Křičíte doma na děti? Je to v pořádku?

Jecim 🤣🤣

Zakladatelka to napsala dobre “děti jsou hlučné,rodice křičí” 😛.Ono to spolu souvisí 😉.
Kazdy ma nejaky temperament a ten ovlivňuje situaci.
Na svých dětech uplne vidim sebe sama a nemuzu po nich chtit,aby byly klidne pecky 😎.
Na druhou stranu se snažím.. (Ja narozdil od zakladatelka jen!) třikrát reknu informaci klidne,kdyz to nefunguje,tak začnu řvát a nemam vubec žádné výčitky a zaroven vidim i nejaky výsledek 😉.

Moje velmi častá domácí věta je: ,, To mám zase řvát ,, ?!🤣🤣
Takže ano, občas mi to ujede. Ale myslím, že ne nějak extrémně . Jsem taky jen člověk 🤷 😁

A oni poslechnou, když zařveš? To je super 😀 Já když zařvu, tak mě stejně neposlechnou. Asi proto, že řvu dost často 😀

Perfektně mě vystihuje toto

Tady si ráda počtu.
Souhlasím s tím, že to úplně v pohodě nemusí být, není to ideální. Ale: kdo a co jde ideální? Nic a nikdo není dokonalé, ani já ne. Hodně záleží na dynamice rodiny, na temperamentu dítěte a nastavení maminky. Některá z principu neřeší nic, některá každý prd. Některé dítě funguje na "nevýchovu", někdo nefunguje vůbec.
Každé jaro mě nejvíc uklidňuje jít naší ulicí. Okna otevřená a pro mě je opravdu uklidňující slyšet, že v tom nejsem sama.

@izz76 u nás je to s těmi dětmi po sobě tak, že jsme se dohodli na tom, že oba jsme teď nastavení na mód děti. Až děti odrostou chci mít možnost věnovat se práci a posouvat se v ní, vzdělávat se v aktuálních trendech. Nechci to dělat tak, že se všemu věnuji částečně, že hodím děti do školky/školy a běžím na 2 roky do práce. Doma zmatek, v práci mazec, sotva si to sedne zas mateřská a opět kolotoč mimino + děti + domácnost a pak opět práce, chaos, plácáme se v tom. Takže teď muž čistě vydělává, já pečuju. Až půjdu do práce, manžel ví, že se to bude muset celé změnit, s tím je v pohodě, ale taky to nechce řešit chvíli tak a chvíli tak. 🙂 Navíc z pohledu o hodně staršího sourozence, celé dětství mě hrozně štvalo, že nás omezuje mladší. Vše se automaticky přizpůsobí nejmladšímu členovi a já to nesnášela. Takhle můžou dělat podobné věci a není to na úkor nikoho. Nebo teda na úkor těch unavených rodičů no. 🙃

@dominika963852 taky jsou naše oblíbené otázky proč na vás musím pořád křičet? Nebylo by lepší to dělat bez toho? 😂
@87pavlina docela jo, i když takové zabavení pohádek nebo tabletu je efektivnější než řvaní. 🤭 Ale zas čas na válendo u tabletu je u nás omezený, takže i výhružky jsou časově omezené. Mimo pohádkový čas se křičí... 😃

@journals ten obrázek jsem si tenkrát taky ukládala do mobilu. 😁 Já se vždycky tetelím blahem, když někde vidím dělat scény cizí děti. Vždycky si říkám, že je fajn, že to zrovna v tu chvíli není naše a že v tom nejsme sami. 😃

Já někdy řvu. A mrzí mě to. Dnes jsem zrovna řvala po delší době. A je mi líto, že proto, že neumím ovládnout svoje emoce, to odnese řevem moje dítě. Po cca dvaceti minutách jsem k oběma přišla a řekla jsem jim, že se omlouvám, že jsem byla tak nepříjemná. A že toho ma mě dneska bylo moc, měla jsem špatně rozložený čas a potom mě už rozčílilo, že si každá “hodinu” vybírala, jaké si vybere tenisky, zatímco já spěchám! Tak jsem je vyřvala, že jiný děti mají jedny boty a jsou rády a ať si koukaj vzít urychleně boty než se fakt nase*ru 🙈 No, to byl fakt úlet … takže jsem se jim chtěla fakt omluvit za tu formu a vysvětlit jim to. Starší (4r) mě naprosto odrovnala, když mi na to řekla: To se někdy stává, mami. 😱 Objaly jsme se. A bylo to nakonec hezký. Takže takto to bylo třeba dnes u nás …výjimečná situace.

