• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
veruska007
9. pro 2016
Koho zajímá, jak pokračuje (nebo spíš nepokračuje) naše rekonstrukce... už mám čtvrté pokračování. http://hamernikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=57...
A podle toho, jak se Pat činí, tak díl o Vánocích s Patem rozhodně bude!
Zobraz celou zprávu
veruska007
17. lis 2016
Pokud někoho zajímá pokračování naší rekonstrukce, přidávám odkaz na druhý díl.
http://hamernikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=56...

Pomalu si myslím, že než to ti dva dodělají, tak napíšu pořádnou bichli.
Zobraz celou zprávu
veruska007
15. lis 2016
Holky, už skoro půl roku nám firma rekonstruuje byt, přitom termín byl 5 týdnů. Byla jsem z toho na nervy, až mě napadlo se z toho vypsat... nakonec je to docela vtipný :wink:. Kdo si chce počíst, hodila jsem to sem:
hamernikova.blog.idnes.cz/c/567069/jak-nam-pat-a-mat-rekonstruovali-byt-i.html
Zobraz celou zprávu
veruska007
29. říj 2016
Maminky z Brna, prosím typ na dobré kadeřnictví (za celý život jsem byla u kadeřnice cca 3x). Potřebuji ostříhat, obarvit (nebo melír, fakt nevím). A aby nás to finančně nezruinovalo. Děkuji.
Zobraz celou zprávu
veruska007
21. zář 2016
Ahojte, nemáte někdo zkušenost s ruční lymfomasáží? Dostala jsem k narozeninám voucher, včera jsem byla na lymfatické masáži a mám z toho rozporuplný pocit. Nebolelo to nijak hrozně, ale už v noci jsem bolestí skoro nespala a do rána mám na nohách obrovské modřiny... tak teda nevím, jestli je to úplně dobře.
Zobraz celou zprávu
veruska007
6. zář 2016
Nutně sháním žlutou stoličku zn. Mammut z Ikei. V nabídce už mají jen bílou, modrou a tyrkysovou. Nemáte typ, kde bych ji mohla co nejrychleji (do dvou dnů) sehnat? Nejlíp v Brně. Díky.
Zobraz celou zprávu
veruska007
30. srp 2016
Ahojte, holky. Mám dva dotazy:
1. řešily jste některá někdy situaci, kdy Vám v práci nechodila mzda? Jak jste postupovaly a k čemu to vedlo?
2. firma, která nám rekonstruuje byt, na práci kašle. Sice mají za zpoždění penále, ale vůbec je to nemotivuje. Věčně u nás nikdo není, neustále slyšíme jen výmluvy... bohužel náš byt je naprosto neobyvatelný, za pár dní se musíme odstěhovat z pronajatého bytu a nemáme vůbec kam jít (když nepočítám hotel s částkou, za kterou bychom se nedoplatili). Nemáte někdo zkušenost, jak postupovat? Čekat další měsíc a virtuálně si odškrtávat penále mi opravdu nedostačuje, mám nervy v kýblu.
Zobraz celou zprávu
veruska007
8. bře 2016
Nemáte, prosím, někdo účtenku od nové mikiny vel. cca 116? Synovi ukradl mikinu ve škole spolužák (šikanoval ho, se školou to řešíme). Škola nám nabídla úhradu škody (agresor byl viděn svědky), ale potřebují doklad o ceně. Bohužel účtenku nemám (schovávám leda od dražších bot). Mohla byste mi, prosím, některá poslat oskenovanou účtenku? Děkuji.
Zobraz celou zprávu
veruska007
26. led 2016
Holky, prosím vás, co už máte školáky - nosí se učitelce nějaká pozornost i za pololetní vysvědčení nebo až na konci roku? Díky.
Zobraz celou zprávu
veruska007
22. led 2016
Mě klepne. Nejstarší syn je v první třídě. Včera přišel bez mikiny, že mu ji sebral spolužák. Dnes ji nepřinesl, zato mi řekl, že ten spolužák ho už delší dobu bije. Tak jsem to chtěla řešit s učitelkou (mají starší, "zkušenou" učitelku). A od paní učitelky jsem se dozvěděla, že vlastně neví, jak to bude řešit, že se na to musí zeptat zástupce ředitele... rodiče agresora samozřejmě neinformovala. Tož mě zůstává rozum stát. Ona nic neudělá, protože musí počkat, až bude mít čas se zeptat zástupce ředitele, co s tím má dělat? Vždyť škola musí mít vypracovaný Program proti šikanování, ve kterém musí být jasně daný postup, který všichni učitelé a vychovatelé z družiny musí znát!!!! No, fakt to asi nepochopím.
Zobraz celou zprávu
veruska007
1. led 2016
Možnost otestování kognitivních dovedností psycholožkou (10 let praxe) zdarma (paměť, pozornost, výkonnost, u dětí studijní dovednosti, jak se s dítětem efektivněji učit, ...). Ještě mám volné 3 testové baterie pro děti 8 - 10 let a 4 testy pro dospělé (ze 34). Testování probíhá v Brně, je zcela zdarma. Pokud máte zájem, napište mi do IP. Verča
Zobraz celou zprávu
veruska007
28. pro 2015
Možnost otestování kognitivních dovedností zdarma - viz článek. Nabídka stále platí, ještě mám volných 8 testových baterií pro děti/dospělé. Brno.
Zobraz celou zprávu
veruska007
8. pro 2015 Čtené 133x

