Jak řešit agresivní chování 2,5leté dcery?

@nita1984 Samozřejmě ne dítě mlátit, jde jen o ten efekt, že dítě plácneš, řekneš "to se nedělá", ono se zarazí a tuší, že fakt přestřelilo. Proto by se toho nemělo zneužívat. Ale samozřejmě někdo může reagovat vztekem no, povahy jsou různé. 🤷‍♀️ Co na případ z okolí nakonec platilo?

@prejeta_zaba dostatek pozornosti a prevence. Silou neslo nic. U nás silou taky nejde nic, ale my jsme specificky případ.

@zelenaesmolda ja o fackovani nic nepsala, tak zklidni hormon a precti si prispevky od jedn. uzivatelek znovu, u meho rozhodne nic o fyzickych trestech neni !

@vineta ono je facka a facka. Fakt to není něco po čem by jí uletela hlava, jen plácnutí přes tvář. Ono to napsané asi vypadá mnohem hůř než to ve skutečnosti je - ani červené to po tom nemá, nic, podle mě je facka každé plácnutí přes tvář, i lehké, tak jsem to tak napsala.

@zelenaesmolda slovník mi popravdě vadí min. A když jí někdo za něco vynadá co nemá dělat a ona se vzteka a vyplazuje jazyk tak to mi prostě dělat nebude. Vzteka se může jak chce, ale platit jazyk ne. A spíš mi jde o ten princip za tím vyplazenym jazykem. (a bohužel tyhle emoce "já za to nemůžu můžou mi za to všichni okolo" má od jedné z babiček a jazyk vyplazuje hlavně když přijde od ní) A zároveň k tomu se hodně vysvětluje. Když jí tohle chování nechám, tak to ona bude brzy hodně nešťastná, ne já.

@prejeta_zaba přesně tak, lehké plácnutí, nic víc. Cokoli jiného je stejně kontraproduktivní.

@jerrabina
proc ti tak vadi vyplaznuty jazyk?

@jerrabina Facka je vždycky ponižující, ať je silná jakkoliv. Myslím, že se budeš jednou divit, až budeš sklízet plody týhle výchovy. Btw začne ti platit jazyk za zády, to je tak maximum, čeho dosáhneš.

Nechci se koc pouštět do hodnocení jednotlivých modelů výchovy, každý z nás je jiný, každé dítě je jiné.
Autorce bych také doporučila pár videí Nevychovy nebo Dovychovat, jako neztotožňuju se s tím úplně, ale pro jiný náhled je to dobré.

@vineta přesně první co mě napadlo, že v tomto případě bude dítě úplně nadšeně za zády plazit jazyk úplně všude. Já byla spíš hodné dítě, žádný rebel, ale úplně cítím, s jakou radostí bych to taky dělala.

@prejeta_zaba
@jerrabina
Můžu se zeptat, jak si myslíte, že dítě, které vás bouchne a dostane jednu zpátky, vnímá vaši větu "to se nesmí", když vy jste mu právě ukázaly, že smí, když vy smíte?

Chápu, že každý jsem jiný, máme jiné vzorce z dětství, ale něco je prostě mimo selský rozum, ať chceme nebo ne. Když řeknu, že se něco nesmí a udělám to v tu samou chvíli taky, tak si jen a jen podrývám důvěru vlastního dítěte a ještě mu tím říkáte, že nemluvíte pravdu.

Nejsem zastáncem fyzických trestů, ale chápu, že člověku uletí ruka, když ho dítě bouchne, ale právě v tom vidím dvě rozdílné situace - když mě dítě bouchne a já mu to vrátím a řeknu vaši větu, tak je to úplně jiná situace než když mu upřímně řeknu, že jsem ho zkoušela nejdřív zadržet, ale teď už nevím, jak se bránit, odejít nemůžu a nenechám ho mi ubližovat atd.

A ať chceme nebo ne, náš způsob řešení takových situací předává dětem do budoucna vzorec toho, jak se mají chovat ony samy, když je někdo fyzicky napadne a bohužel to, co vy zmiňujete, jim v budoucnu moc nepomůže. Základem fyzické obrany je nejdřív zkusit utéct, případně zkusit odradit, v poslední fázi fyzicky napadnout.
Když mě chce uhodit, zkusím poodejít, když to nefunguje zastavuji jeho ruku před bouchnutím, případně teprve potom se sama fyzicky bráním. A hlavně vysvětluji, co a proč jsem udělala. Píšu to i proto, že když si jako rodiče zachováme v takových situacích chladnou hlavu, můžeme tím dítě ještě něco strašně důležitého naučit do budoucna.

Píšu trochu s odstupem reakce. Dcera plazit jazyk přestala, ona je občas dost komplikovaná osubka a má občas člověka úplně na salámu a nic jiného neplatí. Ono je v tom jednak ADHD a focus, je prostě rozjeta a bez fyzického zastavení neumí už někdy brzdit, a jednak taky nerespektují od rodiny - když dospělí nerespektují jeden druhého a hlavně mámu, tak proč ona by měla? No a výsledek je, že bez výchovného plácnutí se člověk občas neobejde (a podle mě placnout tu ruku která něco udělala, aby si to pamatovala. Nebo tvář vedle jazyka). Ale musí se u toho vysvětlovat, jinak je to fakt na nic. Mnohem víc vysvětluju.
@westie to jsem si uvědomovala taky, ale je to v situacích, kdy se potřebovala naučit hranicím a nic jiného nepomahalo. Ted za těch půl roku jsou situace trochu jiné, ale objevila jsem Ameriku, něco, díky čemu jsem už dceru hodit nemusela, přestože rozjeta být umí. A nezastavitelná bez plácnutí... Ale ono stačí říct "jestli budeš pokračovat, bohužel ti budu muset dát na zadek/..., i když nechci, ale teď jsi ve stavu, kdy se potřebuješ něčím zastavit a nevím o ničem jiném, co by v tuhle chvíli pomohlo". To jsem v jednu osvicenou chvíli vyplodila, skoro těmito slovy, a to co dcera chápala beze slov podvědomě, to pochopila vědomě - a já do důsledku vlastně taky. Od té doby stačilo jí to připomenout asi dvakrát a pak už si to rozjetí přecejen trochu hlídá sama, protože už i vědomě zná ty souvislosti. Bez přítomnosti fyzického vjemu by mi skákala po hlavě doteď a zoufale by hledala ty hranice a správný vzorec chování v té každé konkrétní věci kde prekracovala ty hranice, zatímco bez vysvětlování by se z ní jen stal agresor. Když pochopila, všechno do sebe zapadlo. To, že já nepoužívám násilí ráda a když to jde, vyhni se mu - ale ne za každou cenu, to, že občas ona se vymyká kontrole i sama sobě, to, že taky vlastně někdy dělá to co nechce... A funguje nám to. Fyzický - nechci napsat trest, spíš fyzický prostředek komunikace (protože tím vším člověk něco sděluje) jsem nepoužil už od zimy, kdy se mi podařilo formulovat tu větu, správnou větu ve správné chvíli. Bylo to v situaci, kdy u mě kamarádky na chalupě běhala kolem sloupu potezenem kobercem

Bylo to v situaci, kdy u mě kamarádky na chalupě běhala kolem sloupu potezenem kobercem, a hrozně to prášilo. Kamarádka ji poprosila ať to nedělá, že ona z toho pak kašle. Nic. Já jsem na ni dvakrát zavolala, nic. Pak jsem jí jednu pleskla a to jediné ji zastavilo, a pak teprve bylo možné něco vysvětlit. A o půl hodiny později nastala podobná situace kolem nějakého lezení někam a myslím že to zase někoho mohlo ohrozit, nebo minimálně něčí věci. A to jsem řekla tu památnou větu, po které se to všechno zlepšilo až jakoby zázrakem (ale vím dobře, co za zázrak to bylo... Pochopení situace 🙂 )

Jinak to co jsem psala se slovy "je jedno kde se ta hranice nakresli ale musí tam být vždycky stejně" tak to kde hranice je je víc na rodiči než na dítěti (pokud tam ty schopnosti dítěte jsou), ale to jakými prostředky se bude jednat v případě nedodržení, to už většinou dost závisí na konkrétním dítěti a okolnostech - tedy mělo by. Kdyz jsem psala, brala jsem to jako samozřejmost - což ale když si to s odstupem čtu, zní to úplně jinak.