Mam tři děti. Když na kluky (9,5let) mluvím klidným hlasem aby něco udělali a nevnímají ani po třetí, zařvu a zvedají se a dělají.. když má dceru (2,5 let)mluvím klidným hlasem aby pro něco šla nebo podala, jde a udělá to hned. Kluci takoví nebyli jak je dcera a prostě jim to trvá a já jsem nervák takže ano řcu po nich, někdy hodne, nebiju je..

Jo kricim, máme 3 děti, ono stačí aby byly zabrane do hry a nevnímají, natož když se pak prekrikuji přes druhého. Většinou teda stačí zakricet třeba HEJ, na upoutání pozornosti :D

Rvu, protoze me jinak ani nevnima..

Vylozene nervu, zvysim hlas, ale kamaradky rikaji, ze rvu😀, ale je to tim, ze jsem opravdu hlasita osoba. To holky poznaji, ze je fakt zle. U nas funguje pravidlo tri a pak nastava peklo, ldy muz zavira okna na ulici.😀

Já spíš hodně zvyšuji hlas, když holt nevnímají. Řvu spíš venku, kdy je moje nejčastější věta "na stranu!". Jezdíme často na něčem (koloběžky, kola...) a oni se zapomenou a jsou uprostřed (cesty pro pěší a kola, ne silnice samozřejmě), přičemž je něco může sejmout. Syn (3) to pořád nevnímá, dcera měla v jeho věku větší půd sebezáchovy. On je častěji takový tvrdohlavý a když si něco nevyzkouší, tak mi pomalu ani nevěří (třeba že když najede do díry, tak spadne).
Je zajímavé, ale nepamatuji si, že by na mě někdy rodiče křičeli a to si pamatuji skoro všechno od 3 let věku. Vynadali to jo, to jsem se cítila hrozně, ale vysloveně řev asi nikdy. Máma obecně nemá ráda hluk (já taky ne) a táta byl spíš na to mluvení. Já byla celkem nenáročné dítě.

@daasqua tak jizda na kole s malymi detmi je vubec adrenalin😅. Jezdila jsem jeden rok se skolkovejma (6 a 4 roky) asi kilak pres male mesto ze skolky na krouzek, vsichni na kolech, jinak bychom nestihali. Po silnicich, pze chodniky tu byly jen nekde, a kdyz, tak uzke.

A to víš že jo, když je potřeba důrazně zařvu😉

Snažím se nekřičet. Nejvic kricim, když jsem sama ve stresu a potřebuju něco dodělat a oni neposlechnou, to mě stačí trochu a zakricim. Jinak se spíš snažím řešit dohodou, ale vždycky to nejde.

Mam 8 leteho syna a teď 7 týdenní mimco… myslím si ze na staršího syna vyloženě nekricim, ale občas když po něm něco chci a řeknu to 3x normálním tónem tak pak už holt zvednu hlas a zabere to 🙈 není to ale moc často potřeba, spis u věci do kterých se mu nechce (dělat úkoly, chystat si věci do školy, uklidit po sobě nádobí a další otravne věci 🤦‍♀️🤨) furt mu to radši řeknu důrazněji než mu ustupovat (jak to velmi často vidim ve svém okolí, rodiče něco 2x zopakuji a pak aby byl klid tak to raději udělají sami😒)

Řvu a to různě intenzivně. Naposledy před hodinou jak nepříčetná fúrie. Šli po sobě pěstmi do hlavy. To je věc, kdy řvu a mám, co dělat, abych jim nevrazila. Od malička slyší, že se nebije a rozhodně ne do hlavy a pak nastane špatný den pro všechny. Jinak zařvu na upoutání pozornosti, ono kravál od jednoho a třech hrajících si dětí v jedné místnosti je znát. Není to, že hned křičím, je to o tom postupném tlakováním páry, které způsobuje moje i jejich únava, hlad či jiný diskomfort. A teď opětovné zkoušení hranic, kdy se starší snaží ignorovat moje požadavky. Naštěstí funguje i vydírání. Neposlechnete nedostanete pohádku, sladkost. Chcete pohádku, tak pomozte.

Bohužel mám výbušnou povahu a jsou situace, že dokud říkám několikrát v klidu, tak to děti neregistrují. V tu chvíli křičím.a na jejich otázku, co se stalo, jim řeknu, že už jim chci dát najevo, že to není OK. Už mě i někdy vyklidňují - jeden mě vytáčí, druhý přijde a obejme, zeptá se, co udělat pro to, abych nekřičela. Nebojí se, protože ví, že když mi dají chvíli, uklidním se, žádné plácání po zadku, ruce. Vím sama, že bych měla ve výbuchu brzdit, protože mám doma chlapskou přesilu, která si zas pomyslí něco o tom, co zas hrotím, vyšiluju, dokonce kočka se k nim přidává a buď se koukne, co se jako děje nebo mňoukne nech toho.

Neřvu. Když cca dvakrát do roka zvýším hlas, tak se mladší rozpláče a starší pak za mnou půl hodiny chodí a omlouvá se mi. Upřímně, je mi strašně nepříjemný, když lidi v mém okolí řvou na svoje děti. S jednou kamarádkou už se vídám jen bez dětí, protože její výchovný vyhrožování a dozorčí řev fakt nedávám.
Jinak samozřejmě občas vypěním a nadávám si pro sebe, i to je dětem strašně nepříjemný, i když se jich důvod mého naštvání vůbec netýká.
Sama jsem klidnej člověk, ale oba moji rodiče i bratr jsou cholerici, takže na dětství si pamatuju jen jako na teror plnej řevu, facek a mlácení vařekou. Je mi jasný, že naše děti zase budou mít jiný svoje traumata, ale doufám, že se nikdy nebudou chodit bát domů, protože všude jinde je jim líp, jako jsem to měla já.
Jsem ráda, že se tu jako mámy můžem navzajem podpořit, ale myslím, že by bylo fajn, se třeba spíš podpořit ve strategiích, jak neřvat, než se navzájem ubezpečovat, že řvaní je normální a bez něho to nejde. ( O fyzických trestech ani nemluvě.)

Někdy musím a už nechci tak často křičet,ale když ani na popáté neposlechnou na zadek nepomáhá,tak začnu křičet,já mám jenom nervy,ale taky mě to někdy mrzí 😟

Někdy ano, když není zbytí a neslyší na opakovanou domluvu nebo můj důrazný, lehce zvýšený hlas. A uvědomuju si, źe to není OK, ale že prostě vzhledem k situaci není jiná možnost. U nás ten, kdo víc řve, tak je manžel a ten teda zařve, když vidí, že třeba mě ignorují a mají úplně na párku. A to už teda vědí, že je zle, že to už je něco, když se do toho vkládá táta. Nicméně čím jsou starší, tím méně je nutné křičet a lze se domluvit v klidu. Kór s dcerou, ta měla šílený vztekací období, takovou první pubertu kolem 5 let. Teď je jí skoro 10 a je zlatá, ikdyž pubertální oči v sloup a takový to znechucené uuuuhm, když po ní člověk něco chce, se objevuje dost. Syn občas často jen nevnímá, je "odpojenej" ve svém AD(H)D světě, tak tam se řve víc. Navíc je to prostě kluk, víc zlobí, víc zkouší...

@evik19 Můj táta je taky cholerik, ségra taky, tak jsem právě taky vyrostla v napůl ukřičené domácnosti a nebylo mi v tom dobře. Našla jsem si chlapa, co cholerik není a vše se taky snaží prvně řešit v klidu. Ale zařvat dokáže, to jo, a tím, že to není na denním pořádku, ale jako "poslední možnost", tak děcka na to slyší, nemají z toho srandu, reagují...ikdyž samozřejmě v ideálním případě by měly reagovat, aniž rodič musí zvýšit hlas, ale výchova dětí ideální není a nejsme ani my rodiče

Křičím, no. Vím dobře, že je to moje selhání, resp že jsem neudržela nervy nebo neměla sílu na jinou, mírnou metodu, malá je živel a přesto vím, že to jde s ní po dobrém, ale musím být v klidu já samozřejmě a obrněna trpělivostí. No a ne vždycky mi to jde. Snažím se, jenže sama jsem nervák a těžko se mi ovládá. Někdy fakt musím zhluboka dýchat a počítat do 20 😅

Mě osobně křičení vadí, přijde mi to nedůstojné, chování primitiva... Byla jsem v takovém prostředí vychovávána, i můj manžel pochází z uřvané rodiny. Mě osobně se to hnusí. Podle mě je řvaní na děti důsledek nejasných instrukcí a nedostatek vysvětlujícího komentáře.
Než jsem to pochopila, také jsem křičela. Když jsem něco 5x řekla, ale nic se nedělo, pochopila jsem, že problém není v tom, že to neberou vážně, ale v tom, že nechápou, co mají brát vážně. Pokud zařvu a dítě neochotně poslechne, znamená to, že jsem použila násilí (násilí není jen fyzické) a dítě jde něco udělat pod hrozbou...

Když řvu na děti, řvou také, proč by neřvaly, když vidí, že je to normální. Nenaučí se kultivovaně komunikovat své potřeby a přání, budou si je vymáhat násilím.

Tedy ve stručnosti, neříkat jen CO mají udělat, ale i PROČ to mají dělat a to tak, aby jim to bylo jasné, ne tak, jak si myslíme, že jim to musí být jasné.

Jak já bych ráda nekřičela, samotné mi to není příjemné a je mi to i líto. Ale mám jen jedny nervy... a přijde mi, že když nezakřičím, tak mě vůbec neposlouchají :/