Rodina nerespektuje mou výchovu bez fyzických trestů
Dobrý večer maminky,
potřebuju si vyslechnout nezaujaté názory rodičů, kteří vychovávají své děti bez fyzických trestů.
Mám velký problém se svým okolím, které nerespektuje mou východu. Mám dvě děti, syna čerstvě čtyřletého (do školky půjde v září) a dcerku 21 měsíců.
Oba jsou celkem temperamentní, živé a hlasité děti.Oboum se snažím věnovat. Když malá spí, věnuju se jenom synovi. Občas jede syn pryč jen s tátou a já jsem zase jenom s malou. Syn krásně mluví, automaticky zdraví, děkuje, poprosí, přijde a řekně, že mě miluje, umí se omluvit, umí říct, že ho něco mrzí. Zároveň ale umí i pěkně zlobit. Teď má období, že když se rozčílí, bouchá do věcí nebo s věcmi háže nebo plácne segru nebo i nás rodiče. Předchází tomu většinou boj o hračku nebo nějaké nepochopení nebo když už je fakt utahanej (od dvou let přes den nespí). Jsou dny, kdy jsou oba zlatí, jsou dny, kdy jsou "na zabití". Já syna učím, že má právo se zlobit, má právo křičet a ani mi nevadí, když si potřebuje bouchnout (ale do země či do gauče). Vysvětluju, že nesmí bouchnout do televize nebo do lidí. Když ho chytne amok, chytnu mu ruce, aby nemohl bouchnout, říkám, že ho mám ráda, že chápu, že je naštvanej, ať si zařve,, ať si bouchne do sedačky. Snažím se ho odvést do jiné místnosti, tam počkat, až se uklidní (počkat s ním) a pak mu vysvětlit, co bylo špatně a jak by se to dalo udělat jinak. Nebo když se děti hádají o hračky, vstoupím do toho a snažíme se společně to vyřešit (nabídnutím jiné hračky, společným hraním, atp...pouze pokud už fakt nevím a oni pořad oba vřeští, hračku dám pryč a vymýšlíme jiný program). Je to náročný, né vždy se povede, taky zařvu, pohrozím (nikdy ale dáním na prdel), protože co nedělám jsou fyzické tresty. Prostě své děti neplácám po ruce, zadku (doplňte si).
Je to teď hodně náročné, protože i malá má teď dost vztekací období, vřeští, provokuje, zkouší, kam až může zajít. Oba se po sobě opičí, v tom dobrém, ale i v tom zlobivém.
Když dělají, co je špatné, zakročím, odvedu je, důrazně řeknu, co je špatně a ukázu či vysvětlím, jak to udělat jinak, správně. Já plácání neschvaluju, protože prostě já na to povahu nemám. Když byl syn menší, parkát jsem mu na prdel dala, a pak z toho byla ve vteřině tak špatná, brečela jsem. U mě to nemá smysl. Navíc, je to jen ukázka síly, já jsem silnější, tak si na tebe dovolím. Ale když mě štve někdo dospělý, tak ho přeci taky neprofackuju. A děti se učí nápodobou, no ne?
Bohužel však narážím na nepochopení, především mých rodičů, mého bratra s rodinou a občas i partnera (otce dětí).
Nedávno jsme měli velký konflikt. Byly jsme u rodičů doma, byl tam i bratr s rodinou. Má osmiletá dvojčata, kluky, kteří se s mým synem milují. Jsou divocí, honili se po baráku a neposlechli, že si to dospělí nepřejí. Švagrová své děti seřvala a sedli si. Syn si chtěl hrát dál a pokoušel je (já byla v jiné místnosti). Švagrová syna okřikla, ať dvojčata nechá být. Babička (má máma) na něj vyjela "máma nemáma, já ti už fakt dám na prdel", načež syn na babičku napřáhl a zakřičela na něj opět švagrová, že co si to dovoluje. Já to slyšela, tak jsem vešla, vzala jsem syna za ruku a říkám mu, že půjdeme nahoru do obýváku spolu, kde jsem mu chtěla říct, že takhle ne. Načež švagrová zakřičela i na mě, že to už není potřeba, protože oni odjíždejí.
Mezi tím, co jsem byla s dětmi nahoře, se oni sebrali a bez rozloučení odjeli. Pak na mě vyjela máma, že mi syn přerůstá přes hlavu a že bych mu měla občas dát po prdeli a že už rozmazluju i malou. Já jsem se rozbrečela a řekla, že takhle svoje děti vychovávat nechci, protože nechci, aby z nich byly emocionální trosky jako já. Na to na mě začal řvát i táta. Sebrali jsme se a odjeli.
Pár týdnů jsme se neviděli, tento víkend jsme tam byli zas a další scéna. Malá bouchala do dveří. Okřikla jsem jí, že nesmí. Bouchala znova, vzala jsem jí tedy na ruku, od dveří odnesla a vysvětluju, že nesmí a proč. Do toho máma, ať jí plácnu přes ruku, když mě neposlouchá. Já jí řekla, že svoje děti chci vychovávat bez plácání a ať to prosím respektují. Na to na mě začal řvát táta, že to je neuvěřitelný, co předvádím a jak z dětí vyrostou hajzlové, atp. atp.
Nebo dnes večer syn ve vaně... Na dlaždičky jsem mu namalovala srdíčko jako terč a on se do něj trefoval vodní pistolí. Táta ho chtěl z vany vyndat a syn mu ukazoval, že to je srdíčko nejde smýt. Táta se vyděsil a zkusil ho prstem omýt (šlo to), což ale naštvalo Matyho a začal hystericky brečet, táta mu říkal, že to nevadí a Maty po něm hodil mokrou houbičku. Táta se naštval, řval a odešel. Když jsem přišla já, zjistila jsem, že syn NECHTĚL, aby se to srdíčko smylo, proto tak vyváděl. S tatou se nepochopili...srdíčko jsme domalovali, tátovi se omluvil, nicméně táta se bojí, že ho v deseti letech syn "podřeže nožem"...
Já už jsem vážně zoufalá....Syna učím, že když se mu něco nelíbí, musí to říct. Občas se povede, občas tomu předchází scéna. Bohužel táta s ním neumí tak komunikovat jako já. Já v tom vydím nepochopení, táta v tom vidí problém do budoucna.
U babičky a dědy to děti milujou, maj tam velkou zahradu a veškeré vyžití. Babičku a dědu maj moc rádi. Já je nechci odstřihávat, ale mě už tam prostě není dobře. Rodiče mě absolutně nerespektují, když svým dětem něco vysvětluju a oní mají pocit, že je to nedostatečné, hned dětem, nebo spíš častěji mě, vynadají, i před dětma (děda i sprostě) a já už to nedávám. Jsem tam akorát nervózní. Co dělat netuším.
Výchovu bez fyzických trestů, ale s nastavenými hranicemi, jsem konzultovala i s dvěma psycholožkama a řekly mi, že dělám dobře. Jasně, děti mě v tomto věku kolikrát na první dobrou fakt neposlechnou, zlobí, ale já se je snažím učit a to, co dělají špatně, odnaučit. Není to tak, že když jim nedám na prdel, tak jejich chování schvaluju. Jen to chci prostě dělat jinak. Bohužel v určitých situacích i můj partner má pochyby a bojí se, aby nám děti nepřerostly přes hlavu.
A já jsem v tom sama, rodina to nechápe, nerespektuje, jsou kolem toho hádky a já nevím, jak z toho ven. Poraďte prosím.
Moc děkuji...
@rebe Ale to zas trochu ženeš do extrému. Nezažila jsi nikdy situaci, kdy se děti tak rozdováděly, že prostě nevěděly, kdy přestat? Nikdo neříká, že mají sedět na zadku a mlčet (dobře, zakladatelčina rodina by si to tak možná představovala, ale soudný člověk to nečeká), ale na druhou stranu je naprosto na místě respektovat, že někomu může vadit, když se mu děti honí po domě a hrozí, že si ublíží nebo něco zničí. A mě jako matku taky docela vytáčí, když děti překračují míru, já je konečně zklidním a ten, s kým si hráli, nepřestane dorážet. Protože prostě mám tu zkušenost, že když je nezastavíme včas, tak to skončí nějakým průšvihem.
