Používáme cookies. Více informací zde. OK
veruska007
23. zář 2012
0 

Vzpomínka na Jakoubka

Jakoubek

Když se nám narodil Honzík, velmi jsme si přáli pořídit mu sourozence. V dubnu 2010, když měl Honzík 13 měsíců, jsem zjistila, že jsem těhotná. Nejdříve jsem na testu našla v pondělí ráno nepatrnou čárečku. V první chvíli jsem chtěla test vyhodit, protože se mi zdál čistý. Ale na světle se tam nejasně rýsovala malá čárečka. Ve středu již byla jasná na první pohled a v pátek byla mnohem silnější, než jsem ji měla u Honzíka. Věřila jsem, že čekáme opravdu silné miminko. Ve čtvrtek jsem Jirkovi složila krásnou básničku o tom, že čekáme miminko a napsala jsem ji do přáníčka, který měl na první stránce kočárek. Byla jsem nesmírně šťastná. Honzík se chtěl stále dotýkat mého bříška a já byla velmi ráda, že Honzíkovi pořídíme sourozence. Všechno jsme si krásně naplánovali a těšili se na Vánoce, kdy jsme zhruba počítali, že se naše miminko narodí.

První tři měsíce se pomalu táhly. Zhubla jsem díky obrovské únavě a nepříjemným celodenním nevolnostem. Každou chvíli jsem musela na záchod, byla jsem vyčerpaná a usínala jsem na gauči téměř kdykoli během dne. Chodila jsem na pravidelné kontroly, a kromě nezvykle vysokého krevního tlaku, jsem byla já i miminko v naprostém pořádku. Dokonce se miminko zdálo doktorce ještě trošku větší a já byla pyšná, že budeme mít silné a veliké miminko. Velmi brzy jsme miminku koupili krásný kočárek a já pročítala mimiaukce a mimibazary a sepisovala si výbavičku, kterou budu chtít mimikovi pořídit. S rodiči jsme se domluvili, že si od nich půjčíme druhou postýlku, pořídili jsme do ní novou matraci a já vybírala nebesa, kterými ji vyzdobíme.

Po třech měsících obav a nejistot jsme se na miminko začali opravdu těšit. Měla jsem radost, že jsem zatím nepřibrala, ale bříško mi pěkně vykouklo. Nakoupila jsem si pár těhotenských oblečků na léto, a těšila jsem se, jak se budu s kulatícím se bříškem parádit. Od doby, co jsem čekala Honzíka, jsem si na sebe nic pěkného nepořídila, a tak jsem se nemohla dočkat, jak budu v nových kalhotách, sukni a tričkách krásná.

Všechno plynulo tak, jak má. Dokonce nám moje maminka nabídla, že si na pár dní vezmou Honzíka k sobě, abychom si mohli odpočinout. Byla jsem velmi ráda. Plánovala jsem, jak si odpočinu, budu se věnovat své disertační práci, zajdeme si do kina, posedět s přáteli, do restaurace, kterou jsme si již před dvěma lety vyhlédli, a dosud jsme se tam nedostali.

Honzíka jsme nechali u rodičů v neděli večer, poté co jsme s vrátili z návštěv u Žanety s Víťou a u Vodákových. V pondělí jsem se věnovala disertační práci, večer jsme zašli do kina na Shreka: Konec a zvonec. Šťastní jsme večer uléhali do postele. V úterý jsem brzo vstala a věnovala se zase své disertační práci. V poledne zazvonil telefon, volala má maminka. Do telefonu se však ozvala záchranná služba, Honzík upadl do bezvědomí v důsledku prudce vystouplé, vysoké horečky. Hrozně jsme se o Honzíka báli. Ležela jsem na posteli a plakala. Odpoledne jsme jeli do Vyškova do nemocnice, ale Honzík již nebyl v ohrožení života. Velmi jsme si oddechli. Domluvili jsme se, že s ním zůstane v nemocnici maminka. Já měla trochu obavy, abych se tam nenakazila, když jsem těhotná. Také jsem si od našich odvezla zkrácené těhotenské kalhoty. Ve čtvrtek jsem si je pak poprvé oblékla.

