Nevím, jak na dceru.

@berenika39 Mám chvíli před porodem, má mladší ségru. Tu má hodne ráda a bříško mi pusinkuje, pořád říká, že se těší na miminko. Teď jsem ji mazlila před spaním a ona mi sama znovu dala pusu na břicho a pohladila ho. Když není v té negaci, je skvělá. Často jí říkám, že chápu, proč se zlobí. Snažím se její emoce reflektovat, ale také po ní chci, aby se je naučila ovládat. Jenže to ona prostě odmítá.

@emko11 Ve školce ano, doma nechce, i když si s ní lehnu. Ale když sama zjistí, že je unavená, jde se zašít a třeba si v klidu v posteli prohlíží knížku.

To těhotenství může hrát roli. U nás se situace s příchodem mimča jednoznačně zhoršila - a to i když dcera malého miluje, hraje si s ním , objímá ho...ale tluče se to v ní - má ho ráda i žárlí zároveň. Uznání emocí jí na chvilku pomůže, ale scénu to většinou nestopne...jo, má pak i takové rozporuplné požadavky pomož mi - ne, já sama, pojď sem - bež pryč - a pak už je z toho taková spirála, kdy je všechno špatně a jen křičí....

@urtica to je přesné! Chci to, nechci to. Buď tu, jdi pryč, dej mi to, nech to tam. Vše ve vteřinách za sebou. Když vyhovim první variantě, dostane vzteka, že chce tu druhou. Když jí tedy vyhovím v té druhé, nechce to. Já jdu v ten moment do vrtule.

rozumím. já bych tomu fakt dala čas. právě proto, co píšeš, je nutný tu negaci nějak eliminovat. Zapomen na ne, nastav ano. Uvidíš, to funguje, mám vyzkoušený. Ona nemá - ani náhodou - šanci ovládat svoje emoce - je to nad ní, je to víc, je to něco, co by sice možná chtěla. ale je to marný. Střídá varianty, to je přirozený, zkouší, jestli se chytne, ale je v pasti. V pasti svého věku. To dáš. Vydrž.

@berenika39 Mohu se zeptat, jak se vlastně nastavuje ono ano? Jak mám tedy reagovat třeba v případě, že se nechce obléci ke stolu (mám par zásad, přes které vlak nejede. Například, ze se stoluje kultivovaně), na prosby nereaguje a obléknout se nenechá?
Jinak moc díky za milá slova...

no prostě řekneš, že jo, že ano, že chápeš, že je nasraná (sorry), , že nechce, ale že my jíme oblečení, že my dáváme pozor u silnice, že je lepší si vzít bundu, když je kosa..prostě jen vypustit to slovo. A to stačí. Zkus. Jsem metrnice, stačí se na syna podívat hnusně a je to, hranice si vymezujem spolu a ted ve skorodvanácti to začíná být zase veselé, ale pořád to funguje ....

@berenika39 U nás teda popsaný způsob nepomáhá, ale třeba tazatelce to pomůže...dcera je sice ráda, že uznám její emoce, ale stále trvá na tom, že to bude, jak chce ona...

A nejsou ty stavy ve dnech, kdy nespi? Tak to mame totiz doma.

@berenika39 Mám pocit, že tohle u nás jede pořád dokola. Pořád se snažím vysvětlovat, motivovat, předkládat jasné argumenty, jsem i otevřená diskuzi. Někdy je to cajk, pokecáme o tom, proč je venku zima, ona si u toho v klidu vybere, co si oblékne a jde se. A někdy tohle vůbec nezabírá. Streba s tím stolováním. Ukazuji jí, že mám na sobě kalhotky, že táta má trenky a že přes to máme další vrstvy. Říkám, vidíš, i my jsme oblečení, tak se pojď také obléknout. Nechci! Ne! Chci být nahatá! A po informaci, že nahá nemůže ke stolu, spustí jekot. Nakonec se oblékne, ale zase nechce jíst. Je jak lunt, má 12,5 kila, musím na to dbát a nemůžu ji nechat bez oběda.

@urtica Většinou je to tak, jak píšeš...

To, jak jsi psala ten příklad s kaslanim, je úplně jak kdybych četla o svém synovi. Přesně "nebouchej toho psa, bolí ho to" a jeho odpověď "ne, mně se to libi". Ano, ale jeho to bolí....ne, mně líbí... a tisíc podobných reakcí na vše možné. Za necelý měsíc mu budou tři a považuji to za období vzdoru. Ač jsem sama psycholožka a snažím se s ním mluvit, vysvětlovat, pojmenovavat, jit prikladem, vcítit se do něj, tak nic nefunguje stoprocentne a proste jen cekam a doufam, ze z toho vyroste 😊.

@emko11 Je to horší, když nechodí do školky. Má teď rýmu, tak je doma. A má trochu volnější režim (není tam ta povinnost-školka). Ale ona ani v té školce neusne vždycky, takže to nedokážu vysledovat. Ale každopádně bych řekla, ze tohle chování začalo s nástupem do školky. Čili v září, to jí byly tři a čtvrt. Školku má ráda, těší se tam, paní učitelky ji chválí. Ale přijde mi, že tam chytla manýry, na které fakt nemám. Chová se k nám jako kdybychom byli s mužem nějací hejpočkej.

@verionka Také mám psychologické vzdělání, takže je jasné, že mi skutečně teče do bot, když si nevím rady. A já si fakt rady nevím... Asi je to skutečně ono v knihách popisované období vzdoru. Jen mě nikdy na fakultě nenapadlo, že to může být tak šíleně náročné. A hlavně mi přijde, že to, co jsem se v rámci teorie naučila, v praxi vůbec nefunguje, což mě štve.

Mame ted opravdu to same, ale zkousi to jen na me. Uz strasne dlouho nespi po obede, ale ted jde videt velka unava, vztekani se,.. trva to asi cca 3 mesice. Plati na ni tedy to, ze pokud bude takova, tak bude spat doma po obede. Jsou ji skoro 4 roky.

@emko11 Moc dík za postřeh. Zkusím ji po jídle zahánět do postele. Třeba se to trochu zlepší 🙂

"Asi je to skutečně ono v knihách popisované období vzdoru. Jen mě nikdy na fakultě nenapadlo, že to může být tak šíleně náročné. A hlavně mi přijde, že to, co jsem se v rámci teorie naučila, v praxi vůbec nefunguje, což mě štve." Přesně...oni ty naše děcka totiž vůbec nejednají a nereagují jako ty v knihách 😀

@urtica Absolutně ne 😀 Asi napíšu alternativní skripta 😀

Kamarádka teď je taky těhotná, má skoro 3 letého chlapečka a co ten vyvádí, to je taky něco... Buď ráda za to, že se jen vzteká, ten její k ní dokonce nečekaně přiběhne a kousne ji s celou parádou do stehna a to bych už asi vůůůbec nedala 😅 a taky se nekoušou doma, že 😂 To přejde, neboj 😉

Však neboj, za týden dva si odpočineš trochu v porodce 😉 ona trochu zkrotne, bude ráda, až maminka bude zase doma.

😀 Máme doma to samý 😀.... Záchvaty vzteku, chce to,chce ono...Všechno špatně...Jdi pryč,ale nechci tu být sám atd atd... Je to Blíženec jak dělanej. Mě pomohlo si uvědomit, že takovej je a nezměním ho, trpělivost a ještě víc trpělivosti, i když samozřejmě občas vybuchnu.Je na něm vidět, že bojuje sám se svýma emocema.. Ale manžel taky pořád zakazuje, říká NE, nesmíš a to malýho ještě víc nasere. Já na něj právě jdu přes taktiku, přes tu pozitivitu, volím spíš ten styl - ANO, chápu tě ,že to máš těžký a máš právo se zlobit ale...Opakuju neutrálním hlasem, že jeho požadavek třeba opravdu nemůžu splnit a čekám až se vyvzteká. A u mě to relativně funguje, manžel se synem neustále bojují. Teď nám hodně zabírá tu situaci otočit ve hru, smích. Třeba včera manželovi vzal ze stolu dvoukorunu a že to je jeho a zdarec. Tak jsme na něj naléhali, že je to defacto krádež, že se nedovolil a nepoprosil atd..On si mlel pořád svoje, že je to jeho a basta,vtek, řev atd atd.Penízek jsem mu vzala násilím ,já ho pak zalehla i když se vztekal a začala jsem ho lechtat.Že zloději se lechtají ještě o hodně víc než normální děti a pokud chce být ulochtanej k smrti, že ok,jeho volba 😀 A byl klid.

@queenp Hm. Je to MOJE! To tu slyším i na toaletní papír a svou podprsenku 😀 Z toho úplně kvetu 🙂 Každopádně také díky za uklidnění a nápad. Zkusím to někdy otočit v humor.

S lechtáním souhlasím, to pomáhá 😉 ale teď mě napadlo, že ho trochu krotí tresty. Třeba má rád tlapkovou patrolu, my mu navečer pouštíme a když chceme, aby uklidil svůj nepořádek, to byly scény. Podmínka byla jasná, buď uklidí a bude koukat, anebo ne a nebude koukat. Pochopil to docela rychle. Anebo po večeři dostává sušené ovoce, plátek sušeného ananasu, když ale je extra zlobivý, přijde o něj. No a poprvé to byl čurbes, scény, když nedostal plátek ananasu, podruhé už i nám vysvětloval proč ho nedostal a díky tomu se jeho scény zase o něco málo zredukovaly. Nevím, zda to je správný postup, ale na něj trochu funguje

@queenp my máme doma taky blížence 😂 ještě že jsem vodnář 😂 jinak by už asi letěl oknem 😂

@priefi Taky jsem vodnář 😂 Já letitej cholerik v sobě až teď nacházím sílu a hloubku trpělivosti, o které jsem neměla tušení...

