• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

15. dubna 2017 
@cervena_vila Prekopova na tohle doporucuje "zrcadleni",takze bez vysmechu se k nemu pridat a delat to,co on...ma to byt projevem empatie,pochopeni ... :wink:
18. zář 2012 ve 21:13  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@cervena_vila u nás se nebouchal do hlavy, ale hlavou :stuck_out_tongue_closed_eyes: snažila jsem se ho směrovat na gauč nebo polštář. ale trvalo to jen chvilku :wink:

@petranela děláme to podle něho. pokud zrovna chce něco po mně a já nemůžu (vařím, telefonuju, jsem na záchodě :stuck_out_tongue_closed_eyes: :grinning:) tak to udělá buď táta, nebo prostě počká na mě, až budu moct.
18. zář 2012 ve 21:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
Uf, díky. Ona se nebije moc, ale vypadá to hrozně - je mi to nepříjemné, že ona se bije. Vypadá jako šimpanz... Vyvolává to ve mně agresi, jako kdyby ji byl někdo cizí. Zkusím se příště uklidnit, to by mohlo pomoct - aspoň mně.
18. zář 2012 ve 21:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
To se ti nedivím. Já trnula hrůzou kdy tou hlavou flákne třeba do skleněného stolu..... :rolling_eyes:
18. zář 2012 ve 21:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lusy82 Dneska jsme se pohádali s manželem, protože jsme ani jeden nevěděli, kde je nabíječka na kameru - oba jsme měli pocit, že jeden to hází na druhého a hrozně zbytečně jsme se vytočili. Leuška mi pak přišla říct "Mami buď hodná" a k tátovi se pak šla přitulit, aby se už nezlobil. Zlaté dítě. (Díky bohu za rabr, že jsem ten výbuch rychle utla a srovnala).
18. zář 2012 ve 21:45  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
@cervena_vila - nenašla jsem ve výčtu, že bys ji prostě jen popsala, jak se cítí - třeba říct - no jo, chceš aby tohle se dělo a ono se děje tamto..a byla prostě při ní, chápala, když si bude chtít bouchta hlavou o zem, tak ji tam dala polštář...maximálně ho odstrčí...možná ještě nějakou dobu bude bouchat, ale tvoje reakce nebuoud výhružky, ani odvedení pozornosti - které není dobré, protože dítě odvádí od toho, aby svou emoci mohlo zvládnout...ONo se s něma nedá moc pracovat, když jsou unavení - možná ještě můžeš zkusit změnit to, co děláte v době, kdy bývá už unavená - třeba nějakou klidnou aktivitu? Náš se tedy nebouchal, ale kňučel, všechno bylo špatně v tu dobu, prostě přetažené dítě..žádná domluva...

JInak jsem si všimla, že jakékoliv návrhy ohledně možného řešení, vysvětlení situace v době, kdy se dtíě čertí, jsou naprosto kontraproduktivní (tedy u našeho) a jen přilívají do ohně, jeho emoce víří ještě více, protože už nejde jen o to, že on je nešťastný, jestli musí zvládat naše návrhy, které stejně nejsou podle jeho představ - vlastně cokoliv nebude dobré, on má představu, jak to chce..a nechce, abychom my něco vymýšleli...prostě uznat emoci, být u něj, naladit se na něj a nechat to profičet...(tedy u toho bouchání hlavou - dát ji tam nějakou podušku atd..).
18. zář 2012 ve 23:49  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@blandik Jo, to jsem taky zkoušela... Dneska to bylo z důvodu, že jsem jí prdla kečup na špagety a ona ho chtěla vedle :confounded: A to jsem se jí prosím za svou chybu omluvila, ale už to nešlo napravit :sweat_smile: no doufám, že ji to přejde tak, jak to přišlo.
