Proč je tak těžké vyjádřit lásku vlastní mámě?
Dneska na mě vyskočilo na internetu toto a musím říct, že mě to neskutečně zabolelo u srdce. Je to tak pravdivé, krásné a zároveň i bolestivé. Já stále svoji mámu mám a i já jsem máma dvou malých rošťáků.
Když to shrnu, moje máma nebyla dobrá máma. Díky jejímu chování jsem si odnesla dost šrámů na duši a teď v dospělosti s nimi bojuji. Jenže i tak jí svým způsobem mám ráda, jsem spolu v kontaktu skoro každý den, je úplně prvotřídní babička. Kolikrát mám pocit že si kompenzuje to jaká byla matka. O to tu ale nejde. Když jsem četla reakce žen a mužů... Jak to ně máma byla či je vším, jak na ně rádi vzpomínají, jak na ně nikdo už nečeká a podobně... Bylo mi z toho úzko. Proč? Protože jsem si uvědomila jak to.mame vlastně my?! I když s mámou jsme vlastně často v kontaktu, často za nimi jezdíme s dětmi, zdravíme spolu čas... Nepamatuju dobu kdy by mě máma pohladila, obejmula či řekla že mě má ráda. Na druhou stranu si to nepamatuju ani u sebe, kdy já to udělala vůči ní. Moje máma byla tvrdá, dost často jsem dostávala a vlastně mi ani jako dítěti neříkala že mě má ráda. Naopak, už v 8 letech jsem přemýšlela o tom jak ukončit svůj život. Byla jsem vnitřne sama. Dospělá jsem a naučila jsem se s tím vším nějak žít. Ona se mi v podstatě omluvila, já to přijala. Roky plynou a zní je úplně jiný člověk. Je hodně emoční, často si všechno bere, často brečí protože se o nás bojí. A já to chápu! Je to máma. Ale ani druhou stranu mě to neskutečně rozčiluje. Nikdy dřív se o mě nezajímala, teď řeší každé píchnutí. Beru jí jaká je, to ano... Ale najednou si říkám jak moc bych si přála jí obejmout. Jak moc bych chtěla aby ona objala mě. Jenže ta hranice mezi náma je. A já nedokážu udělat ten první krok. Nevím proč? Když nad tím přemýšlím, cítím v sobě jako by pocit hanby, ostychu a bolesti. Naopak svým dětem říkám každý den jak je miluju, jak jsou pro mě vším, ráda je tulim. Ale vůči vlastní mámě to nedokážu. A nejhorší je že ona to neudělá taky 😓. Smutné že
Souhlas s levandule_k. Někdy nám nejlíp pomůže druhého pochopit a situaci lépe zpracovat, když se podíváme, v čem on vyrůstal? Předával jen dál tu toxickou štafetu, nebo byl lepší než jeho rodiče ( byť třeba stále ne dost dobrý)?
Chce to znát kontext. Jaký byl vztah vašich rodičů? Neměla máme deprese? Nebyla psychicky v prd*eli? Nebyla smutná? Měla na své děti vůbec nějakou energii či rezervu? Nebyla udřená? Neměla finanční tíseň? Atp..
Někdy pomůže si s tou svojí vnitřní dětskou zraněnou částí promluvit z pozice dospělého, který chápe, že ne vše znamená " nemá mě ráda". Říct tý malý holce uvnitř sebe že maminka tě milovala a miluje, ale tehdy .. 1) neuměla to dávat najevo protože...2) neměla na děti energii protože...3)bylo jí tak a tak...Prostě zkusit to vysvětlit víc s odstupem a popisovat to z venčí a logicky.
Mezi vámi je vztah a láska, jinak byste spolu nebyly v tak intenzivním kontaktu. .spíš mi to zní jako že si tvá mamka něčím procházela nebo měla nějaké bloky, které u svých dětí neuměla překonat, ale u vnoučat už ano.