Milé maminky.

Jsem psycholožka na rodičovské dovolené. Momentálně mám v rámci standardizace metod CAS 2 a TOMAL 2 možnost otestovat asi 30 dětí (případně i dospělých do 60 let) zdarma. Jedná se asi o 2,5h testování kognitivních dovedností (myšlení, paměť, pozornost, reakce). Testy jsou primárně určeny pro děti ve věku 5 - 18 let, ale TOMAL 2 lze administrovat i dospělým. Jsou skvělé pro orientační otestování školní zralosti, studijních dovedností a myšlení vůbec. Testování probíhá v Brně. Pokud máte zájem, napište mi, prosím, do IP: věk dítěte (příp. Váš), vzdělání rodičů (příp. Vaše), velikost bydliště (Praha, více než 90 000 obyvatel, 15 000 – 79 999 obyvatel, 2000 – 14 999 obyvatel, méně než 1999 obyvatel). Ověřila bych, zda Vaše kvóta ještě není naplněná a domluvili bychom se na čase a místě.

Je to opravdu zdarma, po vyhodnocení testů Vám mohu sdělit orientační výsledky. Testy jsou hodně komplexní, dobře udělané, vyzkoušené na vlastních dětech :wink:. Jsou dobré pro zmapování myšlení dítěte (nebo Vašeho), pro zjištění silných a slabých stránek a zjištění, na čem je vhodné zapracovat (případně jak).

Veronika

Čti celý článek
veruska007
20. čer 2015
Hledám maminku s dítkem, která by jela během prázdnin na otočku k moři: pátek až neděle, něco jako toto: https://www.slevomat.cz/sleva/929425-jeden-den-.... Jela bych se 6 synem, který moc touží po moři, ale na dovolenou pro všechny nemáme. Nechce se mi zas jet úplně samotné. Přidá se někdo?
Zobraz celou zprávu
veruska007
23. dub 2015
Holky, které jste z Třince. Můžete mi, prosím, poradit ubytování v Třinci? Jedu tam na 2 dny, hotely jsou pro mě finančně mimo, z ubytoven mám obavy - ty, co znám, tak tam nocují podivné živly. Máte, prosím, typ?
Zobraz celou zprávu
veruska007
23. zář 2012

http://www.anjeliky.sk/jakoubek.htm

Vzpomínková stránka na našeho andílka

Čti celý článek
veruska007
23. zář 2012

Milovaný Kryštůfku.

Včera jsi se narodil. Jen po třech měsících v bříšku jsi z něj vyklouznul. A já pláču a pláču a volám Tě zpět.

Vlastně jsem ještě ani nechtěla být těhotná, ale najednou mi začalo být divně a na těhotenském testu jsem našla dvě čárky. Byla jsem z toho hodně překvapená. Netušila jsem, jak se to mohlo stát. Dva týdny jsem to tajila tatínkovi, ale potom jsem mu to řekla. Měl obrovskou radost. Koupila jsem Ti první hrkotku, aby sis měl s čím hrát až přijdeš na svět.

