Může mít dívka ve 16 letech rakovinu prsu?
Dobrý den,
je mi 16 a už pár měsíců mám problém s pravým prsem. Začalo to tím, že jsem pociťovala divný pocit, když jsem se prudčeji pohla, nějak se otočila nebo předklonila. Bylo to, jako by mě v prsu trochu zatáhlo. Nic mě nebolelo, byl to jen chvilkový pocit.
Pak jednou, budou to asi tři měsíce, jsem si prs chtěla trochu promasírovat a narazila jsem na divně trvdé místečko hodně uvnitř. Víc nahoře a trochu k venkovní straně. Nebylo to cítit jako bulka, nebylo to hladké ani nijak ohraničené. Spíš takové jakoby tvrdší místečko uvnitř tkáně. Nebolelo to a bylo to možná tak centimetr velké.
Hodně mě to vyděsilo. Moje maminka totiž před pěti lety umřela na rakovinu prsu a i když vím, že jsem na to možná moc mladá, prostě mě napadlo, jestli nemám to samé. Tátovi jsem se to neodvážila říct. On je hodný, ale no to s maminkou bylo moc těžké.
Tak jsem si to jen hlídala. Ze začátku mi přišlo, že je to pořád stejné, ale poslední měsíc to najednou hodně vyrostlo. Teď je navíc celá ta část prsu jakoby zatuhlá a přijde mi méně citlivá. Když trochu zatlačím, cítím to divně tvrdé místo, ale teď už je víc jak dvakrát větší. Špatně se to odhaduje, nedá se to jakoby vzít do prsů a není to ani kulaté ani pravidelné. Prostě jakoby tam uvnitř kus toho prsa ztvrdl. Nebolí to, ale při pohledu v zrcadle je ta část trochu propadlá. Je tam taková pložší část a kousek bradavky jakoby se natahoval k tomu.
Mám opravdu velký strach.
Prosím poraďte. Může to být rakovina už takhle brzy?
@prosteja22 ahoj Věrko ❤️. Mám bezva kolegyni Věrku v práci. Asi to jméno sedí k bezva holkám. Jak ho Angličané vyslovují. To by mě zajímalo 🙂.
@macik84 Angličani neumí měkké ě vyslovit, takže mi říkají prostě jen Vera, což vlastně často zní spíš jako “Víra”. Ale Mrs. Bolton už to na pěkně naposlouchané od táty, takže od ní to zní jako Víerka. A to je takové roztomilé
@macik84 Angličani neumí měkké ě vyslovit, takže mi říkají prostě jen Vera, což vlastně často zní spíš jako “Víra”. Ale Mrs. Bolton už to na pěkně naposlouchané od táty, takže od ní to zní jako Víerka. A to je takové roztomilé
@prosteja22 to je roztomilé, to máš pravdu.
Já bych zase chtěla umět anglicky 🙂. Rozumím dobře, ale mluvit mi nejde.
Doufám, že se cítíš už lépe. ❤️
Děkuji všem, jste moc zlatí.
Jsem teď od toho posledního vyšetření trochu rozhozená a i když jsem už měla sezení s paní psycholožkou a ta to se mnou probrala, ještě mám trochu potíže vidět to pozitivně i když se fakt snažím. Takže jakékoliv povzbuzení od vás tady je moc velká pomoc. Ono se to asi nezdá, když vlastně nikoho z vás neznám a vy neznáte mě, ale prostě mi dodává odvahu, že to víte a třeba si na mě občas vzpomenete.
Teď mi došlo, že vlastně mě tu povzbuzujete už dlouho a já se ani nepředstavila. Jmenuju se Věra, po mamince 🙂
@prosteja22 Take znám jednu Věrku a je to super holka,dela učitelku a deti ji miluji 🤗 Tobě, Věrko,moc drzim pesti ❤️ a musim rict,ze ac je ti 16 let, mas myslenky a vsechno kolem obdivuhodne usporadane, proste pusobis moc fajn a moc ti drzim ✊✊ Věřím s tebou,jako vsechny my tady 🍀❤️🍀
Preju moc a moc sily.
Pises velmi dobre cesky. Jak dlouho jsi chodila do ceske skoly nez jste se prestehovali?
😘
Preju moc a moc sily.
Pises velmi dobre cesky. Jak dlouho jsi chodila do ceske skoly nez jste se prestehovali?
