Poslušné dítě. Jak to vnímáte vy?

Vyrostla jsem v prostředí, kde se nediskutovalo, ale rozkazovalo. Drž hubu, protože jsem to řekla. Neptej se. Nerýpej. A dnes mám pocit, že přesně tohle se jen převléklo do moderní verze a prodává se to jako správná výchova. Stačí se podívat kolem sebe. Dítě se ozve, něco nechce, něco mu nesedí – a hned je problém. Hned se řeší, že neposlouchá, že si dovoluje, že má být ticho. A když ztichne, všichni si oddechnou. Hotovo. Vychované.

Jenže já vidím něco jiného. Vidím dítě, které se naučilo, že jeho hlas je na obtíž. Že otázky jsou drzé. Že když cítí vztek nebo nesouhlas, má to spolknout. A tohle mě štve nejvíc. Protože si namlouváme, že ho učíme disciplíně, ale ve skutečnosti ho učíme potlačovat sám sebe. Učíme ho, že klid dospělých je důležitější než jeho prožívání. Že je lepší být potichu než být sám sebou.

A pak se za pár let budeme divit, proč máme mladé lidi, kteří se bojí ozvat, kteří se neumí postavit sami za sebe, kteří raději ustoupí, jen aby nebyl konflikt. Ale hlavně, že byli poslušní. Já se na tohle odmítám dívat jako na cíl výchovy. Protože jestli je úspěch to, že dítě přestane klást odpor, tak jsme to celé pochopili sakramentsky špatně. A hned je mi líp. 😀