Ve středu jsem šla na pravidelnou gynekologickou prohlídku. Lékařce se nezdálo vyšetření moči a také mi vyšly pozitivní triple testy. Nicméně jinak prohlídka dopadla dobře. Trochu smutná a zklamaná jsem volala Jirkovi zprávu o pozitivních testech a odpoledne jsme pak seděli v parku, koukali na fontánu, tulili se k sobě, povídali si o miminku a věřili, že se přes to všechno narodí miminko zdravé. Večer jsme ještě poseděli s přáteli a byl to moc hezký večer. V noci jsme krásně spali a druhého dne si vzal Jirka dovolenou, abychom mohli strávit den spolu.

Já nakonec celý čtvrtek seděla u disertační práce, jen s malou přestávkou na oběd. Byla jsem z toho celá vyčerpaná. Jirka mi pak na dobrou noc přečetl pohádku a já u ní usnula jako malé dítě.

V pátek dopoledne jsme si pak jeli do nemocnice pro Honzíka. Podruhé jsem si oblékla těhotenské kalhoty. Moc mi slušely a já se točila před zrcadlem a říkala si, jaké má teď miminko v bříšku pohodlíčko.

Honzíka jsme si přivezli domů, strávili jsme celý pátek i sobotu s ním doma, nesměl totiž chodit ven. Sice nás sobotní pěkné odpoledne lákalo na procházku, ale nakonec jsme byli s Jirkou oba tak unavení, že jsme zůstali doma.

Jirka dostal chuť na buchty, a tak si je šel udělat. Já si vzala Honzíka do pokoje a pěkně jsme si hráli. Najednou jsem pocítila nezvyklé mokro… šla jsem na záchod, a na toaletním papíru měla krev. Rychle jsem si sbalila nejnutnější věci pro případnou hospitalizaci a šla za Jirkou do kuchyně. „Chceš slyšet další špatnou zprávu? Pojedeme na gynekologickou pohotovost. Začala jsem krvácet.“ Rozplakala jsem se. Jirka se rychle oblékl, nastrojil Honzíka, já na sebe oblékla potřetí a naposled krásné těhotenské kalhoty a vyrazili jsme do porodnice. Celou dobu jsem myslela na kamarádky, které také v počátku těhotenství krvácely, ale poležely si pár dní v nemocnici, a pak se jim narodilo zdravé miminko.

Lékař více než půl hodiny dělal ultrazvuk, a já celou dobu nedočkavě hleděla na obrazovku, koukala na naše miminko a hledala tlukoucí srdéčko. Doktor si zavolal na pomoc kolegu, ale ultrazvuk byl pořád stejný. Miminko je menší, než by mělo být. Odtekla mi plodová voda a srdíčko již nebije. Myslela jsem, že umřu smutkem. Sestřička mi udělala odběry krve a moči. Byla sobota večer a já měla přijít v pondělí ráno na revizi. Byla jsem v devatenáctém týdnu těhotenství. Za dva týdny jsme se měli na velkém ultrazvuku dozvědět, zda čekáme chlapečka nebo holčičku a zda je miminko zdravé.

Z ordinace jsem stěží vyklopýtala ven. Schoulila jsem se Jirkovi do náruče a plakala a plakala. Nebyla jsem k utišení. Ani nevím, jak jsem Honzíka nakrmila sunarem. Pak šel spát, a my seděli s Jirkou na gauči a plakali a plakali. Hladil moje bříško a snažil se zachytit kopající nožičku. „Jirko, ale ono už nekope,“ plakala jsem. Jirka šel v deset spát a já téměř celou noc proplakala. Tolik jsem se na naše miminko těšila. Konečně jsem měla pocit, že cítím jeho pohyby. Konečně mi přestalo být špatně a já si své těhotenství a rostoucí bříško užívala. Konečně jsme to všem oznámili. Konečně jsme vymysleli jméno pro chlapečka. Věřila jsem, že se nic nemůže stát. Byla jsem pořád s ním, a přesto jsem necítila, že už nežije, že už mne nekope, že umřelo. Doufala jsem, že došlo k hroznému omylu, že miminko žije, že začne kopat a řekne mi: maminko, tady jsem. Ale zázrak se nestal.

