Jak řešit problémy s chováním 4leté dcery?

U nas jedno z deti podobne jako u @cherie24 obcas teda narozdil od ni zarvu, ale to funguje jen, kdyz ma syn pocit, ze jsem v pravu, jinak jeste vetsi drama.
Nejvic u nas funguje presne to, co popisuje cherie - dusledky, duslednost, rutina... zadne plane vyhruzky, ty jsou uplne nejhorsi, to pak mam pocit, ze zacne "zlobit" jen proto, aby vyzkousel jestli to, co rikam myslim vazne. Obecne je takovy vyzkumnik, no, s nasazenim zivota, zdravi a vsech svych vyhod, opakovane testuje co muze, co ne, s kym a co jake jeho chovani vyvolava.

Mám doma dost podobný exemplář, syn má 4 a už od roka a půl testuje, kolik ještě vydržím. Občas spolupracuje, ale to je spíš tak jako nevědomě, že si nevšimne, že vlastně dělá co má (třeba když si ho nevšímám, tak si i sám od sebe uklidí pár hraček než jde z pokojíčku). Ale většinu času je prostě v opozici, neposlouchá, hádá se. A bohužel ani ve školce to není úplně hitparáda. 🫣
Já se snažím být důsledná, nevyhrožuju planě, mám pravidlo 3x a dost. Takže u nás je to všechno s řevem. 🙈 Já už teda řvu málokdy, to se mi celkem daří. 💪
Bohužel manžel často chce mít klid, tak prostě ustupuje. Třeba ho převlékne, já ne. Když mu to slíbím předem, tak samozřejmě ano, ale neexistuje aby po mě štěkal, že on to dělat nebude, že ho mám převléknout já. To je prostě hodina řevu a vztekání, protože já neustoupím. Celkově jsem z toho vyčerpaná, držet hranice mě stojí spoustu energie a taky bych chtěla "chvilku klid". Taky jsem si říkala, že je to jenom období, že si to sedne... No, nesedlo. 🙈 Nebo teda jsou chvíle, kdy je to lepší, ale je to třeba jednou za měsíc...
Drž se. 🍀

@malytlustyhroch já myslím, že asi žádná z nás to nemá tak, že by nikdy nezařvala. Nervy má člověk jen jedny. 🙂 Snažím se nekřičet, pracujeme na tom i s tím klinickým psychologem. Ač je to dětský psycholog, dává úkoly ke změně chování i mě. Moc to pomáhá celé rodině. ☺️ Můj muž taky hodně reaguje na mojí psychickou ne/pohodu. Jak jsem vzteklá já, není k žití s nikým v domácnosti. 😵‍💫 U nás se hodně křičí zejména v situacích, kdy potřebuji přeřvat děti, když se o něco mlátí. Taková ta rodinná idýlka - děti řvou, já řvu přes ně a snažím se je přimět k jinému řešení situace. Kdybych na mě měla řvát ještě i při každém hysteráku nebo když si nechtějí čistit zuby nebo uklízet, tak nedělám nic jiného ...

Ja z tvého příspěvku nepochopila,jak jsou hranice u vas nastavené. Absolutně souhlasim s @cherie24.

Možná ji vadí,že mladší obstaráváš a ona musí vše sama,tak dělá naschvály. Ubrala bych s požadavků,ale naopak byla nekompromisní v základních věcech které se musí. Čistit zuby, mýt se musí, s úklidem hraček bych ji klidně pomohla, Nebo třeba pomoct s obliknutim, nevidím jako problém.

@izz76 jenže já se jí bohužel věnuji víc jak mladšímu.. 😬 tím jak sama neudělá nic tak se točí vše jen kolem ní. S oblékáním a úklidem jí ráda pomůžu ale jak to řešit když nespolupracuje. Začne utíkat, skákat na posteli a oblékání pyžama je minimálně na 10min a to nepočítám ostatní oblékání během dne 😭. A to není jen tím oblékáním. Trvá u těch hraček, řeknu pojď úklidime je spolu. Vezme jednu věc a konec. Stojí,kouká a nebo řve že jsem vypla tv ...

U nas "spolu" moc nefunguje, takze proste dela vsechno sam, uklid, oblekani, a kdyz se musim zapojit ja, tak uz z toho plyne nejaka neprijemnost, typu zadna pohadka. Pomahat slo starsimu, ten veci delal radsi dohromady a fakt je delal, mladsi dela akorat o to vetsi boredel, protoze ma publikum a o to min prace, protoze vi, ze kdyz pocka udela ji nekdo jinej. Pokud pomahat tak doporucuju srozumitelne nastavit kdo co dela. Typu ja ti nandam ponozky a triko, ty si nandas kalhoty.

Kdyz budes pri oblekani utikat a kopat, tak se oblikas cela sama, kdyz nebudes oblecena nez...., tak te preperu obleknu, ale zbytek dne nazapnu televizi, atp. Nerikam, ze je to nejakej extra vykrit vyzkumy podlozene citlive vychovy, ale tak nejak to funguje.

Autorko, na oblíkání je velice jednoduché řešení - neoblíkáš se, zůstáváš nahatá 😉. Když se moje děti odmítají obléct před odchodem pryč, já prostě odcházím, ony odchází taky a to tak, jak zrovna jsou. Klidně nahatý, v pyžamu, bez bot. Moje starší mi tenkrát udělala neskutečnou scénu při odchodu z herny. Válela se po zemi, házela po mě boty, nadávala mi u toho, bundu si sundávala a házela za skříň, všichni na nás koukali. 🙂 Takže jsem jí popadla za ruku a v lednu v dešti šla do auta jen v krátkém tričku a v ponožkách. Na parkovišti hulákala, že je jí zima a má mokré ponožky, lidi koukali, ale v té chvíli pochopila, že pro příště se obleče. A že se kus prošla do auta. Doma to samé, zavřu jí za dveře, ať si vyzkouší, jak je venku a pak se jde obléct. Musí sama zjistit, že je zima. V létě nechce klobouk nebo opalovací krém? Zůstává doma. Nechce pyžamo? Ať si ho neoblíká, ale já se jdu dívat na televizi, jí zavírám v pokojíčku a ten večer usíná sama. Dokud nebude oblečená, já jí uspávat nebudu a jdu si udělat večer podle svého. A toto nám mimochodem radil i psycholog. Žádné přemlouvání, doprošování se, oblékání má sílu a praní se s dětmi. Jednorázový trest dítě obrečí jen v tu chvíli, za 2 dny už o tom ani neví. To není efektivní, to dítě musí pochopit, že poslechnout rodiče je výhodnější a že neuposlechnutím si komplikuje život dlouhodobě. Když neposlechne, tak to pro něj znamená nekomfortní dlouhodobou situaci.

Já jak to čtu, tak dcera se chová jako úplně normální 4 leté dítě. Jenže ona je ta větší, "dospělejší", tak počítáš, že to či ono udělá sama, ale je to pořád maličké dítě, kde kdybys neměla mladší, budeš ji brát pořád skoro jako batole.

Takže podle mě to, co potřebuješ nejvíc ze všeho, je odpočinout si. Ideálně od obou dětí a na minimálně 24 hodin. Někam úplně vypadnout, pryč od všeho shonu. A zastavit se a uvědomit si, že máš pořád doma dvě "miminka".

Píšeš, že pořád žvaní - jo, to jsme si zrovna včera povzdechly s maminkou synova kamaráda, že děti přijdou ze školky a pořád a pořád a pořád mluví. A že je to opravdu únavné.

Že se dítě neobleče samo, pokud mu neřekneš - no, dítě v tomto věku se neumí úplně samostatně obléknout. Potřebuje k tomu ještě trošku dohledu. Teda - samostatně to zvládne, třeba za 20-30 minut a u toho si zvládne přečíst 3 knížky (vytáhnout z knihovny a nechat ležet na stole), pohrát se stavebnicí a podobně.

A k tomu skákání po gauči - po čem jiném dcera může skákat? Kde může běhat? Má dost alternativního pohybu? Sama jsem zavnímala, že někdy před 6 lety věku je poměrně velký skok a pojednou už to děti tak nějak zvládají samy, ale do té doby pro mě nejrychlejší oblečení do školky bylo syna prostě oblíct. Když bylo dost času, tak ať se oblíká sám, ale pokud je třeba spěchat, oblíkla jsem sama.

Já tohle neznám, ale já to teda tomu dítěti ulehčuji. Je mu 5, umí se obléknout, najíst, obout, svléknout atd. Ale často se mu nechce. Tak, když se mu nechce řekne, co potřebuje a já ho nakrmím, obléknu, cokoliv. A je v klidu. Žádné hysteráky. Zuby si nechává čistit ode mě, tomu vůbec nevadí. Úklid hraček, je o volbě. Jestli mi chce pomoc nebo ne. A to je tak půl na půl. Chápu, když se mu nechce, to mě ty hračky na tý podlaze vaděj, ne jemu. Já si pamatuju, že mě máma taky oblékala i krmila asi do 8, do 9? A uklízela po mě až do 20, když už jsem se odstěhovala.