Nevím jak moc to bylo vážné, jestli vás zanedbávala, bila atp...neradím ti ji omlouvat. To musíš zvážit sama..
Jdi a obejmi ji dokud ji máš, každá máma žije v jiné době než když máš děti ty, ale pokud ti vysloveně neubližovala ( týrala) dělala vše tak jak si myslela, že je to nejlepší. Až budeš jednou babička budeš na to taky koukat jinak. Být máma je ta nejhorší činnost, co existuje není nikde návod ani vlastní 2 děti nejsou stejný. Nepromarni čas, který spolu máte.
Moje mamka mě nikdy nebila nebo tak . A udělala pro mě první poslední ..ale neříkala mi mám tě ráda , neobjimala mě . Prostě byla tak trochu v tomto ledová. Když mi zemřel ve 13 ti táta, tak jsme se ještě víc odcizili , nastoupila moje puberta a byli to krušný časy. V 18 ti jsem dostala byt a už jsem kopala sama za sebe. Pak přišlo první vnouče a vztahy hodně pookřáli . Od ledna 2023 to bylo s mamkou už špatné nakonec se ukázalo je má rakovinu jícnu a žaludku. Bylo jí špatně , byla v nemocnici a já těhotná . A tam všechny ledy povolili. Byla jsem tam každý den . Každý den obejmutí, pohlazení bříška. Řečeno dosud nevyřčeného . Od ledna až do srpna jsem zažila neskutečný nával emocí , která se mi celý život nedostávala i když jsem byla zbožňováné dítě . Nakonec jsem začátkem srpna porodila a mamka začátkem září zemřela 😔 já jsem hodně stejná. Nemám ráda objímání, mazlení, neumím říct mám tě ráda . Ale svoje děti zbožňuju. Nebuďte proto smutná. Ne každý umí projevit emoce 🌹
Já jsem tenhle příspěvek na fb ani nedočetla…Moje máma mě má ráda a vždycky měla, ale chovala se v mém dětství často naprosto příšerně, řezala nás, nadávala, ponižovala, ani náznakem nerespektovala soukromí a cokoliv na nás našla, tak použila ve vhodný čas proti nám. Ještě hůř než ke mně se chovala k bratrovi a ten se zase ještě hůř choval ke mně. Dnes vím, že máma byla na většinu povinností naprosto sama, měla Adhd (diagnostikované až mnohem později) a mateřství pro ni prostě bylo větší sousto, než dokázala sníst.
Snažím se ji aspoň jednou za měsíc navštívit, ale když se to blíží, všechno se ve mně svírá, zhoršujou se mi zdravotní problémy a jsem hnusná i na svoje děti a manžela, kteří za nic nemůžou. Ještě horší to je, když má máma přijít k nám domů, z toho je mi vždy fyzicky zle. Když jednou za půl roku vyzvedne dceru ze školky a pak mi ji doma hodinu hlídá, snažím se hlavně nemyslet na to, kam mi všude vleze…Asi by mi to nevadilo, kdybysme měly normální vztah, ale to si vlastně ani neumím představit. Ty říkáš, že bys chtěla mámu obejmout. Já rozhodně ne. Ale ty pocity viny mám pokaždé, když si na ni vzpomenu. A moje nejhorší noční můra je, že moje děti by jednou vůči mně mohly cítit totéž. Samozřejmě, že se k nim chovám ve všem naprosto jinak než moje máma, ale co když mi zase ony jednou vyčtou, že jsem na ně třeba byla přísná málo?
Soucítím s tebou a s každou další ženou, která to má podobně a obdivuju všechny, se kterými bylo v dětství takhle zacházeno a stejně dokážou svoje rodiče milovat.