Byla jsem sice trochu v obavách, protože Vojtíšek bude ještě maličký, až se narodíš a budeme potřebovat větší auto, ale i tak jsem se na Tebe těšila. Hladila jsem to neviditelně vypouklé bříško a představovala si, jak se narodíš. Jak Tě budu kojit a Vojtíšek si bude hrát u mých nohou jako dříve Honzík, když jsem kojila Vojtíška. Snila jsem o tom, jak Tě budu v babyvaku nosit do školky. Jak Ti budu dávat první mrkvičku. Jak uděláš své první kroky. Jak se poprvé projedeš na kole zděděném po brášcích.

Ale teď už vím, že se nic z toho nesplní. Včera jsi se stal naším andílkem. Narodil ses 21. září 2012, v 17 hodin (11. – 12.tt). Ale v tu chvíli jsi už měl svou dušičku v nebi.

Celé těhotenství probíhalo bez problémů, dokonce se mi vyhnuly i těhotenské neduhy, nezvracela jsem, nebylo mi skoro vůbec špatně, unavená jsem byla jen malinko. Užívala jsem si to. S nadšením jsem sledovala, jak se mi v posledních dnech začalo rýsovat bříško. Na příští týden jsem měla v plánu vytáhnout tašku s těhotenským oblečením. Honzík i Vojtíšek už o Tobě věděli a moc se na Tebe těšili, až se narodíš.

Ale osud tomu chtěl jinak. V neděli jsem slabounce krvácela a v pondělí také. Říkala jsem si, že to nic není, ale pro jistotu jsem jela do nemocnice. Paní doktorka mi udělala ultrazvuk a ukazovala mi, jak krásně si lebedíš v bříšku. Jak mrskáš ručkama a nožkami a srdíčko Ti bije jako hrom. Měla jsem obrovskou radost. Pro jistotu jsem se raději trochu víc šetřila, polehávala, aby Ti v bříšku nic nechybělo.

V úterý a ve středu bylo všechno v nejlepším pořádku. Ve čtvrtek jsem jela na hematologii. Přes půl dne jsem čekala v čekárně, chodila s Vojtíškem po okolí, koupila jsem si olejíček na břicho, aby mi nepopraskalo, až víc vyrosteš. Ještě ve dvě hodiny mě doktorka ubezpečovala, že jsi v naprostém pořádku. Vstala jsem ze židle… a ucítila vlhko. Pospíchala jsem na záchod a měla dlaň plnou krve. To nic není, to nic neznamená. Ještě v pondělí bylo všechno v pořádku. Krvácím z malého vřídku. Nic to není… pro jistotu jsem volala manželovi. Rozhodli jsme se, že raději zajdu na gynekologii. Neuvěřitelně dlouho jsem tam čekala. Do půl páté. Už jsem nekrvácela a pomalu jsem se uklidňovala. Je to jako v pondělí. Jen trocha krve. Za půl roku se narodíš. Vzpomínala jsem na ultrazvuk, jak jsi tam vesele pohyboval ručkama a nožkama.

Když jsem přišla na řadu, i lékař mi naznačil, že zbytečně plaším. Nic to nebude. Při vyšetření bylo také všechno v pořádku. Tak ještě ultrazvuk. Říkala jsem si, že to mám jako odměnu za ty nervy. Že teď tě uvidím. Doktor naklonil obrazovku, abych Tě mohla lépe vidět. Tvou hlavičku, zádečka opřená o placentu, o mně. Nahříváš si zádíčka, říkala jsem si. Ale ručičky se nemrskaly. Nožičky tiše ležely. Srdíčko nebilo.

Zhroutil se mi svět. Plakala jsem a plakala. Neměla jsem s sebou ani kapesník, všechno zůstalo v tašce na kočárek. Vzala jsem si aspoň papír na utření, který se dává po ultrazvuku. Vyšla jsem ven s žádankou na úterní revizi. Manžel nikde. Volala jsem mu. Byl doma s dětmi. Za chvíli pro mě vyjedou. Padla jsem na lavičku a plakala a plakala. Řasenka se dávno odplavila, ruce jsem měla ledové. V srdci prázdno a v bříšku stále tebe. Nehybného.

Dalšího dne mě pobolívalo břicho. Jsou to kontrakce? Ptala jsem se sama sebe. Ale bylo to mnohem slabší než u Jakoubka, tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Ležela jsem a plakala… Když šel odpoledne manžel ven s dětmi, vstala jsem a šla na chvíli na počítač, napsat kamarádkám, co se stalo.