@terinka86 Ano, zažila jsem situaci, kdy děti přehnaně divočily a byly na obtíž ostatním. V tom případě jsem je vyhnala na zahradu, šla s nimi na hřiště nebo se s nimi domluvila, aby si hrály v pokojíčku. Řekla jsem, co na jejich chování je ostatním na obtíž a co ostatní potřebují. Nechtěla jsem po nich, aby tiše seděli. Nekřičela jsem na ně ani jim nevyhrožovala bitím. To považuji za extrém já. I zakladatelka diskuse to opakuje jako kolovrátek, že zasáhla, že situaci řešila, že dětem dává hranice. Jen ne takové, jaké odpovídají představě jejích rodičů či švagrové. Jasně, je fajn se nad tím zamyslet, ale ne, neznamená to automaticky, že to špatně dělá ona.
Stůj si za svým. Já také neuznává jakékoliv fyzické tresty. Od nasich jsem taky X krát slyšela, že mu mám dát jednu na prdel. Když ho hlídají oni, asi někdy na zadek (plácnutí) dostane. To zas jim do toho nechci kecat, jsem ráda, že ho pohlídají. Ale já prostě své dítě bít nebudu. Kdo to nechápe, nepochopí. Bude si pořád mlit tu svou (přerůsta ti přes hlavu, ty jsi taky dostala a nic se ti nestalo, jedná dobře mirena lepší než tisíc slov a podobný žvásty). Já vím, proč syna bít nebudu (nechci, aby poslouchat ze strachu, ale protože chápe, proc po něm určitě věci chci; je to ponižující pro obě strany; je to vlastne strašně snadné, úleva pro bijiciho, ale rozhodně ne výchova; hranice lze nastavit i bez fyzicky trestu; lidi které milují (i ty, které ne) prostě nebudu bít atd atd atd.) Ty to všechno znáš, tak si za tím prostě stůj. Já už naposledy na mámu vyjela, že si pamatuji X výprasku, ale nepamatuji si ani jeden důvod k nim. Pamatuji si jen ten pocit ponížení, vzteku a nespravedlnosti. Na to mi řekla, že jsem dostala jednou. Tak jsem ji vyjmenoval a v bytě ukázala nejméně pět míst, kde jsem schytala a trochu zmlkla. Ale ne na dlouho. Těm lidem to prostě nevysvětlis. Myslí si, že jsou straně nad věcí, když dítěti jednu flaknou, namísto toho aby systematicky pracovali na tom, aby se s určitými pravidly ztotožnit a přijal je, bez strachu z fyzického trestu, za své.
@rebe ano, tyto situace řeším stejně. Když syn neposlouchá, důrazně ho odvedu pryč. Nebo mu třeba nákazu být v pokojíku dokud se neklidní. To, že dítě fyzicky netrestam, neznamená, že nemá hranice, že si dělá co chce, že obtěžuje ostatní nebo že u nás není nastavený nějaký systém trestu. Člověk musí být durazny a je to pro rodiče mnohem těžší než mu z pozice síly jednu flaknout a mít chvili klid.
@rebe dítě by se mělo učit současně, že musí být trpělivé, tzn třeba si na tu prdel sednout a držet pysk, nelítat a nedělat bordel jak kráva po celým baráku na návštěvě. I ti dospělí se prostě sejdou jednou za čas, aby si pokecali, dali kafe ne aby jenom řvali na bandu zdivočelých opičáků. Tak se s nima místo návštěvy má jit na hřiště a ne na návštěvu. Tudíž předejdem problému, né každej má zahradu. Beru to podle sebe, tak jednou jsem prisla navštívit pribuzný, kterí taky chteji videt decka, tak s nima asi nepujdu na hriste. To jim rovnou muzu rict priste hele mami sorry, moje dítě je prostě rapl a já ho nechci bít, protože jsem emocionální troska tak na něj ani nedokážu zařvat tak víš co mami, tati, tak se sejdem na hřišti, vemte plynovou bombu uděláme si tam i kafe, matko, zabal koláč... Hele, jako dobrý no. Je prostě o přístupu rodiče. Bud to to dítě chce naučit nebo ne, bude mu ustupovat ve všem, aby se ho nijak nedotkla.
@rebe Jasně, tohle vůbec nezpochybňuju a netvrdím, že zakladatelka nezasáhla, to vůbec. Ale ten tvůj příspěvek na mě působil tak, jako že ti dospělí by se vlastně měli stydět, protože nechápou, že děti si jenom chtějí hrát. A to mi nepřišlo fér. Já mám děti, které jsou extrémně divoké a jsou na obtíž fakt často, takže s tlakem okolí mám zkušenost velkou. Ale u zakladatelky mám stejně pořád pocit, že ta výchova je v podstatě zástupný problém, že v té rodině je největším problémem chybějící respekt.
@tinaprofi Přesně, je to o přístupu rodiče k dítěte. Můj přístup je, že pokud babička s dědou chtějí vídat moje dítě, tak se musí smířit s tím, že je to dítě a chová se jako dítě. Očekávat od čtyřletého dítěte, že bude sedět a poslouchat, jak si dospělí povídají, mi připadá opravdu absurdní. Věřím teda, že jsou děti, které tak sedět budou a nebude jim to vadit. Mně by to vadilo. Já opravdu nevidím probém v tom, že si popovídáme na lavičce u pískoviště nebo že si děti hrají v ložnici, s kostkama nebo si kreslí, zatímco si povídáme doma.
Nestačím přečíst vše, ale jen z úvodu do problému mi tam vyvstává, že asi vaše výchova byla přísná, ke svým dětem se chcete chovat jinak a tak jsem si vzpomněla na tento článek a doporučuji si ho přečíst. Sama jsem se v něm dost viděla. https://petrahanelova.cz/nastavte-hranice/?fbcl...
@tinaprofi ja myslim, ze uz to hodne zenes do extremu. Pokud porad mluvis o nem pripadu, tak uz to fakt zenes nekam mimo a domyslis neco, co neni. Moje dite neni rapl, ani zdivocely opicak, to predne. Ano, je lepsi byt s detmi na zahrade, kterou rodice maji a na ktere vetsinou deti radi. Ten den bylo ale hnusne. Po baraku se nelitalo furt, ale cca 5 min a opet znova opakuji, ja jsem zasahla. Sve dite jsem odvedla. Zakricet na nej umim, to se neboj, ale cilene to delat nechci, to je jako s bitim...psycho teror vs fyzickej teror = vychova strachem. Durazna umim byt i bez revu. A to, ze pri jedne navsteve bylo me dite s ostatnimi chvili divoke neznamena, ze je to otrava, ktery otravuje svoje okoli a ja matka, ktera si neumi zjednat poradek. Ja respektuju, ze nebyla nalada na honici se deti, zaroven chci respekt, ze ja je vychovavam bez fyzickych trestu. Uz se chapeme??
@terinka86 Tak to na tebe můj příspěvek zapůsobil jinak, než jsem ho napsala. Nevidím důvod, proč by se měl někdo stydět kvůli tomu, že své dítě vychovává jinak než já. Jen taky nevidím důvod, proč bych se já měla stydět za to, jak vychovávám své dítě nebo na tom něco měnit, pokud jsem přesvědčena o tom, co dělám a proč.
Já to chápu velmi dobře, prostě ho neumíš srovnat
@tinaprofi neznas me, ani me dite. Vyvozujes neco, co neni z textu, ktery sis asi poradne neprecetla. Navic jsem zadala o nazor na neco zcela jineho, takze nechapu tvoje vypady tady...
@tinaprofi Dobře, tak proč tady v komentářích pořád předstíráš, že jsi nepochopila, že já i zakladatelka píšeme o tom, že situace řešíme a vyřešíme? Že děti neobtěžují, problém je jen v tom, že to řešíme jinak než dle očekávání okolí? Když to teda chápeš? Do tvé výchovy a do toho, že tvé dítě dělá věc, která je pro okolí výrazně obtěžující a stresující, která je pro to dítě dokonce i ohrožující, a ty to neumíš vyřešit, protože je to prostě dítě, do klece ho nezavřeš a násilím to z něj nevymlátíš ani nevyřveš, se mi tu opravdu detailně zabíhat nechce, obě víme, co mám na mysli.
Autor: Nenech se vytočit. Toho, že výchova bez trestů vyvolává velké emoce, sis už přece dávno musela všimnout. Nevypovídá to o tobě a o tvé výchově ani zdaleka tolik, jako o důsledcích výchovy, kterou jsme prošli my. Pro tebe je to fajn příležitost se nad tím zamyslet, porovnat, utřídit si cíle - a ujistit se a uklidnit 😉
@rebe dekuji za pochopeni a mila slova.
@rebe Točíme se v kruhu, tohle asi nemá cenu. Ty říkáš, že je potřeba ostatní odkázat kamsi, protože jim dítě leze na nervy tím, že si chce hrát. Já se snažím říct, že vidím rozdíl mezi hrát si a "hrát si" a že to nemusí být vždycky o tom, že ti dospělí jsou nerespektující. Jak už jsem řekla, vůbec nepochybuju o tom, že ty nebo zakladatelka ty situace řešíte a zvládáte je řešit a ani nepochybuju o tom, že je jistě řešíte líp než já (a to prosím není ironie). Jen si myslím, že pokud zakladatelka chce zachovat kontakty a v rámci možností dobré vztahy s rodinou, je dobré se nejen pokoušet vysvětlit svůj postoj, ale také pochopit postoj ostatních. Já chápu, že se cítí defenzivně, kdo by se tak necítil. Ale podle mě ten problém prostě není v rozdílné výchově, to je jenom teď nejvíc vidět. Problém je v nastavení rodinných vztahů a komunikace a to je to, co by měla řešit především. Protože si dokážu představit, co se asi stane, až se její dítě třeba v pubertě opováží dědečkovi cholerikovi oponovat..
Ja vsem dekuji za nazory a postrehy, urcite to bylo zajimave cteni, mnohdy k zamysleni minimalne urcite. S dedeckem tyto veci nema cenu resit. Ve svem veku se nezmeni, tam se holt budu muset obrnit ja a pri konfliktu skutecne odejit z mistnosti. On je velmi milujuci, snesl by detem modre z nebe, dychal by za ne, zel je nasravaci, rvaci a mnohdy si do pusy nevidi. S babickou je to jine, ta poslouchat dovede, dnes vecer prijede a spolecne dame rec, abychom nasly spolecnou cestu, kdy ja budu respektovana jako matka vychovavajici skratka trochu jinak. Mamka by za deti taky dychala, neni cholerik jako tata, je dost citliva, ale holt driv se vychovavalo jinak, moje mama svou mamu nepoznala, zemrela, a nevlastni mama byla dost tvrda. Navic dneska se o vychove a detech vi daleko vic. Kdyz my jsme byli mali, tak se resilo, jak poslouchat a delat vse spravne, ale ucit se pracovat s emocema? Tak to byla science fiction. Ja chci mame rict, ze tim, ze vychovavam bez placani neznamena, ze ona me vychovala zle nebo ze jsem mela spatne detstvi, to vubec, ale zkratka ja chci sve deti usetrit urcitych veci, s kterymi jsem se musela v dospelosti popasovat ja sama...sebelaska, asertivita, vlastni nazor a to jsou veci, ktere proste autoritativni vychova s trestanim detem neda. Takze diky vsem a snad se u nas podari.
Zakladatelko, držím moc palce! Myslím, že na to jdeš dobře, tak snad se podaří a babička si to nevezme osobně. Mně se pak osvědčilo na tom průběžně pracovat, občas se k tématu vracet a vysvětlovat, proč dítě něco dělá nebo jak se cítí.
@terinka86 Nemyslím, že se točíme v kruhu nebo si nemůžeme porozumět. To s tím odkázáním kamsi byla velká nadsázka v reakci na ten komentář, na který jsem tím reagovala. Své příbuzné bych v takové situaci samozřejmě neodkázala "kamsi", ale mluvila s nimi a vysvětlovala a mluvila bych o tom i s tím dítětem. V zásadě souzním se vším, co v tomhle komentáři píšeš. Jen bych ještě dodala, že pokud v něčem vidím problém ze všeho nejmíň, pak je to chování dětí, které zakladatelka popsala jako "důvod" konfliktu. Myslím si, že její děti se chovají normálně, adekvátně věku, způsobem, který je samozřejmě třeba korigovat, ale který absolutně nepovažuji za důvod k plácnutí či křiku. A i když je to čirá spekulace, dovedu si představit, že jednou v pubertě budou mít dosud adorovaní synovci s dědečkem mnohem větší problémy než autorčin syn. Ten už bude mít hranice vymezené.
Držím pěsti při hovoru s maminkou ❤, bude fajn, když tam při návštěvách budeš mít někoho s pochopením pro váš přístup.
Problém je ten, že nechceš slyšet, že tvůj styl opravdu nikam nevede. Moje decko do něco ve vzteku Tříska, naprahnout se po někom, tak dostane takovou, že už to neudělá. Obávám se, že z tvých deti opravdu vyrostou "spratci"
@barulina tvoje dite naprahne a tvoje reakce je, ze mu ji flaknes? Tak to gratuluju...takze vychova stylem "neplacej nebo dostanes" "ty nemuzes, ja jo"...vis, ze se deti uci napodobou? 😉 a rict, ze z nekoho vyrostou spratci na zaklade jednoho postu na Konikovi...taky dobry. Kazdopadne u nas se situace vysvetlila, uklidnila a muj syn dela neuveritelne pokroky, jeho snaha se na vsem domluvit je skvela, hranice vytycene cim dal lip a vim, ze me dite ve 4 letech je schopne respektu, litosti, uvazovani a hlavne se me neboji a duveruje mi...rekne mi vse, i kdyz neco vyvede za mymi zady a to je pro me nejvic. Preji pekny den.
Spratky jsem dala do uvozovek. A ano, muj syn i ma dcera dostanou po řiti, nebo přes ruku, kdyz přehání. Dcera 8let už nedostává vůbec. A je velmi slušné vychovaná, nikdy se nestalo, že by byla agresivní a podobně. Ono to přísloví skoda každé rány která padne vedle ma neco do sebe, jiste nesmí se dítě mlátit hlava nehlava, ale ja adolescenty z tzv. Ne výchovy vidím v práci až moc často a je to děs. Nicmene, jsem rada ze u vás se to vysvětlil a preju už klid a at jde vše jak ty vnimas. Ja vidím následky v práci a fakt se mi to nelíbí.
@barulina Vis, Barulino, dcera je vychovana a ty ei s nou spokojna, otazka je, ako bude ona spokojna v zivote, nakoľko tvoja vychova jej umoznila citit svoju hodnotu, pracovat s emociami, byt asertivna. Poslusnost je v dospelosti bohuzial dost nanic. Takze autorka mozno bude mat podla teba spratky ale ty budes mat poslusne depresivne ovecky (ano, vestim z gule, rovnako ako ty).
Autorka, za mna vsetko delas super. 🙂 Laskave hranice, to je ideal. Kiezby ja som bola tak trpezlivá, bohuzial som buchaci typ. Ale pracujem na tom a je to znat, vztahy sa nam vylepsuju. S rodinou ma to mrzi, nastastie nasa rodina nas respektuje a vlastne myslim, ze sa im nas prístup aj paci. To je velka podpora. Ja v podstate najviac bojujem sama so sebou a s tym, co som ja zazivala v detstve, a v najhorsich chvilach zo mna potom vypadnu uplne rovnake prisernosti. A vies, ze som aj placla, ale mam z toho uplne priserny pocit zneuzitia silovej prevahy. 🤮 S rodinou drzim palce, jak dopadol pokec s mamkou?
@rebe ❤