@cherie24 já tohle všechno beru, zní to fakt logicky ale co mám dělat když je celý den , snad co každou minutu nějaký problém... Dám příklad. Ráno vstane. Říkám jdeme si dát snídani. U snídaně sedí, kouká a ani se jí nedotkne. Ok nechceš. Za 10min řve že má hlad. A je úplně jedno že nestíháme. Prostě odchází bez snídaně... A další den znovu a znovu. Ne nezmění se jich. Nepřipustí si že včera, před rokem měla hlad. Prostě každý den stejný problém. Ok snídaně není jdeme se připravit do školky. Pojď se vyčůrat. Mě nechci. Ok... Po celém večeru se mi kolikrát staloy že se pricvekla nebo začla opravovat po cestě do školky. No není kde, smůla. Když si dojde doma, řev že I nejde umyt ruce, vzdor že se nebude česat, mýt zuby, oblékat.. to je prostě milion problémů během půl hodiny. Nemůže jít do školky v tričku. Chodíme pěšky cca půl km. Když si odmítne umýt zuby, ok nebude sladké ale jí je tomu plně u zadku. Druhý den to říkám znovu a znovu. Má dva kazy a nechci aby se to rozšiřovalo dál. Prostě mi přijde že úplně všechno stojí na palici u nás doma. Dneska mě celý den odmítá, řve na mě, že mě nechce, že chce tátu, pomalu se na mě ani nepodívá. A já už fakt nevím. Fakt jsme zralá do blázince. ok nechceš mě,nignoruj mě. Za půl h zamnou přijde, že chce něco třeba k pití a začne na mě pomalu řvát, dorážet, hádat se. .... Prostě všechno. Takhle to zní jak když doma jen rveme a hádáme sem jenže tak to není. My vždycky měli klidnou domácnost, a manželé se nehádáme. Atd. Jenže všechny rozbroje dělá ona, ona..a je mi z toho smutno

Ja se divím, že si necháš,aby po tobě řvalo 4 lete dítě a totálně si s tebou delalo,co chce?? Mas fakt nervy z oceli,ja bych ji dala na zadek a velmi jasne a důrazně si nastavila hranice. Nechceš snidani? Ok, odcházíme bez ni,rvi si jak chces. Nechces se oblekat? Neoblekej,ale v tomto takhle odcházíme. Začala by na mě řvát? Velmi důrazně bych ji utla. Sorry,ale ma té totálně na háku..

@squezy Myslím, že nemáš stejné dítě, jako tazatelka. Jak dítě utneš, když řve? Zakážeš ji to? Das ji na zadek? Posles ji do pokojíčku? Na tyto děti bohužel nic takového nepomáhá. Pokud mas jiny napad, sem s nim. Určitě to oceníme. Nemyslím to špatně, ale mam zkušenost s podobně náročným dítkem, jako tazatelka.

@squezy ale já neříkám že jí nechávám na sebe řvát. To že to dělá neznamená že na to nereaguji. Samozřejmě že reaguji, ale štve mě že si z tohoto vlastně nic nevezme

Zázraky se nedějí ze dne na den. My k psychologovi docházíme od 3 let. Spousta z těch záležitostí byla práce na několik měsíců. Do tohoto stádia, kdy u vás doma rozhoduje vaše dcera, jste se taky dostávali víc než pár měsíců. Dle vašeho popisu dne u vás vyloženě vládne dcera a změnit to, bude chtít hodně trpělivosti, odhodlanosti a času. Nebude to ze dne na den. Pokud se odmítá obléct před školkou, tak vezmu věci sebou a obleču jí po cestě. Nejprve jí ale nechám trochu vycukat. Neoblíknu jí hned, jak ji dojde, že je zima. Chvíli ať si v tom pochodí, vyvzteká se a pak jí v klidu říct - dobře, já tě oblíknu do teplého, ale zítra už se budeš oblíkat bez přemlouvání nebo tě nechám zmrznout příště. Pokud to udělá znovu, opět odchází nahá a nechám jí mrznout ještě déle než den předtím. Moc dobře vím, jaké to je, když dítě od rána až do noci tropí scény kvůli každé kravině. Jaké to je, bát se s dítětem jít mezi lidi, protože vím, že zase budeme všude středem pozornosti, že zase uvidím ty odsuzující pohledy, že se mi dítě bude válet po zemi, že to budou komentovat úplně cizí lidi. Vím jaké to je, když dítě zvládne 20 hysteráku za pouhé dopoledne. Naše dcera u toho ještě i ničila věci a mlátila si hlavou o zem až měla boule a modřiny na hlavě a v obličeji. Vyberte si teď 2 věci, které vám komplikují život nejvíc a na těch začnete pracovat. Nemůžete chtít změnit všechno naráz a za pár dní. Teď bych se v zimě zaměřila na to oblékání, venkovní počasí teď je na vaší straně a třeba ty zuby, které jsou důležité skrz zdravotní stav a zbytek zatím úplně vynechejte, ustupte, neřeste. V tom ale buďte neústupní. Dítě je vynalézavé a hledá cesty, jak to obejít, vy jste ale chytřejší a vymýšlíte taky další a další způsoby, jak jí znepříjemnit život, dokud sama nedojde k závěru, že to bude dělat dobrovolně. Je to v podstatě boj kdo z toho, ale s tím rozdílem, že to neprobíhá násilím a přes fyzickou nadřazenost nebo křik, ale přes inteligenci. Až budete mít zvládnuté tyto 2 úkoly, přidáte zas jeden další problém, na kterém budete pracovat. Je to vaše dítě, vy musíte vědět, co má ráda a co jí bude nejvíc vadit, když o to přijde. Určitě má ráda něco z jídla, když ne sladkosti, čím jí můžete přesvědčit k čištění zubů. Nebo ji klidně zabavte tu televizi, dokud si nebude čistit zuby. Nemusí si je teda čistit ráno a večer, ale pokud chce třeba pohádku po příchodu ze školky, nejdřív si vyčistí zuby. Vyčistíme si zuby a pak si vybereš pohádku. Dohoda je jasná a teď už je jen na tobě, jakou cestu si zvolíš. Ve fantazii se meze nekladou.

@95newmommy2020 Bych tě chtěla vidět při vícero dětech 🤣

Jako bych četla o své dceři. Radu kromě "Vyděržaj pioner" úplně nemám...od dvou do pěti let to ale bylo nejhorší. V šesti jí bylo potvrzeno ADD. Dlouho jsme řešili, jestli nemá PDA https://autismport.cz/o-autistickem-spektru/det... . Na konci článkujsou doporučení, jak se těmito dětmi jednat - to nám částečně pomohlo, můžeš se na to podívat, třeba by to pomohlo i Vám.

@amazienka Mě stačí jedno. 😄 Jako jedináček ani nemám ten správnej vzor výchovy k více dětem. To by nešlo. 😁
Umím si představit maximálně velký věkový rozdíl, 10+ let.

šestiletý:
- já mám hlad!
- dáš si toust?
- nechci toust ... vajíčko ... já mám hlad, ale nevím na co... (a už vím, že udělat něco, co nechce, tak jíst nebude - jen bude prostě protivnej)

Ráno před odchodem do školky teď má "toustové" období, udělám toust, někdy ho sní, někdy nejí. Jednu dobu mi přišlo, že na záchod se mu chce až těsně poté, co vyjdeme před dům. Ono to těm dětem občas ale opravdu pomalu spíná - já většinou když třeba sedím v kanceláři, tak nepotřebuji několik hodin, postavím se a musím letět. Tipuji, že to mají podobně.

Fakt zapracuj na vlastní psychohygieně a odpočinku, děti neskutečně zrcadlí.

@urtica tak to je fakt zajimavy s tim pda, o tom jsem nikdy driv neslysela, diky. U syna prave myslim, ze to "vzdorne" chovani hodne souvisi s uzkosti. Takze tohle je dobra inspirace.

@urtica nooo tak to je hustý. Děkuji za odkaz 😬😬. Úplně mě mrazí když vidím jak do toho zapadá 🙄

@urtica toto mi tenkrát taky někdo radil a mě to v tu chvíli dávalo smysl, že to dcera opravdu má. Byla jsem o tom na 100% přesvědčená. No nemá, fakt ne. Ve výsledku je toto úplně stejné, jako si věštit onemocnění u sebe, podle použití stránek lékař.cz. Taky si tam každý najde x nemocí, které přesně sedí symptomům. Pokud tedy chce autorka vyhledávat diagnózy, ať to ale řeší přímo s klinickým psychologem a nehledá diagnózy podle odkazů na stránkách. Tohle je cesta do ještě většího pekla.

@cherie24 Ale tam nejde o tu diagnózu jako takovou. Popisuje to chování, které je motivováno silnou úzkostí. Nemusí jít přímo o PDA, ale ta doporučení, jak s tím pracovat, budou velice podobná...