V pět hodin jsem počítač vypnula. Byla jsem unavená, chtěla jsem si na chvíli lehnout. Noc před tím jsem plakala, nespala, doufala jsem, že teď usnu. Když v tom jsem ucítila v břiše drobné lupnutí. Praskla mi plodová voda? Něco vyklouzlo. Utíkala jsem na záchod. Vložka byla plná krve a krevní sraženiny, o které jsem si myslela, že je to placenta. Trošku jsem ji odsunula… a pod ním jsi byl Ty. Moje maličké miminko. Nikdy na Tebe nezapomenu. Vždycky Tě uvidím takto. Utrhla se Ti při porodu hlavička, ale i tak jsi byl nádherný. Heboučký. Ale tolik studený. Na hlavičce jsi měl krvavý flíček, kdo ví, zda to nebylo nějaké krvácení, které Tě zabilo. Koukalo na mě obrovské modré očičko. Tak veliké. Tak nádherné. Tak krásně modré. Jako by ses na mě naposled podíval. Jak zoufale pláču na záchodě.

Tělíčko jsi měl nádherné. Veliké. Mnohem větší než doktor tvrdil. Ten Ti naměřil podle ultrazvuku jen 2 cm, ale nebyla to pravda. Vzala jsem centimetr a změřila Tě. Hlavičku jsi měl velkou 1,5 cm, tělíčko 2,5 cm a k tomu nožičky a ručičky, možná malinko přes centimetr dlouhé. Měl jsi tak krásnou barvu, skoro jsem měla pocit, že voníš jako novorozené miminko. Sladce, sladkou plodovou vodou. Tak sladce jsi odpočíval mezi vší tou krví na vložce. Jako bys mi ležel v dlani. Jako bys mohl ještě na chvíli žit. Ležel jsi na levém boku. Ručičky volně pokrčené před sebou, nožičky volně pod sebou… jako všechna ta miminka, jejichž obrázky se dají snadno najít na internetu. Měl jsi krásné malinké prstíčky, hlavně na rukou byly dobře vidět. Maličké snad jen milimetr… a přesto tak dokonalé. Ještě jsi měl k bříšku připojenou pupeční šňůru. Takový malinký, jen milimetr tenký provázek. Můj malinký Palečku. Můj milovaný Kryštůfku. Mé milované miminko.

Nevěděla jsem v panice, co dělat. Zabalila jsem Tě i s vložkou do celofánu, dala do sáčku a položila na balkón. Doufala jsem, že Tě snad budeme moct později pohřbít. Pořád jsem chodila po pokoji, trhala si vlasy a plakala. Zavolala jsem své kamarádce a trochu se uklidnila. Zavolala jsem manželovi. Položil mi telefon a volal záchranku. Pořád jsem velmi krvácela. Krev se ze mne valila proudem. Myslela jsem, že to bude dobrý, že ta sražená krev je placentou a už to brzy ustane. Ale neustávalo. Točila se mi hlava. Začala jsem si balit tašku do nemocnice. V rychlosti, v panice. Manžel čekal dole na sanitku, děti plakaly a nechápaly, co se děje. Chtěla jsem manželovi tiše říct o miminku, ale záchranáři to slyšeli a miminko mi vzali. Pronásleduje mě představa, jak Tě v nemocnici hodili do koše. Jak Tě spálí s odpadem ve spalovně. To krásné, dokonalé tělíčko. To krásné očičko, které už nevidí.

