• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

15. dubna 2017 
@dana3262
@twenny Holky, díky, ono se dá těžko radit. Musím si pořád opakovat, že to snad je jen období, že to takhle pořád nebude. No a musím se tedy hodně přemáhat, abych byla na Danečka pořád laskavá, aby neměl pocit, že on je ten odstrčený. K tomu kojení jsem se ho snažila přizvat, ale nebavilo ho to, tak přitáh nějaký přepravník a chtěl se mnou nakládat auta. Bohužel nejsem chobotnice, sotva to kojení zvládáme, kojím přes klobouček a naštelovat vše, aby se malej přichytil a sál, dá teda zabrat.
13. říj 2012 v 15:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nobilis uplne normalna ziarlivost. U nas to bolo podobne, ja som tiez idylku, ako ju popisovali cervena_vila ci hanula11, nezazila. Niezeby starsia mladsej vyslovene ublizovala, akurat ju prinajlepsom ignorovala. A strasne sa ma dozadovala. Tie prve mesiace sme prezili vdaka satke - babatko bolo take, ze ma stale potrebovalo, to sa nedalo, ze nakojit a odlozit do postielky ci kociara, za chvilu bola hore, stale chcela byt na rukach. Nastastie starsie dieta bolo tiez take babo, tak som tusila, do coho idem. Okamzite po porode som si dala babo prilozit k prsniku, okamzite sa aj prisala a dojcila, co myslim pomohlo k bezproblemovemu dojceniu neskor. Hned po navrate z porodnice som mladsiu zacala trenovat na satku, najprv len na spanok, na dojcenie som ju vytahovala, no kedze nemala absolutne problem s prisatim (zrejme aj vdaka prilozeniu po porode), stihala som ju jednou rukou drzat a dojcit a druhou vybavovat mladsiu. Neskor som sa naucila dojcit v satke, takze mladsia bola v satke uviazana, kym sa uplne nedogrckala, ze ju bolo treba vybrat a obriadit. A kazdu chvilu, co bola mala v satke, som sa co najintenzivnejsie venovala starsej, nech vidi, ze male babo nemusi nutne znamenat, ze na starsiu nemam cas. To je najlepsie, co viem poradit. Ono sa to postupne vyvija, ta ziarlivost, ale tie prve tri mesiace sme zvladli takto. Rozhodne neziadaj po starsom dietati, nech je rozumnejsie a pomahajuce, netlac ho do toho, ked samo nechce, u nas naopak sa starsia zacala dozadovat babatkovskeho zaobchadzania a ja som jej v tom vychadzala v ustrety. Prisiel mi to byt prijatelny sposob ventilovania si ziarlivosti.
13. říj 2012 v 15:57  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@nobilis prave citam, ze vy mate s dojcenim problemy - no nezavidim, nezavidim. Ja som bola fakt stastna ako blcha, ze mladsia sa dojcila v podstate sama, prsnik sa okolo nej mihol, tak sa ho drapla. A priznavam, ze pre mna bolo v prvych mesiacoch najtazsie utriast si v sebe vztah k starsej, ked mi tak nenormalne islo na nervy, ako sa ma stale dozadovala, stale, stale, stale odo mna nieco chcela, a ja som nevedela, kde mi hlava stoji, a parkrat som na nu teda nepekne nakricala, aj som si kvoli tomu parkrat poplakala, ze citovo dve deti nezvladam.
13. říj 2012 v 16:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
@johanka. O šátku začínám tedy silně uvažovat. U Danečka ho vůbec nebyla potřeba, byl nejspokojenější ve své postýlce, ale u Filípka začínám pozorovat, že jakmile ho odložím, už je vzhůru a pobrekává. Šátek by mi moh pomoct v tom, že nebudu mimi pořád odkládat, abych mohla být s Danem, ale kojení nám to nevyřeší. Štve mě, že to nejde hladce, akorát se to prodlužuje, než se přichytí, než něco vypije, uplyne hodina a žaludeček je stále nenaplněný a Danova netrpělivost roste, až hysterčí. Se hrou na miminko začal už v těhotenství, jak se pořád mluvilo o tom, že budeme mít mimi, tak začal vyžadovat takové zacházení, víc chování, zabalování do deky,... tak to mu ráda dopřeju, jen kdyby by mě nevytáčel tím dožadováním se v době, kdy to prostě nejde. A korunu tomu nasadil tatínek včera večer: Když budeš zlobit, pojedeš k babičce! achjoooooo
13. říj 2012 v 16:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nobilis davat starsie dieta k babicke moze byt tiez riesenim, aspon spociatku, kym sa veci utrasu a kym pominie to tzv. "kolikove" obdobie, akurat dost zalezi, ako sa to starsiemu dietatu predostrie. Ak by si s nim normalne v klude dala rec, nieco v zmysle, ze vidis, ze potrebuje viac, nez mu stihas teraz dat, aj ked by si velmi rada, no proste nestihas, a ze ste teda s tatou uvazovali, ci by sa mu nepacilo ist obcas na nejaku dobu k babicke, aj by sa mu tam mohlo pacit, aj by si oddychol od kriku (u nas bola mladsia hrozne vrestadlo, aj vela plakavala, aj hlasisko ma velmi mocny, starsia si zapchavala usi a zatvarala sa v inych izbach), tak mozno by sam prejavil zaujem, ze chce, a udialo by sa to k obojstrannej spokojnosti.

Tu satku rozhodne odporucam, podla moznosti co najskor, ak sa Ti da od niekoho pozicat, kym budes mat vlastnu, tak to urob. Moje pozorovanie je, ze tak tri tyzdne je dieta novorodencom, ked je pomerne lahke ho uspat a udrzat v spanku. U nas to znamenalo, ze som ju nadojcila, zaspala pri tom, strcila som ju do satky, a tak mi kludne vydrzala aj tri hodiny spat a nedojcit sa, ze ak sa zacala preberat, tak som ju len trochu pohojdala a spala dalej. Po tych troch tyzdnoch zacal byt spanok nahle cujnejsi, uz som ju musela privazovat tak, aby mohla v satke pri dojceni zaspat, a ked sa zacala preberat, aby sa mohla hned zacat dojcit a pripadne znova zaspat. Tak nech vyuzijes este ten novorodenecky cas na nacvik.
13. říj 2012 ve 20:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
@nobilis Já bych si dvě bez šátku neuměla představit. Taky kojím tak, že jen povolím šátek, je to nutnost, už to zvládáme i za chůze, za provozu. Neumím si na to udělat klid, jen když jsem hodně unavená, tak s Mayou zalehnu a snažím se na chvíli usnout, což se mi nedaří, protože po mně Lea pořád něco chce, ale nenechám se vyrušit. Jen stále opakuji "za chvíli", "potřebuju si odpočinout" a tak.
Já třeba na začátku u kojení četla pohádky, pouštěla pohádku na mobilu, kreslily jsme... snažila jsem se, abychom byli společně. Ale u nás se žárlení projevilo jen somaticky - starší začala mít v noci záchvaty kašle. Ale po třech měsících to přešlo - už jsou hodně sžité, Lejka se raduje, když miminko rozesměje a tak.
14. říj 2012 ve 13:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj ahoj @blandik (a všichni!!!), možná si na mě vzpomínáš, párkrát jsme se v diskuzích potkaly, měly podobný názor... (http://www.modrykonik.cz/diskuse/ma-1-az-3-roky/deti-2-a-vychova-trosku-jinak-podelme-se/?page=1)
Ale teď jsem koukala, každým dnem čekáš miminko, moc blahopřeju! Tak je mi trochu trapné otravovat s prosbou o radu... Ale třeba Ti někdy zbude chvilinka. Když zareaguje i někdo jiný, budu samozřejmě ráda!
Trochu nevím, jak začít. Stručně: naprosto mi ve výchově vychází můj cit + RABR. Tomíkouvi budou v únoru 4, začal chodit do soukromé školky (málo dětí, prima pí uč, 5 min od domu...), už je to ok, je tam od 8.30 do 11h. Chápu, že když se s ním emočně něco děje, je na mě zlý, prostě je to jediný možný ventil a chápu to jako vlastně ujištění o jeho vztahu - vím, že mě máš tak moc ráda, že mi to promineš. Pár takových vln bylo (stejně jako nyní po nemoci, ale teď to nebylo nic vážného), ale zase je přemazalo období ježdění na kole, malování, čtení, prostě krása... Ale už začal překračovat pro mě snesitelnou hranici, je prostě někdy i jinak protivný, prostě začíná "držkovat". Nedělá nic opravdu špatného, ale je to prostě nezvyk! Dnes u večeře (byli jsme sami) jsem mu vysvětlovala, že se mi nelíbí, jak se chová, že vůbec nepřemýšlí, vysvětlovala jsem mu konkrétní situace - takové mírné "kázání" - ale snad ne výčitky... (Nějak to na mě padlo, dnes jsme byli koupit nové boty, helmu, lyže...) NAučil se teď poslední dobou říkat furt promiň (ale dělá si z toho někdy srandu - zavadil o stůl "promiň, stolečku"). Řekla jsem mu, že nemá smysl pořád říkat promiň a nezlobíš se a odpustíš mi... Ať se chová normálně, ať víc přemýšlí, než něco udělá. A že má teď krásnou příležitost - večer mi třeba může nabídnout, že budeme číst dle mé volby, že mi může pomoct uklidit stůl, že prostě činy jsou důležitější než slova. Pak byl moc hodný, trochu křeč... Četli jsme (ale nenabídl mi volbu, sama jsem mu nabídla novou knížku z knihovny, souhlasil). Pak jsem mu řekla (byl teď nemocný, tak jsem to někdy udělala), že mu přinesu dejchátko (má astma) a kartáček do postýlky - nenechal mě to doříct, otočil se zády a docela hnusným tónem řekl, že nechce, abych mu něco nosila. Klidně jsem mu odpověděla - tak jo, tak pojď do koupelny, je to lepší, aspoň nepolejem peřinku - došlo mu, co propásl a začal "prosit", ať to přinesu. Řval, brečel "prosííím", prostě nechutná scéna. Já byla až podivně klidná, opakovala jsem ne, takhle nechci, abys se mnou mluvil, nabídla jsem ti to, nechtěl jsi, teď už ti to nenabízim atd. (Vlastně nikdy si nic nevynutil! Já škemrání - a u psů loudění - nesnášim.) Pak mi říkal, ať odejdu, třeba na ulici, ...., když jsem odešla z pokojíčku (ale ne uražená, prostě jsem řekla, že si jdu připravit, žehlení, až se obuje, ať řekne...), slyšela jsem, jak na mě vyplázl jazyk. (Pak zase prosííím.) Pak jsem si k němu sedla a vysvětlovala mu to... - obuj si bačkůrky a pojď do koupelny, jednou mě ručičkou odstrčil a jakoby trochu bouchnul a když jsem mu řekla, ať mě takhle neodstrkuje, "pěstičkou" mě bouchnul do ramene. Bylo to mini, spíš gesto. Řekla jsem mu, že jestli do mě bouchne ještě jednou, naplácám mu, že tohle u nedovolim, že takle se chovat nebude (ví - teda skoro ví, co to je, nedávno jsem ho plácla - napůl spadnul z postele a mlčel - abych se bála, že se mu něco stalo, pak řekl nějaké chichi a ještě něco, tak jsem se neovládla, ale nemá z toho strach, nemohlo ho to bolet, nejsem na to pyšná..., prostě už to bylo moc a vyloženě si o to říkal). Tak mě bouchl - tak jsem mu poprvé v životě naplácala. "Dík" tomu se vzpamatoval, chvíli (ale nezuřivě) brečel, obul se, šel do koupely a proces proběhl. Pak jsem ho uložila, chtěl, abych chvíli zůstala, tak jsem zůstala a pohladila ho. Pak mi řekl, ať jdu pryč, ať jdu spát k tátovi (vedle v pokoji, jen probouraná příčka, nejsou tam dveře, jinak spím s Tomíkem, dloouhé vysvětlování - kojení do 26 měs + atop. ekzém, nemoci..., řekla jsem si, že začne spát sám, až když bude chtít, na chalupě spíme společně všichni...) Holky, omlouvám se za takovou délku, ale je toho ták moc moc...
Tak závěr: nechci ho zlomit, nechci ho plácat. Nechci uplatňovat sílu - ani fyzickou, ani psychickou. Nechci na něj přestat být hodná. Vím, že je blbé, že je jedináček. Proto chodí do školky, aby z něj nebyl asociál jako já, hlavně aby se s dětmi uměl vypořádat - je ohnivě zrzavý, i přes operaci hlavy obvod jako mají dospělí...) Nechci drzého fracka. Nechci boj. Nechci mu nic zakazovat (tv naštěstí nemáme, na PC kouká jen občas na pohádky, jinak jsme furt venku na kole, na chatě) Vždy jsme se sdohdli na tom, co je důležité. Vždy jsem ho přesvědčila - i krev dává dobrovolně a nebrečí!!! Prostě teď neumím reagovat na změnu (jasný vliv dětí ze školky, učitelce dělají naschvály...). Ale nechci dokola mluvit, vysvětlovat. Také ho nechci izolovat, např vyhodit z pokoje, když se chová nepříjemně - to podle mě způsobí jen to, že si to promyslí, jak vyzraje, stupidně se usměje a v pubertě si bude myslet svý (já byla v pubertě hooodně hajzlovská, teď jsem distingovaná učitelka...) Ale nechci, aby mě zraňoval. Když říká nesmysly - že mě nemá rád, to jsem v klidu - nejsem psycholog a čistě to nechápu - ale tuším, že cosi ventiluje. Nesnesu úšklebky, drzosti... Vůbec tomu nerozumím.
Tak kdo jste dočetl až sem, poraďte. Dííík.
19. říj 2012 ve 22:54  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jo, možná jsem pro dokreslení situace měla napsat, že jsem se snažila dopídit toho, proč někdy vyplázne jazyk nebo je na mě naštvaný... Školku jsme mu vysvětlila jako změnu - já chodím zase do práce (to jo, ale jen 1 x týdně, jinak pracuju doma, to ale neví), on vlastně taky - sice si hraje, ale je to práce - pamatovat si jména dětí, trefit na wc v novém "bytě", počkat, až pí uč ostaní oblékne...., prostě změna - taky na něj myslím a těším se na něj... Ale tyhle "nálady" měl i před nástupem do MŠ...Vždy mi odpoví "já nevim, to moje tělíčko, já jsem řikal ručičce, ať do postele nebouchá, neposlechla mě... (když vzteky bouchl do postýlky)
Ale taky se ho snažím neotravovat rozebíráním chování, to taky leze na mozek... Já nevim, furt o tom dumám...
A omlouvám se, že lezu sem, když už je synovi přes 3 roky, snad neva...
20. říj 2012 v 00:01  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@jenovefa - když náš syn začal chodit do školky, tak jsem taky cítila velmi silný vliv - asi po měsíci začal děti kopírovat (ale byl mladší, neměl ani tři, takže ty projevy byly ještě takové méně uvědomělé, bez většího pochopení) a jakoby byl mimo - začala jsem mu třeba něco říkat a on šel pryč - samo, bylo to nějaké info o tom, jak se věci dělají, proč se dělají - prostě hluchý, jakoby i kopíroval děti, jak nevnímají učitelku...byla jsem z toho dočasně na nervy, co se to děje, měla jsem strach, že ztrácíme kontakt, napojení. ..až jsem přišla na to, že musím na chvíli přestat řešit jeho chování, nechat ho být a prostě ho nechat chovat, jak se chová, netlačit..upravilo se to. začal zase vnímat. Možná to je i částečně vaše situace, jen syn je starší..protože píšeš, že držkatí a že se s tím nemůžeš srovnat.. mě hodně pomohlo dítě nerozporovat..třeba když by mi peřdnesl nějakou hlášku ze školky, třeba ten vypláznutý jazyk - tak bych neřešila vůbec tu formu, co dělá - že by se mě to dotýkalo osobně, ale převedla bych to na verbální úroveň - ty mi asi chceš říct, že nesouhlasíš s tím, co ti říkám, nechceš se jít umýt...a tohle vyplazování jazyka asi dělají děti ve školce, když s něčím nesouhlasí..je to tak? Tím bych mu neříkala v té emoční situaci - nelíbí se mi to, co děláš, štve mě to (tím mu vlastně dáváš nástroj, když ho zase budeš příště štvát, že tě tím jazykem může opět naštvat ještě více)..ale jen mu to převedeš do lidské řeči...čím více se budete dostávat do emočně vypjatých situací a ty budeš se snažit ještě potlačovat v nich jeho projevy drzosti, to, co nachytal ve školce, dávat najevo svou nelibost - tím více do toho podle mě zapadnete, a budete se motat v těch projevech, místo toho, aby jste řešili to podstatné - a to je, že je zde nějaká povinnost a dítě něco cítí (jakou formou vyjádří to, co cítí - to bych neřešila, prostě on pochytává nové způsoby, jak vyjádřit, že něco nechce a je potřeba, aby ty jsi těm projevům dala protiváhu - tvou verbalizaci - tobě se nelíbí, že chci, aby sis šel vyčistit zuby...tím mu dáš protiváhu a přitom i pochopení, jakoby nezabředneš do boje - tvoje chování se mi nelíbí, musíš to přestat dělat..).

sama píšeš, že jakoby cítíš, že něco potřebuje ventilovat - možná potřebuje právě od tebe stabilitu a to, že nebudeš jeho chování řešit, ať si zkouší, co děti ve školce dělají, ty mu to převedeš do dospělé řeči...a když někdy v nevypjaté situaci uděláš odkaz na to, že tohle gesto, slovo používají děti ve školce, tak můžeš i navázat hovor o tom, jestli ho napadá, jak by se to dalo říct i jinak..Já se snažím neříkat malému, že nějaké chování se mi líbí nebo nelíbí, nehodnotím mu to..(samo mi to někdy ujede). Pokud se cítí trošku vykolejený z toho, co je ve školce, nové děti, nové vzory, doma to zkouší, co to s tebou udělá - možná právě potřebuje podporu a brát to s humorem..místo korekce a toho, že mu řekneš, že tohle se ti nelíbí...píšeš, že tě jeho chování zraňuje..asi bych se pokusila brát jeho chování i jako srandu, převést to na srandu..aby jste zůstali nalazení na jedné vlně, měli k sobě blízko, pak jde vzájemné soužití mnohem jednodušeji, pokud se ale zaměříš na to, že jeho chování tě zraňuje a neakceptovatelné, a budeš bojovat, aby se takto nechoval, jakoby to převálcovalo to ostatní..podle mě není důležité, že dítě dočasně opakuje to, co vidí ve školce, ono to vlastně potřebuje dělat, ale to, že zůstanete na jedné vlně, že mu převedeš jeho chování a to, co povídá dětským způsobem do dospělé řeči aniž by jsi ho kritizovala za formu sdělení, ale vždy je podstatný ten obsah toho, co říká - vyplázne jazyk - to je jen forma - obah je - nesouhlasím s tebou - a tím, že mu to řekneš -ty se mnou asi teď nesouhlasíš a možná se cítíš bezmocný, že tě nutím jít do koupelny..tím dokážeš to, že neodbočíš, nesejdeš k řešení vypláznutého jazyka, ale stále udržíš hovor u toho, co je podstatné - že se má jít do koupelny a jak se tvoje dítě cítí, je to šance, aby dítě (bez rozjetí emocí kvůli vypláznutému jazyku a tomu, že mu řekneš, že tohle nesmí) se mohlo dále věnovat tomu, že se má jít do koupelny eventulně dostalo prostor ti říct, co a jak potřebuje ono, jaký má návrh atd..
Pokud se budete příliš věnovat tomu, jak dává najevo svoje emoce- že tě bouchne, že vyplázne jazyk, tak vám nezbyde prostor k tomu, aby jste řešili to podstatné - přitom více důležité je to, že ty mu to převedeš do dospělé řeci, takový a protivzor, protváha k tomu, co on dělá..

A ještě k tomu, že tě jeho chování zraňuje -ano některé věci se nás dotýkají, možná se někdy berem moc vážně, je dobré si uvědomit, že máme před sebou malé dítě, které je jako opička a kopíruje vše, co se mu dostane pod nos. Když chodí do školky, ten vliv tam vždy bude, a my přeci máme volbu, nemusíme si brát věci osobně, nemusí nás zraňovat - nemusíme druhému ukazovat, že to, co udělal, nás zraňuje a že i jeho by měly tím pádem zraňovat věci, které okolí dělá jemu..on z toho chování vyroste, my ho ale můžeme naučit, že za slovy lidí je možné hledat to, jak se ti lidé cítí - a nevnímat osobně jejich urážky, ale hledat tam to, že ten člověk uráží, protože on sám se necítí dobře a my můžeme ty důvody, proč se necítí dobře vidět a slyšet (mám pocit, že tím děti i učíme asertivitě, protože takto se nás prostě nemůže dotkout to, že nám někdo řekl, že jsem kráva, ale vlastně nám chtěl říct, že on se cítí mizerně kvůli něčemu)...protože druhý člověk si může sto krát myslet, že jsem kráva, ale já si to nemusím brát osobně, je to jeho věc..já mu můžu chtít lidsky pomoci a vidět za tou krávou jiného člověka, který je prostě jen v amoku..aneb - nemusím na amok dítěte odpovídat tím, že se mě jeho amok dotkne nebo že si to vezmu osobně..můžu dál pracovat s tím, co dítě za tím nevhodným chováním prožívá a to říkat nahlas..tím se mi podaří neztratit s tím člověkem kontakt, a až se dítě uklidní, tak třeba samo navrhne řešení...

Jo, další věc - neptala bych se dítěte, proč bouchlo do postele, proč bouchlo tebe - oni na to ani neznají odpověď (i když ta tvého dítěte se mi moc líbí, prostě jeho tělo to potřebovalo udělat, to je úžasné) - navíc otázka proč implikuje vinu, jakoby jsi mu tím říkala - tohle děláš špatně..vše se dá brát jako dočasné, ještě mu nestačí k vyjádření emocí verbalizace, potřebuje fyzické vybití...
A snažila bych se nevracet a nerozebírat situace zpátky, děti jsou ještě příliš nastavené na tady a teď..určitě až se zklidní, tak bych zkusila říct - ty jsi se cítil tak a tak, víš, já se cítila tak a tak. občas, ne vždy, jen opravdu občas..

Můžeš to zkusit tedy, jen parafrázovat ty úšklebky, drzosti, občas jen s komentářem - tohle asi dělají děti ve školce..a říct, jestli ho napadá jiný způsob, jak se dají věci říct...ale tyhle otázky by měly padnout jen jestli není v amoku, v amoku bych se striktně věnovala jen tomu obsahu, co je za tím úšklebkem, bez hodnocení nebo kritizování - pak děti můžou cítit bezpečí, aby řekly cokoliv..a to je důležité.

Izolace způsobí to, že mu vlasntě řekneš - teď tě nechci, teď a takového tě nemám ráda, nikdo nemá právo druhému říkat, aby odešel pryč..můžeš říct třeba za sebe - potřebuji si to promyslet, co se teDˇděje, jdu vedle do pokoje - tím nedáváš najevo jemu, že je špatný, ale ty si jdeš udělat jasno - to je tvoje potřeba.

Já jsem toho názoru, že děti mají právo říkat, co říkají, když to není "společensky správné" tak je na mě jako rodiči, abych to parafrázovala - ale ne korektivně (že tohle se nedělá, neříká, neříkej pořád promiň a omlouvám se..), ale prostě jen převedu to, co řekl nevhodně do slov - ty jsi mi chtěl asi říct, že tohle ti vadí a že by jsi potřeboval tamto..tím on si naposlouchá i jinou možnost svého vyjádření, nemá to hned účinek, ale jeho mozek si to ukládá, je to tam a my jsme vždy větší vzor než děti ve školce, i když to není vidět...a pokud se moc tlačí na to, že se chová, mluví nevhodně a nedá se protivarianta (nenásilná), tak dítě zabředává do té nevhodné - i z toho důvodu, že se necítí dobře, když ho kritizujeme a cítí bezmoc a naštvání a když příště opět pocítí bezmoc a naštvání, tak jeho mozek mu nabídne - vyplázni jazyk, minule je to taky pěkně naštvalo, máma byla zraněná...takže základ je - nenechat se zranit, nebrat si to osobně, dále na dtíě hledět s láskou a převádět mu jeho nevhodné chování zcela bez boje a nenásilně do dospělého vyjádření jeho psychického stavu..

nevím, jestli jsem odpověděla na všechny momenty, když tak písni, co tě ještě napadne k tomu...tohle se pokouším doma aplikovat, ne vždy se to daří - pořád mám potíže s tím, že třeba nenechám malého domluvit, co chce a hned mu na to tlačím svůj názor, místo abych třeba ocenila jeho logiku, trošku více se zaobírala tím, co mi navrhnul, a necpala mu hned svoje dospělé řešení..nebo samo taky mu řeknu - tohle mi vadí, tohle nemůžeš...takže teorie není to samé, co praxe, protože je hodně těžké se předělat..jen mě strašně zaráží, jak když začnu ujíždět já - že dostanu amok kvůli něčemu, tak že to dítě je schopné vyprodukovat velmi dospělé chování...

a ještě jedna věc - píšeš, že jsi ho vždy přesvědčila - bacha na to - není to o přesvědčení, je to o tom, že dáš info - proč, co a jak - a dítě se má právo rozhodnout, jestli ano nebo ne...moje zkušenost - po tom třetím a půltém roce, najednou jakoby i jemný nátlak byl kontrapruduktivní a vyplácelo se mi nechat malému prostor, aby sám udělal tu správnou věc..když jsem začala tlačit na zuby ráno, nechtěl..když jsem mu jen řekla, že ví, jak to se zuby ráno je..a nechala ho být, tak si sám o to řekl..takže bych řekla, že můžeš tohle začít zkoušet..když nechce, tak jen mu říct - víš, jak to je se zuby..asi potřebuješ si o tom sám rozhodnout...a vydržet to, nepřipomínat se...
20. říj 2012 ve 12:55  • Odpověz  •  To se mi líbí (6)
Ahoj @blandik. Strašně moc Ti děkuju za čas, který jsi mi věnovala, doufám, že Tvá slova budou k užitku i někomu jinému! Moc mi pomohla, přestože to někdy „nepasuje“ – moje chyba, je hrozně těžký problém popsat a neodvést stopu jinam...
Pokusím se to ještě osvětlit lépe, ale opakuji, nemusíš mi odpovídat, vím, jak je to časově náročné!

Pokud by Tomík jen opakoval třeba hloupé chování ze školky, byla bych v pohodě, i když by mě to štvalo a říkala bych si – 1 měsíc školky a jsou v háji 3 roky snahy ... atd (Tomíkovi budou v únoru 4). Jenže já to na školku svést nemohu. Obyč. je tam ve třídě 5 – 7 dětí, pí uč se jim opravdu věnuje, kdyby na sebe vyplazovaly jazyk nebo dělaly jiné podobné věci, T. by mi to na 100% znechuceně hlásil. K žalování (to je další moje můra) má velké sklony (hlásí i tatínkovy „prohřešky“ typu nedal mi napít, nedal léky...). On právě tyto „vzdorovité“ reakce už měl – odstavení (přestal hezky zacházet s plyšákama, dost na tom lpím...), vždy po větší nemoci, v jejímž průběhu byl na mě naprosto fixovaný – jakoby mu ta závislost byla nepříjemná se a potřeboval se zase odpoutat. Teď byl také nemocný, ale jen 2 dny teplota, nic děsnýho, ale co já vim, třeba měl hrozný sny...
Navíc – on nemá jinak s žádnými úkony problém, zuby si čistí rád (jasně, musím to připomínat, ale není to žádné přemlouvání), sprchuje se i otužuje nadšeně, obléká si adekvátní oděv bez problému... (pravda, slipy někdy místo čepice). Jediné, s čím ho otravuju, jsou domácí sandálky (kvůli ortoped. vložkám), ale spíš mu to musím připomínat, neprotestuje, jen ho to prostě zdržuje v rychlopřesunu po bytě, takže se někdy zjeví bos...

Jinak situace pokračuje stále stejně, v otázce jsem použila „smutný“, takže teď, když se snažím mu pomoct a nějaké formulace mu nabídnout, řekne, že je smutnej, že si dneska např. vůbec nehrál (blbost...). Zatím jsem to vždy ustála. Dnes jsem přišla z práce, on obědval s babičkou, povídali jsme si, jak se kdo měl atd., najednou na mě začal dělat ksichty, pak vystrkovat zadek, málem spadl ze židle. Rozhodně to nebyla reakce na diskuzi. Nechápu to – ale jasně mě provokoval. Řekla jsem mu – naučil ses nějaký nový obličej? Hm, pěkný... (Já vim, ironie je špatná, dost mě tím překvapil, byla jsem vycucnutá, nepřipravená...) Pak jsem pokrčila rameny a dále nereagovala. T. řekl: to jsou hnusný obličeje, jak to, že se ti to líbí? Prostě očekával, že mu začnu vysvětlovat, že to je takový a makový, že mě vytočí. Málem začal brečet. Odvedla jsem řeč jinam... Teď večer opět podivný chování, začal tak jakoby hekat (jako takový zvuk uražení se), tátovi řekl s pitvořením „dobrou noc“. Pak jsme si povídali, já mu vyprávěla o svém dětství, o mojí plyšové ovečce Béčince, jak mi pomáhalo, že ji mám, atd., že jsem taky někdy byla naštvaná, ani jsem třeba nevěděla proč, prostě takovej divnej pocit, tak jsem Béčince něco vyprávěla, někdy jsem si malovala... Už končim... Promiň... Já si myslím, že má prostě v sobě nějaký nepříjemný pocit z toho, že se musel naučit být ve školce. A neví, co s ním... Občas na něj prostě skočí a on ho chce poslat dál, za cenu konfliktu s mámou...

K tomu zraňování – napsala jsi to krásně. On je (snad stále je...) prostě tak chytrý, citlivý a hodný, že jsem si zvykla brát ho jako „dospělého“ – všechno beru vážně... Velká chyba... A to s tou asertivitou – to je vážně skvěle napsáno – to se bude moooc hodit, až na něj budou mít lidi řeči. To je ale na jinou diskuzi – dá se to naučit? Já tohle neumím vůbec, a to myslím nemám se sebevědomím problém – rozhodí mě i pí prodavačka s nesmyslnými poznámkami k tomu, že platím tisícovkou ...

Ohledně izolace – to je děsná metoda, to je jasný, navíc to zavání urážením a to je konec...

A přesvědčování – omlouvám se, špatně jsem to napsala, prostě se mi vše zatím podařilo vysvětlit tak, že kývnul, např. s odběrem krve tenkrát nepočítal, když jsem se ho ale zeptala, zda s tím souhlasí, že to dr potřebuje, aby zjistila, co mu je atd. prostě pravda – souhlasit (a to bylo cca 2 měs. po kapačkách! On je prostě úžasnej... Pardon...)

V současné chvíli se obávám toho, že pokud se mi nepodaří rozklíčovat (a dovést k tomu pak i Tomíka) příčinu, časem se na to něco nabalí a už to nepůjde...

Tak zatím moc díky za čtení mých šílených litanií a hlavně za tu obsáhlou reakci; oslovila jsem jednu bývalou kolegyni psycholožku, tak třeba přestanu otravovat...
23. říj 2012 v 00:43  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik Teď jsem si uvědomila, že to oslovení psycholožky může vypadat jako nevděk "Tvé poradně"... Snad to tak nebereš! Neslibuji si od toho mnoho, ale další (tuším že mírně NERABR) názor třeba osvětlí jiné skulinky. Zatím ještě jednou díky.
Snad jsi Ty i miminko ok...
23. říj 2012 v 01:48  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@jenovefa Já si to všechno přečetla a chtěla jsem napsat hned, ale nevěděla jsem to napsat bez tvého hodnocení, tak jsem obdivovala @blandik jak ti s citem odpověděla, zaměřila se na řešení. Ale když teď píšeš, žebys chtěla slyšet i jiný uhel pohledu tak napíšu jak to vidíím:

Píšeš, že uplatňuješ Rabr, máš tím ale jenom na mysli to že na něj mluvíš klidný hlasem. Vypsala jsem ti z textu to, co mě bouchlo do očí- všechno samé Já, Já, a dítě je nevolník , ten co musí poslouchat co já říkám Rabr tónem:slight_smile:)
Podívej:
"pro mě snesitelnou hranici,se mi nelíbí, Ať se chová normálně, budeme číst dle mé volby, mi může pomoct uklidit stůl, sama jsem mu nabídla novou knížku, nechutná scéna.takhle nechci, abys se mnou mluvi, že tohle mu nedovolim, že takle se chovat nebude , Vždy jsem ho přesvědčila, Když říká nesmysly, Nesnesu úšklebky, drzosti... "

Je mu asi těsno ve své kůži (napovídá i exzém) nemůže při tobě dýchat (astma) necítí se svobodný, ale potlačuje svoje pocity, protože tobě se jeho pocity nelíbí a on svoji maminku miluje a udělá vše aby byl její milý chlapeček. Chce se osamostatnit, dělat věci svým způsobem, protože to potřebuje pro svůj zdravý vývoj a od tebe dostává jenom návrhy co má kdy dělat, víc svobody mu je třeba dát.a toho respektu! Je potřeba ukázat mu , že i když kňourá a neplní tvoje požadavky, tak ho máš ráda.
Lekla jsem se , jak si psala, že i krev dá a nebrečí! To už je tak zlomený, že potlačí i bolest, jenom aby se mamince zavděčil s chováním? To se ti líbí?mně ne.

Proč je blbé že je jednináček? jedináčci můžou být citlivý a vnímavý k druhých, nerostou z nich automaticky fracci.Mě přijde, že v podvědomí se nějak obvníňuješ za to, že máš jedináčka a že se liší vzhledem od většiny dětí.Prostě tvoje pocity přenášíš na něj a zkus přečíst ještě nějakou knížku o citlivé výchově.

Psala jsem tak, jaký byl můj pocit z tvého příspěvku, ne z Tebe! Chtěla bych tě i podpořit, uznat iTebe, ale to umí zas Blandík :slight_smile: napasala jsem proto, že jsi chtěla slyšet Nerabr názor , jestli si to myslela takhle.
Ale stejně ti držím palce, moc, výchova je těžká a když si už myslíme, že nám to jde, pak se to všechno zřítí a musíme začít z jiné strany a nanovo. A tak ti posílám sílu na dálku, sílu na změnu, teď. Pa
23. říj 2012 v 05:32  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
Ahoj holky,
RABR a podobné "styly" až tak moc doma nepraktikujeme, jedem to spíš tak nějak podle citu (a nezastírám, že občas bouchnou saze a jakýkoliv respekt jde stranou), ale teď jsem se setkala s něčím, co si podle mě respektující přístup úplně žádá...
Týká se to mé starší dcery Elly (4 roky) a školky - chodí do 2.třídy, vloni chodila do soukromé, letos přešla do státní; přešel s ní i chlapeček Tomášek...v té soukromé školce si spolu až tak moc nehráli, ale teď ten přechod byl pro ně oba vcelku stres a změna, takže si v tom všem podle mě byli oporou a dle mého se z nich stali kamarádi, chodíme společně ze školky, oni si spolu povídají, i ve školce si dle dcery hrají (vždy, když se zeptám, s kým si hrála, odpoví že s Tomáškem)...No a dnes s Ellinky vypadlo, že když si chtěla s Tomáškem hrát, tak jí řekl. "Nelez za mnou, nechci si s tebou hrát, nekamarádím s tebou." Byl jsem z toho paf a upřímně nějak jsem si nebyla jistá, co na to říct...Řekla jsem jí, že když jí tohle Tomášek (nebo kdokoliv jiný) řekne, tak to neznamená, že s ní nechce kamarádit, ale jen že třeba nemá náladu a chce si hrát s někým jiným, a že mu má říct, že to nevadí, že si můžou hrát za chvíli nebo jindy, a že si má jít Ellinka hrát s někým jiným. Ale zároveň jsem jí řekla, že jí se určitě nelíbí, když jí to takle Tomášek řekl, takže když si s ní bude chtít někdo hrát a ona nebude chtít, tak je lepší, když řekne, že teď si chce hrát sama (nebo s někým jiným), ale že za chvilku za ní přijde a budou si hrát spolu..prostě aby neříkala "nechci s tebou kamarádit", ale aby to řekla jinak...No ale co budu povídat, zapotila jsem se u toho teda fakt dost...Jak byste postupovaly vy ? Chtěla bych, aby věděla, že to nevadí, že si s ní ten dotyčný zrovna v tu chvíli nechce hrát, ale aby zároveň uměla reagovat "přiměřeně", když ona bude ta, se kterou si bude chtít někdo hrát...
A ještě jedna věc - jdeme za školky, děti mají malé pytlíčky gumových medvídků, Tomášek to celé snědl a papírek zahodil na zem...a Ellinka hlásí: "Tomášek zahodil papírek na zem." Kamarádka Ellču okřikla, že žaluje, a Tomáškovi přikázala, ať ten papírek zvedne...ten mezitím zvedla Ellinka a podala mu ho...A teď co - přece je správné, že na to dcerka upozornila, ale na druhou stranu nechci, aby takhle na někoho žalovala...Tak jsem jí pak, když už jsme byly samy, řekla, že je hezký, že si všímá, když někdo udělá nepořádek, ale že když se jí něco nelíbí, tak má jít za tím děťátkem a říct to přímo jemu...Je to špatně ? Nechci, aby měla Ellča nálepku žalobníčka, ona je taková pořádná a všechno chce tak nějak organizovat, ale bojím se, aby to jí to nepřinášelo víc škody než užitku....
Asi to píšu dost zmateně, ono se to celkem špatně popisuje, ale tak snad ten základ té myšlenky je pochopitelný...

Ty jo, proč k těm dětem nedostane člověk i návod ????

Díky !
23. říj 2012 ve 12:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sarihy ahoj, jen reakce na žalování. To nebylo žalování, ale konstatování stavu. Něco jako "auto je modré". Aspoň já to tak chápu :wink: A i kdyby - měla pravdu :grinning: Já žalování neřeším. Děti se tím učí, co je správné. Žalování přichází až později. A co týká té situace, tak jsi to, dle mě, vyřešila dobře. Akorát bych se jí víc zastala a vyjádřila lítost, že jí to řekl. Snad jí to nebude říkat moc často, pak tohle nebude stačit :sweat_smile:
23. říj 2012 v 15:51  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@sarihy Mně by asi spíš vadilo to, že kamarádka moje dítě okřikuje za žalování, když její chlapeček udělá "chybu". A souhlasím s tím, že v tomhle věku děti spíš konstatují, že je něco proti "pravidlům". na která jsou zvyklá. Asi jako když děti ví, že mají chodit po chodníku, přecházet na přechodu nebo mít helmu, když jedou na kole, a okamžitě se ozvou, když dospělí to pravidlo nedodržují (náš prcek ještě nemá dva, moc nemluví, ale když jede někdo kolem nás na kole bez helmy, okamžitě si ukazuje na hlavu a dělá tytyty). Dcerku bych pochválila, že tam ten obal nenechala povalovat, a dál bych to asi taky neřešila.
23. říj 2012 v 16:11  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
@verbalinka @sova33 Děkuji za komentář ! Máte pravdu, ona prostě jen řekla nahlas to, co si myslela, žádný úmysl za tím nebyl, prostě jen ví, že se tohle nedělá, tak to jen dala najevo. Děkuji ! Já to bohužel hned před tou kamarádkou neokomentovala, jen jsem Ellču zavolala, šly jsme pak samy (ten chlapeček je takovej hodně divokej, takže jsem i rdši, že nešli s námi) a po cestě jsme si o tom povídaly. Příště to musím říct nahlas hned. Děkuji.

@verbalinka A k tomu druhému, já jí řekla, že by se to takhle říkat nemělo, a spíš jsem to otočila tak, že když jí se to nelíbí, že jí tohle někdo říká, tak že určitě bude už vědět, že ona nic takového říkat nemá, že to má říct jinak. Já právě mám strach, že kdybych maličko toho Tomáška pomlouvala (jako ne doslova, spíš v tom smyslu, že tohle by říkat neměl, že to není hezké), tak by mu to Ellča pak někdy řekla (jako že maminka říkala..)...ona je taková hodně upovídaná a všechno v dobrém poví, tak aby se to pak nějak neobrátilo proti ní. Je to takové ošemetné...Každopádně moc děkuji. Pokud by mi to řekla ještě jednou, tak bych to asi řekla té kamarádce, že se mi to nelíbí, že Ellinka je z toho špatná....Ach jo, to jsou situace toto...
23. říj 2012 v 17:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lynks Když jsem před 1.2.2011 (dole na stránce) psala svůj příspěvek do tohoto tématu, byla jsem si jistá sebou, synem, jeho tátou... Nyní jsem tu jistotu začala ztrácet, proto jsem přišla s důvěrou pro radu. Začala jsem cítit, že se něco děje a mně se Tomík ztrácí. Nejdříve jsem chtěla psát @blandik do IP, protože věřím její zkušenosti a citu. Také jsem si myslela, že podobnou situaci zažije i někdo jiný, takže její rady a práci si nesmím syslit pro sebe. Byla jsem si vědoma toho, jak strašně je těžké konflikt popsat, všechno je tak subjektivnía pokud jde o děti, hrozně emoční... I dle odpovědi blandik je vidět, jak jsem si někdy neporozuměly...
Tvá reakce, ze které lze usuzovat na téměř psychickou i fyzickou (ekzém, astma) újmu mého syna, byla pořádnou fackou.

Add « Píšeš, že uplatňuješ Rabr, máš tím ale jenom na mysli to že na něj mluvíš klidný hlasem » - mluvím na syna hlasem, který je upřímný, někdy se k jeho zmírnění nutím, ale ve velké přetvářce žít neumím. Ale není k tomu z 99,9% žádný důvod. Ostatně o klidném hlasu jsem asi mluvila při popisu té vyhrocené situace. Nemá smysl zde psát, jak respekt uplatňuji, jen chci zmínit toto: to, že něco nenapíšu / opomenu napsat (třeba to nepovažuji za podstatné a nechci se zase tak moc vykecávat), neznamená to, že to nedělám.

Add « všechno samé Já, Já, a dítě je nevolník » opravdu to tak není a myslím, že jsem pár podstatných věcí napsala (kojení přes 2 roky, klidné odstavení, společné spaní, ve školce max. 2,5 hodiny + známé prostředí, já na telefonu; že kývnul na odběr krve – on má svou vůli, není zlomený, kdyby řekl, že ne, nebudu ho přemlouvat, objednám se nás jindy, aby s tím dopředu počítal – tehdy jsem mu totiž řekla, že je to jen kontrola, ví o možnosti volby, protože tu situaci zažívá stále – výběr činnosti, scénáře např. odchodu, jídlo, pití, je toho spousta, o čem rozhoduje ; ohledně nemocí mi prostě důvěřuje, nikdy jsem ho nenechala samotného, nebudu tu popisovat jednotlivé hospitalizace..., nikdy nedělám nic přes odpor – např. ohledně léků – takový hylak – řekneme spolu brrr, to je hnusný, ale dá se to vydržet..., vždycky společně najdeme zůsob, jak věci vyřešit, i když to někdy zabere dost času...) A bolest vůbec nepotlačuje, máme prostě štěstí na šikovný sestřičky ! Jinak brečí úplně normálně...

Ohledně psychosomatických příčin nemocí nejsem úplně mimo – ale to, že se vedle mě dusí (astma)... O příčinách i např. alergií je toho napsáno dost zajímavého, dobré zdroje jsou i ve francouzštině, ale takhle kategoricky to napsat je podle mě dost kruté. Mmch ekzém 7 měsíců téměř nená, jen promašťuju...

Asi unavuju s tou obhajobou sebe sama, vím, že dělám chyby, snažím se je řešit. Vytržené z kontextu např. mé návrhy, co může udělat místo toho, aby říkal « promiň » ale vypadají, že jsem fakt nemocná....

Add jedináček – mít sourozence je podle mě lepší než ho nemít. Ale já se fakt neobviňuju, já bych další dítě totiž strašně chtěla... A z toho, že je zrzavý (je krásně zrzavej, mmch !!!) « neobviňuju » nikoho, jsem zrzka a manžel taky (zrzci se mi prostě líběj), to by bylo dooost divný, kdyby Tomík nebyl. To není žádný handicap, ale je to odlišnost, se kterou se prostě člověk musí srovnat.

Ocenila bych - když už jsi mi věnovala tolik času, kdybys napsala nějakou konkrétní radu, jak by ses aktuálně zachovala Ty. To samozřejmě můžeš napsat jen za předpokladu, že mi věříš, že nejsem tyran. Já nyní uplatňuji "netlačit na pilu", nechávám si obličeje a úšklebky líbit a doufám, že to odejde, jak přišlo.
Ohledně literatury mám také mezery, kromě RaBR a Konceptu kontinua (pak ještě asi 3 o strachu, rivalitě, ale nic moc, už je to dýl) jsem nic nečetla. Zítra mi přijde (snad) Naomi Aldort (Vychováváme děti...)

Zatím díky a přeju Ti, abys Ty žádný takový překvapivý zvrat nezažila a také se nemusela bránit zraňujícím obviněním.
23. říj 2012 v 18:10  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
@jenovefa no vidíš, teď mám zase názor, jak jsi rozumná a umíš ze sebou pracovat, no, prostě slova napsaná se dají vysvětlit uplně jinak i tak ,jak to na každého nasedne, na jeho vlastní problémy. Taky jsi to asi psala, když jsi byla smutná a nevěděla si rady, tak mi to tak vyznělo divně. Hele, já se taky snažím co nejvíc učit se životem o sobě a ty asi taky. Ale upozornila jsem, že to byli moje pocity na ten článek ne na tebe, páč tě neznám ,ani víc situací ze tvého života.
To víš, že já zažívám pořád zlomy, však nejsem dokonalá. A mám nálady :slight_smile: A konkrétní radu vymyslím taky, věřím, že nejsi tyran :slight_smile:
Jinak Naomi mi hodně vyhovovala, to bylo dobré čtení, snad se ti bude líbit. Já tobě a všem mámám držím v duchu palce a přeji si aby jsme každá co nejvíc chápala svoje děti.
23. říj 2012 v 19:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sarihy baf :wink:
I jsem měla problém tu diskusi najít:slight_smile:.
Za prvé - řeším s Petrem to samé. Má kámoše, nemá kámoše, proč už se mnou neka, já s ním nebudu ka.....Já jsem petrovi řekla, že je něco jiného se kamarádit, to že je nadlouho, že to je jako láska, máš někoho rád nebo nemáš, třeba jako bráchu, mámu. A i kamarád že si nemusí s tebou hrát, když zrovna nechce, a přesto je to kámoš. Prostě jsem to riskla a řekla tak, jak to je. Otázka je, jestli v tom věku dítě pochopí, ale myslím, že nám to klaplo, protže petr hlásil, že si s ním marek dneska nehrál, ale na zejtra mají v plánu hrát si na policajty a marek bude šéf :grinning: :grinning: :grinning:. Zkus to, oddělit to - kamarádi versusu společně strávený čas ve školce při hraní, že to nemusí souviset. Že kamarád je někdo, koho máš rád, kdo má rád tebe, a je jedno, jestli si zrivna spolu hrajete.
K tomu žalování, oznamování, jsem pro, to je podle mě v pohodě, když to řekne přímo tomu dítěti, upozorní ho na to, že je něco špatně....žalování je, když sleduje svůj vlastní prospěch a jde nahlásit, aby bylo pochváleno, že někdo jiný něco vyvedl....
23. říj 2012 ve 22:43  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@berenika39 Děkuji ! To je dobrý vysvětlení. Já se to Ellince snažila podat tak, že když jí tohle někdo řekne, že to neznamená, že s ní nekamarádí, jen že si s ní teď nechce hrát...ale že to nevadí, že si má hrát s někým jiným, a že si třeba budou hrát později, nebo zítra...Právě jsem hledala ta slova, abych neřekla nic vyloženě proti tomu Tomáškovi (i když se to úplně nabízelo a já měla co dělat, abych se udržela), chtěla jsem jí prostě spíš říct, že to tak vlastně nebylo myšleno, že to Tomášek bral jen jako vyjádření pro tu chvíli...a že to přece nevadí, že si přece nemusí hrát pořád jen s ním, že tam má i jiné kamarády...A zároveň jsem chtěla, aby si v hlavince srovnala, že když jí se nelíbí, že tohle někdo říká, tak aby to neřikala ona ostatním....Píšu jak tatar, už mi to nemyslí...Je to těžký - aby člověk nepoužil něco, co by to dítě pak řeklo ve školce ve smyslu "maminka říkala, že...." - což bychom vlastně byli u toho žalování..Ona totiž Ellinka je taková čistá duše, ona všechno hned vypráví, vše hlásí...ne se špatným úmyslem, ale prostě potřebuje všechno všem sdělit...

No budu se muset ještě hodně učit...

Každopádně moc díky za komentář !!
23. říj 2012 ve 22:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sarihy já vím přesně, o čem píšeš. děti jsou většinou takový čistý duše, bez předsudků, mluví,jednají tak, jak je to napadá, nepřemýšlejí o důsledcích, důvodech, nic....řeknou všechno jak to je. ale současně i všechno berou dogmaticky, jednoznačně, nehledají moc souvislosti. takže - nechce si hrát, znamená - nekamarádí, upozorním na nějaký nešvar - pak jedině s dobrým úmyslem....já se vždycky snažím ( a je to fuška) přemýšlet tak, jako petr.....koukat na to jeho očima.
a ber to tak, že každá zkušenost je dobrá - i ta ne úplně dobrá, tím vším se učí, takže když to někdy není úplně ok, nic se neděje. já taky rabr nedržím nějak ortodoxně, prostě jsem si z toho vzala to, co mi přišlo praktické a chytré, ale počítám s tím, že mimo rodinu se petr setká i s jiným přístupem. hlavní je, aby měl vlastní názor:slight_smile:
23. říj 2012 ve 22:59  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
kámoši ..... nekámoši, to je aktuální téma, ženy mé dítě teď ve školce prožívá svou první velkou lásku :sweat_smile: až na to, že ona je předškolačka, takže na něj není až tak zvědavá, takže vlastně první velkou tragickou lásku? :sweat_smile:
v posteli mi tak smutně povídá, maminko, nechtěla mi dát ve školce ruku :sweat_smile:
a já jsem v pasti :sweat_smile:
23. říj 2012 ve 23:07  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@berenika39 Já si právě myslim, že to Ellču musela strašně zaskočit,a radši si ani nepředstavuju, jak jí v tu chvíli bylo...kdyby tohle řekl někdo mě, asi bych taky koukala jak puk a bylo by mi to líto...Tak jsem se snažila to trošičku zmírnit a právě jí to podat tak, že to spíš bylo myšleno jen pro tu chvíli, že si s ní nechtěl hrát...No uvidím, jak se to bude vyvíjet dál Je fakt, že ten Tomášek je takovej zvláštní, mně ne moc sympatický, špatně mluví, je hodně divoký...ale to samozřejmě dceři neříkám, ani náznakem...takže jako na jednu stranu mně by ani nevadilo, kdyby se spolu nebavili a nehráli si, ale vím, že Ellča je taková stydlivá a nemá ráda změny, takže pro ní by to byla asi rána, kdyby si s ní opravud přestal úplně hrát...No budu to sondovat a uvidím, jak se situace vyvine...Každopádně jí nechci k ničemu navádět, je jasný, že to není naposled, kdy se s něčím takovým setká, ale jako matce je mi jí líto, a chtěla bych to vyřešit nějak správně...Možná to moc řeším...A taky by mě zajímalo, jestli proběhla i nějaká diskuze od maminky Tomáška...ale asi spíš ne, tam se to moc neřeší....No uvidíme...Už se k tomu nebudu vracet a počkám, jestli mi k tomu Ellča ještě něco řekne..

Děkuju moc !!! Já určitě zase přijdu s prosíkem...
23. říj 2012 ve 23:10  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@sarihy jinak petr jednoho kamaráda taky už vyměnil, právě proto, že mu pořád říkal: já už s tebou neka, nech mě bejt....takže si právě myslím, že oni potřebují udělat tu zkušenost, aby vůbec pochopily, jak to chodí. takových situací bude ještě moc a moc, a když jich 8 z 10 vyřešíme elegantně a bez ztráty kytičky, myslím, že jsme za vodou :grinning:
Kdyby se to nějak s tím kámošem vrhalo špatným směrem, jako vypadalo to že, ji nechce :wink: :wink: :wink: , zbytečně bych nepitvala to, že ji nechce, nerozebírala ten neúspěch, ale snažila se hned zavčas nabídnout, jak to řešit, kdo ve třídě je taky fajn, kdo je hodný, s kým sedí u stolu, s kým si povídá, navést jí na někoho nového, prostě klasika - žádné ne, ale ANO, už na tebe čeká nový kamrád/ka...
23. říj 2012 ve 23:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
@berenika39 Jojo, to jsem jí právě říkala, že tam má přece i Kristýnku, tak že si může přece hrát s ní...Jako ona to Ellča naštěstí tohle všechno jen konstatovala, nebylo z toho špatná a smutná, to spíš já jí chtěla nějak podpořit a vysvětlit...Já vím, takových situací ještě bude, ale víš jak - je to přece moje malilinkaté miminečko, kterému nesmí nikdo zkřížit ani vlásek...
Ono ty situace jsou asi fakt normální, já už si to nepamatuju....holt se s tím budou muset poprat...s naší pomocí... :slight_smile:
23. říj 2012 ve 23:24  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Ahoj, prosím o radu. Poslední dobou se u maliny setkávám s tvrdohlavým lpěním na určitých detailech, kdy ale nejde o její potřeby, nýbrž o potřeby moje :wink: Například mi občas přesně určuje, kde mám sedět (nebo jestli si vůbec smím sednout :grinning: ) a tak, beru to většinou jako srandu a chápu, že v tomhle věku je to normální, tak to většinou přejdu, aby byl klid. Neděje moc často, jen když má špatnou náladu. Ale jsou situace, které se opakují a kdy už to je pro mě dost nepříjemné. Nejčastěji je to s brýlemi. Zhoršil se mi trochu zrak, bez brýlí normálně zvládám, ale mám pak unavené oči, takže je teď nosím častěji (ne pořád), není to ale nic nového, pamatuje si mě s nimi odjakživa.. Čočky mi začaly vadit a příští rok asi půjdu na laser a bude pokoj, ale o to nejde, jde o tu reakci teď, malá je -hlavně venku- schopna spustit kvůli tomu, že si je nasadím, opravdový řev :frowning2: Nějak cítím, že není na místě ji v tomhle podporovat, ale jsem z toho dost smutná, protože dochází k úplně zbytečným situacím. Ale já chci taky vidět očima :slight_smile: Ona je jinak dost empatická, milá, citlivá, až bych řekla soucitná.. není to žádný "tyran", který chce přizpůsobovat svět a lidi kolem sebe.. to ne, ale má prostě přemrštěné reakce na obyčejné věci, které dělám já, jako bych jí narušovala nějakou zajetou představu, jak to má být, chce mě mít v tu chvíli přesně "nějakou".. a já jí nemůžu vysvětlit, že jde o blbost, že na tom nezáleží - jí na tom záleží. V zimě asi zmrznu, protže mi nedovolí vzít si čepici.. :slight_smile: Nebo myslíte, že takové prvky chování jsou divné? Mají to všechny děti? Znám jen takové to typické "tohle jen maminka, tohle jen tatínek", ale jak se vypořádat s tímhle? Chci moc, když požaduju respekt i z druhé strany? Zvlášť když vím, že to dokáže?
24. říj 2012 ve 14:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
@apollo11 sama to píšeš, pro ní je to momentálně životně důležité, protože se asi učí "rozhodovat", hledá, jakou váhu má její slovo, jestli to jako funguje, když ona něco "řekne". Není to divné a myslím si, že si tím obdobím projdou všechny děti. Jako skoro vždycky - není to žádná výchovná chyba ani anomálie, orpavdu ne a přejde to. zatím bych to monžá zkusila tak, že než dojde k "inkriminované" situaci -máš to už dost vychytané, kdy se to stává - vzala bych jí na ruku, sedla bych si k ní a z očí do čí, v klidu, jí řekla, co ted bude - že abyste si mohli číst, musíš si vzít brýle, jako si to nechat od ní odsouhlasit. Myslím, že ona zatím nedovede sama zvládnout ten svůj "chtíč", tak bych jí pomohla, s nějakým vysvětlením, proč to tak musí být. Neboj, přejde to, nic divného za tím nehledej.
24. říj 2012 v 15:06  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@berenika39 ono to právě trvá už dlouho, jen se to stupňuje. Chápu, co ona tím potřebuje získat (svůj "hlas"), ale vysvětlování nezabírá - Dorotka ví, proč to tak je a na co jsou, vysvětlování má až až :sweat_smile: Spíš mám pocit, že některé situace potřebuje znovu a znovu vyvolat, jakoby se znovu poměřit.. přitom ví, že pro ni v důsledku je šumák, jestli mám nebo nemám brejle (co se týče jejího pohodlí). Někdy pochybuji o sobě, zda to celé pojímám dobře a nedělám chybu, že vše moc vysvětluji, někdy je lepší věci postavit jako hotovou věc.. ale rozumím, že děti to vidí jinak..

Přijde mi (teď obecně), že čím víc jí vycházím vstříc, tím je to zapeklitější. A vycházím maximálně. Asi neumím najít tu protiváhu. Vytváření pravidel je tak strašně těžké. Uvolňuju je až moc často a mrzí mě, že když už se na něčem vzájemně shodnem, stejně to leckdy nefunguje.. shoda není koncem, ale začátkem pokoušení :wink: Přitom hromada věcí je úžasná, mám každý den radost z našeho vztahu, i když má silné mamánkovské období, ale to má furt.. zkrátka nemám jistotu, že to dělám dobře a nebude z ní místo respektujícího člověka rozmazlený rozmarný, líný tvor.. no, musím tomu věřit. Víra je někdy lepší cesta než jistota :wink:

A děkuju, tvoje komentáře jsou tak uklidňující, že člověk vždycky rychle pochopí, že všechny tyto dílčí "problémy" jsou pomíjivé :dizzy_face:
24. říj 2012 ve 22:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
@apollo11 děkuju, tak přesně jsem chtěla, aby to vyznělo.
už jsem si toho tady všimla od víc maminek, že pochybovaly, nebyly si jisté, měly období, kdy by nejraději.... :cry: :cry: :cry: a potom, časem, se dočkaly zpětné vazby. ono je strašně složité to období, kdy člověk jen dává, a nedostává. protože dítě je ještě neschopné se vymáčknout :wink: :wink: :wink: . a mám , resp. měla jsem to stejně. taky jsem si říkala - nebylo by lepší zařvat, ted to bude tak a tak, protože jsem řekla.....(netvrdím, že jsem nikdy nehýkala :stuck_out_tongue_closed_eyes: :stuck_out_tongue_closed_eyes: :stuck_out_tongue_closed_eyes: )...jenže všechno, co do té malé hlavičky nahustíš ted, bez nároku na odezvu, tak se tam uloží. akorát si mamči myslí, že je to zbytečné. ne. není. musela bys vidět, spíš slyšet, jak petr reaguje, diskutuje, ted teprve mi to začíná vracet :wink: :wink: :wink: . vydrž.
upřímně - kdybys ted zapochybovala o svém přístupu, a změnila ho - myslíš, že by výsledek byl jiný? určtiě ne.
24. říj 2012 ve 22:41  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
@berenika39 No určitě ho nezměním, je to ve mně jak v koze :grinning: ale to pochybování o sobě asi taky :slight_smile:
24. říj 2012 ve 22:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek