Úzkostlivá matka.

Dobrý večer, nadpis se týká přímo mě..chci se spis trochu vypsat ze svých pocitu. Jsem od dětství velmi citlivá,litostiva,nekdy i dost naivní duše. Tím pádem mě všechno velmi trápí, i sebemenší prkotina,dokážu o všem přemýšlet a trápit se nad věcmi,které ani v podstatě nedokážu změnit. Doufala jsem,ze s dětmi se věci trochu změní,ze už nebudu řešit kraviny,ze budu dospela ženská s hlavním posláním,aby byla moje rodina spokojena a šťastná. Syn se narodil předčasně,u mě se projevily poporodni deprese trvaciji skoro rok,bylo to hrozne. Ale mohla jsem si za to sama,tak to vidím dnes,ze jsem opět řešila ptakoviny jako napr. Ze syn chce pořad kojit,co když přijdu o mléko,ze ještě neumí tohle a tamto,atd atd..postupem času se to zmírnilo,ale jeho láska k jidlu přetrvala,takže to mě občas ještě potrapi a také si všímám stále jeho chování hlavně ve společnosti jiných deti. Syn je na mě dost fixovany a já na nej,budou mu za měsíc a půl 3 roky,je hodně citlivy,mazlivy,ale umí i pozlobit a byt tvrdohlavý. Ale vždy poslechne,někdy bohužel musím zvýšit hlas,někdy dostane na zadek,ale danou věc už pak neudělá,zapamatuje si,ze se to nemá. Od malička ho vedu k tomu,aby měl ostatní rad,aby byl hodný,pujcoval věci atd. Asi jako každá maminka. Syn je opravdu zlaticko. Ale je dost bojacny,naučit se na odrazedle mu trvalo,na hřišti si na větších skluzavkach není jistý,ve vodě se mě drží jsko klíště a nedej Bože,když mu někdo namoči obličej nebo vlasy,dlouho mu trvalo i než se přestal bát jiných deti,po špatných zkušenostech se jim spis stranil a běhal za mnou,ze se boji. Ted už s dětmi vychazi,umí si hrát,povídá si s nimi,je na ne moc hodný,někdy samozřejmě lumpaci..ale ted už k jádru věci,co mě “trápí” dnes...zjistila jsem,ze nesnesu,když mu někdo ubližuje..ale jakoze opravdu jsem z toho zoufala. Máme dvě nejbližší kamarádky,se Kteeymi se stykame,navzájem se neznají,takže s každou zvlášť,mají obě stejne staré deti jako je nas syn. Jeden z nich je velmi agresivní,když si syn půjčí jeho hračku,tak dostane pěsti nebo ho začne skrtit,...a druhy ho zase schazuje z houpacky,porazí ho na zem,chytne kolem krku a nechce pustit,ten tedy pribehne i ke mne a prasti mě do hlavy. Já tohle velmi těžce nesu,protože syn se moc neumí bránit,což snad přijde se skolkou...a pokud mu kamarádi provedou něco,co se mu opravdu hodně nelíbí,tak běží pro útěchu ke mne a já ho vždycky utesim. Jedna z kamarádek už mi rekla,ze to na mě syn zkouší,ze se “zas tak moc nestalo”. Ale viděla jsem,jak ho její malý schodil na zem a ještě ho přilehl,pak mu vzal čepici a nechtěl vrátit. Je mi ho až líto,protože pak mi říká,ze se tohle přece nedělá,tak proč mu to XX udělal?
Tak tady lezim v posteli a premyslim,ze jsem opravdu možná moc uzkostliva a ze toho samého člověka vychovavam i ze svého syna. Nestojím mu cele dny za zadkem,ani když si hraje sám,ani když si hraje s kamarády,má svůj prostor,plno věci se naučil sám,je to chytrý kluk,ale máme zkratka mezi sebou pouto,které jsme si vybudovali za těch par let tak silné,ze mám potřebu ho neustale chránit. Dnes jsme byli opět s kamarádem venku a ten ho strčil a syn Spadl na prkno a mel snad 30 trisek,opravdu,takže jsme zvládli vyndat tak polovinu a druhá nás čeká zitra. A to je horor,přtotoze u toho pochopitelně hrozne pláče a vyvadi,jinak je to dítě,co moc nebreci,když se odre nebo se bouchne,má vysoký prah bolesti,takže tohle pro nej opravdu musí byt silene. Už mě to nějak přestává bavit se stýkat s dětmi,které mu takhle ublizuji...máme pak ještě asi tři kamarády a kamarádky,se kterými je v pohode,tam je dokonce i “kapo” on,ze udává takové to tempo atd. Ale bydlí daleko a vidíme se tak 1x za 3-4týdny. Tak nevim,co mám dělat. Sebe asi těžko změním,abych si proste rekla,ze to jsou deti,ze se takhle zlobí normalne...mne to proste normalni nepřijde 😔
Omlouvam se za pate přes deváté,pokud nekdocdocetl až do konce,tak jsem rada a děkuji za “vyslechnutí”.