Kde je Tvá dušička? Necítím ji kolem sebe tak, jako jsem si v blízkosti držela Jakoubka. Nechci, abys mě viděl, jak pláču. Chci, abys uletěl do nebíčka. Ke svému bratříčku, Jakoubkovi. Už má dva roky, víš. Ale tam v nebi není jako malé roztomilé batolátko. Je tam jako dospělý člověk. Nemá křídla, i když je anděl. Jistě Tě tam na začátku cesty čeká. Bude Ti tam mnohem líp. Jsem o dva roky starší, už to zvládnu. Prosím, andílku můj milovaný, leť tam, kde Ti bude dobře a nekoukej na mě, jak tady zoufale pláču. Pozdravuj svého bratříčka, mého milovaného Jakoubka. Bude Ti tam v nebíčku průvodcem a postará se o Tebe než i já se jednou dostanu k vám. Nemůžu se dočkat, až vás oba uvidím. I když už mi nebudete patřit. Už nebudete mí tak jako jste byli, když jste byli v bříšku. Prosím, leť… a pošlete mi brzy další miminko. Poslední, miminko, se kterým prožiju naposled nádherných devět měsíců a pak se pohodově narodí a které neumře dříve nežli já. Prosím, jedno poslední miminko. Brzy. Manžel i bratříčci si přejí, abychom měli miminko co nejdřív. Já nevím. Třeba mě to potěší. Třeba se nebudu zoufale bát každého dne. Třeba začne brzy kopat a já budu šťastná a opět se začnu těšit ze života.

A jak to bylo se mnou? Sanitka mě odvezla do Bohunic. Strašně jsem krvácela. Během pěti minut jsem měla vložku i kalhoty promočené, krev mi tekla po nohách, táhla se za mnou krvavá louže. Doktorka si jako já myslela, že ty tmavé kusy jsou placenta… ale byla to jen sražené krev. Doktorka se snažila ji vybrat, zaživa… strašně to bolelo, ale stejně to nepomohlo. Ruce jsem měla rozpíchané od infusí. Dostala jsem injekci na posílení kontrakcí a poslali mě na pokoj. Snad ani nebude revize, snad už krvácení přestane.

Jenže doktorka se mýlila. Krvácela jsem stále víc. Byla mi zima, točila se mi hlava, ruce jsem měla ledové, přidala se horečka… pak se teprve odplavil kousek placenty. Byla ošklivá, neměla barvu, na kterou  jsem zvyklá… možná proto, že v ní nebyla krev? Nevím. Byla šedivá, tuhá, chladná… nesla jsem ji sestře. Okamžitě volala doktorku. Položili mě na postel, že jedeme na sál. Chtěla jsem se oholit. Ale rychle, naléhala sestřička. Ještě mi ovázala mokré nohy. Svlékla košili a jeli jsme. Byla jsem klidná. Věděla jsem, že už nejsi v bříšku. Že tě nepotrhají žádné lékařské nástroje. Aspoň to mi dávalo útěchu.

A pak jsem se probudila. Nespala jsem celou další noc. Nemohla jsem ani plakat. Ležela jsem a koukala po pokoji, jak dvě paní spí. Četla jsem si časopisy, chtěla domů. Chtěla jsem Ti napsat a naposled se tak s Tebou rozloučit.

Celou noc jsem ještě krvácela, ale už méně, bez krevních sraženin. Ráno jsem se osprchovala a pustili mě domů. Přišla jsem zpět. Pokaždé, když jdu na záchod, tak Tě vidím, jak ležíš ve vložce na podlaze. Sny o tom, jak mě budeš kopat a jak si budeš hrát se svými brášky, jsou pryč. Jsem hrozně ráda, že jsem si udělala podle babské rady test se sodou, ale on prý má 98 % spolehlivost i podle lékařských experimentů. Šumělo to, bude to chlapeček… nevěřícně jsem na to koukala. Ale já stejně měla pocit, že jsi kluk. Pořád jsem to nechápala, protože jsem si myslela, že po dvou klucích budeme mít holčičku. Tak mi ji, prosím, brzy pošli. Přimluv se, ať mám bezproblémové těhotenství, bezproblémový porod… a ať už žádné z mých dětí neumře dříve, než já.

Sbohem, milovaný Kryštůfku. Sbohem, leť tam, kde Ti bude krásně. Leť a nekoukej sem dolů na zem, kde pláču a pláču a kde bych se Ti už vůbec nelíbila. Leť a vyřiď mé pozdravy svému bratříčku, Jakoubkovi. Snad i jemu tam teď bude líp, že mu tam budeš dělat společnost. Nikdy na vás nezapomenu, miláčkové moji. Moji krásní andílci.

Sbohem. Navždy Tě budu milovat.