@saralinda no vidíš,a ja bych zase furt dokola nevysvetlovala,nevymyslela pohádky o jejim chování,aby pochopila, že se má chovat jinak,necekala roky, než z toho dítě vyroste!! Ja mam dvojčata a mezi 2 a 3 rokem to bylo taky hodně náročné. A jo, prostě občas dostali na zadek. U nas to pomohlo. Zvýšila jsem hlas, že tohle nesmí delat. A jo,pomohlo to. Každé dítě je jiné, chápu,ale zase si nemyslím, že placnout přes ruku nebo dát na zadek ze mně udělalo nejhorší mámu na světě. Musí se nějak nastavit hranice. Ted je klukům 6 let a jsou boží! Když už se stane, že něco nechtějí, nějak se šprajcnou,tak prostě nechces? Fajn,tak já příště taky nebudu chtít koupit lego,nebo nebudu chtit jit s nimi na plavárnu a tak. Jsme na diskuznim foru,proto diskutujeme, každý má jiné názory. Ten muj je prostě takovy, že hodně maminek nema s dětmi nastavené hranice a hleda pak diagnozy, které mohou samozřejmě vážně u dětí být,ale také nemusí a oni se na to upinaji,aby si nemusely přiznat, že prostě v té výchově totálně pátraj a neví a neumi ty hranice nastavit..

@squezy já dala na zadek jednou a byl to trest jenom pro mě.

Souhlasim,ze kazde neposlusne dite nemusi mit/nema diagnozu. Na netu se to ovsem nerozlouskne. Je to diskuzni forum,muze zaznit vice nazoru,postupu...To jo. Kazdy sdeluje svou zkusenost.
S tazatelkou nikdo z nas nezije,tak tezko urcit,jestli je dite jen rozmazlene,nema hranice,je to obdobim,povahou nebo ma nejakou diagnozu. Je fajn ze zazni vice nazoru,tazatelka se muze zamyslet.
Jen je to dost citlive. Ja odpovedi typu: ty ji nechavas na sebe rvat? Ty si to nechas libit? To by si ke me dite zkusilo jednou. Dala bych mu na zadek. To si nesmi dovolit neuznavam. Je to nic nerikajici az ponizujici. Me okoli temito "radami" dostalo na pekne dno. Nevedela jsem,ze syn ma diagnozu,ze je potreba najit si jiny zpusob reseni veci a pujde to. Tezko,ale pujde. Takze diky tadytem "radam" jsem se citila pouze neschopna,k nicemu,ponizena,bezradna. Protoze vsichni by to umeli lepe nez ja. Ja vyzkousela vse. Po dobrem,po zlem. Az si nektere veci vycitam,co jsem vse vyzkousela. Takze uz beru jen konstruktivni rady. Mam pak dceru a u ni funguje to,jak popisujes se svymi syny. Ma nastavene hranice,funguje...Byly taky u ni urcita obdobi kdy to bylo narocnejsi,ale ona reagovala jinak. Coz syn reaguje pro me nepochopitelne,ale snazim se mu porozumet,resime to atd.,zjistuji si o tom.
Neber to osobne nebo utocne,jen chci pridat zase jiny pohled na vec a spis upozornit,ze je to citlive Ze je treba vhodne ten nazor trochu zaobalit,aby tolik nebolel. A jinak souhlasim s tim,ze za vsem by se nemela hledat diagnoza,je potreba nastavit hranice atd. A laskava duslednost 😀

@urtica ale jde o to, že v těchto článcích se najde každý zoufalý rodič, který hledá vysvětlení, proč se jeho dítě chová, tak jak se chová a hledá vysvětlení svého psychického vyčerpání. Pak se tyto články jeví jako naprosto skvělá varianta celého problémů. Jenže jen malá hrstka dětí bude mít tento problém, zbytek má pouze špatně nastavené hranice nebo děti jsou pouze náročnější exponáty a rodiče si s nimi nevědí rady. Článek je navíc hodně směřovaný na souvislosti s autismem, takže už i to je zavádějící a nahrává to tomu, že to dost pravděpodobně nebude autorky problém. Nebo autorka má pocit, že má dcera projevy autismu? Neříkám, že třeba nemůže mít nějaký problém, ale jestli chce zjišťovat problémy, ať to řeší s odborníkem a nehledá se v článcích. Umanuté a tvrdohlavé děti jsou celkem běžné i bez syndromu PDA a těžké to je s nimi vždycky.

@squezy Chápu tě. Pokud tvoje děti reagují na zvýšení hlasu či plácnutí, tak je to určitě v určitých chvílích pro určité děti (a rodiče) řešení. Ale jsou děti, kdy zvýšit hlas či plácnout pres zadek situaci jen vyeskaluje. Pozitivně efekt roven nule. Vim, ze se to těžko představuje. Kdybych nemela takove dite doma, tak bych taky nevěřila.