Ve 3 letech začínám dceru vychovávat
Ahoj, potřebuju se spíš vypovídat, než poradit. Mám dvě holky (31M a 6M) a mám nějaké krizové období, mám pocit, že jako matka totálně selhávám. Ke starší dceři jsem měla odmalička ten přístup, který je dnes "moderní". Moje máma by řekla, že jsem se s ní moc patlala. Všechno jsem podřizovala jí, byla hodně náročné dítě od narození a já jsem jí ve všem ustupovala, aby byla spokojená. Neřekla bych, že jsem jí vyloženě rozmazlila, celkem jsem byla důsledná v tom, co jsem po ní chtěla. Problém ale je, že jsem po ní defacto nic nechtěla, všechno jsem jí dovolila, všechno jsem si odůvodnila. O všem jsem s ní diskutovala, dávala jí vybrat co chce jíst, co chce dělat, kdy chce jít spát, jestli se chce koupat, k ničemu jí nenutila, snažila jsem se jí prostě ve všem vyjít vstříc. Čekala jsem, že se mi tenhle přístup vrátí v podobě spokojeného, rozumného a sebevědomého dítěte...... A ono ne 🙂 Místo toho mám doma absolutně nesamostatnou, přecitlivělou, bojácnou a neposlušnou holčičku. Na nočník se naučila chodit teprve teď a to jen čůrat, bobek neustále pouští do gatí. Když chci, aby se najedla, musím ji krmit a bude jíst jedině u zapnutého PC a pohádek, každé poledne a každý večer uspáváme třeba hodinu zpíváním nebo držením za ručičku, dudlík samozřejmostí. Všeho se bojí, všechno jí rozhodí, všechno je problém. No a když je v pohodě, tak zase poslechne, jen když chce, že to nakonec dopadne, že jí čapnu a odtáhnu kam potřebuju, ona se tlemí,protože nechápe, že to není sranda. Nevím, kdy přesně přišlo tohle moje prozření, jestli po narození druhé dcery když vidím, jak je to s ní náročné, nebo když vidím ostatní děti, které fungují úplně jinak. Takže jsem k ní změnila totálně přístup, protože si myslím, že je za 5 - 12, kdy s ní můžu ještě něco dělat, aby z ní nebyl rozmazlený parchant. Samozřejmě se nesnažím změnit všechno za noc, ale spíš ten postoj, že ona není chudinka citlivá, které musíme všechno ulehčit a když mě neposlechne, prostě dostane na zadek. Když brečí, že se nechce koupat, prostě jí tam hodím. Začala jsem jí dávat do školky na dopoledne, aby měla aktivitu a naučila se fungovat v kolektivu, už je tam dva měsíce a každé ráno pláč a přemlouvání, že tam nechce - neřeším, nediskutuju s ní, prostě jí naložíme do auta a jedem. Problém je v tom, že nemám podporu rodiny. Manžel a tchýně jsou hrozné citlivky a neustále mi vyčítají, že jsem na ní zlá. A já pak nevím, jestli teda dělám dobře nebo ne. Ujíždí mi nervy, protože ani jedna holčička v noci nespí, mladší kojím i 5x za noc, do toho se budí starší, takže jsem nonstop nevyspalá. Pracuji z domova, takže i nervy, abych všechno stíhala a když mi pak začne dělat scénu, že nechce to, či ono tak vybouchnu a řvu na ní a vyhrožuju, že dostane na zadek. Nejsem na sebe pyšná, ale zase si nemyslím, že je to něco tak trestuhodného, obzvlášť když vím, jaký je to malý neposlušný zmetek 🙂 Když vím, že jsem to přehnala, omluvím se jí. Třeba včera nechtěla jít spát a furt dělal čurbes, čím nemohla spát ani ta mladší a měla jsem na ní takový vztek, že jsem jí praštila polštářem. Dneska ráno - po naprosto příšerné noci s mladší - jsme zaspali a nestihali vyrazit včas do školky, takže všichni v nervu kmitáme a ona zase svůj plačtivý hysterák, že nechce do školky. Jakékoli diskuze na tohle téma jsou marné, takže na to už nereaguju, ale dneska to zase bouchlo a zařvala jsem na ní, ať přestane, nebo že jí seřežu. Manžel se na mě naštval, jak se k ní chovám. A dostala jsem přednášku, jak jsem na ní zlá. Takže mám výčitky a říkám si, jak jsem hrozná matka, že ona pláče, nechce se jí tam a já na ní křičím. Nebo že se na ní zlobím, když se jí nechce spát, za to přece nemůže..... Ale pak se zase uvědomím, že takhle jsem jí omlouvala vždycky a kam to dospělo. Takže se v tom patlám a nevím co s tím. Mladší dcera je ještě malinká, ale mám k ní úplně jiný přístup, neustupuju jí - není už totiž kam, všechen prostor zabere starší dcera. Děkuju všem, kdo si to přečetl a kdo mi napíše svůj názor, nebo zkušenost.
@kamila297 No právě, já tohle moc nevedu, jak jsem psala již výše, preferuji spíš takovou tu přísnější výchovu, ale občas mám tendenci to zkusit jinak, ale já někdy fakt nevím, jak se ptát, a když se třeba zeptám, tak mě stejně vždycky odpoví jinak, než potřebuju, ale on ten náš škvor je možná na to ještě malej. U něho jasně vidím, že když mu řeknu, ted si uklidíme hračky, tak ví, co po něm chci, kdežto kdybych se ho nějak složitě zeptala, tak mě asi ani nebude rozumět, co mu říkám. 😉
Mně přijde že nejde přepnout - od volnosti do tvrdejch mantinelů...
Osobně si myslím že tchýnin přístup není zase tak špatnej... Já osobně ho na svojí vzteklounku (29měsíců) používám taky - "pojd mi ukázat jak jsi šikovná" - plesat a jásat u každého úspěchu, snažit se dohodnout na kompromisu, najít nějaké rozumné řešení z obou stran... Ono pak dítě i samo pozná, když jde o něco, přes co "nejede vlak" a i podle tonu hlasu i chování a tam si dá samo pozor.
Nejsem naprosto zastánce volné výchovy, ale ani přílišného křičení a nucení dětí do činností za každou cenu. Na druhou stranu výborně funguje lehká forma vydírání (co si neuklidíš, to vyhodím) nebo obchodu (když si budeš nechávat česat vlásky, tak pak koupíme ty krásný sponky co si přeješ).
Jo a jsem přesvědčená o tom, že si školku a změnu tvého chování spojuje se surozencem a zakládáš si na solidní sourozeneckou rivalitu...
@baterie Vy jste potvrzením toho, že každé dítě potřebuje, aby mu rodič určil pevné mantinely, protože jinak nejen že z něj vyroste nevychovaný hajzlík, ale hlavně je v zásadě nešťastné a frustrované, protože se necítí v bezpečí. Dítě potřebuje jistotu, kterou mu dají právě ty mantinely a pravidla. Váš příspěvek by měli vytesat do kamene a vodit k němu všechny ty moderní matky, aplikující nevýchovu. Jinak vám fandím, myslím že děláte naprosto správně. Tři roky je dost, ale pořád to není pozdě - pokud vytrváte, určitě dceru spacifikujete. Vydržte!! Scény se budou mírnit, zkracovat, mizet, a tím budou mizet i negativní reakce rodiny. Jen dejte v této souvislosti pozor na jedno - aby dcera neutíkala k tatínkovi a babičce jako k někomu, kdo pomůže, zachrání, zlé mamince vynadá a vše zařídí tak, jak aktuálně dítě chce. To by vám veškeré snahy byly na prd 😒
Žádnej učenej z nebe nespadl a recept na správnou výchovu nemá VŮBEC nikdo.
Každá vychovává dle svého nejlepšího uvážení.
Někdy benevolentnější výchova má stejně špatný účinek jako ta přísnější.
Přítel byl vychovávanej hodně tvrdě hlavně z té psychické stránky a hodně se to na něm podepsalo☹
Já se snažím malou vychovávat ve stylu "máš na výběr" příklad: nechceš papat? tak nebude sladkost. Docela to funguje určitě lépe jak běhat za malou celé odpoledne se 100x ohřátým jídlem jestli už náhodou by jedla nebo opačný extrém, že bude sedět u jídla dokud to nesní...
Snažím se jí ukázat, že má na výběr, ale že její rozhodnutí má takový a takový výsledek 🙂
nečetla jsem žádný příspěvky, ale zkuste Bachovy esence - já sama je občas používám a pomáhají mě.
@zuzana_ka To ale není "na výběr", to je takové trošku vydírání (v dobrém). Nemyslím to zle, jen to chci vysvětlit.
Buď uděláš to, co chci já /najíš se), nebo nebude potěšení v podobě sladkosti. A ona se nají, ne proto, že by měla jíst, aby neměla hlad a byla zdravá, ale proto, že ji přinutíš tím, že ji přitlačíš ke zdi - jez , nebo nic nebude.....časem může říct, že se nebude učit, dokud jí nekoupíš tablet - to se z toho totiž učí...
Na výběr znamená, že se dítěte zeptáš, jestli chce polévku nebo hlavní jídlo, ono se rozhodne a už to prostě neměníš - tady je, jez, nechceš, bude až svačina...třeb, jen jako příklad, nebo jestli chce hrušku nebo jablko...ale není to ničím podmíněné.
@berenika39 naprostý souhlas, s tím příchodem sourozence - v tom, že nechce na wc, nebo má dudlík - vidí, že miminko to taky může..
A souhlas s ostatními, 3letý vzdor je hodně silný + žárlení na mimino, do ted měla tvou plnou pozornost..
Pomalu ji motivuj tím, že ona je ta velká, co může spoustu věcí, co malá ne - třeba vařit s tebou, péct, sem tam sladkost, hrát si..
Malou mám taky hodně náročnou, uplakanou, lehce labilní - je vychovávaná taky jinak, než je standartem..
Asi bych ubrala, pracovat s miminkem a náročnou dcerkou ve vzdoru, zvážila bych nutnost školky, třeba půl rok pomůže, aby víc dozrála..
@berenika39 má na výběr - budto bude jíst nebo ne, at si vybere. Samozřejmě, to co si vybere, je podmíněné dalšími věcmi. Je to jako v životě, budto budu chodit do práce nebo ne. Pokud ne, tak nebudu mít peníze...
To co si napsala s tabletem je mimo mísu. Pokud nebude mít tablet, tak se nebude učit, to s výběrem nemá nic společného...
Přirozené důsledky.
Nejdeš spát - nevzbudím tě ráno na klubík a půjdem rovnou do školky, aby ses vyspinkal.
Nemáš hlad? Dobře, nebude dezert, mlsání. Když není místo na maso, není na sladkost. (Pokud se mi ale podaří tužší maso, tak trvám jen na několika kouscích, případně dáme něco jiného - NE sladkost.)
Nechceš si čistit zuby? Tatínek ukáže plomby, vysvětlí, proč je má. No a jelikož kaz je sviňa a vyklube se i za noc 😉, jdeme ráno k paní zubařce to zkontrolovat.
Neuklízíš hračky? Dobře, uklidím je já a dám je na skříň, protože tu o ně nechci zakopávat. Několikrát provedno, hračky dva dny na skříni, už asi dva roky nemáme s úklidem problém.
Mokrá koupelna po koupání? Vyfasuje hadr a jde utírat.
Nechceš jít do školky? Nejde to jinak, protože maminka musí do práce, abychom měli penízky na jídlo, na elektřinu, vodu.....
Prostě se zamyslet a vymyslet přirozený důsledek jednání. Nejhorší je "ukliď, nebo dostaneš na zadek"
Jinak fyzické tresty - jsem naprosto proti. Pokud něco provede, jde (nebo ho i odnesu) do pokoje a tam se má zamyslet nad tím, co udělal. Za chvíli přijde a promluvíme si o tom. Taky vidí, že i já se mu omluvím, pokud mi ujedou nervy a zakříčím. Takže si řekneme, např. že neměl hodit ovladač na zem, zase protože by se rozbil, museli bychom koupit nový, nebyli by peníze na bonbony, a já jsem na něj neměla křičet.
@zuzana_ka jenže to je podmíněný výběr - touha po sladkosti je velká, ne přirozený důsledek - ted o tom píše @zvirka.
Nevadí, nic se neděje, nechci se dohadovat .
Tady je (i třeba pro autorku úvodního příspěvku) jen takový top z toho, jak to funguje, cituji - a dole přikládám link, jen pro zajímavost, kdyby se ti chtělo, mrkni.
1.Nelze vychovávat autoritativně a pak očekávat, že se děti budou chovat demokraticky.
2.Když děti nemají jasné hranice, ztrácejí pocit bezpečí.
3.Dítě, které se špatně chová, se většinou špatně cítí.
4.Dětem vadí stejné chování jako nám, ale neumí se účinně bránit, řeší to křikem, pláčem, vzdorem.
5.10 způsobů, jak špatně mluvit s dítětem: výčitky, kritika, citové vydírání, zákazy, příkazy, nálepkování, vyhrožování, křik, dávání za vzor, ironie.
6.Kritikou nikoho nenaučíme, jak věci zlepšit.
7.Předškolní děti si neumí představit „nesahání“, „nelítání“, ale slyší „sahej“, „lítej“.
NE: „Nelítej po těch schodech.“ vs. ANO: „Na schodech je lepší držet se zábradlí.“
Zaujal mě rozpor mezi nadpisem článku a tím, co píšeš dále. Tvá dcera nemá tři roky, ale 31 měsíců. Do třech let jí tedy ještě pět měsíců chybí, což je v tomto věku stále obrovsky dlouhá doba plná změn. Upíráš jí celou šestinu jejího dosavadního života. 🙂 Nevím, co je zvláštního na tom, že se naučila na nočník až teď a nepřijde mi ani nic tragického na tom, že do něj neumí kakat. Stále má spoustu času a příchod sourozence jí to samozřejmě neusnadňuje.
Taky mi některé popisované chování tvé dcery nepřijde jako důsledek výchovy, ať už takové nebo makové. Pokud je dítě přecitlivělé nebo bojácné, bude asi takové i v budoucnu, je to jeho charakter. Tohle se těžko mění a autoritativní výchova to jen zhoršuje.
@mandala to je přesně ten případ, kdy se neptám zda-li chce spát, ale oznamuji 🙂, to patří do zásadních věcí, které musíme řídit my, jelikož utvořit režim dítěte je i pro dospělého kolikrát oříšek, natož pro dítě. Takto bychom mu naložili zodpovědnost neúměrnou věku, a to vede jen k tomu, že pak nespolupracuje.
@baterie to jestli je dítě bojácnější, uplakanější ... než ostatní děti není z důvodu výchovy, ale souvisí to z jejich povahou.
Ke svým oběma dcerám přistupuji stejně a ta starší je na 😠 . Ráno do školky brečela i poslední rok. Teď prozměnu brečí každé ráno do družiny, je extrémně citlivá, na každou (i sebemenší) změnu reaguje tiky, přestane jíst .... Mladší je naopak pohodářka.
U starší nezabírá nic - jen mega mazlení, ale přiznávám se, že je to velmi náročné, taky to už někdy nevydržím (ke konci dne) a začnu křičet - starší dcera začne ještě více brečet ... 😖 Čekám na zlom, ale ten je v nedohlednu - naopak, je to horší a horší. Chodíme k psycholožce a prý se mám obrnit trpělivostí, protože je to běh na velmi (několikaletou) trať.
a ke tchýni - dělají to všechny babičky a taky jsem v jejich očích "tyran".
Děkuji Všem za reakce, přiznám se, že všechny jsem ani nestihla přečíst ale určitě se tím prokoušu. Máte pravdu, že se svou chybu ve výchově snažím řešit moc drasticky a asi jsem to podvědomě věděla i před tím, než jsem napsala tuhle zpověď. Ale je jednodušší dítě seřvat a ještě věřit, že to dělám pro její dobro. Hodně mi vaše názory otevřely oči. Hlavní problém vidím v sobě, že s narůstajícími nároky obou dětí špatně zvládám stres a hlavně vztek, jsem jak nášlapná mina a stačí do mě ťuknout a vybouchnu. A hlavně to tak mám i u té malé, když v noci nechce spát a pláče tak jsem na ní tak naštvaná, přitom je to miminko, které to nedělá schválně. Několikrát už jsem se zavřela do koupelny a z plných plic si zakřičela, protože se ve mně najednou nahromadil takový vztek, který jsem vůbec nedokázala ukočírovat. Nebo si zaboxovala do peřin. Mrzí mě to, taková jsem nebývala. Nevím jak dosáhnout toho, abych dokázala tyhle prkotiny řešit s chladnou hlavou a nenechala se vším tak rozhodit.
Trochu ohledně toho, jak je mateřská na palici: proč stojím ve dvě odpoledne u okna a gestikuluju na kočku na protější střeše asi 10m od nás? (taky jí říkám ty nejhnusnější nadávky, co si vzpomenu, a nedej aby se mi dostala do rukou) Protože ta kočka sedí v poklidu na střeše a líže si nohu a čumí dolů. Proč to vadí? No proto, že dole se může uštěkat náš pes a kašle na to, že ho napomínám. Proč to vadí? No protože štěkot mi probudí dítě. Proč to vadí, že se dřív probudí? No proto, že kvůli rozvrhu staršího šla později spát. A proč vadí, že bude míň spát? No proto, že čas kdy spí je jedinej oddych, a proto, že je hyperaktivní a já už to nedávám...atd atd...všechno tak nějak souvisí s těma dětma. I nepochopitelná scéna, jak vyhrožuju kočce na protějším domě....
@melodygirl Aha, abych řekla pravdu, já o tomto moc nevím, jenom občas mě napadne, že bych to teda mohla zkusit jinak, ale je pravda, že bych si asi musela víc nastudovat. Takže prozatím raději zůstanu u svého způsobu výchovy, kdy oznamuju a neptám se. 🙂
@baterie je to asi blbá rada, ale zkus počítat... do desíti většinou stačí. Klidně nahlas, nadechuj a vydechuj u toho - je to stašně uklidnující :oD Občas se do situace kterou popisuješ dostane každá matka - a ta, která tvrdí že ne, tak kecá :oD Jen je důležitý svojí zlost nasměrovat libovolnym směrem, jen ne na děti... Já si jdu občas zařvat na zahradu, asi dvakrát jsem měla taková nervy, že jsem švihla dveřma a šla si oběhnout blok - a nechala dítě doma.... Kolikrát pomůže někoho potkat, vykecat se kamarádce, užít si sociální interakci s dospělým člověkem... Je to psychicky fest náročný a zvládnout to není snadný - ale jde to... Chce to čas pro sebe, mít chvíli na odreagování...
Ale hlavně prosimtě neobracej zlost na tu maličkou starší... Do školky se dá namotivovat, aby chodila ráda, ale já mám pocit že takto jí to akorát znechucuješ a může z toh mít dlouhodobý problémy...
@baterie Často si kladu otázku, zda výchova ve smyslu RABRu či Nevýchovy apod. opravdu funguje nebo spíše vychovává silné neohleduplné individuality. Podobnou otázku si klade i Prekopová v knize Malý tyran. Ptá se, jak je možné, že dnešní děti jsou mnohdy "tyrani", i když se rodiče snaží oprostit od tradiční výchovy a vychovávají dle "nových metod".....a odpověděla mi. Říká něco v tom smyslu, že jdeme z extrému do extrému, a že nyní vychovává generace dětí, která byla vychovávána převážně tradičně. A protože s tradiční výchovou také nejsou dobré zkušenosti, vše staré odvrhujeme a chceme své útrapy z dětství vynahradit svým dětem. Ale že to prostě přeženeme. Že prostě náš život maximálně přizpůsobujeme dětem, že nefungujeme jako nějaký rodinný uspořádaný systém, ale vše se točí kolem dítěte a dítě se pak nenaučí žádné přizpůsobivosti a stane se z něho v podstatě tyran rodiny.....píši to vlastními slovy....zajímavé, doporučuji přečíst. Ona ta hranice té výchovy je strašně tenká a mně ta kniha pomohla se v tom nějak vyvážit.
@jancip Když ona to není vlastně výchova - ale "jen " způsob komunikace. Zbytečně se to přeceňuje. My jsme zrovna rodina, kde ani náhodou nehopsáme podle Petra, všichni hodně pracujeme, sportujeme, manžel aktivně, všechny víkendy máme procestované, jsem jak utržení ze řetězu a dítě se jen veze s námi - od osmi měsíců ho vláčíme. Proč to píšu - abychom mohli fungovat, potřebujeme nějaká pravidla, řád (mmch obě moje děti to milují a potřebují, jinak jsou mimoni), musíme se přizpůsobovat jeden druhému, rozdělovat si úkoly, podílet se všichni na něčem, abychom si mohli taky užívat🙂 A to je ta výchova - komunikujeme spolu všichni na zhruba stejné úrovni - přiměřeně věku a prostě žijeme. Rabr neznamená, že dítě mezera mezera mezera a pak zbytek světa. Že by bylo pupek světa, že by se mu vše podřídilo, že by mohlo všechno a že by bylo nedotknutelné. Skoro bych řekla, že naopak. Nemluvím o fyzičnu, nemlátíme se🙂.
Jen spolu mluvíme tak, abychom si rozuměli a nemuseli na sebe řvát. A že si taky někdy zařvu 😀 😀
Aha, holčičce nejsou ani ty tři roky, ale 2 a půl (a měsíc). To je opravdu veliký rozdíl, ty děti se v tomto věku mění každý měsíc.
Proto teda více nechápu tu školku, je to nutné? 😕 Zvlášť, když jsi doma. Měli byste se spíše více sžívat jako rodina a malou dej do školky nejdříve ve 3 letech.
To je ten důvod, proč jsem nechtěla děti mít víc u sebe, rozdíl jsem chtěla min. 3 roky. Věděla jsem, že bych méně nezvládla a chtěla jsem si užít i tu starší a o nic ji neošidit. Teď vidím, že jsem dobře udělala, taky bývám trochu nervák....
No, hodně štěstí a nevybíjej si vztek (na sebe) na dětech. Spíš zapoj manžela, tchyni na hlídání apod. 😉
@berenika39 A to je právě ono, o čem mnozí píšou, že by to tak mělo být. Mně se třeba moc líbí úryvek z Konceptu kontinua, kde se píše, že Indiáni nad výchovou nepřemýšlejí, že žijí svůj život a výchovu berou jen tak mimochodem ve smyslu, že svůj život nezmění, ale že děti začleňují do stávajícího fungování rodiny a všichni se tak musejí přizpůsobovat navzájem, jestli to popisuji trochu srozumitelně🙂
@jancip jj, přesně tak to je a s tím víc než souhlasím, stejně se nejvíc děti učí nápodobou, tak stačí slušně žít a budou stejné🙂)))
@zuzana_ka Prekopová třeba uvádí tento příklad. Miminko se v noci neustále budí. My uděláme maximum, aby spalo ve smyslu, že ho vyndáme z postýlky (pokud nespí s námi), nosíme ho, houpáme, chodíme s ním po bytě několikrát za noc. Dříve to nebylo možné, jednak v zimě bylo ve světnici v noci zima, takže se nevylézalo z postele a jednak všichni spali v jednom pokoji, takže se nikde chodit nemohlo, aby se všichni nevzbudili. Takže maminka nabízela "pouze" společné spaní a prso - naplnila základní potřeby a nic více nevymýšlela. Nebo jiný příklad. Dnes s dítětem diskutujeme, jestli chce jít na hřiště či zahradu nebo kamkoliv jinam...dřív to tak nešlo. Muselo se na pracovat na pole, takže dítě na záda a šlo se. Nebo s jídlem, dáváme na výběr, což taky dříve nešlo..bylo to, co bylo a měli to všichni.....takže dnes v podstatě mnohdy na dítě delegujeme až moc rozhodovacích pravomocí, aniž by k tomu bylo vyzrálé. A pak se v tom dítě ztrácí a chce rozhodovat o všem.
@baris hele začni brát pravidelně magnezium, to na stres fakt pomáhá. Co se stalo, to se stalo, odpusť si a začni jinak a hned. Užívej si života, děti máš malé, to už se nikdy nevrátí, to co jim dáš teď, to jim už nikdy dát nemůžeš. Promluvila bych si ve školce učitelkou, jestli se tam malá trápí, nebo je spokojená, jestli je sociálně připravená na školku. Podle toho bych se rozhodla a třeba i malou ze školky vzala. Můžeš chodit do nějakého rodiného centra s oběma dětmi třeba i 2x týdně. Máš na obě děti teď čas, tolik ho na obě děti už nikdy mít nebudeš, budeš chodit do práce a oni do školy apod. Vaření nechávej na odpoledně, kdy bude doma i manžel, podětle se spolu i o úklid. Případně požádej o pomoc babičky. Malá může chodit na dopoledne k babičce třeba pravidelně 2x týdne, a ty můžeš s mladší na kroužek, nebo k doktorce nebo kam potřebuješ. Všechno jde, jen se musí chtít...
No jo... Moderní rodičovství ☹