Tvoje maminka

Čti celý článek
veruska007
23. zář 2012

Jakoubek

 

Když se nám narodil Honzík, velmi jsme si přáli pořídit mu sourozence. V dubnu 2010, když měl Honzík 13 měsíců, jsem zjistila, že jsem těhotná. Nejdříve jsem na testu našla v pondělí ráno nepatrnou čárečku. V první chvíli jsem chtěla test vyhodit, protože se mi zdál čistý. Ale na světle se tam nejasně rýsovala malá čárečka. Ve středu již byla jasná na první pohled a v pátek byla mnohem silnější, než jsem ji měla u Honzíka. Věřila jsem, že čekáme opravdu silné miminko. Ve čtvrtek jsem Jirkovi složila krásnou básničku o tom, že čekáme miminko a napsala jsem ji do přáníčka, který měl na první stránce kočárek. Byla jsem nesmírně šťastná. Honzík se chtěl stále dotýkat mého bříška a já byla velmi ráda, že Honzíkovi pořídíme sourozence. Všechno jsme si krásně naplánovali a těšili se na Vánoce, kdy jsme zhruba počítali, že se naše miminko narodí.

 

První tři měsíce se pomalu táhly. Zhubla jsem díky obrovské únavě a nepříjemným celodenním nevolnostem. Každou chvíli jsem musela na záchod, byla jsem vyčerpaná a usínala jsem na gauči téměř kdykoli během dne. Chodila jsem na pravidelné kontroly, a kromě nezvykle vysokého krevního tlaku, jsem byla já i miminko v naprostém pořádku. Dokonce se miminko zdálo doktorce ještě trošku větší a já byla pyšná, že budeme mít silné a veliké miminko. Velmi brzy jsme miminku koupili krásný kočárek a já pročítala mimiaukce a mimibazary a sepisovala si výbavičku, kterou budu chtít mimikovi pořídit. S rodiči jsme se domluvili, že si od nich půjčíme druhou postýlku, pořídili jsme do ní novou matraci a já vybírala nebesa, kterými ji vyzdobíme.

 

Po třech měsících obav a nejistot jsme se na miminko začali opravdu těšit. Měla jsem radost, že jsem zatím nepřibrala, ale bříško mi pěkně vykouklo. Nakoupila jsem si pár těhotenských oblečků na léto, a těšila jsem se, jak se budu s kulatícím se bříškem parádit. Od doby, co jsem čekala Honzíka, jsem si na sebe nic pěkného nepořídila, a tak jsem se nemohla dočkat, jak budu v nových kalhotách, sukni a tričkách krásná.

 

Všechno plynulo tak, jak má. Dokonce nám moje maminka nabídla, že si na pár dní vezmou Honzíka k sobě, abychom si mohli odpočinout. Byla jsem velmi ráda. Plánovala jsem, jak si odpočinu, budu se věnovat své disertační práci, zajdeme si do kina, posedět s přáteli, do restaurace, kterou jsme si již před dvěma lety vyhlédli, a dosud jsme se tam nedostali.

 

Honzíka jsme nechali u rodičů v neděli večer, poté co jsme s vrátili z návštěv u Žanety s Víťou a u Vodákových. V pondělí jsem se věnovala disertační práci, večer jsme zašli do kina na Shreka: Konec a zvonec. Šťastní jsme večer uléhali do postele. V úterý jsem brzo vstala a věnovala se zase své disertační práci. V poledne zazvonil telefon, volala má maminka. Do telefonu se však ozvala záchranná služba, Honzík upadl do bezvědomí v důsledku prudce vystouplé, vysoké horečky. Hrozně jsme se o Honzíka báli. Ležela jsem na posteli a plakala. Odpoledne jsme jeli do Vyškova do nemocnice, ale Honzík již nebyl v ohrožení života. Velmi jsme si oddechli. Domluvili jsme se, že s ním zůstane v nemocnici maminka. Já měla trochu obavy, abych se tam nenakazila, když jsem těhotná. Také jsem si od našich odvezla zkrácené těhotenské kalhoty. Ve čtvrtek jsem si je pak poprvé oblékla.

 

Ve středu jsem šla na pravidelnou gynekologickou prohlídku. Lékařce se nezdálo vyšetření moči a také mi vyšly pozitivní triple testy. Nicméně jinak prohlídka dopadla dobře. Trochu smutná a zklamaná jsem volala Jirkovi zprávu o pozitivních testech a odpoledne jsme pak seděli v parku, koukali na fontánu, tulili se k sobě, povídali si o miminku a věřili, že se přes to všechno narodí miminko zdravé. Večer jsme ještě poseděli s přáteli a byl to moc hezký večer. V noci jsme krásně spali a druhého dne si vzal Jirka dovolenou, abychom mohli strávit den spolu.

 

Já nakonec celý čtvrtek seděla u disertační práce, jen s malou přestávkou na oběd. Byla jsem z toho celá vyčerpaná. Jirka mi pak na dobrou noc přečetl pohádku a já u ní usnula jako malé dítě.

 

V pátek dopoledne jsme si pak jeli do nemocnice pro Honzíka. Podruhé jsem si oblékla těhotenské kalhoty. Moc mi slušely a já se točila před zrcadlem a říkala si, jaké má teď miminko v bříšku pohodlíčko.

 

Honzíka jsme si přivezli domů, strávili jsme celý pátek i sobotu s ním doma, nesměl totiž chodit ven. Sice nás sobotní pěkné odpoledne lákalo na procházku, ale nakonec jsme byli s Jirkou oba tak unavení, že jsme zůstali doma.

 

Jirka dostal chuť na buchty, a tak si je šel udělat. Já si vzala Honzíka do pokoje a pěkně jsme si hráli. Najednou jsem pocítila nezvyklé mokro… šla jsem na záchod, a na toaletním papíru měla krev. Rychle jsem si sbalila nejnutnější věci pro případnou hospitalizaci a šla za Jirkou do kuchyně. „Chceš slyšet další špatnou zprávu? Pojedeme na gynekologickou pohotovost. Začala jsem krvácet.“ Rozplakala jsem se. Jirka se rychle oblékl, nastrojil Honzíka, já na sebe oblékla potřetí a naposled krásné těhotenské kalhoty a vyrazili jsme do porodnice. Celou dobu jsem myslela na kamarádky, které také v počátku těhotenství krvácely, ale poležely si pár dní v nemocnici, a pak se jim narodilo zdravé miminko.

 

Lékař více než půl hodiny dělal ultrazvuk, a já celou dobu nedočkavě hleděla na obrazovku, koukala na naše miminko a hledala tlukoucí srdéčko. Doktor si zavolal na pomoc kolegu, ale ultrazvuk byl pořád stejný. Miminko je menší, než by mělo být. Odtekla mi plodová voda a srdíčko již nebije. Myslela jsem, že umřu smutkem. Sestřička mi udělala odběry krve a moči. Byla sobota večer a já měla přijít v pondělí ráno na revizi. Byla jsem v devatenáctém týdnu těhotenství. Za dva týdny jsme se měli na velkém ultrazvuku dozvědět, zda čekáme chlapečka nebo holčičku a zda je miminko zdravé.

 

Z ordinace jsem stěží vyklopýtala ven. Schoulila jsem se Jirkovi do náruče a plakala a plakala. Nebyla jsem k utišení. Ani nevím, jak jsem Honzíka nakrmila sunarem. Pak šel spát, a my seděli s Jirkou na gauči a plakali a plakali. Hladil moje bříško a snažil se zachytit kopající nožičku. „Jirko, ale ono už nekope,“ plakala jsem. Jirka šel v deset spát a já téměř celou noc proplakala. Tolik jsem se na naše miminko těšila. Konečně jsem měla pocit, že cítím jeho pohyby. Konečně mi přestalo být špatně a já si své těhotenství a rostoucí bříško užívala. Konečně jsme to všem oznámili. Konečně jsme vymysleli jméno pro chlapečka. Věřila jsem, že se nic nemůže stát. Byla jsem pořád s ním, a přesto jsem necítila, že už nežije, že už mne nekope, že umřelo. Doufala jsem, že došlo k hroznému omylu, že miminko žije, že začne kopat a řekne mi: maminko, tady jsem. Ale zázrak se nestal.

 

V neděli ráno jsem nebyla schopná samým smutkem ani vstát z postele. Pobolívalo mě břicho, a tak jsem v posteli strávila celý den. Občas za mnou přišel Jirka s Honzíkem, pohráli si na posteli a já jen ležela a plakala. Odpoledne bolesti břicha začaly připomínat porodní kontrakce. Po sprše se bolesti ještě zhoršily. Večer, když šel Honzík spát, jsme se s Jirkou dívali na film, a já už bolesti sotva rozdýchávala. Jirka doufal, že bolesti překonám doma až do rána, kdy mne s Honzíkem zavezou do nemocnice. Ale bolesti se stupňovaly. O půlnoci jsem již bolestí nemohla sedět ani stát. Cítila jsem se však velmi vyčerpaná, a šla jsem si lehnout. Spala jsem, ale v polospánku jsem cítila velké bolesti a svíjela jsem se na lůžku. Ve dvě hodiny jsem vzbudila Jirku a ptala se, kolik je hodin. Už jsem tu bolest sotva rozdýchala. Dohodli jsme se, že pojedeme do nemocnice hned. Honzíka nám zatím pohlídala starší paní, která bydlí ve stejném domě a k Honzíkovi se chová velmi mile.

 

Kontrakce jsem již měla každé dvě minuty a trvaly dost dlouho. V autě jsem je sotva prodýchala. Jirka jel, jak nejrychleji to šlo, jeli jsme na červené, a já se bála, že už to nevydržím. Do nemocnice jsme dorazili krátce před třetí hodinou. Doufala jsem, že mne na příjmu prohlédne lékař, ale ani mne neviděl. Jen vzkázal sestře, ať mě uloží do postele a dá mi injekci od bolesti. Říkala jsem, že mám křeče jako porodní bolesti těsně před tím, než se narodil Honzík. Ale nikdo mne nebral vážně.

 

S Jirkou jsme přijeli na příjem, do sedmého patra. Zdravotní sestra mě odvedla na pokoj, převlékla jsem se mezi kontrakcemi do noční košile a chtěla jsem jít na záchod. Sestra mi však nejdříve chtěla píchnout injekci. Lehla jsem si na postel, sestra mi dala injekci od bolesti, a pak mi na chodbě ukazovala, kde je toaleta. Vydala jsem se směrem k ní, sestra odešla do sesterny… když jsem najednou cítila, jak ze mne něco vyklouzává. Volala jsem rychle na sestru. Přidržovala jsem jednou rukou miminko, které se dralo ven, a doběhla jsem k posteli. Na poslední kontrakci již vleže na posteli se miminko narodilo. Bylo teplé a celé ztuhlé. Ani jsem ho nezahlédla. Sestra rychle přestříhla pupeční šňůru. Bylo přesně 3.20. Kontrakce stále sílily, až se zdály k nevydržení. Statečně jsem je rozdýchávala. Placenta se však neodlučovala, s každou kontrakcí jsem cítila, jak ze mne teče krev. Sestra mne rychle svlékla, svolala operační tým, odvezla mne na operační sál. Lékař spal a než dorazil, trvalo to téměř půl hodiny. Kontrakce jsem měla skoro pořád, byly velmi bolestivé, ale placenta zůstala vevnitř. Operovali mě padesát minut. Prý to byl velký zákrok, těhotenství již trvalo dost dlouho. Po narkóze jsem měla velmi nízký tlak, několikrát přístroj vůbec nic nenaměřil. Brzy jsem ale mohla vstát, došla jsem na záchod, po pár hodinách jsem již bez problémů chodila a v poledne mne pustili domů.

 

Bohužel, ránu na srdíčku mi nikdo neoperoval. Velmi dlouho jsem plakala, vzpomínala na poslední ultrazvuk, kdy jsem půl hodiny koukala na své již mrtvé miminko a marně hledala bušící srdíčko. Vzpomínala  jsem na porod mrtvého miminka, kterého jsem se tolik chtěla vyvarovat. Tak moc bych chtěla, aby miminko žilo a přežilo. Aby se vrátily ty krásné chvíle, kdy jsem byla šťastně těhotná. Tolik bych chtěla, aby mé milované miminko bylo zase v bříšku. Narodilo se tak rychle a nečekaně, že jsem se s ním ani nestihla rozloučit. Tisíckrát mu teď říkám sbohem a chci mu tím vynahradit každou chvilku, kdy bylo v bříšku a já ho nehladila a nemluvila k němu. Tak moc jsem ho milovala. A přesto mi umřelo v bříšku. A já to ani necítila…

 

Jakoubek se narodil v 19.tt, 2. 8. 2010

Čti celý článek
veruska007
15. pro 2010
Zobraz celou zprávu