V neděli ráno jsem nebyla schopná samým smutkem ani vstát z postele. Pobolívalo mě břicho, a tak jsem v posteli strávila celý den. Občas za mnou přišel Jirka s Honzíkem, pohráli si na posteli a já jen ležela a plakala. Odpoledne bolesti břicha začaly připomínat porodní kontrakce. Po sprše se bolesti ještě zhoršily. Večer, když šel Honzík spát, jsme se s Jirkou dívali na film, a já už bolesti sotva rozdýchávala. Jirka doufal, že bolesti překonám doma až do rána, kdy mne s Honzíkem zavezou do nemocnice. Ale bolesti se stupňovaly. O půlnoci jsem již bolestí nemohla sedět ani stát. Cítila jsem se však velmi vyčerpaná, a šla jsem si lehnout. Spala jsem, ale v polospánku jsem cítila velké bolesti a svíjela jsem se na lůžku. Ve dvě hodiny jsem vzbudila Jirku a ptala se, kolik je hodin. Už jsem tu bolest sotva rozdýchala. Dohodli jsme se, že pojedeme do nemocnice hned. Honzíka nám zatím pohlídala starší paní, která bydlí ve stejném domě a k Honzíkovi se chová velmi mile.

Kontrakce jsem již měla každé dvě minuty a trvaly dost dlouho. V autě jsem je sotva prodýchala. Jirka jel, jak nejrychleji to šlo, jeli jsme na červené, a já se bála, že už to nevydržím. Do nemocnice jsme dorazili krátce před třetí hodinou. Doufala jsem, že mne na příjmu prohlédne lékař, ale ani mne neviděl. Jen vzkázal sestře, ať mě uloží do postele a dá mi injekci od bolesti. Říkala jsem, že mám křeče jako porodní bolesti těsně před tím, než se narodil Honzík. Ale nikdo mne nebral vážně.

S Jirkou jsme přijeli na příjem, do sedmého patra. Zdravotní sestra mě odvedla na pokoj, převlékla jsem se mezi kontrakcemi do noční košile a chtěla jsem jít na záchod. Sestra mi však nejdříve chtěla píchnout injekci. Lehla jsem si na postel, sestra mi dala injekci od bolesti, a pak mi na chodbě ukazovala, kde je toaleta. Vydala jsem se směrem k ní, sestra odešla do sesterny… když jsem najednou cítila, jak ze mne něco vyklouzává. Volala jsem rychle na sestru. Přidržovala jsem jednou rukou miminko, které se dralo ven, a doběhla jsem k posteli. Na poslední kontrakci již vleže na posteli se miminko narodilo. Bylo teplé a celé ztuhlé. Ani jsem ho nezahlédla. Sestra rychle přestříhla pupeční šňůru. Bylo přesně 3.20. Kontrakce stále sílily, až se zdály k nevydržení. Statečně jsem je rozdýchávala. Placenta se však neodlučovala, s každou kontrakcí jsem cítila, jak ze mne teče krev. Sestra mne rychle svlékla, svolala operační tým, odvezla mne na operační sál. Lékař spal a než dorazil, trvalo to téměř půl hodiny. Kontrakce jsem měla skoro pořád, byly velmi bolestivé, ale placenta zůstala vevnitř. Operovali mě padesát minut. Prý to byl velký zákrok, těhotenství již trvalo dost dlouho. Po narkóze jsem měla velmi nízký tlak, několikrát přístroj vůbec nic nenaměřil. Brzy jsem ale mohla vstát, došla jsem na záchod, po pár hodinách jsem již bez problémů chodila a v poledne mne pustili domů.

Bohužel, ránu na srdíčku mi nikdo neoperoval. Velmi dlouho jsem plakala, vzpomínala na poslední ultrazvuk, kdy jsem půl hodiny koukala na své již mrtvé miminko a marně hledala bušící srdíčko. Vzpomínala  jsem na porod mrtvého miminka, kterého jsem se tolik chtěla vyvarovat. Tak moc bych chtěla, aby miminko žilo a přežilo. Aby se vrátily ty krásné chvíle, kdy jsem byla šťastně těhotná. Tolik bych chtěla, aby mé milované miminko bylo zase v bříšku. Narodilo se tak rychle a nečekaně, že jsem se s ním ani nestihla rozloučit. Tisíckrát mu teď říkám sbohem a chci mu tím vynahradit každou chvilku, kdy bylo v bříšku a já ho nehladila a nemluvila k němu. Tak moc jsem ho milovala. A přesto mi umřelo v bříšku. A já to ani necítila…

Jakoubek se narodil v 19.tt, 2. 8. 2010

    to je tak šíleně smutný ☹ ale koukám, že máte druhého Bobišáka, to je to krásné, hm? 😉