@priefi Jo, já bohužel musím konstatovat, že od snahy o dialog jsem se taky dopracovala k "uděláš" - "dostaneš", "neuděláš - nedostaneš"...ale ani to nefunguje vždycky a taky nějak bojuju s tím, že mi to nepřipadá úplné košér...dceru pak už absolutně nezajímá proč má něco dělat či nedělat , ale jen to zda budou či nebudou sladkosti (trest).

A k těm horoskopům - já jsem Blíženec a jako dítě jsem tohle tedy určitě nedělala 😀...a dcera je Ryba, takže by prý měla být být hodné, jemné a tiché dítě...mno...🙂

Máme to doma úplně stejné 🙂 takový reakce bývají hlavně když je unavená nebo má hlad/žízeň. A ta emoce ji ovládne, neumí si s ní ještě poradit. Pomáhá, když jí nechám s tou emocí a jsem u ní, nebo když se vykřičí, no ale já jsem jak papiňák, zvláště když se bojím, že vzbudí ségru. Někdy si říkám, že je problém ve mě, že já neumím zvládat emoce, tak co můžu chtít po té mé skoro čtyřleté.

Mám stejný problém. Až na to, že dceři bude deset. Všichni pořád říkali, že z toho vyroste. Nevyrostla. Jakmile jí něco vytkneme nebo nechceme dovolit, je zle. Začne svůj kolotoč, že Dominik (starší bratr) může všechno a že je to náš miláček a konci, že ostatní rodiče takový nejsou a že nás nemá ráda. Když jí něco hned nejde, je úplně nepříčetná. Přitom ve škole si ji jen chválí. I v okolí mi nikdo nechce věřit, jak se dokáže chovat. Navíc je strašně závistivá. Ať vysvětluji horem dolem, tak ona neposlouchá 🙄. Myslím, že pubertu nepřežiju.

Mam 2 dcery. Mladší má právě 4 roky.... Obě jsou povahové úplně jiné.... Ale obě si podobným chováním prochází. Se starší už je to lepší. Myslím, že se snažím mít děti slušně výchovane, ale sebevědomé, o spoustě věcí mohou rozhodovat- respektuji jejich přání (samozřejmě v určitých mezích).... Líbí se mi zásady "nevychovy" a mnoha dalších "moderních teorii". A teď má rada..... Začni se chovat víc jako máma a min jako kamarádka. Podle mě tvoje dítě v životě potřebuje autoritu, která ji pevné stanoví určitě hranice. Nemyslim, že ji máš mlátit, nebo z ní udělat nemysliciho vojáka. Ale nastavit pevné hranice a ty dodržovat. Vždy a všude. Bude ji to chvíli trvat, bude se chvíli vztekat, ale rychle to pochopí. Máš zdravé a inteligentní dítě, je v období, kdy si hledá svou pozici v hierarchii rodiny, zkouší co si může dovolit a kam může zajít. Je jen na vás, co jí teď dovolíte a jak ji nastavíte vzorec chování do budoucna. V Americe lidé dětem dovolí prakticky všechno (ber to prosím jako zobecnění a příklad) ty děti nemají hranice, pořád jsou úžasné a nejlepší.... A pak se diví, že vezmou zbraň a vystrili skolu- protože jim něco nedovolili, zakázali, omezili jejich "svobodu"..... Ukaž dceři ty správné hranice, ukaž ji to, že v životě jsou kamarádi, ale i autority a že se jich nemusí bát, ale musí je respektovat..... Buď matka dospělá osoba. Dcera je malá, mozek se vyvíjí a ona nedokáže emoce ovládat, to je normální.... Ale proč by je měla ovládat, když v momentě, kdy řekne promiň je všechno smazané a zapomenuté? Takovýchto scén jsme zažili milion.... Zkoušela jsem milion přístupu od vysvětlování, přes plácnutí, láskyplné obětí a mazlení.... Až jsem došla k tomu, že aby si zasloužili můj respekt, tak musí respektovat i ony mě. Když uděláji scénu (a udělají 😀) tak se prostě zlobím, nemazlim se s nimi, zeknu, že se zlobím a nechci si s nima hrát. A myslím si, že to je to, co oni chápou, mrzí je to a snaží se díky tomu pochopit proč to chci a také to respektovat.