😘
@kamimnichov Doma jsem chodila naposledy do páté třídy. Ale babička, tátova maminka, bývala profesorkou českého jazyka a ta by mi nikdy neodpustila, kdybych jen tak zapomněla češtinu. Mám doma ještě učebnice češtiny až do deváté třídy a babička mě z nich přes počítač učila. A pořád čtu knížky v češtině. Ale i tak dělám spoustu chyb, za které by mě babička rozhodně nepochválila
@kamimnichov Doma jsem chodila naposledy do páté třídy. Ale babička, tátova maminka, bývala profesorkou českého jazyka a ta by mi nikdy neodpustila, kdybych jen tak zapomněla češtinu. Mám doma ještě učebnice češtiny až do deváté třídy a babička mě z nich přes počítač učila. A pořád čtu knížky v češtině. Ale i tak dělám spoustu chyb, za které by mě babička rozhodně nepochválila
@prosteja22 naprosto chapu. Bydlime v zahranici, takze deti se uci v sobotni skole cestinu. Ale takhle dobre na tom tedy nejsou 😅
@kamimnichov Doma jsem chodila naposledy do páté třídy. Ale babička, tátova maminka, bývala profesorkou českého jazyka a ta by mi nikdy neodpustila, kdybych jen tak zapomněla češtinu. Mám doma ještě učebnice češtiny až do deváté třídy a babička mě z nich přes počítač učila. A pořád čtu knížky v češtině. Ale i tak dělám spoustu chyb, za které by mě babička rozhodně nepochválila
@prosteja22 Jsi na sebe hodně přísná, češtinu máš fakt krásnou. Vůbec to nejde poznat, že už jsi pár let v zahraničí. Ono to musí dát zabrat jí udržovat na takhle vysoké úrovni. Babičky učitelky občas zapomínají, že by měly být víc babičky než učitelky.😉 Mám kamaráda, jehož matka je učitelka, kamarád sekl s vysokou školou, protože ho to úplně nenaplňovalo. Matka ho asi 15 let vždy zdravila větou, ahoj, už jsi si dodělal vysokou? Na to jí odpovídal, že ne, a nikdy si ji nedodělá.
Posílám hodně sil v další léčbě a myslím na tebe.🍀🍀🍀🍀
Já také 🍀🍀🍀, ať se daří. 😊😊
Ahoj všem. Píšu až teď, protože teprve včera jsem se vrátila z nemocnice. Měla jsem minulý čtvrtek to nový chemo. Chtěli si mě tam nechat, aby věděli, jak to zvládnu a nakonec jsem tam zůstala trochu dýl než byl plán, protože to nešlo úplně nejlíp.
Bylo to fakt těžký, horší než ty první tři dávky. Věděla jsem, že tohle bude jiný, doktor říkal, že musí zkusit silnější léky. Bylo mi potom dost špatně. První tři dny potom jsem hodně zvracela i když už nebylo moc co a hrozně se mi z toho všeho motala hlava a měla jsem furt tu hnusnou chemickou chuť v puse a v nose. Hodně jsem spala, ale nebyl to takový ten spánek, kdy je pak člověk vyspaný. Byla jsem hrozně unavená a všechno bylo hrozně těžký. Moc si z toho nepamatuju, jen že to bylo fakt blbý. Táta tam byl se mnou, ty první dny i v noci a to bylo dobrý, protože já vlastně nevěděla, jestli je den nebo noc, pořád jsem se budila. V neděli už to začalo být trochu lepší a zvládla jsem i nějaký první jídlo. Už jsem hrozně moc chtěla domů a tak mě včera pustili, když jim táta slíbil, že budu ještě týden hodně odpočívat a já slíbila, že budu jíst a pít, co půjde. Včera jsem koukla na vaše zprávy ale nedokázala jsem odepsat, motala se i z těch písmenek hlava. Teď u je to lepší, tak jsem chtěla, abyste věděli, že jsem ok.
Mějte se hezky
Ahoj všem. Píšu až teď, protože teprve včera jsem se vrátila z nemocnice. Měla jsem minulý čtvrtek to nový chemo. Chtěli si mě tam nechat, aby věděli, jak to zvládnu a nakonec jsem tam zůstala trochu dýl než byl plán, protože to nešlo úplně nejlíp.
Bylo to fakt těžký, horší než ty první tři dávky. Věděla jsem, že tohle bude jiný, doktor říkal, že musí zkusit silnější léky. Bylo mi potom dost špatně. První tři dny potom jsem hodně zvracela i když už nebylo moc co a hrozně se mi z toho všeho motala hlava a měla jsem furt tu hnusnou chemickou chuť v puse a v nose. Hodně jsem spala, ale nebyl to takový ten spánek, kdy je pak člověk vyspaný. Byla jsem hrozně unavená a všechno bylo hrozně těžký. Moc si z toho nepamatuju, jen že to bylo fakt blbý. Táta tam byl se mnou, ty první dny i v noci a to bylo dobrý, protože já vlastně nevěděla, jestli je den nebo noc, pořád jsem se budila. V neděli už to začalo být trochu lepší a zvládla jsem i nějaký první jídlo. Už jsem hrozně moc chtěla domů a tak mě včera pustili, když jim táta slíbil, že budu ještě týden hodně odpočívat a já slíbila, že budu jíst a pít, co půjde. Včera jsem koukla na vaše zprávy ale nedokázala jsem odepsat, motala se i z těch písmenek hlava. Teď u je to lepší, tak jsem chtěla, abyste věděli, že jsem ok.
Mějte se hezky
@prosteja22 objímám tě a věřím, že tato nová i když náročnější léčba zabere. Moc na tebe myslím. Doma už snad teď bude vše lepší. Jak často budeš teď chodit na chemo?
Ty jsi brouček, posílám moc sil
Od začátku čtu tvé příspěvky, jsi neuvěřitelně statečná a šikovná mladá slečna!
Posílám moc sil a objetí na dálku.
❤
Ahoj všem. Píšu až teď, protože teprve včera jsem se vrátila z nemocnice. Měla jsem minulý čtvrtek to nový chemo. Chtěli si mě tam nechat, aby věděli, jak to zvládnu a nakonec jsem tam zůstala trochu dýl než byl plán, protože to nešlo úplně nejlíp.
Bylo to fakt těžký, horší než ty první tři dávky. Věděla jsem, že tohle bude jiný, doktor říkal, že musí zkusit silnější léky. Bylo mi potom dost špatně. První tři dny potom jsem hodně zvracela i když už nebylo moc co a hrozně se mi z toho všeho motala hlava a měla jsem furt tu hnusnou chemickou chuť v puse a v nose. Hodně jsem spala, ale nebyl to takový ten spánek, kdy je pak člověk vyspaný. Byla jsem hrozně unavená a všechno bylo hrozně těžký. Moc si z toho nepamatuju, jen že to bylo fakt blbý. Táta tam byl se mnou, ty první dny i v noci a to bylo dobrý, protože já vlastně nevěděla, jestli je den nebo noc, pořád jsem se budila. V neděli už to začalo být trochu lepší a zvládla jsem i nějaký první jídlo. Už jsem hrozně moc chtěla domů a tak mě včera pustili, když jim táta slíbil, že budu ještě týden hodně odpočívat a já slíbila, že budu jíst a pít, co půjde. Včera jsem koukla na vaše zprávy ale nedokázala jsem odepsat, motala se i z těch písmenek hlava. Teď u je to lepší, tak jsem chtěla, abyste věděli, že jsem ok.
Mějte se hezky
@prosteja22 Vis, ze mas dnes v Ceske republice svatek? 🙂 Drzim palce, at lecba zabere. Posilam hodne sil!
❤️ drž se holčičko ❤️
Ahoj všem. Píšu až teď, protože teprve včera jsem se vrátila z nemocnice. Měla jsem minulý čtvrtek to nový chemo. Chtěli si mě tam nechat, aby věděli, jak to zvládnu a nakonec jsem tam zůstala trochu dýl než byl plán, protože to nešlo úplně nejlíp.
Bylo to fakt těžký, horší než ty první tři dávky. Věděla jsem, že tohle bude jiný, doktor říkal, že musí zkusit silnější léky. Bylo mi potom dost špatně. První tři dny potom jsem hodně zvracela i když už nebylo moc co a hrozně se mi z toho všeho motala hlava a měla jsem furt tu hnusnou chemickou chuť v puse a v nose. Hodně jsem spala, ale nebyl to takový ten spánek, kdy je pak člověk vyspaný. Byla jsem hrozně unavená a všechno bylo hrozně těžký. Moc si z toho nepamatuju, jen že to bylo fakt blbý. Táta tam byl se mnou, ty první dny i v noci a to bylo dobrý, protože já vlastně nevěděla, jestli je den nebo noc, pořád jsem se budila. V neděli už to začalo být trochu lepší a zvládla jsem i nějaký první jídlo. Už jsem hrozně moc chtěla domů a tak mě včera pustili, když jim táta slíbil, že budu ještě týden hodně odpočívat a já slíbila, že budu jíst a pít, co půjde. Včera jsem koukla na vaše zprávy ale nedokázala jsem odepsat, motala se i z těch písmenek hlava. Teď u je to lepší, tak jsem chtěla, abyste věděli, že jsem ok.
Mějte se hezky
@prosteja22 vše nejlepší k dnešnímu svátku 💐, hodně štěstí 🍀, lásky a hlavně to zdravíčko ❤️❤️❤️ drž se, zlato naše. Vše bude jen lepší ❤️
Ahoj, přeju ti k svátku úplně to nejlepší, co jde, a myslím na tebe! 🥳🍀❤️ Jseš úžasně statečná a určitě v reálu moc fajn.
Modlíme se za vás🙏.
😘😘😘
@prosteja22 objímám tě a věřím, že tato nová i když náročnější léčba zabere. Moc na tebe myslím. Doma už snad teď bude vše lepší. Jak často budeš teď chodit na chemo?
@morgan Chemo mám každé tři týdny, takže další přespříští čtvrtek
Děkuji všem za podporu, laskavá slova i povzbuzení. Opravdu to pro mě moc znamená. Fakt ani nevíte jak moc.
Teď po pár dnech doma už je mi zas o kus líp. Sice pořád každý den docela dost prospím nebo jen ležím, ale už zvládnu i číst nebo chvilku vydržet u telky. I jídlo už je mnohem lepší. Je to pořád tak nějak bez chutě nebo s tou podivnou chemickou pachutí, která po tom chemu pořád přetrvává, ale už zvládnu sníst víc a není mi po tom blbě. Když to půjde dobře, chtěla bych za den nebo dva na kratší procházku ven, počasí je teď docela pěkné, tak snad to ještě chvíli vydrží.
Mějte se moc hezky 🙂
Musí to být opravdu náročné, ale asi to jinak nejde. Na drsnou nemoc, drsná léčba. Proti tanku taky nemůže jít voják s pistolí, ale musí mít protitankovou střelu.
To je naprosto v pořádku, že hodně spíš, to k tomu patří, říká se, že tělo regeneruje nejvíc ve spánku. 🍀
Ahoj,moc ti držím palce na tvé těžké cestě.Jsi silná a statečná slečna.
@prosteja22 užij si procházku ❤️🍁🍂 určitě ti dodá sil. Mám říjen ráda. Nejradši bych odjela někam na hory. Musí to být krása, když se zbarvují listy. Máš to taky ráda?
@prosteja22 užij si procházku ❤️🍁🍂 určitě ti dodá sil. Mám říjen ráda. Nejradši bych odjela někam na hory. Musí to být krása, když se zbarvují listy. Máš to taky ráda?
@macik84
Ano, tady je také krásně. Sice častěji prší a fouká, ale když je krásně, tak tady u moře je to dvojnásob hezké.
Byli jsme s tátou na krátké procházce v parku. Dnes bylo opravdu hezky. Měla jsem šátek a taky jsem musela mít roušku a rukavice. Doktoři jsou na to dost přísní, aby něco nechytila. Já tomu rozumím a beru to, ale lidi opravdu pak koukají a nějak si na to nedokážu zvyknout. Navíc dnes se mi stala taková divná věc. Byli jsme už v tom parku a já se posadila k jezírku na lavičku. Táta si poodešel ke stánku koupit kávu. Zrovna kolem procházela paní s kočárkem a před ní ještě běžel chlapeček, já nevím asi tak dva možná tři roky. Moc to neodhadnu. Vypadal vesele a měl v ruce malé autíčko. Všiml si mě jak sedím na té lavce a běžel ke mě. Smál se na mě, asi jako jediný v tom parku. Když ke mě přiběhl, podával mi do ruky to autíčko. Říkal, abych se podívala, že ho dostal k narozeninám. Tak jsem ho vzala, chvilku jsem ho podržela, pochválila jsem mu ho a chtěla mu ho podat nazpět, ale to už u mě byla ta paní, nejspíš maminka a skoro mi ho vytrhla z ruky a několikrát ho otřela o kabát a pak ho zastrčila do kapsy. Vzala klučíka za ruku a táhla ho pryč. On začal natahovat, že chce to autíčko. Jen jsem ještě zaslechla, jak mu říkala, že ho dostane až doma, až ho dostatečně vydezinfikuje, aby něco nechytil.
Myslíte si, že ta paní si myslela, že ode mě dostane rakovinu? Nebo si myslela, že mám nějakou přenosnou nemoc? Já myslela, že když lidi vidí ten šátek, tak si přeci vždycky hned myslí, že má člověk rakovinu. Nebo ne? Já vím, že pokud jde o roušky, lidi si je často spojí s covidem. Mohlo to být tohle? Ale já stejně měla na rukách rukavice, když jsem měla v ruce to autíčko.
Když jsem viděla toho kluka, jak se na mě vesele smál, bylo mi fakt hezky, ale tohle to hodně pokazilo. Táta to celý viděl z dálky, zrovna se vracel s tou kávou. Když jsem mu to vyprávěla, řekl, že si z toho nemám nic dělat, že někdy se prostě lidi bojí něčeho, co neznají. Já vím, že v tomhle má pravdu, ale nebylo mi z toho úplně dobře. Ta maminka si možná teď opravdu dělá starosti, že jsem tomu klukovi mohla něco udělat.
@prosteja22 tvůj táta měl pravdu, že se lidi bojí neznámého. Upřímně musím říct, že pokud jde o děti, tak obzvlášť. Paní asi měla strach a neuvazovala o tom, že ti může ublížit. Z rakoviny by strach určitě neměla, spíše asi uvažovala o nějaké nákaze (covid nebo cokoliv jiného). Ohledně šátku asi tak dalece v ten moment neuvažovala, prostě měla strach o syna a všechno šlo stranou. Je mi to líto, ale zkus na to nemyslet. Mysli na pěkné věci 🙂 Tvůj táta je určitě taky moc fajn, z toho co o něm píšeš. Přála bych ti, aby jsi se cítila v rámci možností co nejlépe. Objímám tě! 🤗
@macik84
Ano, tady je také krásně. Sice častěji prší a fouká, ale když je krásně, tak tady u moře je to dvojnásob hezké.
Byli jsme s tátou na krátké procházce v parku. Dnes bylo opravdu hezky. Měla jsem šátek a taky jsem musela mít roušku a rukavice. Doktoři jsou na to dost přísní, aby něco nechytila. Já tomu rozumím a beru to, ale lidi opravdu pak koukají a nějak si na to nedokážu zvyknout. Navíc dnes se mi stala taková divná věc. Byli jsme už v tom parku a já se posadila k jezírku na lavičku. Táta si poodešel ke stánku koupit kávu. Zrovna kolem procházela paní s kočárkem a před ní ještě běžel chlapeček, já nevím asi tak dva možná tři roky. Moc to neodhadnu. Vypadal vesele a měl v ruce malé autíčko. Všiml si mě jak sedím na té lavce a běžel ke mě. Smál se na mě, asi jako jediný v tom parku. Když ke mě přiběhl, podával mi do ruky to autíčko. Říkal, abych se podívala, že ho dostal k narozeninám. Tak jsem ho vzala, chvilku jsem ho podržela, pochválila jsem mu ho a chtěla mu ho podat nazpět, ale to už u mě byla ta paní, nejspíš maminka a skoro mi ho vytrhla z ruky a několikrát ho otřela o kabát a pak ho zastrčila do kapsy. Vzala klučíka za ruku a táhla ho pryč. On začal natahovat, že chce to autíčko. Jen jsem ještě zaslechla, jak mu říkala, že ho dostane až doma, až ho dostatečně vydezinfikuje, aby něco nechytil.
Myslíte si, že ta paní si myslela, že ode mě dostane rakovinu? Nebo si myslela, že mám nějakou přenosnou nemoc? Já myslela, že když lidi vidí ten šátek, tak si přeci vždycky hned myslí, že má člověk rakovinu. Nebo ne? Já vím, že pokud jde o roušky, lidi si je často spojí s covidem. Mohlo to být tohle? Ale já stejně měla na rukách rukavice, když jsem měla v ruce to autíčko.
