otevřené otázky
- Jak dlouho vyčkávat po porodu, než situaci považovat za chronickou a hledat odbornou pomoc?
- Odkud konkrétně dítě bere modely fyzického agrese (domácí prostředí vs. MŠ vs. cizí děti)?
- Kdy je pedagogicko‑psychologická poradna vhodnější než klinický dětský psycholog?
Zmíněné značky a firmy
Tesco, respektování.com, Montessori
Zmíněné produkty a metody
počítání do 3, timeout/posazení a ignorace scény, plácnutí přes ruku, plácnutí přes zadek, odvádění dítěte do jiného prostoru (pokoj/dveře), zapojení dítěte do příprav na miminko, UZV (ultrazvuk), návštěva pediatričky, konzultace s klinickým dětským psychologem, pedagogicko‑psychologická poradna, kniha Prvorozené dítě (Jiřina Prekopová), montessori, respektující výchova, kontaktní rodičovství, soukromá školka 2 dny týdně
Místa a osoby
Jiřina Prekopová, Naomi Aldort, prof. Matějček, Tesco
@marketuska Ahoj, u nás je to obdobně. To asi budou ti lvíčci v období vzteku. Akorát u nás už to trvá 1,5 roku a pomalu jsem zralá na Černovice. Pořád čekám, kdy to přejde, zkouším po dobrým, po zlým... a nic. Mám zásadu, že dítě zaslouží plácnout, když ubližuje jiným, sobě nebo něco ničí. Třeba Honzík ode mne nedostal plácnutí dobré dva roky... s Vojtíškem je to občas psycho 😒 . Ale taky radši vychovávám, ono je to pohodlné mávnout rukou a říct, že mám temperamentní dítě... co mě překvapilo, tak se třetím dítětem přestávám rozlišovat svoje a cizí děti. Jak na návštěvě, tak na písku - jak se starám o svoje děti (krmím je, pomáhám jim, ...), tak i o cizí, když přijdou. Ale jak hlídám vlastní děti, aby nikomu neubližovaly, tak už mi nedělá problém promluvit si s cizím špuntem, aby respektovalo nějaká pravidla soužití 😉
Holky, tak já v pondělí zažila klasiku - byly jsme ještě s jednou maminkou (měla 2 letého syna sebou) na hřišti, kluci si v pohodě hráli, přišla další maminka s holkama tak 8 a 10 let, sedla na lavičku, hulila jednu za druhou.Pak přišla její kamarádka a nechala ty holky, aby se jí staraly o jejího tak 1.5letého syna. No a holky se staraly tím způsobem, že ho všude tahaly, cokoliv si zamanul, to měl - včetně toho, že vytrhávaly našim klukům bábovky, vyhazovaly je z domečku, braly houpačku. Takže neustále jsme musely za nimi běhat ať nechají naše děti na pokoji a jejich matka? Nic, nezájem. No a holky začaly "devastovat" hřiště - posunovat lavičky, lézt na "domečky" (na střechu),... no, tak už jsem toho měla fakt dost, takže když tam chtěl v tu chvíli samozřejmě syn taky, tak jsem hezky nahlas řekla, že se bude holčička divit, až ji od tama přijde pán co ty domečky stavěl sundat a prvně nařeže její mamince a pak jí a že je mi jí líto, protože je nevychovaná a maminka si jí nevšímá. Tak holka se sklidnila, slezla, přestala ubližovat těm malým klukům, ale maminka? Ani to s ní nehlo. Takže za mě - neřešila bych tak výchovu dětí, ale hlavně chování rodičů!
@kamilka007
Dobrý den.
Jsem tu úplně poprvé, ale dovolím si reagovat.
Ve 3 letech je to celkem normální - vzdorovité chování, agrese, odmlouvání a schválnost-dítě zkouší co si může dovolit a kolik vydržíme my rodiče či prarodiče, ale to přejde ,pokud budeme trvat na splnění ůkolů a příkazů (pokud možno s klidem ve tváři). Ale po přečtení příspěvku mě okamžitě napadlo (jak píšete, že se malé slečny dotknete a ucukává) jestli jí někdo neublížil. Může to být jen strach, aby se to neopakovalo., proto se divoce brání.
Prosím zkuste zjistit i tohle.
S oběma dcerami jsem si taky užila, teď už jsem 4x šťastná babička
Přeji pevné nervy a hodně štěstí. moresecrets
Je to dosti nepříjemná situace, může to být způsobené i tím, že čekáte další miminko a ona se bojí že spadne z lopatky, že jí budete mít radi.A tu agresi někde odkoukala jestli to předtím nedělala z televize, ve školce, od staršich děti.
ˇO jéé ta to se každá maminka modlí za to, aby ji něco takového nepotkalo. Ale myslím, že nás to čeká všechny🙂
BOJUJTE 🙂
Já nevím, mně přijde, že se prostě všichni hrozně moc zabýváme tím, co udělat a co ne, co je správné a co ne, dle nějakých příruček a knih. Určitě jsou některé fajn, že poradí, jak se zachovat v situaci, kdy je dítě opravdu nesnesitelné a řeknou vám, co se vlastně s dítkem děje. Ale rozhodně bych nehájila výchovu Radši tisíckrát domluvit, než jednu fláknout. To je typicky západní styl Vychovej se sám a taky můžeme vidět následky.
Mám čest porovnat dvě děti v naší rodině - obě jsou relativně živé a dost průbojné, ale vychovávané úplně jinak. Staršímu je teď devět, vychovaný byl "v rukavičkách", tedy spíše domlouvání, co je výprask poznal až tehdy, co začal dělat bordel ve škole a ségra už nevěděla, co dál. Přerůstá jí pomalu přes hlavu, to vidíme všichni v rodině, neplatí na něj vůbec nic, protože chyběla důslednost a jasné hranice. Naopak má mladší čtyřletá neteř sice umí taky udělat solidní bordel, ale když máma zavelí, tak neexistuje, že se bude dělat tisíc jiných věcí okolo. Taky si holky prošly peklem, měla období, kdy ségru mlátila, ale když i po třetí domluvě Ela dělala, že neslyší, tak prostě přišel trest - sebrala se jí hračka, nešlo se ven, žádná zmrzlinka, máma jí odložila, protože byla zlá, v krajním případě jedna na zadek.
V týhle situaci si promítám, jak nás vychovávala naše mamka. Nemlátila nás nijak zbytečně, ale prostě když jsme dělaly naschvály nebo udělaly jo velký průšvih, tak nás prostě zlupala. A nepřijdu si nějak omezená nebo psychicky labilní, žiju normálně samostatně, svou mamku zbožňuju, stejně tak jako mé dvě sestry. Spíš si kladu otázku, co od svého dítěte očekávám. Nechci, aby mi z něj vyrostl ubožák, který nebude mít vůli něco pro sebe v životě udělat a bude žít s maminkou do svých třiceti. A už vůbec nechci, aby mě v patnácti seřezal, protože mu nedám peníze na nějakou párty.