Ve 3 letech začínám dceru vychovávat

Ahoj, potřebuju se spíš vypovídat, než poradit. Mám dvě holky (31M a 6M) a mám nějaké krizové období, mám pocit, že jako matka totálně selhávám. Ke starší dceři jsem měla odmalička ten přístup, který je dnes "moderní". Moje máma by řekla, že jsem se s ní moc patlala. Všechno jsem podřizovala jí, byla hodně náročné dítě od narození a já jsem jí ve všem ustupovala, aby byla spokojená. Neřekla bych, že jsem jí vyloženě rozmazlila, celkem jsem byla důsledná v tom, co jsem po ní chtěla. Problém ale je, že jsem po ní defacto nic nechtěla, všechno jsem jí dovolila, všechno jsem si odůvodnila. O všem jsem s ní diskutovala, dávala jí vybrat co chce jíst, co chce dělat, kdy chce jít spát, jestli se chce koupat, k ničemu jí nenutila, snažila jsem se jí prostě ve všem vyjít vstříc. Čekala jsem, že se mi tenhle přístup vrátí v podobě spokojeného, rozumného a sebevědomého dítěte...... A ono ne 🙂 Místo toho mám doma absolutně nesamostatnou, přecitlivělou, bojácnou a neposlušnou holčičku. Na nočník se naučila chodit teprve teď a to jen čůrat, bobek neustále pouští do gatí. Když chci, aby se najedla, musím ji krmit a bude jíst jedině u zapnutého PC a pohádek, každé poledne a každý večer uspáváme třeba hodinu zpíváním nebo držením za ručičku, dudlík samozřejmostí. Všeho se bojí, všechno jí rozhodí, všechno je problém. No a když je v pohodě, tak zase poslechne, jen když chce, že to nakonec dopadne, že jí čapnu a odtáhnu kam potřebuju, ona se tlemí,protože nechápe, že to není sranda. Nevím, kdy přesně přišlo tohle moje prozření, jestli po narození druhé dcery když vidím, jak je to s ní náročné, nebo když vidím ostatní děti, které fungují úplně jinak. Takže jsem k ní změnila totálně přístup, protože si myslím, že je za 5 - 12, kdy s ní můžu ještě něco dělat, aby z ní nebyl rozmazlený parchant. Samozřejmě se nesnažím změnit všechno za noc, ale spíš ten postoj, že ona není chudinka citlivá, které musíme všechno ulehčit a když mě neposlechne, prostě dostane na zadek. Když brečí, že se nechce koupat, prostě jí tam hodím. Začala jsem jí dávat do školky na dopoledne, aby měla aktivitu a naučila se fungovat v kolektivu, už je tam dva měsíce a každé ráno pláč a přemlouvání, že tam nechce - neřeším, nediskutuju s ní, prostě jí naložíme do auta a jedem. Problém je v tom, že nemám podporu rodiny. Manžel a tchýně jsou hrozné citlivky a neustále mi vyčítají, že jsem na ní zlá. A já pak nevím, jestli teda dělám dobře nebo ne. Ujíždí mi nervy, protože ani jedna holčička v noci nespí, mladší kojím i 5x za noc, do toho se budí starší, takže jsem nonstop nevyspalá. Pracuji z domova, takže i nervy, abych všechno stíhala a když mi pak začne dělat scénu, že nechce to, či ono tak vybouchnu a řvu na ní a vyhrožuju, že dostane na zadek. Nejsem na sebe pyšná, ale zase si nemyslím, že je to něco tak trestuhodného, obzvlášť když vím, jaký je to malý neposlušný zmetek 🙂 Když vím, že jsem to přehnala, omluvím se jí. Třeba včera nechtěla jít spát a furt dělal čurbes, čím nemohla spát ani ta mladší a měla jsem na ní takový vztek, že jsem jí praštila polštářem. Dneska ráno - po naprosto příšerné noci s mladší - jsme zaspali a nestihali vyrazit včas do školky, takže všichni v nervu kmitáme a ona zase svůj plačtivý hysterák, že nechce do školky. Jakékoli diskuze na tohle téma jsou marné, takže na to už nereaguju, ale dneska to zase bouchlo a zařvala jsem na ní, ať přestane, nebo že jí seřežu. Manžel se na mě naštval, jak se k ní chovám. A dostala jsem přednášku, jak jsem na ní zlá. Takže mám výčitky a říkám si, jak jsem hrozná matka, že ona pláče, nechce se jí tam a já na ní křičím. Nebo že se na ní zlobím, když se jí nechce spát, za to přece nemůže..... Ale pak se zase uvědomím, že takhle jsem jí omlouvala vždycky a kam to dospělo. Takže se v tom patlám a nevím co s tím. Mladší dcera je ještě malinká, ale mám k ní úplně jiný přístup, neustupuju jí - není už totiž kam, všechen prostor zabere starší dcera. Děkuju všem, kdo si to přečetl a kdo mi napíše svůj názor, nebo zkušenost.