19. zář 2012 v 00:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik souhlasim, mne se tohle hrozne osvedcilo, az mi to vyrazi dech, jak to funguje. Ja nejsem schopna vzorne aplikovat vse, co nactu, ale tohle jsem vyzkousela a uplne me to dostava. Proste, kdyz se Tonik dostane do "zachvatu" - z jakehokoliv duvodu, at uz ho vim, tusim nebo jsem uplne vedle, tak si k nemu jen sednu nebo si sednu na gauc (ted uz dokonce prijde za mnou) a tise (!) cekam, az se vyplace a vyzlobi. Kdyz vidim, ze trochu polevuje, reknu treba "Tys asi nechtel, aby sel tata do prace, ze? - Jo - Ja taky ne, taky by se mi vic libilo, kdyby byl s nama doma." A cekam dal, az se uplne uklidni, to pak sam odejde ke zdi nebo do kouta jakoze se naposledy vybrecet (ne za trest - pomaha mu to s prechodem do normalni nalady) a vrati se s usmevem. To uz vim, ze se muzu zeptat, jestli uz je to pryc, on vetsinou rekne, ze jo a jdeme neco delat. Nekdy se k tomu jeste komentarem vratim, nekdy uz to necham byt.
Ja vim, ze se to tady probira celkem casto, ale me proste fascinuje, jak to zafungovalo i u nas. "Zachvaty" jsou mnohem kratsi a hlavne ja je zvladam s cistou mysli a bez zloby, protoze vim, ze je to tak prirozene a uz vim, jak se k nim postavit. Driv me Tonik nenechal na sebe sahnout,ted kolikrat prijde a chce si tu zlost odplakat u me v naruci. Kdyz je to prilis silne, nenecha se vzit, ale stoupne si ke mne, nechce na to byt sam. Beru to jako znameni, ze jsem mu dala spravne najevo, ze to respektuju...
Mam tolik dalsich oblasti, na kterych pracovat, ale tohle mi dodava silu a utvrzuje me to v tom, ze jsem na spravne ceste.

Mimochodem - zacala jsem cist knizku "Osvobozeni rodice" (jsem opravdu literarni zacatecnik :sweat_smile: ) a co chvili se placam do cela, jak v tom sebe nebo manzela nachazim...je to opravdu osvobozujici :slight_smile:
19. zář 2012 v 00:26  • Odpověz  •  To se mi líbí (4)
autor
@cervena_vila - tohle jsme mívali taky, taky, taky - stačilo trošku omáčky u brambory, nebo maso na bramborech, prostě něco jinak, zmáčknutí výtahu..prostě jsem to brala, že je to jeho "smysl" pro pořádek a že tím podporuji pořádkumilovnost a systém, když mu vyjdu vstříc...a zabírá ta empatie? ono to není tak, že dtíě ztichne a je klid, ale mě se to zdá nejvíce košér, že nic jiného stejně ani nejde udělat...střídají se lepší a horší období...
19. zář 2012 ve 20:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@yellowbanna - to je fajn, že vám to taky funguje..mě dost osvítilo v Naomi to, že se nemá dítěti nabízet řešení situace a to ani v těch situacích, kdy je v klidu..nebo kdy prostě projevuje nespkojenost, že něco nejde (ty starší už ani tak nechytají amoky, ale verbálně řeknou - tohle nejde, to mi padá, to mi vadí...a zuří nebo jsou zoufalí)..prostě jsem vypozorovala, že jakékoliv navržené řešení prostě jen tu emoci rozdmýchá, protože on už má tu představu, co to má dělat a nemá dělat..a když se uklidní, tak si na to příjde sám nebo to nechá být...A přesně jak píšeš, ono mě to taky nechává klidnou, soucítím s ním, ale nezlobím se, protože taky proč - vždyť je smutný, naštvaný, proč bych se měla zlobit i já - na to, že nemám klid? :grinning:
19. zář 2012 ve 20:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik to nabizeni reseni v klidovych situacich, respektive nenabizeni, mi jeste moc nejde. Porad mam tendence Tonikovi radit - i kdyz se hodne krotim a jsem si vedoma toho, ze to nemam delat...ale jak reagovat v situacich, kdy se me Tonik vyslovene pta...treba se zacne vztekat, ze mu neco nejde, ja bych ho i nechala si to vyresit, maximalne popisu situaci, ale on se zlobi a knoura "mamka spravi" nebo "mami, ty to vezmi/postav" apod...
