• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

15. dubna 2017 
@kacka2 Přesně tak, taky mi nevadí, když něco zničí, ale když jedna ubližuje druhé, to mám co dělat abych se udržela. hodně mě to mrzí, protože nevím jk jim vysvětlit aby se měly rády a neubližovaly si. Jedna je teda takový kliďas, ale druhá jí pořád strká, křičí na ní, občas jí dost šeredně pokousala, ale to už teď nedělá. Vždycky si to vysvětlíme, uděláme si malá, ale stejně se to opakuje. Ať jde o hračky nebo třeba boj o tatínka či maminku.
@myscha děláme to úplně stejně, holky mají také všude volný přístup, všechny nebezpečné věci jsme přesunuli tam kam nedosáhnou, takže mohou v podstatě do jakékoliv skříně či šuplíku. Tím pádem je u nás o mnoho zákazů méně.
@blandik přesně v tom je ten kámen úrazu, že spousta rodičů chce po dětech aby chápaly stejně jako dospělí a mají je za neschopné.
O knize Respektovat a být respektován už jsem slyšela, myslím, že o ní tady proběhla taky nějaká diskuze, já bych ještě doporučila knížku Jak žít a nezbláznit se, která je o tom, jak vychovat ze svých dětí samostatné a plnohodnotné jedince, bez křičení, nadávání a bití. Jsou v ní popisovány i konkrétní situace.
2. únor 2011 ve 12:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@jenovefa - supr knížka, souhlasím, moc nám pomohla- vlastně změnila náš celý pohled na děti, na komunikaci jako takovou /taky se nám více daří komunikovat s manželem v klidu - zejména ty emoce - že když je rozrušený, tak mu nezačnu hned servírovat řešení a ještě více ho stresovat.../
u nás to uznání emocí dost fungovalo - že malý byl rozčílený, ječel a já jsem mu jen řekla, že se zlobí proto a proto (a dávala jsem si bacha, aby tam byl ten důvod...), malý to i v tom vzteku odkýval a pak si ječel dál...Poslední dobou to už funguje méně ve smyslu, že mi to neodkývává..ale jen ječí...ale mě se na tom líbí to, že snad až bude mít komunikační zručnost pokročilejší, že mi jendou řekne - že se zlobí proto a proto...že to přebere jako komunikační model jednou...proto se mi zdá dobré vyslovovat ty důvody...stejně tak i u pozitivních emocí - jsi rád, že se ti povedl namalovat traktor....stejně tak si dávám pozor, abych mu při děkování řekla i důvod - děkuji ,že jsi mi podal chlěba...
3. únor 2011 v 08:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik dobra cesta... snazime se podle toho taky jit, ale nas synek je proste hodne zive dite. Nase dite obcas bouchne a hlavne obcas kousne sve kamarady (vetsinou kvuli hracce, kterou mu berou, nebo o kterou je zajem). Takze co s tim? To mu to muzu tisickrat rikat predem, ze to boli a ze s nim nebude nikdo kamaradit, ze hracku si muze vzit, az bude volna. Primeju ho, at se kamaradce omluvi, pohladi ji. Ale zda se, ze "pocit viny" vubec nevnima! Po chvilce je schopny ji kousnout znova. Ja ho teda nebiju (protoze vim, ze je to moje selhani a ze to stejne vubec nepomaha), ale casto si pripadam pred maminkama trapne (ze jsem moc mekka a ze kousnute dite neni dostatecne "pomsteno"). Kdyz uz je nejhur, odchazime. Mne se zda, ze z toho vysvetlovani si nic nedela.
3. únor 2011 ve 13:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@terezt - koukala jsem, jak se starý tvůj klučina...takže úplně bych vypustila - vsugerovávání pocitu viny, vypustila bych posuzování, které dítě nese vinu, které za nějaký spor může a vypustila bych nucení dítěte se omluvit, pofoukat - vytpustila bych nucení k čemukoliv...Navrhla bych asi tohle....doma si o tom promluvit v klidu - že ano, když se mu něco nelíbí, že se chce bránit. takové kousnutí ale hodně bolí...jestli spolu můžete přijít na něco jiného, co by se dalo v té chvíli udělat...př. říct NE tomu druhému dítěti (nevím, jak syn moc mluví...)...Že když už se něco takového stane a kousne nějaké dítě, že je to asi proto, že se na to dítě hodně zlobí, že udělalo něco, co se mu nelíbilo...a tak jak ho pak ten vztek přejde, tak že možná mu je to i líto, tak se může pak dítěti omluvit....můžete to doma zkusit i na nějakém panáčkovi, hračce...že jiná hračka příjde k té hračce a něco jí vezme a co ta postižená hračka může udělat...říct Ne, te'd si hraju já...Nedám...a't se kluk naučí bránit slovně...protože to jeho kousání je prostě jen obrana a jinak to říct neumí...(malého jsem tak učila si říct o hračku, dkyž si chce půjčit, moc ještě nemluví, tak prostě příjde k dítěti - já za něj mluvím, jestli nám něco půjčí a náš se k tomu dítěti nakloní a říká - jo, jo, jo....)...

A pak bych si stanovila pravidla před příchodem mezi děti - že chápeš, že to nemusí být pro něj lehké, ale že se domluví tak, že jak to udělá, že ho odneseš pryč (někam kde je klid- za dveře...). tam to spolu proberete...že se dá říct něco jiného a že ty nemůžeš soudit, k čemu tam došlo...a že máte druhou šanci to zvládnout. Pokud to podruhé nevyjde a zase někoho kousne, pak odcházíte domů...ale na tom je potřeba se s ním předem domluvit...že poprvé, tak odejdete, tam si to vysvětlíte, podruhé - tak odcházíte...ale přitom mu nevsugerovávat vinu, nebýt na něj naštvaná, neříkat mu, že je "špatný", ale mít pro něj pochopení...že je to pro tebe těžké, něco se ti nelíbí, a tak se bráníš, ale kousání není nikomu příjemné a může moc bolet...tak bude lepší, pokud dneska odejdem a třeba to příště zvládnem....

Pro dítě, tkeré je v emocích /a to silných, když kouše/, tak není vůbec lehkké se omluvit, udělá to jen proto, že to po něm chceš...ale v emocích opravdu není schopný vůbec vnímat nějakou vinu ---- na pocit viny si každý příjde sám, není potřeba mu to ještě umoc'novat...pokud to je ve fází emocí, tak se jeho hněv namíří tak akorát na tebe, protože ho v jeho chápání nechápeš...a pokud je to potom, tak se dítě může cítít zrazeno, nepochopeno (nikdy nevím, kdo tam za to může mezi těmi dětmi...tak není dobré je soudit...)...
3. únor 2011 ve 14:28  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
Blandik tak my včera zkusili tu ukázku na hračkách, promluvila jsem si se synem taky v klidu když menší spal a nic se nedělo. A přišlo mi že to i docela pochopil, naučila jsem hokdyž ho někdo bouchne říkat ne ne ne to bolí. A pak taky naopak, tak teď říkám když něco udělá malýmu za něj ne ne ne Pepo to bolí a je vidět že chápe co to znamená. Vůbec pak není potřeba ho plácat po zadku nebo tak.
Jo a omlouvání jsme taky po pár pokusech vypustili, nemá z toho rozum a když ho člověk vlastně donutí, nemá to smysl, spíš naopak.
Terezt a s tím jak se chová mezi dětmi, my to děláme přesně jak píše Blandik, my teda nemáme problém s kousáním tak to není tak hrozný, ale spíš u nás jde o ničení postavených hraček a tak. Takže ho nejdřív v klidu upozorním, vydržím to ak třikrát. Pak mu řeknu že když to bude dělat dál, že budeme muset domů a pak prostě v klidu jdeme pryč a přesně jak to píše Blandik, snažím se být v klidu, jsem trochu rozlobená, to určitě pozná, řeknu že mě to štve, že jsem tam chtěla být ale že to zkusíme příště. Snažím se i o pochopení, zkusit vypátrat proč se tak chová, ale je to těžký ty tvorečky pochopit :fearful:
4. únor 2011 v 07:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blanidk ahoj:slight_smile:
@terezt blandik ti to hezky popsala, opravdu to funguje. ale je to trochu beh na dlouhou trať. napoprvé to třeba nevyjde, tak nebud zklamaná a nevzdávej to. zkus si ráno říct - dneska to budu dělat jen takhle a vydržet to. s petrem taky tak zvětšiny fungujeme, ale hodně to bylo o mě, že jsem se to musela naučit. když je problém, třeba to co píšeš, vezmu ho něam stranou, kde nás nic neruší a vysvětlím. ta domluva předem, to je taky moc fajn, oni sice koukají, jakože nechápou, ale věř mu....postupně si na takový přístup zvykne,pobere to a začne to báječně fungovat. ale je to otázka dlouhodobé "práce". :wink:
teď to nepíšu na tvoji adresu, aby sis to nějak špatně nevyložila, ale pokud mamča dítě neustále okřikuje, nadává, zakazuje a jednou zkusí domluvu, hned hodí flintu do žita - s hláškou "to na našeho neplatí", ani nemůže, když doted byl zvyklý na jiný přístup. ale po čase se to dá naučit...přeju hodně trpělivosti a uvidíš, že se naprostá většina věcí řešit v klidu, pro vás oba.
4. únor 2011 v 10:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@berenika39 - ahoj, ráda tě tu vidím :dizzy_face:
4. únor 2011 v 16:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@kacka2 - to je supr, oni to někdy pochopí hned, někdy to chvilku trvá...U nás se to říkání o hračku naučil taky hned při jednom konfliktu...přišlo mi to, že ho to vyloženě vysvobidilo, že si nevěděl rady, neuměl v té době téměř vůbec mluvit a potřeboval ukázt cestu, jak má řešit, když něco chce, taky v tom byly silné emoce...je tam jen důležité počkat, až se dítko uklidní někde stranou a pak až navrhout...
4. únor 2011 v 16:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Blandik taky jsem se divila, teď to používá i na mě, když ho jdu třeba lechtat a on se zastaví, vztyčí ten prst a řekne ne to bolí :grinning: i já jsem ráda že to umí říct a jsem trochu překvapená co mu vadí za maličkosti.
Dnes jsme zkoušeli ukázat tu omluvu ale o tom nechtěl moc slyšet, řek ne ne a začal dělat že ho zajímá nějaká hračka, tak jsem to nechala a zkusíme to jindy.
Musím teda říct že mladšího brášku bouchá pořád, tak teď dělám že mluvím za něj a říkám Pepo ne to bolí to nechci a snažím se to tak neprožívat a je to všechno klidnější. Doufam že mi to vydrží a nesklouznu zase do toho plácání po zadku :unamused:
Pořád si říkám bude hůř, až budou schopný boje oba dva, bude tady pěkně horko :stuck_out_tongue_closed_eyes:
4. únor 2011 ve 20:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj , chtela bych se s vama trochu poradit. Mala je v tom veku,kdy zacina prevazovat snaha prosadit sve:slight_smile: Ale nekdy nevim jak reagovat. Vecer kdyz usina zacina si vymyslet co vsechno jeste potrebuje a chce. Kdyz ma sunar a banan, chce jeste jabko...pak za tatou...nekdy staci rict, ze jabko neni nebo , ze uz nebudem davat, kdyz papa banan...ale jindy zacne plakat. Byla jsem rozhodnuta, ze v tomhle nepovolim, protoze pak budeme usinat v 10(s usinanim mame od mala problemy...prvne u prsa nekdy i 2 hodiny, pak kdyz jsme v 16 mesicich konecne odstavili, tak ctem tak 10 minut pohadky ona vypije sunar, sni banan a pak zhasnua spat...ona leze po posteli, po me , brepta a usne nekdy za 20 minut jindy za hodinu....spi na velke posteli s ezabranou ve svem pokojiku). Ale naposled chtela za tatou a zacala plakat a vic avic avic a brecela vzteklila se asi 15 minut..uz jsem nevedela co ...pak si otevrela dvere, ale chtela me at jdu s ni(manzel nebyl doma tak jsem ji rikala, ze tam tatka neni , ze jel nakoupit a prijede zase) uplne jsem videla, ze se do chodby sama boji, tak jsem ji vzala a sla s ni a ukazala, ze tam neni asly jsme spat. Ale ted nevim co delat, kdyz se to a podobne bude opakovat...jestli poznam, kdy je lepsi jit a ukazat a hned zase do pelisku a kdy nepovolit. Je mi jasne, ze kdyz povolim po 10 minutach breceni nauci se , ze si ma vse vyvztekat a vybrecet a to nechci. Podobne je to , ze ted chce kdyz se vzbudi kolem 5 hodiny rano za nama do postele...nechci ji ucit , aby spala s nama...kdyz uz krasne spi ve sve postylcea pokoji (od narozeni byla ve svem pokojicku, kde jsem s ni spala ja, manzel byl vedle v loznici sam). Ale takhle k ranu uz neni tak ospala, abych ji mohla prenest, kdyz usne a kdyby se zacala vzteklit tak uz neusne...Dalsi vec je treba koupani, proste se ted nechce nechat umyt. Chce blbnout a hrat si, uhyba mi, schovava a otaci hlavicku na druhou stranu a musela bych ji myt "nasilim". Ale prece ji musim umyt pusinku aspon ruce. Nechci z toho delat "sceny", ale take by mela jit spat cista:slight_smile:. Myslite, ze je lepsi nechat to chvilku byt nebo byt dusledna a proste se musi umyt...Meli jsme podobny problem s oblekanim ted v zime....prvne jsem na to sla z hurta a po nekolika pokusech at se jde obleknou jsem ji proste vzala a oblekala pres jeji odpor...pak jsem to zacala delat jako hru (schovavala nozicky do nohavice a hledala je..., zpivala u toho.. a ted je to uz celkem v pohode i bez kravinek:slight_smile:. Ale je cim dal vic veci u kterych si nejsem jista, kde je ta spravna hranice mezi benevolenci a duslednosti a trochou "prisnosti". Tak dekuji za vase postrehy a rady.
6. únor 2011 v 08:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
@brisalek a jeste jsem chtela pripsat, ze ono to delani kravinek treba u toho oblekani je docela narocne a pripadam si nekdy jako cvok:slight_smile:. A hlavne kdyz se pak ma oblect treba na navsteve, tak je mi hloupe delat takove blbustky a pak se nechce oblect vubec. Takze jde o to, aby se nejakym zpusobem ucila(nemyslim, ze to musi umet hned ted, ale postupne to nejak vedet:slight_smile:), ze nekdy se muze blbnou, nekdy si muze vybrat, ale jindy je potreba, aby poslechla:slight_smile: Snad budete rozumet jak to myslim.
6. únor 2011 v 08:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@kacka2 - to je paráda, inspirovala jsi mě, zkusím ho více naučit, že i já můžu říct dost a že by měl přestat. Já jsem někde vyčetla, že se lechtat děti nemá, pokud se dostávají do stavu, kdy to už nedávají, ale přesto to nemůžou stopnout......já myslím, že je moc fajn, když je u toho možnost pro dítě říct, že "už dost" - zkoušela jsem to tak, že malého lechtám pod paží - on ji zvedne, já lechtám, s tím, že on může říct "dost" a říká to dost brzy...líbí se mi ten nápat, to zavést na různé věci, že už dost..
6. únor 2011 v 10:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@brisalek - u nás taky v tom období došlo ke vzdoru prvnímu a narazila jsem právě na Respektovat a být respektován a moc nám to pomohlo...
no, u vás vzhledem k tomu, že je malé 1,5 roku tak bych hodně věci pojímala ještě hrou - př. nechce se jít umýt - tak bych se snažila vymyslet někakou zábavu k tomu, že která panenka se půjde umýt taky, mít i nějaké nádobky, které může v umyvadle naíbírat a vylívat...u vany mi pomáhalo mu otočit špuntem, že už je čas ...on že ne...jekot...tak jsem mu řekla, že ok, nechceš, tak až budeš chtít jít, tak mě zavolej (a stála jsem za dveřmi a čekala), volal většinou téměř ihned...Ale současně jsem mu to i dost dlouho dopřála...a je fakt, že jsem nekoupala každý den (tak co 3 dny)...Taky bych převlíkala v době vzdoru při nějaké knížce, aktivitě, abych tak mohla odlákat pozoronost od samotného faktu oblíkání....tohle bych dělala zejména v době, kdy tyto činnosti dělají problémy. U tak malých dětí to odlákání porovnosti ještě dost funguje...jakoby se snažit hlavně o pohodu u těch činností...Nám se osvědčuje to, že vytvářet pravidla a hranice v době, kdy je dítě v klidu - že př. myje si ruce, tak ji řeknu při tom, proč si myjeme ruce (namísto toho, abych mu to říkala v době, dky nechce jít do koupelny a já se ho tou informací budu snažit dotlačit do té koupelny, když už se čertí, tak mě stejně nebude vnímat...)..Jak dítě poroste, tak už to odvádění nebude tak účinné a asi ani žádoucí, pak už více pomáhá dávat odkaz na dohody -že dohodli jsme se, že půjdem ven...ale na to je malá ještě malá...

K tomu spaní - mě se zdá, že by bylo dobré ten sunar a banán přesunout na dobu před uložením do postýlky...a to proto, že tkato nemá vyčištěné zuby a taky z toho důvodu,že vlastně do sebe těsně před spaním dostane cukr a to ji dodá exra energii, to ji může aktivizovat...v postýlce bych zavedla pravidlo, že jedna pohádka a pomazlení a spíme...To bych ji už říkala před tím neež půjdete do postýlky a pak i v postýlce bych zopakovala a na tom bych už pak trvala a nepřidala další ...třeba u nás - máme 1 pohádku, 1 písničku a pak pomazlení...když vidím na něm, že je živý, poslouchá, tak tu pohádku klidně prodlužuji, ale pořád to vypadá jen jako ta jedna pohádka...když už začnu zpívat, tak už se k té pohádce nevrátím s tím, že pohádka už skončila...to samé se zpíváním...takže pokud možno se snažím mu vyhovnět, ale ne že bych porušila to, že máme jednu pohádku...a pak se mazlíme...možná bych u vás zkusila malé navrhnout, že jestli můžeš odejít a že dkyž tě bude potřebovat, že tě může zavolat a že hned příjdeš ...asi to nebude chtít, ale možná tě překvapí...JInak - pokud přesuneš sunar a banán na dříve, pak vyčistíte zuby, pak už se dá lehce v postýlce to jablíčko odmítnout, že už jsou vyčištěné zuby...pokud se rozčertí, tak prostě být u ní a být empatická - ano, dala by sis jablíčko, já vím, není to lehké pro tebe... /možná ji ho nabídnout už při tom sunaru, že jestli ho chce a že v postýlce ho už nebude moci mít...budou vyčištěné zoubky.../...až se úplně uklidní, tak ji říct znova důvod -že ano, chtěla jsi jablíčko a zlobila jsi se, že jsem ti ho nedala. Víš, máš už vyčištěné zoubky. Pokud budeš zítra chtít jablíčko, můžeš ho mít při sunaru...pak už nebudem jablíčko dávat v postýlce...Jinak bych se snažila ji vyhovět ve smyslu, pokud to má logiku, tak ano - pokud chce tátu vidět, tak že tátu zavoláš a nechat ji tam s tátou a nebrat ji z postýlky...náš si takhle vymyslel, že chce čůrat i 4x za sebou jednu dobu, po měsíci ho to přešlo..taky jsem měla obavu, že co když se to potáhne dlouho, ale zrovna i u tohohle jsem mu přeci nemohla tvrdit, že se mu určitě nechce, když zrovna čůral...Mě se zdá, že jak se tomu nepřiloží velká pozornost, nechá se to vyšumět, tak to i přejde..
6. únor 2011 ve 22:49  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@blandik Diky moc za fajn postrehy , rady i navrhy.
7. únor 2011 ve 13:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky, myslím, že řešíme podobné problémy jako Vy, knihu Respektovat a být respektován právě čtu :slight_smile:. Máme problém. Jednak s usínáním, někdy večer totální horor a nechce za nic usínat sám! Usínal tak do letní dovolené v Chorvatsku, ale tam se naučil s námi, a já nezvládám hysterické tříhodinové scény jej tam nechávat řvát, nebo za večer semdesátkrát vést do postýlky spát sám, máte nějakou radu?
A ještě jedna věc, začal dělat zlozvyky, stoupá si na hlavu, opravdu na gauči si stoupne na hlavu, nohy hodí přes opěradlo gauče, pak dělá koutouly a kraviny, vynucuje si pozornost, ne, že by ji měl málo, dělá prostě blbiny, ale děsně se bojíme, že si ublíží, pár kotrmelců už skončilo z gauče dolů :frowning2:... Vždycky trnu, že si zlomí vaz. Čím více se zlobím, vysvětluji nebo jsem i plácla, tím horší to je, snažím se odvést jeho pozornost, vysvětlovat. že to nemůže, ale nepomáhá to... :frowning2:
7. únor 2011 ve 13:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj, konečně jsem se dostala taky k tomu něco napsat. Souhlasím s vámi, že domluvou jde mnohdy víc dokázat, než na dítě řvát. Od malička jsem na syna mluvila a vysvětlovala, co a proč zrovna dělám. Takže, když se spěchalo, tak jsem mu řekla, že ho potřebuju dát do kočárku, protože spěcháme a on bez problému šel a nezvpíral se. Moje máma to nechápala a divila se, proč s ním o tom debatuju, že přece ho tam mám strčit a on si nemá co vymýšlet. Prostě autoritativní výchova. Já jsem byla vychovaná, že nemám svůj názor a bez debaty poslouchám, co se mi řekne. Evidentně konstelace a kineziologie apod. na mě měly dobrý vliv a já se intuitivně chovám k synovi jinak.
Ale samozřejmě taky ujíždím a ječím a plácám po zadku. Bohužel po jeho druhých narozeninách pochopil kouzlo slůvka ne a dost hojně ho využívá. A domlouvání přestává fungovat a tak stále opakujeme, že nemá mlátit dveřmi, že je vysklí a že ho to bude bolet, ale vůbec to nechápe. Takže po 3-4 třísknutí prostě ječíme, nebo mu manžel na ten zadek dá. Ale úspěch to taky nemá :unamused:
@andyalukasek2008 právě řešíme to samé :slight_smile: Uspávání je teda u nás bez problému.Zazpívám písničku a i když chce další a další, tak ustoupím jen jedno, řeknu mu, že si vymýšlí a má spinkat a odcházím. Párkrát se nám vracel z postele, ale zase jsme ho vrátili a zatím dobrý. Asi s tímhle neporadím, ale mně se osvědčilo být vnitřně přesvědčená o tom, co po něm chci. Ve chvíli, kdy sama znejistím, tak on to vycítí a okamžitě zneužije. Takže sama sebe přesvědčím, že je správné, aby šel spát a on cítí tu jistotu v mém rozhodnutí.
No a ty blbiny dělá Will taky a hlavně manžel pořád jen syčí a volá "neběhej, nemáš boty a spadneš", "dávej pozor" apod. Můj manžel to dost přehání, takže syn už asi ani neslyší. Ale to nemyslím, že je váš případ. Na tohle nemám radu absolutně žádnou, protože stále řeším točení kolečkem do plynového sporáku, mlácení dveřmi, házení ovladačem (vždycky ho někde najde)... Jinak je hodnej, ale občas ho chytne rapl a jede a nefunguje nic. Docela se děsím, aby to nevygradovalo :confounded:
@brisalek to, co radí blandik se mi osvědčilo. Opravdu vše hrou. Takže zpívám a křením se u mytí zubů, někdy i u oblíkání. Když třeba nechce kapky do nosu, tak slíbím, že zazpívám Máju a během chvilky leží a vyžaduje Máju :slight_smile: Platí to na něho pořád. Je to takový smíšek, tak děláme kraviny a on udělá, co chci a není k tomu nepříjemně donucen. Ale když nefunguje ani to, tak nastupuje fyzická převaha a prostě ho řvoucího obleču/ umyju/ přebalím. Pak se potulíme a on moc dobře ví, proč to tak bylo a ani nechce, abych mu to vysvětlovala :slight_smile:
7. únor 2011 ve 14:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
jojo, blandik má pravdu, že se tomu nemá přidávát moc velká důležitost a snažit se opravdu splnit, co jsme slíbili a dodržet, čím "vyhrožujeme". Manžel,když malej zlobí, tak mu třeba vyhrozí, že pokud nepřestane, že půjde do pokojíčku. Ale nakonec to vůbec nedodrží a pak má syn pocit, že jen vyhrožuje, ale neplní :sweat_smile:
7. únor 2011 ve 14:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@andyalukasek2008 - mě napadá tohle - k těm kotrmelcům - když si to vezmeš z té druhé strany, že dítko máte nejspíše dost pohybově nadané, tak je to deviza, asi bych to nepotlačovala...co takhle se s ním zkusit domluvit, že tohle můžete dělat spolu - že ho budeš jistit...tedy zrušit negativní reakce typu - nesmíš, může se ti něco stát (dítě ti asi chce dokázat, že nestane...to je taky jenda z možných reakcí na takové to - panebože, spadneš, zlomíš si vaz.....)..spíše ho možná zkusit ocenit, že je obratný...ale že přeci jen gauč je vysoko a že tohle můžete dělat spolu a dopřát mu i jiné způsoby vyblbnutí se fyzicky...když to na něj příjde...tak mu to umožnit, být u něj, hlídat ho...ale tak, aby měl pocit, že to dokáže sám...(a snažít se to směrovat tak, aby jste to dělali spolu)...

K tomu spaní - těžko radit. Určitě bych nenechala vyplakávat, neřešila na sílu...u nás pomáhá tohle - že po rituálu, který končí mazlením mu řeknu, že budu vedle a že všechno slyším, že mě může zavolat, že hned příjdu...a taky hned jdu, jak volá (na začátku třeba i 30x - zkusit to přesunout z utíkání z postýlky na volání...)...já jakoby neodejdu, pokud mě nepustí, pokud zamrčí, že chce být se mnou, tak zůstanu, ještě se mazlím s tím, že mu řeknu - dobře, ještě se chceš mazlit, tak já ještě chvilku zůstanu a pak mu dodám, že potom ale půjdu vedle, až se pomazlíme...a tak pořád...nechce mě pustit, zůstanu, ale dodám, že je potřeba, aby usínal sám..nebo že na chvilku ještě zůstanu (já mu jakoby vyhovím při jeho potřebě - moje první rekace je - jasně, potřebuješ mě, tady jsem pro tebe...ale neslíbím mu, že tam zůstanu dokud neusne...jakoby dodám, že ještě chvilku zůstanu, a pak to zase zkouším...myslím, že se ani moc nestane, pokud tam nakonec zůstaneš, kdyby to trvalo už moc dlouho a dítko by bylo přetížené...podstatné bude, že zamezíš na začátku utíkání z postele..aby si zvykl volat...potřebuje si být jistý tebou, aby tě mohl pustit - někde jsem četla, že dítě kolem 2,5 prožívá opětovně velmi silnou separačn úzkost...možná tě prostě jen více potřebuje...ale je fakt, že ty píšeš, že už je to od léta...no chce to znova vybudovat důvěru, pomalu a jen do míry, co ti dovolí sám...
7. únor 2011 ve 21:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@verbalinka - na to mlácení dveřmi, točení kolečkem od sporáku...na to nám pomáhá říkat pravdu - pravdivou informaci - př. váše dítko zrovna otáčí kolečkem poráku ...tak mu říct pravdu - když tím kolečkem otočíš, uniká plyn (dát ho čuchnout, jde to cítit) a to je nebezpečné. Když si toho nevšimneme a bude tady hodně plynu, můžeme se otrávit /bolí hlava bříško/ a můžeme i umřít...takže tohle může dělat jen máma nebo táta (nebo vy spolu..). A dávat si bacha na to, aby ta komunikace o problematické aktivitě robátka nezačínala negativně - jako - nech toho, netoč s tím...protože tím se rozbouří jeho emoce, on už ví, že to nemá dělat...ale když se rozbouří emoce, není schopný pak vnímat onu smysluplnost - tedy proč to nemá dělat...už se jen zlobí...a pokud to už u vás přešlo k boji o moc z jeho strany, že ani po tom, co mu řekneš, že vám to může ublížit, že je to nebezpečené...pak bych to nějako dobu nestíhala...prostě bych ho více hlídala a pokaždé, když začne točit s kolečkem od plynu, tak bych mu říkala tu informaci...(bez toho negativního..) - to ho dost překvapí a nakonec toho nechá a bude vědět proč to nemá dělat...

Jinak se snažíme nevyhrožovat, spíše poslední dobou necháváme více na malém, aby se rozhodl - že řekneme mu, co a jak a když nechce, tak ho necháme s tou informací, aby si to přechroustal a kolikrát prostě nakonec začne volat jo, jo, jo...
7. únor 2011 ve 22:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@verbalinka - u nás se i osvědčilo jakoby přistoupit na jeho hru, začít s ním blbnout - nechce se oblíknout, tak mu začít říkat naháčku a smát se s ním a mu se to moc líbí - tak to míváme večer po umytí, že skáče a válí se na gauči a nechce pyžamko, tak místo boje mu začnu říkat, ty jeden naháčku, on je štastný a já vím, že nejpozději u večerníčku se bezproblému obleče /jakoby si uspokojí svoji potřebu být nahatý/...
7. únor 2011 ve 22:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Líbí se mi Tvůj názor, asi máš pravdu...
A také přitom souhlasím v něčem s Verbalinkou... S tou vnitřní přesvědčeností...
Asi budu muset najít nějaký zlatý střed... Teď chodí od svátků usínat zásadně s tatínkem (mamka není do party, nemám prý tktk - syn si všiml, že existují chlapečci a holčičky :slight_smile:...
Určitě to nechci dělat násilím. Jednou jsme zkusili s ním v tomto bojovat a bylo to naprd :stuck_out_tongue_closed_eyes: ..
Na druhou stranu Lukáš je teď natolik "vyčůraný", že se s ním moc domluvit někdy nejde... Někdy to jde ukázkově, jindy ani za mák..
Znám spoustu maminek, které uspávají děti a neřeší to a diví se mi, že to řeším já...
Já si myslím, že by už usínat zase sám mohl :slight_smile:...

S tím naším tělocvikem to je dobrý nápad, díky... Bývá to většinou navečer, dneska zkoušel kotrmelcovat po dědovi na návštěvě :slight_smile:, takže to možná tak pořešíme, na druhou stranu je pravda, že je pohybově velmi, velmi nadaný a to jsem ráda. Asi na to vyčleníme čas a podložku, ať si na ni tělocvikuje :slight_smile:...

Díky za rady!!!
7. únor 2011 ve 22:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik To děláme úplně stejně :slight_smile:
7. únor 2011 ve 22:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
To bylo k Tvé radě pro Verbalinka z 22:13 :slight_smile:
7. únor 2011 ve 22:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@andyalukasek2008 - u nás taky tatínkuje - když je táta doma, nemůžu ho jít uložit já - to se táhne už od léta...tak někdy to zorganizujem tak, abych byla večer s ním sama a mohla si to užít...miluji to. Jinak u nás bylo zajímavé, že mě pouštěl večer v pohodě, manžela ne vždy...více si na něm vyplakával..poslendí dobou si našli svůj způsob...malý chce jít ještě čůrat a to se s ním manžel domluví, že po tom čůrání ho už jen uloží do postýlky a půjde...a malý ho fakt tahle pak už pouští...Souhlasím, že je potřeba být vnitřně přesvědčený, že to vyjde.../to si myslím byl důvod, že to manželovi nešlo, že ho malý nepustil, nenechal odejít od postýlky/ .- jen si myslím, že nepomůže to řešit "silou", že už jsme si všechno řekli a te'd odcházím a malý by plakal - to by nikam nevedlo - mě se právě osvědčuje jakoby mu vyhovět, že ještě zůstanu (tím ale nemyslím, že bych přidala pohádku nebo písničku...tohle říkáme od každého jeden kousek, někdy to schválně natáhnu déle, když vidím, že ho tom moc baví a že by to byl problém, kdybych skončila...ale jak už skončím pohádku a zpívám, pak už se k pohádne nevrátím...a malý to občas zkouší a pak opravdu malý cítí, jestli jsem o tom přesvědčená, jestli jsem v klidu, když mu říkám, že říkáme jednu pohádku a ta už byla...) - takže jakoby u něj zůstanu, když mě potřebuje, ale pořád je mezi námi jasné, že nezůstanu až do usnutí, že odejdu...A je fakt, že se mu střídají období, kdy je to naprosto v pohodě, pouští nás, nevolá zpátky...a pak období, kdy je více umazlený, více nás tam chce mít...a pak právě tím dopřáním mazlení se mi podaří ho uvolnit, že mě nakonec v pohodě pustí...(a když je takový hodně citlivý, hodně nás potřebuje, tak to se ho i ptám, jestli už můžu odejít...).
7. únor 2011 ve 22:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Vypadá to, že to máte hezky zmáknuté, to usínání, také to tak zkusím.
S tou separačkou předtím - máme ji teď také.. :slight_smile:
Tak snad to půjde... :slight_smile:
7. únor 2011 ve 22:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
andyalukasek2008 tak my máme doma úplně stejně šílenýho kluka, dělá přesně to co ty píšeš, stojí na hlavě, dělá kotrmelce a taky už párkrát spadnul z gauče protože mu nedochází že musí koukat kam ten kotrmelec dělá. Ale já bych to jak píše Blandik vůbec neviděla jako problém, my jsme prostě od mala nechali gauč rozložený a má to jako hračkárnu, blbne tam a tak ho tam necham ať si blbne, však děti jsou odolný. Taky bych ho spíš učila kam ten kotrmelec dělat a třeba to dělat i s nim, my tu občas takhle blbneme oba dva. A když vidim že dělá něco nebezpečnýho, ukážu mu jak to dělat jinak :wink: A musim říct že je to občas sranda ty kotrmelce na gauči, však si to s nim vyzkoušej :grinning:
Děti jsou hraví a takhle aktivní děti prostě potřebujou pohyb. Teď v zimě je to problém, my třeba každý den běháme, děláme závody doma v obýváku, ležíme, já startuju a pak někam běžíme a děláme závody.
Tak to je můj tip co s akčním dítetem :slight_smile:
8. únor 2011 v 07:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
A k tomu usínání, nám se osvědčilo když jsme zavedli rituál, činnost po které se jde prostě spát, já odcházím.
Řeknu jen tak teď pusu a dobrou, on mi dá pusu řekne dobrou a je to. Někdy když chce abych si ještě chvíli četla s ním, tak mi jí prostě nedá a neřekne dobrou a tak chvíli zůstanu a pak to zkusím znovu.
Tohle je strašně individuální, taky Pepču do ničeho nenutím ale popravdě musím říct, že když vám v jedný místnosti řve malý miminko a v druhý musíte uspávat, někdy prostě musíte říct důrazně že teď se jde prostě spát a žádný diskuze, že si musí odpočinout aby mohl zase zítra řádit. Někdy je možná lepší být neústupný, děti vycítí že jsme v tom nejistí a využívají to a zkoušejí jak dlouho u nich zůstaneme. Ono prostě když nemůžete, tak nemůžete.
Tak zkuste, že musíte na chvíli pryč, že tam máte vodu v hrnci a vaří se to že za chvíli přijdete, pak přijít a znovu odcházet a tak ale aby věděl proč odcházíte, že prostě máte další důležité věci na práci.
Jde o zvyk, ten začátek, pak si zvyknou a jde to samo.
8. únor 2011 v 08:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
@verbalinka o tom vnitrni presvedceni to fakt funguje:slight_smile:.
Ale treba ted si nedokazu byt jeste uplne jista, jestli ji treba muzu nechavat usinat samotnou...i kdyz vase rady jsou fakt dobre. Ta diskuze je moc fajn. Opravdu prakticke postrehy a rady ne jen teoretizovani.
@blandik s tim vypinacem sporaku, pracky...to fakt funguje...ja to takhle jak popisujes delam a mala posloucha a pak rekne dulezite:slight_smile: mama a ukazuje treba na sporak , pak na sebe a dela nene a opravdu to priste nezkousi...zatim:slight_smile:.
@andyalukasek2008 je to uz se tesim az nastane u nas tatinkovske obdobi...u nas porad vedu jen ja:slight_smile:...jenom obcas chce , aby tata sel oblect nebo dat bumbani, ale z 99% na vse chce me,tatka je jen na hrani:slight_smile:.
Vsem hezky den
8. únor 2011 ve 13:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky, přečetla jsem si první stránku diskuze a druhou už teda ne. Chtěla bych zareagovat, že kromě Respektovat a být respektován je další knížka "Věda zvaná rodičovství" - tu první jsem nečetla, ale podle toho co tu píšete to bude hodně podobné - prakticky stejný přístup.

No ale já teda musím uznat, že mám s dcerou spíš opačné zkušenosti než tu všichni píšete. Šla jsem na to podobrém. Všechno vysvětluju, neštěkám na ní "nesmíš" a výsledek je ten, že jí podávám prst a ona chce urvat celou ruku.
"Pojď uklidíme spolu hračky, aby se vyspinkali..... ne? No tak já je uklidim sama, ale nebudeš si s nima moct už hrát když je nechceš uklízet" Nezajímá jí to - tak je to ve skříni a hraje si s jinými.
Takže se osvědčilo na ní ječet že má sama uklidit hračky a pak povolit že jí teda pomůžu - a to pak funguje.
Nesnáší oblékání, před odchodem jí několikrát upozorňuju že půjdeme ven, jak to bude fajn, že jí něco koupim a po cestě uvidíme nějakýho pejska - když to říkám každý den, už jí to nezajímá a oblékám jen násilím a s řevem. Už nemůžu, tak jí musím plácnout a začalo to být trošičku lepší.
Jo a někdo psal že začal dovolovat vytáhnout si hrnec. Jasně, od začátku jsem si řekla že to nemá cenu jí zakazovat, jenže ona musí mít hrnce všechny - a můžu vysvětlovat do aleluja že je pak nebude chtít uklízet a že si stejně nakonec bude hrát jen s jedním.
Často se na něčem domluvíme a ona to pak mění a já jí pořád dokola říkám proč se rozčiluješ, když jsme se takhle domluvili a ty jsi to tak chtěla. Např. jídlo - skoro nejí, je moc hubená tak jí rádi vyjdeme vstříc když něco chce jíst a ne že jí něco předložíme a konec. Jenže ona si řekne o toust, tak ho jdem udělat a když jí to předložíme na talíři tak řekne že to nechce. Za 20min si poručí rohlík se šunkou a pak ho zas nechce.
Musím říct že když mi asi 2x povolili nervy a jen jsem po ní štěkala a dostala na zadek - byla pak zlatá a dalo se s ní 2 dny mluvit.
8. únor 2011 v 15:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jo, koukám že se tu taky řešilo oblíkání: Nevím kdy by Lucku uspokojilo být naháč - asi bychom na ní museli otevřít okno v mrazu. Hru už máme za sebou a čím víc to oblíkání odkládám, tím je to pak horší.

No a spaní je peklo, někdy k ní vstávám třeba 6x za noc - říká, že se bojí být v pokoji sama - nevím co jí mám na tohle říct. Takže tam jsem než usne, ale už mi dochází trpělivost. Samozřejmě jí opakuju že já chci taky spát a že jsme vedle a všechno slyšíme a má tam plyšáky a ty jí v noci hlídaj a bla bla.
8. únor 2011 v 15:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek