Chování dvouletého dítěte. Máte nějakou radu, jak na něj?
Zdravím holky. Měla bych dotaz, týká se to mého syna, byl jako miminko zlatý, až na období, kdy měl prdíky, nebo mu pak rostly zoubky byl fakt hodný. Ale teď mu jsou dva pryč a mě přijde že je to každý den horší a horší. Neposlouchá, dělá si co chce, můžu na něj mluvit xkrát ať něco nedělá ale stejně to dělá ještě s úsměvem na tváři. Už jsem vyčerpaná, jsem na něj sama jelikož manžel dělá každý den do 20hod a doma je až po 21hod, ale přijde mi že je kolikrát už fakt nezvladatelný, dávám mu už i na zadek, to se na chvíli uklidní ale potom pokračuje vesele dál. Třeba doma mu za den řeknu tisíckrát ať neskáče na sedačce, protože už jednou spadl přímo na topení, stejně skáče. Pořád mi chodí za kočkami a bouchá je, tahá za ocas, v krámě si chce brát ten malinký košík a nakupovat a jen tam s ním běhá a vráží do lidí, má z toho srandu, venku je líný chodit když neberu kočárek ale jakmile přijdem domu je úplně plnej baterek a jen litá a dělá blbosti, provokuje kočky, jezdí na autě a bouchá do zdi, otvírá různý šuplíky a se vším bouchá. Už jsem opravdu unavená a nevím jak na něj, furt křičet, dávat na zadek a být přísná a doufat že z něj nevyroste nějak ošklivý dítě? Nebo mu dávat víc volnosti a neřešit to tolik? Občas mám pocit že mě lidi probodávají pohledem jak mám nevychované dítě, co mi v krámě utíká a nebo venku schválně chodí do cesty lidem.
Letem světem, co mě napadá:
- tvůj syn se tak chová, protože chce vzbudit tvoji pozornost. Každá tvoje reakce je jeho cílem, i ta špatná. Ví, že ho ho nezabiješ, cítí se s tebou bezpečně, tak o co mu jde? Pár plácnutí mu je jedno, hlavně že se něco děje, nějaká akce. Dávej mu hodně pozornosti i ve chvíli, kdy je podle tebe "hodný".
- řekla bych, že se i docela nudí a prostě vymýšlí, čím se zabavit.
- mluvení a domlouvání pro tento typ dvouletých dětí fakt NEFUNGUJE
- když se ti nelíbí nějaké jeho konkrétní chování, musí kromě tvého mluvení a domlouvání následovat tvoje akce, kdy ty mu zabráníš, aby to dělal. Že mu řekneš, aby tohle nedělal a on přestane nebo to už nikdy nedělá, je hodně naivní představa.
- v obchodě bych ho automaticky dala do velkého nákupního košíku a hotovo. Později zkusit předem domluvu, že půjde s malým košíčkem a za jakých podmínek. Ve chvíli, kdy to poruší, okamžitě chytnout košík, zamířit k pokladně a společně odejít z obchodu.
- jděte spolu někam na hřiště nebo do přírody, kde se bude moct vyřádit, házet kamínky, šiškami, převážet písek.... a přitom neublíží sobě ani ostatním.
- nepřipadá mi, že by potřeboval více volnosti, spíš mnohem víc rozhodnou mámu. Aby věděl, že máma rozhoduje a velí, ne on.
- je to těžké, je to často na palici a stojí to neuvěřitelné množství energie. Ale právě pevné nastavení hranic tyto děti zklidní. Nejde o to, abys byla přísná, zlá a vše mu zakazovala. Naopak, musíš být laskavá a přitom z tebe dítě musí cítit, co si může a nemůže dovolit.
Myslím, že máš úplně normální dvouleté dítě 🙂
Doporučuji si něco přečíst ohledně období vzdoru a jak k dětem přistupovat.
Ono když je těch zákazů moc a celý den jen říkáš nedělej, neskač, neběhej... tak už to dítě ani nevnímá. Křik mu příjde normální a pár na zadek jako pozornost. Zkus ty zákazy otočit na to, co má dítě dělat - na gauči se sedí, chytnu dítě a posadím ho, zvířátka se netrápí, ale takhle se hladí atd. Ano, je to únavný a řekneš to asi 100x, ale když se chceš naučit slovíčka z angličtiny, tak si je taky budeš 100x opakovat.
Chození do obchodu bych omezila, pokud nechodí s košíkem pěkně, posadím ho do svého koše a rychle nakoupím. Chodit pěšky je pro dítě nuda, takže naložit do kočárku, rychle odvízt na hřiště, do parku, do lesa a tam ho nechat běhat a hrát si. Prostě činnosti, které jsou náročné, omezit na maximum a nejvíc času trávit tím, co funguje.
To mam teď doma, vždy je to jen o pozornosti, kterou si vyžaduje. Chce vzít na ruce, potulit, pochovat, pohrát si, pomáhat. Mám bolavá záda, tak u nás se naráží hodně na situace, kdy chce vzít a já to fyzicky nezvládám.
Mic se mi líbí příspěvek od @jajulin. Jen ten obchod s velkým nákupním vozíkem u nás nevyšel. Z košíku vylezl na pás, z pásu za pokladnu, kde našel tlačítka na otevírání a zavírání pokladen, já v tu chvíli velký nákup na páse, tak bylo hodně veselo. 🤣
Období vzdoru je vyčerpávající samo o sobě. S nezvládnutými hranicemi a nefungujícím otcem to musí být očistec. Jak si pomoct ve vztahu k dítěti, už máš výše uvedeno, takže já jen potvrdím, že zabavení dítěte a nastavení si hranic opravdu funguje a výrazně to ulehčuje život všem zúčastněným v tomto náročném období. U vás je ale problém i v tom, že otec utíká 7 dní v týdnu do zaměstnání a vrací se v době, kdy už dítě spí (by mělo spát). Tím logicky neplní svou rodičovskou odpovědnost co do výchovy dítěte. Nechávat to jen na tobě není v pořádku, a to jak pro dítě samotné, tak pro tebe a váš partnerský vztah. I zde bych si na tvém místě začala vymezovat hranice.
to je uplne normalni chovani, na tvoje povidani samozrejme reagovat nebude. Kdyz se bojis, ze spadne z gauce, sedni si vedle nej a jisti ho. Pokud ti opravu vadi, ze skace - posad ho. V obchode at si bere detsky kosik, ale drz mu ho za vlajecku, neexistuje ze bude bourat do ostatnich lidi, to nesmis dovolit. Ale proc na nej kricet (coz nefunguje) a pak ho mlatit (coz taky nefunguje), kdyz ho muzes proste drzet? Je to vek ditete, kdy obcas budou dny, kdy musis byt s ditetem nonstop a korigovat ho, ale zlepsi se to 🙂 Snaz se vymyslet program, at je vyblbnuty, hriste je proste misto k nezaplaceni...
Běžné období vzdoru, které má víceméně každé dítě, někdo horší, někdo mírnější. Co fungovalo mně (víceméně 😀):
- před každou situací dítěti říct pravidla (jo, samozřejmě to nebude vše chápat, ale ono se časem chytí) - například - jdeme tam a tam, budeme dělat to, nesmíme dělat toto, protože by se stalo tohle (dcera to brala dřív než syn - ten totiž rád testuje hranice, tj. zda když poruší pravidlo, opravdu se stane to, co jsem řekla 😀)
- když to dítě dělá špatně, tak prostě hned zadržet, aby to nedělalo. Obecně jsem na ně moc neřvala (jen, když šlo do tuhého a byli třeba daleko) - když tedy slyšeli můj řev, už to pak mělo spojené s tím, že byli dost přes čáru. Nenechávala jsem je špatnou věc dělat, prostě hned fyzicky zarazit, nedomlouvat jim a nečekat, zda se umoudří.
- předvídat situace - syn byl takový zdrhací a nedával moc pozor, takže jsem ho prostě v určitých situacích pořád držela... on se pak rodič naučí, v jakých situacích víc zpozornět
- když se dítě potřebovalo vyřádit, v bezpečných mírách jsem ho nechala (hlavně mám pocit, že kluci potřebují vybít ten "testosteron", takže jsem skoro každý den doma dělala nějakou "akční" aktivitu, boje, muchlování apod.)
- do obchodu jsem chodila sama nebo kupovala přes internet... pokud s dětmi, už tedy znaly pravidla a holt to bylo někdy náročnější, ale uhlídala jsem je
- na gauči tedy skákali 😀 Nejspíš se i někdy praštili, ale aspoň je to naučilo dávat si pozor
- v kočárku jsem je nechávala, když chtěli (dcera tedy max do 2,5 let, pak byl syn)... i na výlety jsem brala kočárek a vozila v něm batohy... prostě jsem to nehrotila a říkala si, že do 3 let mají nárok... díky tomu jsme mohli dělat opravdu dlouhé výlety... rozhodně nejsou líní, dcera v 2 letech zvládla 10 km pěšky+koloběžka a teď míváme pěší výlety nad 10 km běžně (8 a 5,5 let)
- i když měli každý období vzdoru (dcera 1,5-2,5 let, syn kolem 3 let), přijdou mi nyní celkem vychovaní 😀 Dcera byla vždy rozumnější, od 3-4 let si nechala dost věc vysvětlit a vždy sama uznala, že moje pokyny dávají logiku 😀 Syn tedy i nyní testuje hranice, aneb co se stane, když... On je obecně dost experimentátor i povahou, dělat věci běžným způsobem ho často nebaví, ale hlavní pravidla respektuje a k okolí se chová slušně a pomáhá sám od sebe.
- ještě jeden bod, nikdy jsem si nenechala skákat po hlavě... rodič jsem já, zkušenosti a rozum mám víc já, takže já mám prozatím hlavní slovo.
Je to úplně normální dvouleté dítě. Bít ho fakt nemá smysl. Je to období které se musí přežít. Nenechat ho volně vlát, vysvětlovat, ukázat mu když se zlobíš, ale nečekat že bude poslouchat na slovo.
@anonym_autor přijde ti, že dávání na zadek nějak pomáhá? Mě tedy ne. Ale občas člověk nervy neudrží a svět se nezboří.
Lepší je důslednost, ale vyžaduje to opravdu sebezapření, pro mě je to životní téma, myslím že mám nejspíš nějakou poruchu, ale neumím udržet myšlenku a zapomínám. Takže to si myslím,je opravdu těžké, ale za to si myslím, že to pomáhá. Když mu něco zakážeš, tak na tom trvej. Ale říkat něco tisíckrát nemá cenu.
Nejdůležitější věc mít čas jen pro sebe. To opravdu manžel je každý den tak dlouho v práci? Tak dej dítě ne pár hodin do skupinky, chůvě, babičce.
Když mu něco říkáš je dobrý si k němu sednout a třeba ho chytit abys měla jeho pozornost.
A hlavní rada: vykašli se na to co říkají ostatní lidi. Jsou chytrý jak radio. Ale buď děti neměli nebo selektivní paměť.
Jinak si myslím, že je to úplně normální děcko