Když jsem viděla toho kluka, jak se na mě vesele smál, bylo mi fakt hezky, ale tohle to hodně pokazilo. Táta to celý viděl z dálky, zrovna se vracel s tou kávou. Když jsem mu to vyprávěla, řekl, že si z toho nemám nic dělat, že někdy se prostě lidi bojí něčeho, co neznají. Já vím, že v tomhle má pravdu, ale nebylo mi z toho úplně dobře. Ta maminka si možná teď opravdu dělá starosti, že jsem tomu klukovi mohla něco udělat.
@prosteja22
Ta paní si 100% myslela, že máš něco virového nakažlivého typu covid. Rakovina jí nenapadla. Od dobu covidu, když má někdo roušku, tak mi to hned asociuje covid a spoustě lidem také.
Dejme tomu, že je to třeba tak rok a něco, co jsem potkala v supermarketu nějakou paní, měla roušku a rukavice. Nebudu zastírat, že mi hned blesklo hlavou, jestli se bojí, že se něčeho nakazí třeba covidu. No nejsem si jistá, jestli mě v tu chvíli napadlo, že má rakovinu. Ne, neštítila jsem se jí ani se na ni dlouze nedívala.
Nelámej si s tím hlavu. Mohla se tě zeptat, jestli máš nějakou nakažlivou nemoc místo té hysterické reakce. Ber to tak, že je to její životní lekce, naučit se používat hlavu a odnaučit se reagovat jako robot, ale uklidnit se, poodstoupit od té situace a řešit ji s klidem.
Ten klučík musel být velmi roztomilý, užívej si ten pocit, že ti přišel ukázat autíčko a po
@prosteja22 také se přidám k tomu, ať si neděláš starosti. Jeho máma si určitě myslela, ze máš covid. Já se od té covidové situace pomalu bojím zakašlat v autobuse. Lidí se hned otáčí....člověk si připadá, jak prašivý.
Vem si hodně z toho chlapečka ❤️ ten se choval krásně, upřímně, ta dětská radost a bezstarostnost. Usmál se, podal ti auto, to je krása. Víš, kdyby si to ta paní uvědomila, tak by na tebe zase házela ty soucitné a utrápené pohledy, to by ti asi taky nepomohlo. Takže radost dne. Hezká prochazka s tatkem a malý usměvavý klučík, který si tě oblíbil . 😊
Nedávno jsem viděla video, kde pán říkal, že má rád ruskou literaturu a jejich bajky. Vyprávěl tam bajku o dvou žábách, které spadnou do kbelíku s mlékem a nemůžou se dostat ven. První žába to vzdá hned a utopí se. Druhá bojuje o život, kope nohama snaží se, nejde jí to, ale nevzdá se. Asi po hodinách marných snah, kdy už je totálně vyčerpaná, to chce vzdát, jak padá na dno, tak na to dno narazí nějak brzo. Zjistí, že tím kopáním utloukla pod sebou máslo. Zmobilizuje poslední síly a odrazí se ven. Tím, že se nevzdala a bojovala v totálně bezvýchodné situaci se zachránila.
Kolegyně mi vyprávěla, že jim nedávno umřel soused. Z ničeho nic ho odvezla sanitka, vrátil se domů na druhý den, že problém se žlučníkem. Asi za dva dny přijela sanitka znovu, viděla ho nasedat do sanitky, odpoledne se začalo sjíždět plno aut před jeho dům, věděla, že je zle. Umřel na rakovinu jater. Od diagnózy to byl dva roky. On to nikomu neřekl, odmítl jakoukoliv léčbu. Léčba rakoviny není vůbec příjemná a zábavná, je vyčerpávající, bolestivá, náročná. Nevím detaily, to neví ani kolegyně, ale vím, že játra mají dost dobré regenerační schopnosti, dokonce se dají dobře transplantovat, protože ti je může darovat příbuzný a pak mu dorostou. Pán to vzdal brzo. Za mě škoda.
A když si čtu tvůj příběh, tak vidím, že podstupovat léčbu chce kus odvahy. Ty jsi ta druhá žába. 😉
Děkuju moc. Určitě máte pravdu. Paní si myslela, že mám asi něco přenosného a bála se o chlapečka. Já se na ni nezlobím, vím, že to nemyslela zle. Třeba ji ještě nekdy v parku potkám a zkusím jí to vysvětlit. A řeknu jí, že mi ten její malý klučina včera udělal velikou radost. protože tak to opravdu bylo. Tak krásně se na mě smál, vlastně to mám pořád před očima.
Nedávno jsem viděla video, kde pán říkal, že má rád ruskou literaturu a jejich bajky. Vyprávěl tam bajku o dvou žábách, které spadnou do kbelíku s mlékem a nemůžou se dostat ven. První žába to vzdá hned a utopí se. Druhá bojuje o život, kope nohama snaží se, nejde jí to, ale nevzdá se. Asi po hodinách marných snah, kdy už je totálně vyčerpaná, to chce vzdát, jak padá na dno, tak na to dno narazí nějak brzo. Zjistí, že tím kopáním utloukla pod sebou máslo. Zmobilizuje poslední síly a odrazí se ven. Tím, že se nevzdala a bojovala v totálně bezvýchodné situaci se zachránila.
Kolegyně mi vyprávěla, že jim nedávno umřel soused. Z ničeho nic ho odvezla sanitka, vrátil se domů na druhý den, že problém se žlučníkem. Asi za dva dny přijela sanitka znovu, viděla ho nasedat do sanitky, odpoledne se začalo sjíždět plno aut před jeho dům, věděla, že je zle. Umřel na rakovinu jater. Od diagnózy to byl dva roky. On to nikomu neřekl, odmítl jakoukoliv léčbu. Léčba rakoviny není vůbec příjemná a zábavná, je vyčerpávající, bolestivá, náročná. Nevím detaily, to neví ani kolegyně, ale vím, že játra mají dost dobré regenerační schopnosti, dokonce se dají dobře transplantovat, protože ti je může darovat příbuzný a pak mu dorostou. Pán to vzdal brzo. Za mě škoda.
A když si čtu tvůj příběh, tak vidím, že podstupovat léčbu chce kus odvahy. Ty jsi ta druhá žába. 😉
@levandule_k Jsou chvíle, kdy možná jsem statečná, ale to spíš, že to asi jinak nejde. No a pak jsou chvíle, kdy nejsem statečná vůbec... ale nezlobím se na sebe. Někdy to je prostě trochu težší. Ale budu se snažit být tou druhou žabkou co nejčastěji. Slibuju 🙂
Děkuji všem, jste moc zlatí.
Jsem teď od toho posledního vyšetření trochu rozhozená a i když jsem už měla sezení s paní psycholožkou a ta to se mnou probrala, ještě mám trochu potíže vidět to pozitivně i když se fakt snažím. Takže jakékoliv povzbuzení od vás tady je moc velká pomoc. Ono se to asi nezdá, když vlastně nikoho z vás neznám a vy neznáte mě, ale prostě mi dodává odvahu, že to víte a třeba si na mě občas vzpomenete.
Teď mi došlo, že vlastně mě tu povzbuzujete už dlouho a já se ani nepředstavila. Jmenuju se Věra, po mamince 🙂
@prosteja22nu. Některé věci jsou v rodině tabu a nemluví se o tom, což je podle mě škoda, je dobré znát historii svého rodu, čím si prošli předci. Možná i babička byla nositelkou toho genu.
Jak jsem psala, že mám rozečtenou knížku Kun d ička, ta autorka tam píše o prožívání pocitů. Jednou si uvědomila, že se cítí jak odpad a napadlo ji, co kdyby ten pocit nepřemáhala, ale naopak ho totálně zviditelnila, vzala černý pytel na odpadky, udělala mu průstřih na ruce, oblékla si ho jak šaty. Z krbu vzala popel a načernila si jim tváře, na hlavu dala šátek. Pak chodila po bytě a bouchala do polštářů. Jak si tak odžívala ty pocity, tak si uvědomila, že cítí sílu a spojení sama se sebou.
Vypadala šíleně, bizarně, ujetě? Určitě ano. Ale pomohlo jí to odžít ty pocity, kdy je zhmotnila.
Abys to mohla vidět pozitivně, tak musíš napřed odžít ty jiné pocity, co v sobě máš, pak se nadechneš a půjdeš do boje jak amazonka. Nutit mě někdo do pozitivity, když se na to necítím tak ho bych ho měla sto chutí poslat tam, kam Slunce nesvítí. Kdyby mi to bylo dostatečně jedno, tak bych do té pr**le i poslala.