Musím za sebe říct, že matka nás jako děti občas bila, neslyšela jsem slova Mám tě ráda atd, ani já je tedy neříkala (děti se učí nápodobou, že), byla jsem neplánovaně dítě, a co nejhorší, nikdy, absolutně nikdy nás nechránila a neochránila před tyranským otcem (její manžel) a naopak čekala, že ji budeme my, malé děti, bránit, když začne mlátit i ji…nyní, když jsem starší a matka skoro v důchodu, nemám potřebu ji říkat, že ji mám ráda, že mi chybí…nechci lhát, lhát jsem musela třeba dříve (abych přežila dětství, otec nás třeba nutil říkat, že ho máme rády atd, kdo má rád svého tyrana, že?). Ale třeba s mými dětmi si říkáme, že se máme rády a milujeme se. Když mi to dcera poprvé řekla, úplně mě to zaskočilo a potěšilo…na tyto projevy jsem nikdy nebyla zvyklá, ale ty děti jsou holt emotivní
Podle me tady ty dojemne texty zpusobuji akorat nove sramy na dusi. Driv to tak asi bylo skoro vsude. Mne rodice nijak neublizovali, ale zase jsem vyrustala jako drivi v lese. Ale mame se radi, ne ze ne. Ale nejake projevy lasky nevedeme ( pusa, mam te rada atd). Spis si pomahame, pokecame u babicky na spolecnem obede.
Tyhlety dojemny posty, nemyslim tvuj pribeh, ale to o cekani, mi lezou krkem. Moje mama na me kaslala, me detstvi prospala sjeta praskama na spani, od mejch 6 let byla v invalidnim duchodu na depresi (kde pro ziskani sehraly roli uplatky). Staral se tata, vydelaval tata, varil tata, na krouzky me vodil tata. Anebo babicka. Ja si nesmela ani nikoho brat domu, protoze mama spi, musela jsem bejt hlavne zticha, protoze mama spi. Triskala me prodluzovackou, davala mi najevo, ze jsem na obtiz.
Na moje deti, cili vnuky, kaslala taky. Ani se treba neobtezovala prijit na 1. narozeniny vnuka. Vnuky ma 3. Na vetsinu narozenin nasich kluku se nedostavila.
A ted, kdyz je nemocna, tak oba rodice predpokladaj, ze se budu starat a chodit za mamou na navstevy, plnit ji prani. Mam 3 male deti, praci a jeste na me zkouseli, ze za ni budu chodit do nemocnice obden? V navstevni hodiny do 17, takze manzel by musel obden chodit driv z prace, aby pohlidal kluky? Ano, chodim za ni na navstevu, ne obden, ale jednou tydne, nosim ji, co so nadiktuje, jsem na ni mila, zajimam se, ale citim se, jako kdyby me nekdo znasilnil nasadou od kostete.
"Miluj ji, dokud muzes, nenech ji na tebe cekam." LOL, tak to si ale musi preci zaslouzit a rozhodne toto neplati plosne. :(
Být máma je hlavně o tom, jak se k dítěti v dětství chová a jestli naplňuje jeho potřeby, nejen ty základní. Pokud od ní nedostává lásku, jistotu, bezpečí, tak nevidím důvod se v dospělosti dojímat nad tím, že čekala před školou a bla bla. Děti jsou absolutně závislé na rodičích a pokud ti to pos., tak se nemůžou divit, že se jim to vrátí, když jsou ve stavu, kdy naopak potřebují oni je. Co se mě týče, tu výchovu nějakým způsobem pos. každý, ale snaha se počítá. Pokud rodič rezignuje na snahu dělat to správně, pak by se dítě opravdu nemělo nechat vmanipulovat do nějakých pocitů viny,
Vztahy matek a dcer jsou komplikované, někdy dost bolestné. Docela by mě zajímalo, jaká byla tvoje babička, jaká byla matka, jaké dětství měla tvoje mamka. Ty nefunkční vztahy se táhnou většinou po generace.
Téma matka u tebe není úplně zpracované, je pořád bolavé. To bude chtít terapii, aby jsi se cítila komfortně ve vztahu se svou mámou.
Ne každý má s mámou super vztah.