    23. zář 2012

    Silný příběh :((

    23. zář 2012

    Tyhle prožitky jsou ještě v našem světě tabu. Jsem ráda, že o nich píšete i když to jistě není jednoduché. Děkuji

    23. zář 2012

    Tohle musí být opravdu strašné. Moje ségra teď prošla něčím podobný. Je to 14dní co musela odrodit, byla v pátém měsíci. Včera volala, že to nebyl potrat, ale normálně porod, takže si pak mají dojet pro urničku. ☹

    23. zář 2012

    @janinkafo To je moc dobře, že jí dají miminko. Já přišla o Jakoubka v pátém měsíci, ale tělíčko nám nevydali. Je to pro psychiku moc dobře, že může na miminko vzpomínat, že má něco hmatatelného. Že ho může dát na hřbitov a chodit tam na něj vzpomínat. Fakt, závidím jí to... mně to hrozně moc chybí. U Jakoubka jsme měli soukromou pohřební mši a to mi taky pomohlo. Ale ten hrobeček by byl ještě lepší. Určitě bude moc fajn, když jí budete oporou. Mně hrozně pomohlo začít chodit na malý úvazek do práce (to byl dost problém, protože jsem měla 1,5letého chlapečka), sehnat hlídání a zajít třeba do kina, jet na výlet, hrozně jsem toužila po dovolené u moře, kam jsme teda nejeli... sice osobně bych nejradši seděla zavřená doma a potmě brečela, ale aktivity fakt pomáhaly nejvíc. Co nejvíc pozitivních zážitků... teď bych to taky potřebovala. Ale k dvěma malým dětem už hlídání nenajdem... tak mě čeká další rok truchlení doma s dětma

    23. zář 2012
    7. bře 2013

    :( jste statečná žena 🙂

    22. bře 2013

    Je mi to strašně moc líto, co se Vám stalo a moc přeji aby nynější těhulení bylo v pořádku. Po přečtení Vašeho příběhu mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Jsem porodní bába, netuším, kde jste rodila, ale jak reagovali lékaři a jak postupovali je na žalobu. Pustit Vás domů s mrtvým miminkem v břiše je sprostá vražda rodičky. Měli opravdu štěstí, že se Vám nestalo nic horšího, než to, že nešla porodit placenta. Vím, že Vám to malého nevrátí, ale určitě bych podala alespoň stížnost. To je opravdu otřesné a další věc, sestra vás nechala samotnou rodit aniž by vás kdokoliv vyšetřil. To muselo být horzné rodit takto sama a ještě téměř do záchodu. Opravdu nehoráznost.

    2. dub 2013

    Stalo se nám to také.....i já musela porodit....jen s tím rozdílem, že mi odtekla plodová voda, měla jsem masivní zánět, který prostoupil i plodové obaly a těhotenství se muselo ukončit. Také v 19.tt. Náš Davídek byl ale velký bojovník. Neměla jsem už žádnou plodovku a jemu pořád tlouklo srdíčko. V hlavě mi utkvěla věta, kterou mi řekla sestra večer před " potratem"....Den před tím, jsem dostala nějaký lék na uklidnění a na spaní a druhý den byla ještě dlouho omámená a tak jsem ho již nechtěla. Sestra mi na to řekla, že mi dá něco jiného, že se už n miminko ohlížet nebudeme......pak přišla poslechnout miminka spoluležících a já chtěla taky..říkala, že není rozumné....co je v takové chvíli rozumné??? dala mi jej naposled poslechnout a já naposled uslyšela tlukot jeho statečného srdíčka....druhý den jeho život ukončil 8.hodinový porod....letos to budou 3 roky. příští měsíc to bude rok, co je s námi naše sluníčko Anetka....místo po Davídkovi, ale zůstane v mém srdci nezaplněné a pouze jeho.....

    11. dub 2013

    doplím,že Davídek se narodil 1.6.2010 v Bohunické porodnici za asistence úžasné sestřičky, která mi po celou dobu moc pomáhala

    11. dub 2013

    ☹ to je strasne smutny pribeh... Moc mi to pripomelo,co je vlastne to nejdulezitejsi. Moc ti dekuji,ze jsi ho napsala <3

    5. čer 2013

    Chjo ☹.

    20. říj 2014