19. zář 2012 ve 22:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@yellowbanna - myslím, že když už tě požádá, tak je dobré to udělat - dá se na to reagovat, dobře, podíváme se na to spolu, jak to vypadá..jakoby to přehrát na společnou akci...náš tohle taky hodně chtěl, že já všechno - máma udělá...jak je starší, tak mi hodně pomohlo si všímat Miškovy reakce na to, když mu někdo cizí hned nabízel řešení - třeba byl rozmrzelý, že tohle autíčko nepřejede nějakou překážku, že drhne podvozkem a babička hned celá hrrr ..hm, no tak jaké najdeme, co takhle toto a tamto, onto...a Miška jen natahoval více a více a že žádné autíčko to nepřejede, že on takové prostě nemá...to mi dost pomohlo si to uvědomit..když to je mladší dítě, spíše budou převládat ty situace, kdy tě požádá o pomoc nebo kdy pak tu myšlenku opustí..jak bude stárnout,bude si přicházet na svá řešení..si myslím. Určtě za mě - když tě požádá, tak vyhovět, pokusit se to převést na společnou akci, podíváme se spolu..jde spíše o situace, kdy dítě je mrzké, protože se mu něco nedaří a okolí už běží, aby mu to vyřešilo, dává návrhy, jak to má udělat, co si má vzít..atd.
19. zář 2012 ve 23:00  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Ahoj holky, spis to asi patri do rabr tematu, ale tady to zije vic - cetly jste knizku Playful Parenting? Mam moznost ji koupit a zajimaly by me nejake recence :slight_smile:

Jinak ted ctu (no, ctu... jak to asi s dvema detmi jde :grinning: ) Nase deti - nase svety a je to fakt hezke cteni, konecne po dlouhe dobe zase neco meho gusta. Naomi je na me moc free (nemyslim obsahem, myslenky jsou skvele, byt na takovej level asi nedosahnu, ale formou - je to psane moc "americky", skoro az pro blbce, omlouvam se), predtim jsem prelouskala Vychovu kluku (bezvadna, ale zase, hodne nazorna, obrazky atd...) a tohle je napsane naprosto uzasne. Hodne me to oslovilo, byt o vychove jako takove to vlastne neni. Ale vlastne je... Vazne krasna knizka.
19. zář 2012 ve 23:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik ahoj, díky za reakce. Dostala jsem se k odpovědím až teď. To, co píšeš a jak to píšeš, je super :slight_smile: Vlastně většinou souhlasím, až na ty kamínky (jestli si ještě pamatuješ). Pokud se to týká jeho hraček a on si je ničí, tak ho jen upozorním, že je může zničit a autíčko nebude jezdit (většinou je reakce, že se nezničí) a nechávám ho být. Ale pokud ničí např. bazének, který jsem koupila za nemalé peníze a jeho využití je i pro ostatní (nebo mi záleží na tom, aby to nezničil), tak ho to nenechám dělat. Nejdřív okomentuju, pak důrazněji vysvětlím a doufám, že mu to dojde, a potom odvádím, vypouštím bazén apod. Neberu to jako trest a podle mě to ani trest není. Je to důsledek, na který byl předem upozorněn. A taky nespouhlasím s tím, aby si dítě samo určilo, kdy půjde spát. Některé věci ví prostě rodič líp. Willík je unavený, přetažený, ale spát prostě sám nepůjde a drží se do poslední chvíle, kdy doslova odpadne. Do tý doby je nesnesitelný, protivný... Takže, co se týče spánku, jídla (jenom proto, že chce k obědu bonbony, mu je nedám, ale dám mu plnohodnotné jídlo a třeba dva bonbony potom), zdraví apod. má rodič zkušenosti a zodpovědnost a musí rozhodovat za dítě. Když se dítě rozhodne, že ATB jíst nebude, tak ho nechám s neléčenou angínou? Trošku přeháním, ale chtěla jsem napsat protinázor :wink:

@yellowbanna dělám to stejně jako @blandik . Snažím se nevnucovat řešení, nechat ho v tom, případně nabídnu, že mu pomůžu, když vidím, že je jen zaseklý a neví, co s tím a já si s ním zrovna hraju a jsem v tom účastna s ním. Ale většinou čekám a on si vždycky sám poradí. Já jen okomentuju "to máš radost, že se ti to povedlo vyřešit", nebo ho pochválím, když je to něco, nad čím žasnu i já :slight_smile:
@blandik apropo stále syna nechválíš? Pamatuji si, že jsi to kdysi psala a já tehdy chtěla reagovat a zapomněla na to. Já teda chválím a ráda. Vím, že mně to, jako dítěti, chybělo. Uznání je fajn. Samozřejmě se to nesmí přehánět, ale bez pochvaly a uznání od nejbližších si těžko vybudujeme sebevědomí...
20. zář 2012 v 11:06  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
@verbalinka zajímavé, co píšeš s tím sebevědomím... opravdu myslíš, že to je tak, že si budujeme sebevědomí z pochval od druhých lidí? A co když ta pochvala nepříjde...to vysoce budované sebevědomí se sesype jako domeček z karet...
20. zář 2012 ve 12:41  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@lynks samozřejmě, že musíme být hlavně "závislí" jen sami na sobě. Jen vím z vlastní zkušenosti, že je krásné, když mě ocení ti nejbližší. Tzv. poplácejí po rameni a řeknou "že se mi to povedlo". Já bych se tedy bála (a bohužel já jsem toho právě důkazem), že jsem nebyla na pochvaly zvyklá (hlavně od otce) a tak, když mě někdo teď pochválí, tak se mi podlomí kolena. Je to jako se sladkým. Když se občas dá, tak dítě nemá potřebu hledat to jinde. Když se nedá, tak se potom tajně cpe za rohem :wink:
20. zář 2012 ve 12:53  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Jen malá poznámka pod čarou :slight_smile:
Včera bylo ve školce uvítání a byla tam klaunice. Byla docela legrační, až do tý doby, kdy vymyslela hru na "tlusté králíky". Byly vybrány 3 děti (moje naštěstí ne) a těm se dávaly bonbony do pusy a měly s tou plnou pusou říkat "já jsem tlustej králík". Na jednu stranu to bylo legrační, ale bylo mi z toho smutno, protože to vlastně bylo pro pobavení ostatních, kteří se nesmáli vtipu, ale těm dětem, kterým to teklo z pusy a ještě o sobě tvrdili, že jsou tlustej králík :rolling_eyes: :rolling_eyes:
20. zář 2012 ve 12:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@verbalinka - s tím spaním - já právě tady reagovala na jednu maminku, která psala, že spaní si řídí její batole a že to funguje. Já neměla u Mišky tolik odvahy, abych to takto zkusila, ani mě to nenapadlo - přesně jak píšeš - některé věci řídí rodiče (včetně toho, že sladké prostě na hlavní chody - snídaně, oběd, večere nejsou a to proto, že sladké je návykové a v podstatě by nám bylo lépe bez něj..). Ale teď po tom tří a půltém roce už mu spaní neřídím (i předtím jsem neřídila direktivně, ale snažila jsem se ho časovat, systém činností, které vedly ke spánku..) a funguje to, sám si říká, jsem unavený...někdy si myslím, že když dětem začneme řídit spaní, jídlo atd., tak v nich možná budujem odpor a pak mají problém jít spát, když je čas..(ale jsou to jen moje dohady).

Co se týče chválení, stále nechválím, dokonce jsem i hodně opustila tu zpětnou vazbu - že tady jsi nakreslil to a to..místo toho používám - když mi příjde říct - já něco postavil, pojĎ.. tak mu řeknu - aha, chceš mi o tom říct něco více? A nechám ho mluvit, co on považuje za potřebné mi sdělit a ne že já vypichuji to, co mě utkví na mysli...Pochvaly pořád vnímám negativně - já jeho činy prožívám, zářím, naladím se na jeho vlnu, poslouchám...a když tak řeknu - vidím že máš z toho velikou radost...a přitom zářím, jakoby ta láska tam proudí..ale nevypustím z pusy šikulku nebo že se mu to povedlo /žádné hodnocení/, nechci ho právě dělat závislým na úsudku a hodnocení druhého, chci mu ponechat volnost v tom, co dělá a kdy to dělá a nechci ho pomocí pochval manipulovat do činností, které v mých očích mají hodnotu...já si přišla i na to, že děti třeba potřebují kolem sebe ten hračkový zmatek na podlaze - neskutečně jim to tříbí rovnováhu, vnímání překážek, pohyblivost atd..
Ono asi záleží - nechválit a nechválit, pokud člověk nechválí a jakoby nic z toho, co dítě udělá není dost dobré, pak vlastně jakoby paradoxně to dítě asi začne toužit po té pochvale jako po vzácném exotickém zboží...pokud člověk prožívvá, nerozporuje chování, jednání dítěte, tak vlastně ta chvála už je manipulativní - tak nějak to cítím. Já jsem plně uvěřila, že dítě dokáže dělat všechny ty věci v čase, nemusím posilovat jeho čůrání do záchodu, zapnutí zipu nebo namalování čtverce tím, že ho budu stimulovat zpětnou vazbou nebo pochvalou, aby to dělal častěji, on si to udělá tak často, jak potřebuje...a bude to umět i bez mé intervence. Ale jak píšu, když má radost, já zářím a najdu si čas, abych mu ho dala, když ho potřebuje...jak ho nechválím, tak ho ani nekritizuji pokud možno.

Tlustý králík - chudáci děti, fakt hledím, kde ti dospělí chodí na zábavu. My byli jednou na nějakém dětském dni - vymyslela to thcýně, mě by tam nikdo nedostal, děti měly nosit šmoulí čepičky..náš odmítl, tchýně nechápaal..zajímavé bylo, že jediný dospělý se šmoulí čepičkou byl retardovaný pán - přišlo mi to hodně symbolické (ne že bych měla něco proti čepičkám, jen dospělí někdy vymýšlí zábavu pro děti k pobavení sebe).
20. zář 2012 ve 20:13  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@petruskaz :grinning: vaši sousedi nejsme a je mi jasné, že tak jako ty nazíráš na Jáchymka, tak nazírají matky na moje dítě a mě to moc vadí. Zkoušela jsem mnoho věcí - od vysvětlování a vysvětlování, množství time outů, přes pořádné bušo na zadek a okamžitý odchod domů. Dávala jsem si záležet, aby vždy po jeho "akci" následovala moje předvídatelná reakce - ubližuješ, tedy se omluvíme (většinou já za něho, neb ječí) a jdeme domů (nesu ho domů s řevem). Nepomůže nic, protože je to taková povaha a jediné, co funguje je, když narazí na sobě rovného - ten mu to hned oplatí, oba se začnou smát a už se honí kolem hřiště apod.
Jako matka jsem z toho vyčerpaná a zoufalá, protože jsem se snažila o respektující, laskavý přístup. Chodili jsme do Montessori, načetla jsem knížky, atd. NIC.
Takže čekám, jak se to vyvine s věkem, protože se mi zdá, že je pořád jak malé mimino v těch reakcích. A to je na druhou stranu schopen od malička respektovat, že s pitím a jídlem se výhradně sedí, a to i venku, rozhlíží se, aby přešel cestu, když se někdo praští, a to i cizí dítě, jde ho hladit a foukat...takže malá záhada.

Pro rodiče citlivých dětí nebo dětí, které rády udělají to, co se od nich očekává, je toto nepochopitelné. A já vypadám jako matka, která si s ním neumí poradit. Což je vlastně pravda :wink:
21. zář 2012 ve 13:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik na dceru začal reagovat hůř od té doby, co leze, což je cca od půl roku - do té doby ji opatroval jako míšeňské jablíčko. Teď jí dává sodu a já ji beru s sebou i na wc, protože je možné, že by na ní mohl něco zkoušet. První půl rok jejího života, to byla samá láska a péče. Uvidíme, jak to bude dál...
21. zář 2012 ve 13:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ava rozumím, že ti to vadí... mně zase vadí to, že jáchym ubližuje mému dítěti - a asi bych byla divná máma, kdyby mne jeho kousání, strkání a bouchání nechávaly chladnou...
ale podle mne je fajn, že se snažíš alespoň spravit ten důsledek (omluvíš se za něj, snažíš se vysvětlit, bereš ho pryč apod.) - to je totiž to, co mi u našich sousedů vadí nejvíc - jsem schopná respektovat, že některé děti takové prostě jsou a věřit, že to s věkem přejde, ale tolerovat skoro až nezájem rodiče (ať už je za tím cokoliv - neví si s ním rady, nechce to s ním řešit...) o vzniklou situaci... mně osobně by třeba úplně stačilo, kdyby se jáchymova máma třeba aspoň zeptala matěje, jestli je vpořádku.. ale to se neděje, reakce 0 (jediné - jáchymku matýska neboucháme, nebude s tebou kamarádit - bal bla bla - už je jak ohraná deska, z jejíhož poslechu mám osypky - a to je to, co mi vadí hrozně moc... takže jsem její ignoraci (či jak to říct) začala suplovat aspoň částečně já a řeknu třeba - asi tě to bolelo, když tě jáchym uhodil a jáchymovi řeknu, že se mi nelíbí, co udělal - vlastně jsem taky zoufalá, ptže taky nevím, co říkat... takže jsme to vyřešili tak (ale pyšná na to nejsem), jak už jsem psala - že na zahradu prostě nechodíme :unamused:
naštěstí už začal používat opravdu dobře větu - .........., nech toho! ............, matýskovi nelíbí! ale tohle na jáchyma bohužel z jeho úst vůbec nezabírá...

my zase máme celkem žárlící problémy te´d... šimon(2m) občas dostává slušnej céres (i když myslím, že slýchám i o horších reakcích směrem k ml. sourozenci)... třeba ho hladí a najednou ho škubne za ruku/nohu, že mám pocit, že mu ji urve a to se opravdu uhlídat nedá - když teda nepočítám, že bych je totálně separovala, což dělat nemíňím... taky teda čekám, že to snad přejde a u toho hlídám, jak můžu... nejhorší to je, když kojím nebo se jinak věnuju šimkovi... to ho nejvíc zajímá, jak se mi dostat na klín, jak upoutat mou pozornost - a třeba i tím, že ublíží malýmu... včera ho plácnul dlaní přes celej obličej... to bylo fakt hrozný... a jakože nemám jinak myšlenky nikdy na to, že bych ho chtěla za něco plácnout, tak když se jedná o šimona, vidím rudě, krev se vaří a já se musím opravdu držet, abych ho taky neflákla... v tu chvíli se prostě neumím chovat empaticky, říct mu, že rozumím, že mu vadí, že kojím šimona apod.... v jiných situacích to jde, ale jak jde o to, že masakruje bráchu, to prostě v klidu řešit neumím... takže mi tu včera plakal šimon bolestí a leknutím a do toho matěj hysterickej záchvat z mé rekce, kterou vyvolal starch o šimona... tohle prostě taky vyřešit neumím... tak kdybyste měl někdo "zaručený recept"... :wink: ale máme i světlé chvilky (a myslím, že převažují), kdy bráchu fakt hezky mazlí - abych si jen nestěžovala...
a to se matějovi opravdu věnuju, jak můžu... když šimon spí, vymýšlím možné i nemožné, aby se mne nabažil a měl pocit, že ted jsem jenom jeho... ale když je vzhůru, přece nemůžu šimka jen tak někde nechat ležet ladem, jen proto, aby matějovi nevadila má péče o něj... často to vyřeší to, že dám šimka do šátku... to jsou chvíle, kdy jsou spokojeni oba - šimon mne cítí a je spokojený - a matěj šimona vlastně přímo nevidí, já mám volné ruce pro hru s ním a je spokojený taky... jenže takhle to pořád taky nejde... někdy mám pocit, že mi za poslední dva měsíce narostl další pár rukou a jsem dvouhlavá (saň) :grinning: :wink:
21. zář 2012 ve 13:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
a když už jsem začala propírat vztah mezi oběma chlapečky, přidám i něco pro "odlehčení" i když - jak se to vezme :confused: :grinning:
matěj začal poslední dobou hlásit na šimona věty typu
upečeme šimonka v troubě (jako asociace s tím, že před tím řekl, že má šimon horkou hlavu a že taky říkáme, že trouba je horká - takže asi šimon je horkej, ptže ho pečeme)
vypereme šimonka v pračce (když jsme kluky koupali)
nafoukneme šimonka jako člun (:confused: )
uděláme z šimonka pizzu ( :confused: )
pak ho hladil po ruce a povídá "masíčko"
no... doufám, že to nemyslí tak, jak to vyznívá :confused: :grinning:
21. zář 2012 ve 13:54  • Odpověz  •  To se mi líbí (7)
@petruskaz Jestli tvůj starší chlapeček ve 2 letech takhle krásně mluví, byla bych šťastná i za upečení v troubě:slight_smile:)))
Naše malá-za 5 dní 2 roky-používá asi 10slov a poslední eba /chleba/ a odu /vodu/...mi přijde, jakože je chuďátko vděčná aspoň za to:slight_smile:)
21. zář 2012 ve 20:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ava ahoj, idem Ta troska podporit.. aby si vedela, nie si sama, kto ma takeho divocaka doma. Ja mam tiez, 3 roky a je to dcera.. co je v ociach spolocnosti este horsie. Akokeby si opisovala moju dceru, no fakt neskutocne presne.. tiez ked narazi na supera, tak sa pobiju, a to normalne natvrdo, ze mortal kombat hned v sekunde, ze my mamy ani nestihneme zakrocit a krv tecie.. a po boji su z nich najvacsi kamarati. Moja dcera si takto trufne aj na starsich, dokonca chalanov. Tiez nechapem.. proste to je jej osobnost. Ona teda neutoci bezdovodne, ze zo srandy, z nudy, robi tak, ked sa citi v ohrozeni alebo tak pod.
Proste na jednej strane reakcie neandrtalca, vybusna.. a na druhej respekt na vozovke, k autam .. ma empatiu, ked ma niekto bolest.. je schopna to rozoberat ako dospely clovek.. To zas vidim, u tych "hodnych" deti, ze su v podstate lahostajne voci vsetkym a vsetkemu a reaguju, az ked mozu mat z niecoho profit.
Inak pozor, ja som to raz niekde spominala, raz som citala, aj psychologicka mi potvrdila, ze prave tie nase "agresivne" deti su velmi citlive, proste len nezvladaju svoje emocie v danej sekunde, aj keby tisickrat chceli. Ako mozme dufat, ze sa to vekom zmierni, ale aj tak budu mat asi velmi zaujimavy zivot :grinning: :confused:
Tvoj syn chodi do skolky? Moja dcera teraz zacala, cakala som plac, hnev, boj, a zvladla to bez jedinej slzy.. vraj fungovala aj ako utesovatel tych, co plakali. Chodi do klasika statnej skolky, no nic moc, ale nemam na vyber. Hned prvy den zhodnotila ucitelky, ze jedna je dobra, ale ta druha blba.. pytam sa ze preco.. lebo ucitelka vraj kricala po detoch, co plakali a pocurali sa. Ona citi tu nespravedlnost, pritom sa jej to vobec netykalo. Ale uz sa to utriaslo, tak uz nekritizuje a je spokojna. Casto tu baby riesia, ze maju strach, ked jejich deti narazia v skolke na antiRabr prostredie.. no ja mozem konstatovat, ze zatial pohoda, proste to berie ako fakt, ze tam je to tak a doma zas inak. Ale ona je silna osobnost, v com ma teda plus, s nou nikdo nikdy zametat nebude. Samozrejme, ze su vsetci chalani do nej zamilovani. Ine maminky mi hovoria, ze ked sa pytaju svojich synov na kamaradov v skolke, tak oni hovoria iba o mojej dcere :grinning: :grinning:
21. zář 2012 ve 20:36  • Odpověz  •  To se mi líbí (4)
@majdula autorka té knížky co čteš bude na konferenci aktivní rodičovství, tak jsem sama zvědavá... díky za tip
21. zář 2012 ve 20:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
Este som chcela napisat k tym rozpravkam, rozoberali ste to uz davnejsie.. Ze sa snazite o nejaku selekciu, nedavat klasiku.. Moja dcera prave zboznuje tie klasiky, kde je to dobro a zlo, praveze moc ju nezaujimaju take nejake neutralne.. Akokeby si chcela prezit ten pocit strachu. Teraz ju bavi Karkulka.
Inak u nas este ficia: K. Capek- O dasence, to o tom kamaradeni s malym certikom je najoblubenejsi diel, animovane na PC - Mala carodejnice, Potkali se u Kolina, Bambulka, Indianske rozpravky, Jen pockej zajici :grinning:
Akoze nemam problem jej pustit nejaku ruzovu humusarnu ako My Little pony, ked natrafime na youtube, ked si povie, tak pustime.. ale vidim, ze ju to aj tak po chvilke nebavi, tak ako vyssie menovane rozpravky. Mam radost, ze tak nejak sama intuitivne vnima, co je troska "kvalita" a co nie :wink:
21. zář 2012 ve 21:54  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@pajka00 to já jsem šťatsná, ptže si řekne, co potřebuje a v tomhle směru nemáme moc nedorozumění :slight_smile: jen teda to "r" tam ještě není :wink: takže to spíš zní - vypeueme v puačce :slight_smile:
ve finále stejně budou mluvit všichni a bude jedno, jestli někdo dřív :slight_smile:
@prom i "hodné" děti mohou být vnímavé a empatické :wink:
22. zář 2012 v 07:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
@petruskaz suhlasim, samozrejme, nemyslela som to obecne ... ze len ti a ti su taki a makovi :wink:
22. zář 2012 v 08:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
@prom jasně :wink: :slight_smile:
22. zář 2012 v 08:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj! muzu se pridat? tuto diskuzi mi doporucily holky "od vedle", protoze jsem tam resila jak zvladat zachvaty vzteku a celkove vztekle a zle chovani sveho prvorozeneho... momentalne "studuju" sourozence bez rivality a jak mluvit, aby deti poslouchaly, ale zatim moc teda nezvladame :sweat_smile:
chci se zeptat, nekde jsem cetla a nemuzu to znova najit - jak resit trestani deti. nekde jsem prave cetla, ze se trestat nemaji (viz dokud se neomluvis bez do sveho pokoje, ted se omluv, rekni promin... ), ale zapomnela jsem jak se to resi jinak :confused:, vite nekdo?
diky moc :slight_smile:
23. zář 2012 v 11:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek