Jsem na dně. Skoro 3letý syn je nezvladatelný
Už si fakt nevím rady.Malému budou za pár dnů 3 roky a má nastoupit do školky jenže on je nezvladatelný. Když něco nechce tak to dělat nebude, nechce se nic učit jak vytáhnu knížku zavírá jí a říká mě ticho,říkám mu venku třeba to je auto on dělá že neslyší a neodpoví, nebo naschvál řekne něco jiného. Prostě nespolupracuje. Od mala ho učíme říkanky a jako menší v pohodě opakoval ted nic. Dnes jsme byly u doktorky v čekárně se chytl lavice a nešlo sním hnout tak že tříletá prohlídka nic máme přijít jindy. Už jsem na dně nevím jak na něj. Bojim se že ho ze školky vrátí pač nebude spolupracovat. Venku zlobí a neposlouchá,utíká,vzteká se. Zkouším na něj po dobrém i občas dostane na zadek ale tomu se směje. Omlouvám se vim nejsem dokonalá máma ale co mám dělat když on prostě nechce spolupracovat ☹
Podle popisu se mi stejně jako v předchozích komentářích nezdá, že by byl nezvladatelný, ten problém může tkvět ve faktu, že se jej snažíte zvládnout až příliš, no a co, že chce běhat nahý, moje děti to dělají také, tak udělám soutěž z toho, kdo se rychleji obleče, jestli já nebo dcera, také to nemám jednoduché, starší je nedoslýchavá, měli jsme i podezření na autismus, při záchvatech vzteku si ubližovala, někdy to dělá i teď, fígl tkví v tom, jak pozitivně motivovat, nesnažit se cíleně usměrňovat, ale vést nenápadně a hrou, myslet pozitivně, nehledat problém tam, kde není, může dělat naschvály, protože ho to baví, protože se nudí, má málo pozornosti, důvodů je spousta, cílem je nenechat se vyvést z míry. V práci jsem měla ve školce holčičku s ADHD, pracovala jsem i s autistkou, s každým dítětem se dá vyjít, jen je důležité hledat cestu a nevzdávat se, od cizích lidí to zní jednoduše, vím, také jsem měla chvíle, kdy jsem si říkala, že to není možné, abych měla doma takového spratka, ale pak si uvědomím, že ta chyba není v ní, je to dítě, dítě se silnou osobností, které potřebuje parťáka a jistotu, které reaguje impulzivně ve stresu, ve strachu, pod tlakem, ale když uvidí klid a naději ve vás, najde ji i sám, dítě funguje negativně protože to tak cítí, vidí, zkuste si prostě jen hrát, dát mu čas, pocit jistoty a opory, dávejte vybrat, zkuste například, "chci si číst, pomůžeš mi prosím vybrat knížku, která by se mi mohla líbit?, když řekne že ne, v klidu pokračujte, "to je škoda, doufala jsem, že mi s tím pomůžeš, nepamatuji si, která pohádka je nejlepší" atd. ve chvíli, kdy se dítě chytí, bude se cítit potřebné, je to pro něj důležitější než prázdná slova pochvaly, protože samo pocítí hrdost, že s něčím pomůže a že si vážíte jeho názoru, zatím se mi takovým způsobem povedlo docílit zájmu u všech dětí, kde nestačilo říci "pojďme si číst/zazpívat/naučit se oblékat, držím palce a přeji hodně sil a trpělivosti 🙂.
@misisule Souhlas a palec nahoru! Až na jednu věc, a tou je vléct dítě při vztekání někam pryč! Proč si má, v tak rannném věku, řešit emoce samo...? Tzn."když budu vzteklý, mám jít jinam a uklidnit se, neb mámu to oběžuje". Já nechala děti chvíli se vyvztekat, klidně válet se po podlaze...a jakmille jsem vycítila chvíli, tak jsem řekla:Dobrý? Tak už se nezlob, ani na mě, ani na sebe, budeme zase kamarádi a pojď ke mně"-okamžitě ke mně vždycky pílili a tulili a bylo dobře. Přijde mi to férovější, než trest samotky
@teriszek Řekla bych že to všechno dělá jen protože vidí že vás to zlobí... Má období kterému já říkám "peklo" a dělá všechno tak jak vy nechcete..... Našemu tvrdohlavci je dva a čtvrt a vždycky sem tohle období prostě přečkala, případně si ho nevšímala. Když nechce jíst tak prostě nejí (jídlo samozřejmě nenahrazuju sladkostma, prostě za chvíli dojdu znova a ono to překvapivě jde), když si nechce semnou číst tak ho nechám ať si hraje jak chce. Učit ho básničky? ne když on nechce, to prostě nejde...... když venku nechce jít za ruku, nebo utíká? jdeme okamžitě domů..... Po nějaké době nastává období klidu a malý sám chodí s knížkou, sám chce abych mu říkala básničky a zkouší je říkat semnou (výsledky nulové ale trénuje pusu) ........
Nastavte si hranice za které dítě nepustíte ale jinak tohle běsné období jen přečkejte 😉 Nemučte se tím že by ste dělala něco špatně.... Do školky jde asi až za půl roku ne? Tak s "trénováním" počkejte až bude hezčí počasí, to bude lépe spolupracovat 😉
Naše děti jsou zrcadla nás samotných. A z tvých reakcí na něj, co popisuješ, se chová stejně jako ty. Zkus se nad tím zamyslet. Změníš svůj přístup k němu, znění on ten svůj. Děti se učí reagovat na situace podle nás. A my se pak divíme...?
@teriszek z popisu mi to přijde vcelku normální, období vzdoru.... může být i v tomhle věku ještě, důležité je, aby si to sedlo tak do 4 let (nám kdysi říkala psycholožka)
neučila bych ho něco za každou cenu 😉
děti jsou velmi chytré a učí se i jinak než že se jim něco ukáže a oni to opakují... učí se podvědomě, někdy velmi rychle a často ve skocích, když to ni potřebují a chtějí, když tam pro ně prostě vyvstane ta potřeba 😉
doporučuji vřele knížku Respektovat a být respektován 😉
a je pravda to co píše @mischamish... děti ve vzdoru (ale i v jiném období a pak taky hodně v pubertě) se budou "zasekávat" pokud jim nedáte dostatek prostoru a respektu....
potřebuje přiměřený prostor k tomu, aby se mohl vyjádřit - např. dát vybrat ze dvou ze tří variant (tzn. vybrat to co je pro vás přijatelné... a nezahlcovat příliš velkým množstvím možností nebo nenechávat úplně viset ve vzduchu, ono totální volnost je pro ně zase zmatek 😉
prostě nastavit mantinely, ale v rámci nich mu dát nějakou svobodu
děti se často chovají "divně" nebo jsou vzteklé, protože bojují o to, aby mohli aspoň trochu rozhodovat o svém životě 😉
Také si myslím, že jde o období vzdoru. Mám syna o rok mladšího a právě to u nás začíná. Musíš to brát tak, že dítě má potřebu vymezit se, jednat samo za sebe a cítit, že může samo o sobě rozhodovat. Proto když ho chci třeba obléknout, osvědčilo se mi dát mu rovnou 5 triček, ať si jedno z nich vybere. Když potřebuju, aby se najedl, sám si vybírá lžičku, s jakou bude jíst. Když potřebuju, aby šel domů, zacinkám klíčema, jestli si odemkne sám. Když potřebuju, aby se mě držel venku za ruku, řeknu, že se bojím a potřebuju, aby mě ochránil - může se přetrhnout. Prostě se snažím, aby si připadal, jako že je důležitý a rozhoduje o všem. S tím, že za nitky přitom tahám samozřejmě já. Tolik ke vzdoru... Ale s tím násilným učením bych to třeba vůbec nehrotila. Neřídila bych se žádnými příručkami ani tím, co umí ostatní děti. Řídila bych se konkrétně tím svým dítětem - co ho baví, co má rádo a co na něj platí.
@teriszek jinak že člověk něco vytáhne jako takového strašáka (např. odnesení hraček jiným dětem nebo domácí práce za trest apod., tzn. ve skutečnosti nesmyslné volby, které děti nic neučí 😉 taky jsem párkrát udělala 😝 ), tak se velmi často stane, že dítě zareaguje opačně než my očekáváme...
děti mají jiné myšlení, nezatížené.... my jsme byli nacpáni do krabiček školou velmi často a vidíme věci jen z jednoho úhlu...
je potřeba z toho trochu vystoupit....
zamyslet se nad tím co sama máte a nemáte ráda...
já třeba prostor a obejmutí.... tak jsem se oběma dětem musela naučit tohle dát, i když z pohledu mě jako zaseklého dospělého se chovali tak, že mě to vytáčelo....
pokud nás něco vytáčí hodně, tak to znamená, že tam nemáme něco vyřešeného 😉
@mrazulkav Ale jó, jasně...taky záleží, jak je ten človíček "starej" a vyzrálej, já si to hned aplikovala na našeho 20m. a tam to nejšťastnější nebude 😉 Starší haranty 😀 jsem taky kolikrát odvlekla od oběda, řka, že až nebudou hysterčit, ať přijdou...-stejně jsem za nima za chvíli šla a promluvila si s nima...nedalo mi to, bylo mi jich líto, že si vlastně neuměj poradit se svou momentálně silnou emocí a já je vyhánim.. ale jsou různé situace a nikoho nechci hanět za výchovné odsuny 😉 🙂
@majkoz Rozumím vašemu pohledu, ale ne vždy se jedná o vyhnání kvůli projevům emocí. Vztek je v pořádku a já za to dítě v žádném případě netrestám a ani nemůžu říct, že by mě to obtěžovalo a proto musí jít pryč. Většinou tohle ale trvá jen chvíli a pak to konkrétně u nás přejde do vytlačeného řevu pro získání mé pozornosti případně o docílení svého. To já na něm velmi dobře rozpoznám a tady až pomůže, když dám najevo, že tudy cesta nevede. Pokud s tímhle nezačne, tak se nic nekoná, neposílám ho hned pryč, ale spíše po delší době, kdy už to dělá naschvál. Ve většině případů stačí chvíli počkat, ale pokud je to opravdu zásek a řev, tak se nám toto osvědčilo. U nás to funguje a myslím, že to tak vyhovuje oběma, dnes už syn sám odejde a zavře si demonstrativně dveře a pak se přijde usmířit. 🙂
@misisule Náš tvrdohlavec odchází sám.... Když mu řeknu že něco dělat nesmí, nebo že musí dělat něco co on nechce, tak sklopí hlavu a odejde k sobě do pokoje. Do minuty se vrací a jde se "domluvit".
Když chytne vzteka, nebo se moc rozdivočí a já ho okřiknu, tak s řevem odbíhá opět k době do pokoje. Chvíli brečí a brblá a opět přichází si situaci "vyříkat" (obejmeme se, většinou uklidíme průšvih a jdeme dělat něco lepšího).... Já to nezavedla, on to začal praktikovat sám, ale je pravda že teď už ho tam umím poslat, když překračuje meze a dostává se do otáček.
u nás to bývalo tak, že dcerka by se ode mě ani v tom vzteku nehla (poslat ji pryč i kdyby laskavým způsobem způsobilo to že byla úplně bez sebe, takže to jsem zkusila jen asi dvakrát)....
osvědčilo se mi každopádně, i když dítě křičí třeba, i že mě nemá rádo nebo odejde a bouchne dveřmi (to dělají teď, když jsou větší občas), tak nechat otevřené dveře do místnosti, ve které jsem já....
a když pomine ten jejich největší vztek, ale ještě o tom nejsou připraveni mluvit, tak nadhodím něco jako "kdyby jsi něco potřeboval/, tak jsem tady"....
někdy nahodím i "máš vztek, že?"... a pak se většinou rozmluví
samozřejmě klíč je, aby se to do té situace nedostalo, jenže někdy to není tak jednoduché - přijdou ze školky, ze školy s nějakou náladou a já mám hlavu někde úplně jinde a hned to nerozpoznám....
Já taky posílám dcerku do pokoje, když už se to začne gradovat a domluva nefunguje. Dělám to ze dvou důvodů - její chování je neakceptovatelné a já se začínám taky nasírat a cítím, že brzy bouchnu.
Zatím pokaždé, když jsem se doopravdy vytočila to nedopadlo dobře. Buď jsem na dceru začala ječet anebo jsem jí dokonce i plácla a ani jedno z toho nesnáším a vždy se potom cítím úplně hnusně a tak doopravdy to nijak nefunguje - nikdy z toho není nic dobrého pro ani jednu z nás.
Takže pro nás odchod do pokoje je preventivka něčeho horšího.
Taky nám pomáhá věta: začínám mít vztek ... To občas malou uklidní. A ona sama mi začala říkat, že začíná mít vztek.
Nikdo není dokonalý. Neexistuje dokonalá matka a taky ne dokonalé dítě. Naopak jsem ráda, že dcera se dokáže prosadit a říct i svůj názor a není to uťáplý chudák, který akorát chodí jako hodinky.
A ohledně oblečení - jednoho mrazivého dne jsem ji nechala jít ven bez venkovního oblečení - mrzla celé 2 vteřiny než mi sama řekla, že chce svetr, bundu a čepici. A už se to neopakovalo.
@teriszek ::Už si fakt nevím rady.Malému budou za pár dnů 3 roky a má nastoupit do školky jenže on je nezvladatelný. ::
Neřeš to. Mnoho dětí se ve školce chová úplně jinak než doma. V kolektivu se děti většinou změní. Také, učitelky děti většinou zvládnout umí, věř tomu, že si s ním poradí. Moje máma je učitelkou v MŠ a ještě nikdy mi neříkala o žádném nezvladatelném dítěti ... A to už učí 30 let.
::Když něco nechce tak to dělat nebude, nechce se nic učit jak vytáhnu knížku zavírá jí a říká mě ticho,říkám mu venku třeba to je auto on dělá že neslyší a neodpoví, nebo naschvál řekne něco jiného. ::
V tom ho naprosto chápu. Myslím si, že od něj hodně očekáváš. Vždyť jsou mu teprve 3 roky! V tomto věku fakt dítě do učení nelze nutit. Všechno se musí dělat formou hry a dítě to musí bavit. Tak to prostě je. Dcerku knížky bavily, ale že bychom nějak nacvičovaly básníčky? Ani náhodou. Ve škole stráví spoustu času, teď je čas si užít dětství a hry. Když ho tak baví auta, tak mu zkus koupit knížku o autech - třeba z toho něco bude. Ale jinak si nemyslím, že od vás bude kdokoli očekávat znalost písniček nebo říkánek ...
::Prostě nespolupracuje. Od mala ho učíme říkanky a jako menší v pohodě opakoval ted nic. Dnes jsme byly u doktorky v čekárně se chytl lavice a nešlo sním hnout tak že tříletá prohlídka nic máme přijít jindy.::
A zkusila ses ho zeptat proč nechce jít na prohlídku? Třeba měl strach? Připravilas ho na to, že jdete na prohlídku? Já dcerce říkám několik dnů dopředu, že někam jdem a co tam budeme dělat. Většinou se začne těšit a potom se nemůže ani dočkat. Pokud se u doktorky stane něco, co jí bolí nebo z čeho má strach, tak jí to poté vysvětlím, pobavíme se o tom a tak ...Hodně nám taky pomáhá, že třeba za včeličku dostane dcerka od doktorky nějakou nálepku a tak ...když nemá doktorka, tak to mám dopředu koupené já.
::Už jsem na dně nevím jak na něj. Bojim se že ho ze školky vrátí pač nebude spolupracovat. Venku zlobí a neposlouchá,utíká,vzteká se.::
Utíkaní vydím jako jediný opravdový problem z toho, cos tu napsala. Taky to se nám to párkrát stalo a to jsem dcerce vysvětlovala, že je to nebezpečné, že se jí může něco stát - vysvětlovala jsem jí, že ji může přejet auto, že může někam spadnout a já jí nebudu moci pomoct, atp. Snažila jsem se jí ukázat, že jsem z toho smutná a mám strach a ne, že jsem z toho vzteklá - to na ní funguje daleko líp. Taky jsem jí párkrát řekla, že pokud bude utíkat, tak s ní přestanu chodit ven a to taky zafungovalo. Tady je třeba být hodně důsledná.
::Zkouším na něj po dobrém i občas dostane na zadek ale tomu se směje. Omlouvám se vim nejsem dokonalá máma ale co mám dělat když on prostě nechce spolupracovat.::
Bojíš se a stresuješ se něčím, co se ještě nestalo a pravděpodobně se ani nestane. Učitelky jsou zvyklé na nespolupracující děti a ten tvůj kluk nezní jako krajní případ. Snaž se uklidnit - je možné, že ten stres z tebe malý vycítil a to situaci rozhodně nepomůže. Nikdo není dokonalý. Myslím si, že toho očekáváš trošku moc jak od něj, tak od sebe sama. Ale to je pochopitelné - taky taková občas jsem a nejlepším řešením je se uklidnit.
Nečetla jsem ostatní příspěvky, ale přijde mi to jako klasické období vzdoru. A taky se asi potřebuje vyrovnat s tím, že půjde do školky a nebude pořád s maminkou, proto třeba i víc bojkotuje.
Myslím, že až ve školce uvidí ostatní děti, tak se bude chovat úplně jinak, bude se jim snažit se vyrovnat. Nemusí to tak být, ale já bych řekla, že to bude zase všechno v pořádku. 🙂
@medved09 jenže spousta lékařů není schopna rozpoznat vůbec nic, do doby, dokud se s tím nesetkají - vlastní zkušenost, takže bych ty doktory příliš nevyzdvihovala
Máme 2 roky a 10 měsíců a hrozně se umí vztekat i kvůli úplné prkotině a nebo nevím proč. Je teda neuvěřitelně trvdohlavý (a to doslova🙂 ). Jeho řev je slyšet i na míle daleko. Poslední půl rok je ten vztek trochu méně intezivní, ale dřív měl záchvaty vteku, při kterých až zvracel nebo bil hlavou o zem (máme doma dlažbu) a ten záchvat trval třeba i dvacet minut - nepomáhalo nic - pak vyčerpáním usnul, kde se zrovna válel. Přiznám se, že občas ruply nervy i mě a dostala jsem hysterák, i když jsem normálně hroznej kliďas a málokdo uvěří, že se vůbec umím rozčílit 🙂. Musela jsem odcházet z místnosti. Teď zrovna náhodou jsem narazila na tenhle článek:
http://www.zbynekmlcoch.cz/informace/vztahy/vyc...
Prý je to normální, ale já mám pocit, že jsem se svým vzteklounkem v okolí jediná. Od dvou let chodí do soukromé školky, kde se mu líbí, ale vzteká se tam jediný. Nemá rád vytržení z činnosti, která ho baví: teď už nebudeme pouštět pohádku, protože musíš jít spát (vztek, že nechce, i když je hrozně unavený), teď si musíš přestat hrát, bude se obědvat (vztek, že nechce, i když má hroznej hlad). Kdybych mu ale ustupovala, tak nevzládneme nic. Prostě když nechce a vteká se, že si třeba nechce čistit zuby, tak ho prostě popadnu násilím a vyčistím mu je. Kdyby se vztekal v čekárně, že nechce k doktorce, tak by měl taky smůlu. Prostě bych ho tam dotáhla násilím. Ale je fakt, že to chce docela sílu, kopat s sebou umí pěkně. Ráno se vzteká, že se nechce oblíkat, tak ho prostě nějak násilím oblíknu. Chce to ale zachovat chladnou hlavu a nerozčilovat se, jen prostě neustoupit a hodně vysvětlovat. Teď už se třeba po chvilce uklidní a po vzteku ani památky, naopak je pak přísavnej a milej a je rád, že danná činnost proběhla. Ale lepší se to a je s ním čím dál lepší spolupráce. Hlavu vzhůru, držím pěsti, ať to brzo přejde.
zkus s nim promluvit jak s dospelym a zeptat se ho co mu vadi, co ho prave nazlobilo a pod... uvidis, jak je chytry a jak ti odpovi... opravdu to funguje... zkus projevit soucit, ze ho chapes, ze s emu neco nelibi... a zeptej seco mas udelat.. a on ti to rekne... hodne stesti preji...nam to pomohlo... nekde v nejake knizce jsme to vycetla a zkusila a fungovalo to 🙂
@nolanie ptesne jak zu psala
@tinka2013 jednat s nim jak s dospelym....domlouvat se,dopredu rikat co jak bude. Za chvilku pujdeme vycistit zoubky a pujdeme spat. Chce se divat na pohadku? Ok jednu se jeste podivas ( dve ) ale pak uz to vypneme. A prijit a vzit ho od pohadky a nechat at ji vypne sam s tim ze zitra si zase pusti a podiva se. Jinak musi citit ze ho mate rada - pusinkovat,objimat,chodit s nim spat (pockat nez usne)....a je dobre cistit si zuby s nim,jakoze najednou. Dat mu kartacek,pastu a sobe to same...na dvou letech a deseti mesicich je dobre cistit mu zuby vy jako matka (vim to od sve kamaradky zubarky)...klidne pokud se boji chvili at cisti on vam a vy pak jemu....je dobre aby se vas zastal tatinek ditete - v klidu....pokud to tedy jde....
Jinak opravdu je dulezite jednat narovinu,nelhat,poprosit,podekovat,hodne kontaktu - hladit po hlave,pusinkovat,divat se na pohadky spolu,stavet,nechat ho pomahat v kuchyni atd atd...ono nadobi uklid atd pocka....a sama vim ze se me nekdy detem nechce nechat je pomahat,ale pak si vzdy reknu ale proc ne,vzdyt vyrostou.....a kam vlastne specham.....a pak je to nakonec fajn a jeste od nich slysim jak me miluji atd atd...
Nebojte to polevi....
souhlasím s názorem že to není vina dítěte ale výchovy. dítě se nerodí zlobivé, neposlušné apod. to z něho dělá přístup a výchova okolí. asi to někoho z vás pobouří že to píšu takto zpříma ale je to tak. chybu bych viděla v matce a jejím přístupu a výchově. dítě v ní nevidí autoritu.
@teriszek moje má skoro čtyři a neumí jedinou básničku, bud v klidu 🙂 Mě to teda vůbec netrápí, zase umí jiné věci a tvůj syn určitě taky. Hlavně nesrovnávat!!! Tím se trápí nejen rodiče ale i děti. My zase poslední mesíc nevylezem ven bez dramatu při oblékaní, to mi nervy tečou...
@eimmy a vite, ze existuje treba neco jako asperger? to jenom k tomu vašemu striktnímu "dítě se nerodí zlobivé". No - některé děti se skutečně rodí "zlobivé" - třeba s lehkou poruchou autistického spektra. Neříkám že je to zrovna tento případ. Ale ta vaše striktnost mě vytáčí, protože, ve vší úctě, víte ve skutečnosti o situaci ostatních matek a jejich dětí velký kulový.
@eimmy souhlas..akorat jsem nazoru ze dite musi vedet ze rodice to mysli dobre a do jiste miry autorita ale ne tak ze se bude bat rict svuj nazor.....proste s laskou je vest ale nenechat s sebou cvicit .....dat hranice,ale i pruzne aby vedelo ze se da vzdy domluvit a zaroven ze jsou dulezite veci natolik ze skrze ne proste vlak nejede....tzv. Jsem presvedcena ze kazda mama dela co nejlip mysli i jak umi pro svoje dite. Ono je dost tezke kdyz treba sama vyrustala v necem co nebylo vporadku...strasne tezko kdyz clovek toto nepocitil - lasku a zaroven klidne zachazeni a pochopeni....atd tak dost tezko se z podobneho vzorce vymanuje i kdyz by chtel sebevic.....
@odula Neřekla nám nic víc, předala mi ho a řekla jen že není připravený do kolektivu a šla za ostatními deseti dětmi. Snad mi vrátí zbytek penízků. Vím, že je divoký a neposlouchá, snažíme se s ním pracovat. Potřebuje pozorost, kterou mu nemůžeme dát na 100%, protože má devíti měsíční sestřičku. Na pohádku se zvládne dívat i sám, ale se skládáním a stavěním stavebnic to bez nás moc dlouho nevydrží. A když je s dětmi tak je jak neřízená střela. ☹
@teriszek Ahoj, dle mě není chyba v dítěti, ale v tobě, konkrétně v tvém přístupu a pohledu na něj. S některými dětmi je to náročnější, ale říct, že je nezvladatelný...(i s dětmi s mentálním postižením lze pracovat, jen musíš svůj přístup přizpůsobit individuálně dítěti) natož když máš chytré, zdravé dítě. Období vzdoru dá zabrat, taky jsme si tím prošli a opakovaně procházíme...tady bych ti poradila důslednost, nenech se vytočit, utni jeho chování dokud jsi ještě v klidu. Musíš mít dané hranice, které pak musíš dodržovat. Musíš je mít vůči dítěti i vůči sobě. Jsou věci, které si dítě k tobě prostě nesmí dovolit. Pokud jsou děti ke svým rodičům agresivní, často to souvisí s tím, že si rodiče sami sebe neváží a tohle chování jim (i nechtěně a nevědomky) dovolí.
Třeba oblékání, je normální když to dítěti řekneš desetkrát a ono tě ignoruje, je normální, že se sekne a nechce se vůbec obléct, ale u nás už není přípustné, aby běhalo neoblečené, tudíž pokud to nejde po dobrém a dítě nespolupracuje, tak ho obleču i na sílu a dál si může dělat co chce-vztekat se, nebo si hrát, já si tím kazit náladu nebudu. Pokud se ti směje, když mu dáš na zadek, můžeš vymyslet i jiný trest, to, co mu vadí, třeba vzít nějakou hračku a dát druhý den...s tím že ho dopředu varuješ. Když řekneš, že něco uděláš, tak to pak udělej a nepolevuj. Pokud se trestu směje, je to špatně, pokud zuří, vzteká se, brečí, má to smysl. Tohle vede zprvu k šílené histerii a vzteku, ale časem to to dítě pochopí a začne tě více respektovat, jen nemůžeš hledat způsob, kterým by to bylo hned, dítě se hned zklidnilo a začalo poslouchat. Chápu, že je to na veřejnosti nepříjemné, ale aspoň doma zaujmi asertivitu a nech ho vyvztekat, nemá cenu na něj v tu chvíli ani mluvit, vysvětlování - až když se uklidní. U nás na vztek zabíralo ho poslat do pokoje (ze začátku nechtěl a vracel se, dokud se vztekal, tak jsem ho vracela zpět do pokoje i desetkrát-dveře jen přivřela, aby mohl přijít...když se uklidnil, přivítala jsem ho s úsměvem a pokud to bylo nutné, dali jsme o tom řeč...dnes už jde do pokoje sám když ho chytne vztek, práskne za sebou dveřmi, chviličku řve, uklidní se a přijde-je to jeho způsob jak ty nahromaděné pocity vyventilovat). Neber to jako něco špatného, vztekání se je důležité.
Můžu tě ujistit, že ve školce bude jako milius, je to cizí prostředí, cízí lidi, další děti a pro učitele to není nic zvláštního, oni si s ním poradí. Tam je to úplně něco jiného, děti mají spoustu podnětů, aktivity, sami navzájem se vychovávají, uvidíš, že spousta věcí se tam zlepší až to uvidí u ostatních 🙂.
A co se učení týče, tak na něj netlač, vykašli se na to, co dělají a umí ostatní. Vypozoruj co baví tvé dítě a v tom ho podporuj. Syn mé kamarádky uměl velmi brzy skládat puzzle, malovat, čtení knížek hltal, uměl poznávat písmenka ve dvou letech (třeba M jako máma), básničky, písničky... a můj syn stejně starý nic z toho, ten nejraději běhal, skákal, šplhal, sedavé aktivity ho nebavily. Nejraději si vezme něco do ruky a hraje si na autobus, běhá tam a zpět a občas zastaví, že je zastávka...jak se rozmluvil, tak začal mít zájem o autobusy, vlaky atd. tak jsme si o tom mohli povídat, pak ho začaly bavit číslovánky v televizi a dnes ve třech letech se zajímá o čísla a počítá. Kreslit a vybarvovat neumí vůbec, básničky umí tak tři a ty se naučil ve školce, se mnou se tím nechce otravovat, když můžeme stavět vláčkodráhu nebo cvičit-to ho baví. Nechej na něm o co se bude jako první zajímat, nevnucuj mu knížky, obrázky a básničky, to časem přijde taky a samo 🙂.