Co neříkat ženě po porodu?
Zdravím všechny maminky. Včera jsem četla zajímavý článek na téma, jaké věty se nemají říkat těhotným. Zaujalo mě, že něco takového nepíšou i o ženách v šestinedělí, protože zatímco před porodem mě maximálně sem tam někdo naštval necitlivou hláškou ve stylu "ty máš ale velké břicho," po porodu se s takovými prudícími větami přímo roztrhl pytel. S trochou nadsázky bych řekla, že zatímco těhotná žena přestává být okolím vnímána jako žena, žena po porodu přestává být vnímána i jako člověk s nárokem na svůj život, své zájmy, své názory, své pocity nebo své chyby. Možná to bylo jen mým okolím nebo mnou samotnou, těžko říct. Vypíšu tady hlášky, za které bych dotyčné nejradši prohodila oknem, kdybychom nebydleli v přízemí🙂. A vy se můžete přidat se svými perlami, nebo se inspirovat, co hlavně neříkat svým kamarádkám a příbuzným těsně po porodu.
- "A cvičíš?", "A stahuješ si to břicho?" (= "Vypadáš strašně, děláš s tím aspoň něco?" Ano, po porodu má člověk, který je rád, že se hýbe, určitě jedinou starost - cvičit sedy, lehy a nosit stahovací kalhotky, aby okolí nepobuřoval čímkoli, co nevypadá jako přistávací dráha.)
- "Tohle sundej, to je ti malé," "V tomhle jsou ti vidět špeky," "Tohle je vel. 38, co bys s tím prosím tě dělala?" (Pokud vám po porodu zbylo pár kilo nebo pár centimetrů navíc, okolí to neodpustí a velmi necitlivě komentuje. Ještě větší prohřešek ale je, pokud máte brzy po porodu svoji původní váhu a své míry. Myslím si, že kdybych přibrala 30 kilo, slyšela bych míň těhle keců, než když jsem všechna kila nechala v porodnici a mohla rovnou nosit své původní oblečení.)
- "Tohle teď nebudeš potřebovat." (U mě se to týkalo elegantní části mého šatníku, ale dosaďte si klidně třeba make-up, tenisové rakety nebo abonentku do divadla. Zkrátka "Teď budeš jen přebalovat a kojit a na cokoli jiného můžeš rovnou zapomenout.")
- "A co sis jako myslela? Že se s dítětem vyspíš?" (Kdyby si člověk postěžoval, že se nevyspal kvůli propařené noci, učení se na zkoušku, cestě letadlem nebo hlučným sousedům, každý ho polituje, jaký je chudák, že se nevyspal. Když si na totéž postěžuje šestinedělka, která nespala kvůli kojení, je najednou oheň na střeše. Co si to vůbec dovoluje mít potřebu spánku, když má dítě? Ještě větší prohřešek ale je, pokud se pochlubíte, jak jste se krásně vyspaly. To snad ani nezkoušejte, pokud si nechcete vyslechnout další kázání na téma, jaké jste krkavčí matky. Jisté je, že váš spánek si nenárokuje zdaleka jen ten malý tvoreček.)
- "Ten je celý do našeho rodu, tobě není vůbec podobnej!" "Po mně má přece vlasy a oči" "Ne, ne, ty nemá po tobě. Ty má po svém prastrýci z desátého kolene, ten míval taky takové." (Jasně, a ten ho nejspíš taky devět měsíců nosil v břiše a porodil, zatímco matka je ten poslední, kdo by měl mít se svým dítětem něco společného.)
- "Vašíku, konečně se ti někdo věnuje, viď?" (Aneb celé dny sedím s nohama na stole, zatímco mi dítě řve, a návštěva, která přišla na hodinu, to spasila.)
- "Jak kojíš? / Ukaž, jak kojíš. Určitě to děláš blbě. Takhle to nedělej, dělej to takhle." (Aneb každý je odborníkem na kojení vašeho dítěte, jen vy ne.)
- "Nestresuj se, nebo přijdeš o mléko." (Jasně, tahle věta mě dokonale uklidnila, po ní už se vůbec nestresuju.)
- "To je málo. On vůbec nepije. To nestačí." (Odborník s rentgenovým paprskem ví, kolik toho dítě právě vysálo, ví, že je to málo - a pravděpodobně je to matčinou neschopností, čím jiným taky.....)
- "Nechceš si dávat tohle sem, abys tady neměla takový bordel?" (Aneb "Máš tady děsný bordel." Člověk je v šestinedělí rád, že je rád, a řeší i důležitější věci, než jestli dávat tohle sem nebo tam).
- "Dítě musí být 4 hodiny denně venku, jinak umře." (Aneb "když s ním jsi denně venku 3 hodiny (nedej bože jen dvě nebo jednu), zabíjíš ho". Jasně, že je to blbost, a autorka věty nejspíš pozapomněla, že je mi 31 let a na pohádky už nevěřím. Jenže když vám někdo natvrdo říká, že své dítě zabíjíte, zatímco vy jedete na maximum, zamrzí to, to je jasné).
- "Jakto, že nevíš.......? To přece musíš vědět, to psali v knížce Naše dítě." (Jo, jenže knížka Naše dítě pochází z dob hlubokého socialismu a psali tam taky plno tak přežitých věcí, že jsem si dovolila ji nečíst.)
- "Když už máš dítě, ostříhej se." (= "Už jsi ulovila chlapa, máš s ním dítě, víc od života nemáš právo chtít. Na co bys chtěla být hezká? Teďka jsi jen mlíkárna a s krátkými vlasy se ti bude kojit líp.")
- "Ty s námi na oslavu nepůjdeš, co kdybys tam něco chytla?" (Aneb "máš domácí vězení a je to pro tvé dobro").
- "Právě jsem skončila v práci, mám přijet?" "Ne, děkuju, nic nepotebuju." "Vážně nechceš? Můžu tam být za půl hodiny." "Ne, děkuju, opravdu nejezdi." "Ale já mám čas a můžu přijet, jestli chceš." "Ne, nejezdi, udělej si volné odpoledne." (Po půl hodině) "Tak stojím přede dveřma, pojď mi otevřít."
Všechny věty jsou autentické, opravdu jsem si je přesně v této podobě vyslechla..... A všichni autoři je určitě mysleli strašně dobře, ale nedomysleli je.... a zraňovali jimi, stresovali nebo se přinejmenším ztrapňovali. Jakými větami prudilo okolí po porodu vás?
No... ja bydlim s přitelem v Německu a s rodinou se nějak extra nebavim takže hlašek jsem byla teměř ušetřena ale do 6m jsem měla male břicho že to malokdo poznal že jsem těhotna to jsem byla ještě v ČR.Vloni v listopadu už jsem byla v DE a moje ´´mila´´ švagrova mi napsala že jsem si vše vymyslela,těhotna nejsem a nikdy jsem nebyla...... začla jsem se s nimi bavit až teď a to ne moc... (z jejich strany zajem nebyl) a najednou jaky je maly super a krasny :-\ adresu naštěsti nemaji
Toto jsem ted našla na jednom blogu a nedá mi to nesdílet :
Ako sa správame k vlastným rodičom budú sa správať naše deti k nám. Keď raz pomaly a nenápadne zostarneme, až vtedy pochopíme ako sa cítili a čo im najviac chýbalo.
@anelamates upřimně ja se toho bojim (staři) až zustanu sama.... (přitel je starši...) a doufam že maly tedy Alex na mě nezapomene.... jen mi jde o to že to švagrova trochu přepiskla (a rodina s ni souhlasila) udělat ze mě blazna.... a ano budu se snažit byt dobra tchyně ale taky si asi neodpustim semtam poznamku.Proto i když mame barak tak budu rada když si mladi najdou svoje-přecejen 2generace pod jednou střechou to nikdy nedělalo dobrotu (pokud ano tak opravdu jen vyjimečně)
@lucka00024 Starnutie je normálny prirodzený jav, vekom nehasnú city a nezaniká túžba po láske a vľúdnej spoločnosti. Práve naopak, vtedy potrebujú ešte viac pochopenia a povzbudenia.
Tady jsem našla ještě něco moc pěkného. Je to z téhož blogu, a to bych podesala teřba tisíckrát.
Stáří a samoty se asi bojí všichni si myslím. A proto mne často zarmucuje ten postoj - odříznu se od báby, protože ona říká neo dělá. Ale ony to většinou skutečně nedělají ve zlém, i když to třeba blbě vypadá. Ony komentují často ve snaze pomoci. Prostě být ještě někomu potřebné. Dokud člověk může dělat, je to dobré, jakmile nemůže, je zle. A dokud víme, že nás ty děti nebo vnoučata potřebují, je to fajn. Jalmile nás odsunou, to bude zle. Protože i to ahoj jak se máš, potřebovali bychom pohlídat je pro nás dar. Stejně jako od vnoučete zářivý úsměv za lízátko. A je škoda, že ty mámy si ted nechtějí tohle připustit a lízátko považují téměř za smrtící jed. Ale to jsme se dostaly daleko. Ono když žena bere jako útok i prostou větu - panečku, ten je ale veliký. My jsme měli v rodině samé drobné děti - tak je někde jo chyba. Copak z toho nečiší obdiv, pýcha, a láska k tomu miminu? pro mne ano. Protože znovu říkám - vnouče, to je něco, co si nikdo, kdo je nemá, neumí představit
A tobě bych řekla - už kvůli dítěti bud velkorysá. Vykašli se na to, co o tobě říkali, a pěstuj si rodinu. Je to to nej, co máš.
@anelamates moc pěkně napsane 🙂 děkuji.Se švagrovou a s bratrem se už bavím a jsem za to upřímně ráda 🙂 no udiv \ten je ale veliký\ není špatný ale taky jde o to jak to bylo řečeno.... a lizatko ano ale ne malému \meně jak rok 1 rok\ se mi nezdá vhodné... jistě pokud je dítě starší coby ne 🙂 no jo každý to má jinak... ale s prarodiči se bavit nebudu už z toho důvodu že mě vždy podceňovali a babi mě chtěla dokonce zbavit svepravnosti.... (ne nesvepravna nejsem a ani neni duvod)
No jistěže záleží vždycky na okolnostech, na tom, jaký ton hlasu se zvolí, na neverbální komunikaci. jenže tady se někdy bere jako urážka cokoliv, a ono to tak nemusí být. Jenomže prostě některé ty ženy jsou ujž předem nastartované proti všemu, co tchyně řekne a udělá. A dá se to docela slušně poznat.
A to lízátko samozřejmě nemyslím malého kojence, to ne. Ale zase - někdo vyletí i když je dostane třeba tříleták a je zle. Ale marně tu vysvětluji, že to prostě ta babka nedělá proto, aby mělo vnouče zkažené zuby - a že jedno lízátko za měsíc mu zuby nezničí a stravování nenaruší.
@anelamates tak jistě,tomu rozumim a ano pro třilete (klidně bych dala vyjimečně i dvouletemu) ditě lizatko jistě problem neni 🙂
Souhlasím s @anelamates
ale pohled na sladkosti mám nepatrně jiný. Ono to pak není jedno lízátko za měsíc, každá babička chce "strašně potěšit sladkostí", sousedi, staré babičky na procházce dceři vždy (každý den) nutí lízátka (pojídá je manžel), máme u domu totiž domov důchodců a dcera všechny obyvatele přitahuje jako magnet.
Zaprvé velké množství dětí dnes má již bohužel nějaký problém s potravinovou alergií nebo s ekzémem. Cukru je všude nadbytek a dětem rozhodně nesvědčí. V tomto stále bojuji s manželem, který tím, že jakoby potěší dceru čokoládou, vlastně chce potěšit sám sebe tím, že jí rozzářil úsměv a udělal radost, ale to se dá přece úplně jinak než sladkostmi, které jsou ta nejjednodušší (a nejlínější) volba. Dcera třeba mnohem radostněji reaguje na zprávu, že ji vezmu podívat se na koníčky, než když manžel rozdává čokošku.
Ostatně kladu si otázku, proč dětem dávat něco, co jim zatím vůbec nechybí, nepotřebují to, neznají slast s tím spojenou a jsou šťastné i bez toho (což my dospělí už neumíme a můžeme jen závidět). Když už to znají, začne jim pak něco neodolatelně chybět a například potěšení z ovoce už mají trochu narušené. Ano, lízátko od babičky jednou za měsíc, ale ty scény pak v obchodech, kde to ty děti vidí a vysvětlit jim, víš, to můžeš jen jednou za měsíc, protože babičce to udělá radost, když sníš lízátko, ale jinak to není zdravé a stejně na to budeš mít pak chuť každý den...
Za mých prarodičů (a i otec to měl podobně, je ze 4 sourozenců - když byl pomeranč dělil se na 4 díly) žádné sladkosti nebyly. Žili na vesnici, jednou sladkostí byl med, nebo když se napekly koláče. Jedlo se ovoce a toho bylo mnoho druhů a světe div se, stačilo a všichni byli zdraví, neměli alergie, ekzémy a problémy, kterým se dnes starší enerace u malých dětí tak strašně diví, protože za nich "nic takového nebylo" Ono i celkově stravování bylo úplně jiné.
Snad jsem myšlenku zformulovala nějak rozumně, je mi jasné, že se dítě sladkostem nevyhne, ale čím později (klidně až v první třídě - ale ve školce to bude zase past a boj s větrnými mlýny), tím líp, stihne si vybudovat zdravé návyky a navykne si pochutnat si nejen na ovoci, ale i na zelenině.
U nás u babičky nosí ovoce, případně mysli tyčinku, nebo vysokoprocentní černou čokoládu a všichni jsme spokojení. U bratrance mé dcery převažuje názor, proč mu nedopřát, jemu nosí právě lízátka, čokolády, sladké kubíky, jupíky, dortíky a kluk má ve třech letech nadváhu. Ale oni jsou zas rádi, že aspoň někomu to sladké vnutit můžou a můžou tak udělat "radost" (za mě spíš chudák kluk).
Myslím, že i mnozí rodiče u prarodičů ocení, že sladkosti nedávají a místo toho třeba dítěti vymyslí program, někam jej vezmou (stačí procházka ke slepicím, na husičky, k potůčku), věnují mu čas, povídají si s ním a to dítě to opravdu ocení a bude mít i více vzpomínek. Nevím, jestli si děti pamatují kolik lízátek dostaly a od koho a jak to bylo boží, ale určitě si pamatují společně strávené chvíle, kdy se jim někdo s láskou věnoval.
Ale to jsou nejspíše zase ty moderní názory dnešních matek, že lízátko je jedovaté.
Já ho teda jako jed vnímám
Já ne. myslím si že skutečně pokud dám lízátko - a nedostávají je tu prcci ani každý týden, když tu jsou, tak většinou dostanou malý pytlíček želatinových medvídků, jak jsou ty malé sáčky v jednom velkém - a to jim prostě neublíží. A nějak to odepírání sladkostí s tím, že čím později tím lépe, nevím. Ono odříkaného chleba největší kus. Znovu dám příklad z rodiny - setry, jedna první sladkost ve třech letech, druhé byl tu dobu 1,5 roku a vyřvala si to. Jinak stále dost hlídány. Ted ta starší po domě schované sladkosi a dost mlsá i na můj vkus, mladší sní třeba kopeček zmrzliny a druhý nechá, že nemá chut, nechce.
Proto si myslím, že ten kousek je lépe jim dát a neřešit to tak. I když je fakt, že u nás se dává hodně ořechy a sušené ovoce ati medvídci. A hřešíme lentilkami.
Mě syn v půl roce ožužlal fidorku, která vypadla z košíčku na sladkosti, co máme na mikrovlnce 😀 takový provinilý obličej 😀
@dzungala Naprosty souhlas.
ano, znovu se dá souhlasit. Nicméně příklad, že odříkaného chleba největší krajíc a příklad z rodiny je spíše jako to říci..."prostě to není tak, že děti, které např. do tří let nedostávaly sladkosti, potom musejí nutně zešílet a požírat je po kilech a nejlíp tajně, protože přece do tří let je neměly". Ony si to totiž do těch tří let vůbec ani neuvědomují, pokud jim to někdo nezačne nutit. A pokud jim to nikdo nezačne nutit a rodiče své čokoládové choutky neukájejí před dítětem (my se s manželem opíráme zákusky a čokoládou na střídačku tak, aby jeden hlídal a druhý může běsnit, ale před dcerou sladkosti nejíme), tak dítě ani nenapadne že by mělo chtít čokoládu, lízátko nebo zákusek. Už tak jsme my sami v pasti, ze které neumíme ven a naučíme se to snad až jedině až nám jednou diagnostikují cukrovku🙂 Máme to štěstí, že většina našich přátel co mají děti, mají stejný názor, takže děti si nemusejí nic závidět ani na návštěvách, navzájem nikdy nemají pocit, že jim něco chybí, že o něco přicházejí a já věřím, že se to pro ně stane normou a až budou starší, pochutnají si na čokoládě, ale když uvidí babičku, nebo někam půjdeme na návštěvu, nebudou to mít spojení s asociací "aha, tam určitě dostanu něco sladkého", ale to bude zase sranda, co se sestřenkama zažiju, babička si se mnou zase určitě zazpívá a budeme zkoušet oblečení ze skříně a tak.
Ostatně porovnávaly jsme s kamarádkou pohled na zabalenou tabulku čokolády na stole a vedle toho talíř nakrájeného ovoce, krásně naaranžovaný (jablka, hrušky, švestky, rozinky), sypaný skořicí. My bychom braly hned tu čokošku, takže jsme si ji tajně snědly a děcka byly nadšené z toho mňam mňam talíře..Povykovaly stejně, jako když si někdo dá "tu práci" vytáhne pár korun, koupí tyčinku a pak ji velmi obřadně předá dítěti jako velké potěšení.
Vnímám to spíš jako potěšení hlavně pro ty, co dávají.
Někdy stačí jen obdarovávat jinými dobrotami.
Ale v tomhle naprostou shodu nenajdeme. To si rozhoduje každý rodič sám a od toho je to rodič a prarodič by to měl respektovat a "necítit se uražený" tím, že názor dnešních mladých lidí (tedy některých) na dávání sladkostí dětem je už prostě jiný.
Nepřipadám si jako někdo, kdo nechce dítěti dopřát, nebo snad chce prarodičům upřít nějaké gesto. Dávám si vždy hlavně otázku, komu to vlastně prospěje.
Jenom jsem uvedla příklad, problém, který vidím, že existuje. Holky jsou obě gymnazistky, obě šikovné, chytré, obě pohybově nadané, ale tohle prostě tak je. Čím a proč, to marně přemýšlíme. myslím si prostě že chut sladkého je natolik lákavá, že je dobře, když se s ní dítě seznámí - a než mu odpírat úplně, je líp po troškách občas poskytnout. Jinak my jsme se jako děti taky musely dělit, bylo nás pět, a přesto jsem klidně schopna vlézt do cukrárny, prohlédnout zákusky a odejít. Ovšem mám jiné věci, které doma naštěstí nejsou a nesmějí být. Prostě každý na něčem asi ujíždí. No a ne všechno se dá výchovou postihnout. QAsi tak. Dá se mírnit, ale nikdy se nedá úplně potlačit.
@lucka00024 uff, to nevim jestli bych chteal takovy vztahy..a proc nemaji adresu na valstni rodinu??
@pandabox kvuli prarodičum to co jsem s nimi zažila stačilo... a neminim riskovat že ji bratr jim neda
Moje tchyně pronesla památnou větu 4 hodiny po porodu mi říká do telefonu: no tak snad vás Honza neopustí, tak jako jeho tata moje deti. Vím myslela to dobre ale me to teda dalo....
Pročetla jsem celou diskuzi a fakt se pobavila🙂.Naštěstí mám zlatou tchyni,ktera mi do ničeho nekecá.Štvalo mě,když jsem čekala první,hned všichni věděli,že to bude kluk.Manžel je ze tri kluků a už měl kluka z předchozího vztahu.Když se narodila švagrovi holka,to bylo slávy.Holka v rodině.Když se nám narodila holka, tak nic.Sestřenka ma tri kluky a všichni ji litujou.Ja jí říkám,ty se máš,tolik pomocníků...Nedavno teta rika sestřenici: Ty jo,ten ti bude brzy chodit.Malymu čtyři měsíce! A na větu: No jo, oni kluci jsou pomalejší jsem alergická dodnes!
Já tedy myslím, že je to spíše úsměvné a že každého irituje něco jiného a tak je třeba takové ty mimózní nevinné řeči brát trošku s nadhledem.
V těhotenství mi tedy bylo jedno, jestli mám větší břicho a co kdo k tomu má. Každopádně u malé mi nějaké věci taky vadily, ale stejně to bylo u lidí, kteří mají potřebu si neustále něco dokazovat a dávají nevyžádané rady na všechny strany - tak jsem si řekla, že je to jedno.
Problém si myslím je jedině u toho, když třeba prarodiče odmítají respektovat nastavená pravidla s tím, že všechno znají nejlíp a mají potřebu člověka donekonečna přesvědčovat o své pravdě (viz třeba ty sladkosti a tak).
@monikagurthova tchyně je tedy opravdu "k pomilovani" 👽
@terezapetrova jo to je dodneška.....občas se divim, jaké mám sebeovládání
Procetla jsem dost a dost se pobavila, a proto take pridavam svuj prispevek.
V prvni rade musim priznat, ze i ja jsem mivala a mam na tehotne a maminky nektere doterne otazky. Ale spise sonduju teren, na co se mam pripravit, a jak co kdo zvlada.
Rodit budu za par dni, takze zkusenosti zatim jen pred porodem.
Pred otehotnenim:
"A co vy? Porad nic?" (Je mi 36)
"My? My se mame dobre..."
Nikdy jsem to nehrotila a nechavala vsemu volny prubeh. Pro nekoho nepochopitelne.
V tehotenstvi:
"Jeee, Ty jsi tehotna? Nam nikdo nic nerekl!"
Nechapu, proc by to meli vedet lidi, ktere potkam jednou za rok.
Navic jsme si to nechavali jako prekvapko, az to slo poznat, coz bylo nekdy kolem sedmeho mesice 😀
"A uz mate jmeno?"
Ne, doted opravdu jmeno nemame.
"Nam by se libil....." a zacinaji doporucovat ruzna jmena.
Fakt si jmeno pro sve dite vyberu sama 😀 😀
"Uz mate vybavicku?"
Krom kocarku a postylky nemam skoro nic. Ja totiz ani nevim, co vsechno budu potrebovat, takze se to bude resit za pochodu.
"Uz vis, kde budes rodit? Ta porodnice, kde jsem rodila/ rodila ma zena je fakt super. Bezte tam.."
No a otazka, na kterou mel chlap odpoved, se kterou sokoval snad kazdeho:
"Uz vite, co to bude? Holcicka nebo chlapecek?"
No a on na to: "No bud to bude clovek nebo babybox" 😀 😀
Samozrejme by se nasly i jine hlasky.
Co se tyce me postavy, tak kamarad me nedavno pozdravil: "Nazdar Auroro". Ale jinak moc nic.
I kdyz...
Tak jsem stala v kuchyni naproti chlapovi, na sobe nocni kosilku s obrazkem Snoopyho, jenom hlava, od bocniho svu a cumacek mu konci na pupiku. No a chlap si me chvilku prohlizi a pak se pta: "Se snazis ze Snoopyho udelat Pinocchia?" 😀 😀 No je to romantik.. A kazdy tyden se me pta, kolik uz jsem pribrala. No a jak uz mam vic nez jeho polovina, tak je spokojenej.
A posledni vec, tchynku mam pod zadkem o patro niz, a na to, ze jsme si ze zacatku moc nerozumely, tak je v klidu. Do niceho se nemontuje, respektuje nas zivot, a sve nazory nevnucuje. Nijak se nevyhledavame, ale vim, ze az bude mimco, tak se na ni mohu spolehnout. A to ji bude skoro 70!
No, ale uz ted vim, ze nebudu zvladat otazky na porod a kojeni, hlavne od cizich lidi.
@barumic a tím to neskončí.
"Musíš mu dát pořádné boty, ať má pevné kotníky." Teta zamrzla před 30 lety, že 😉 pojem Barefoot a přirozený vývoj nohy asi nikdy neslyšela.
"Jak ho můžeš kojit na gymnastickém balóně, bude mít vyšplouchaný žaludek a bude mu špatně." Jinak se nenapije a bude mi vřískat. Ale vysvětlujte jim to.
"Ty gatě na tobě ale visí" samozřejmě, s těma dvěma nemám ani čas se najíst, a celé dny mám v ruce 50ti kilový dvojkočár nebo osmi kilové mimino. Asi někomu vadí matky, co oblečou i rifle ze střední školy.
@renatalen "kluci jsou učůranější / víc je bolí bříško / kluci jsou stejně lepší / kluci na to trpí...." to jsou fakt sbírky krávovin, někdo neví, co by pustil z huby a tak plácá tyhle koniny. Mám dva kluky a je mi to jedno (ne, že bych nechtěla holku, ale pokud bych měla třetí dítě a zase kluka, budu spokojená. Jako by snad kluk byl něco míň).
A odplenkovávací story.... "Pepíček byl v roce a půl bez plínek a Mařenka se to do tří neuměla naučit" a vzápětí to korunuje tím, že Pepíček se ve školce počůrával, protože trpěl na záněty močáku... to mě dojalo.
"Já je posazovala od půl roku na nočník." Moje reakce: "A v kolika byli bez plenek?" "Já už nevím." Takže se to nepochybně osvědčilo 😀 Syna posadím na nočník, jen pokud bude přibitý k podlaze a jeho tam přilepím izolepou.
Nočníkové story si myslím, že víc řeší ostatní, že rodiče onoho dítěte 😀
Pomalu pročítám celou diskuzi, na jednu stranu se bavím, na druhou stranu se dost děsím toho, co nastane po porodu, zejména ze strany tchýně... naštěstí je daleko a po telefonu s ní mluví jenom manžel, který mi její "dobré rady" díky Bohu nepředává :D Ale i tak se mi ještě před porodem nasbíralo pár vtipných hlášek (i hlášek na přizabití...).
Po oznámení těhotenství a dotazu na jména:
- chlapeček Antonín: "Proboha, Antonín Zápotocký!! Antonín, topič elektrárenský!!"
- holčička Emilie (po mojí milované babičce a manželově neméně milované prababičce, leč z tchánovy strany - jsou rozvedení): "Emilie, to neee... nebyla by lepší Anežka?" (její babička) Po opětovném vysvětlení, že na Emilii jsme se jednoznačně shodli a že pro nás OBA má to jméno sentimentální hodnotu: "Ale jsou i lepší jména... třeba Anežka."
Po prvním screeningu, kdy nám gynekoložka řekla, že to vypadá spíše na chlapečka:
"Ale holka by byla leeeeepšííííí....." No jo, ale prý to spíš bude kluk... "Ale holka by byla leeepšííííí...." Nám je to jedno, hlavně aby to bylo zdravé. "No jooo, ale holka by byla leeepšííí... protože holky v dospělosti neutečou od mámy." Celá tato scéna před svým jediným synem - jedináčkem. Dost mě to ranilo, i kvůli manželovi (tomu to ani nepřijde, vlastní matku filtruje jedním uchem tam a druhým ven). Ono sice miminko nakonec bude pravděpodobně holčička, ale stačilo by říct jednou, že by si třeba víc přála vnučku a šmitec, a né to zopakovat x-krát za sebou a ještě tímhle způsobem. Grrrr.
Manželovi cca 2 týdny zpátky:
"Ty máš volný víkend? Tak přijeďte." (400 km) Teď už nikam jezdit nebudem. "Tak přijeď sám." To teda né, co když začne Lenka rodit? "Nezačne." Co ty víš... "No tak zařiď, ať jsou s ní o víkendu její rodiče." Mí rodiče - 120 km daleko, kteří se navíc 24h denně/7 dní v týdnu starají o 92letou babičku.
Po každé kontrole (opravdu pokaždé stejné dotazy se stejnými odpověďmi):
"A dělala vám ultrazvuk?" Ano, dělá ho pokaždé. "A jaktože nemáte obrázek?" Gynekoložka ten UZ dělá v podstatě jako nadstandard, za těhotenství ho pojišťovna platí jenom 3x, marné vysvětlovat pokaždé znova, že jenom miminko změří, zkontroluje srdeční akci a množství plodové vody - bylo by mi trochu blbé ještě škemrat o obrázek, na kterém by už teď stejně moc vidět nebylo, protože poslední měsíc má miminko čumáček nacpaný někde dole v pánvi. "A jaktože jste nebyli na 3D ultrazvuku?? H. (manželova sestřenice) na něm přece byla!"
Ještě že mě tchýně od Vánoc neviděla - mám obrovitánské břicho, jako bych čekala dvojčata - skoro všechno, co jsem přibrala, šlo do pupku. A navíc jsem prcek, takže to monstrozitu toho mého melounu ještě zdůrazní.. to by bylo keců...
A od jiných lidí:
- mám hodně dlouhé vlasy: "No to shodíš, neboj, jenom se to malé narodí, jak ti ty vlasy bude cuchat."
- opakovaně slýchám otázku (zajímavé je, že v tomto znění jsem ji v tomto vlákně ještě nezaznamenala): "A kolik už jsi přibrala?" Co je komu po tom??
- od cca 5. měsíce až do začátku mateřské: "A to ještě chodíš do práce??" (s podtextem "jsi jako normální??") Jsem snad najednou chromá nebo dementní? V podstatě až do 8. měsíce jsem v práci kromě služeb fungovala úplně normálně, protože jsem se prostě cítila dobře. Tuhle otázku mi položil KAŽDÝ, s nímž na toto téma byť jen okrajově přišla řeč. Prostě všichni předpokládali, že jako doktorka budu od dvou čárek na testu dřepět doma na PNce. Jediný, kdo mi paradoxně nevnucoval neschopenku, byla moje gynekoložka :D
- paní, která se mnou chodila na těhotenské cvičení, poté, co jsme se dozvěděly, že jedna naše "spolucvičenka" už porodila a má chlapečka: "Jo, u ní jsem si myslela, že to bude chlapeček - ona celou dobu vypadala taaak dobře! No, a vy vypadáte na jasnou holčičku!" (asi to nemyslela nějak zle, ale i tak...)
- další paní ze cvičení: "Víte, že já jsem u vás kdysi byla na ambulanci? Asi tak 3 roky zpátky. Ale to jste teda byla podstatně štíhlejší." No neke, když za 3 týdny rodím!
- asi tak milion lidí, převážně z práce: "A kde budete rodit? Ve fakultce? A nechcete si to ještě rozmyslet? Známá od babičky sestřenice od prastrýce z dvanáctého kolene apod. si straaaašně stěžovala..." No jasně, pojedu jak ta trubka rodit do jiné nemocnice, kde nikoho neznám, když jsme oba s manželem zaměstnanci FN (a navíc to máme 10 min. od domu a moje gynekoložka je přímo ze zdejšího gyn-por).
Tož tak. Po porodu čekám další velmi výživný nášup rad do života.
@lenka_strelenka
Noo, pani doktorko, taky budu rodit ve FN, uz jen proto, ze bydlim pod sesterakem 😀
Dnes jsem tam byla na prohlidce, minuly tyden ve Vitkovicich. Asi to vyjde na stejno.
Treba se tam potkame 😉
Na vahu se me obcas nekdo zeptal, a pak se baby pochlubily, kolik pribraly ony...
To jen muj chlap cekal, az priberu a budu mit vic nez jeho pulka (ma 135 kg). 😀 😀
Mam tri kluky doma,takze:To mate tak neschopneho muze,ze vam neni schopny udelat holku????""""jeziiiiisss,az budes stara,se na tebe vsichni vyse.....☹ Tak na poctvrty to bude ta holka konecne???No to se Vam to moc nepovedlo...a tak dale a tak dale,maminky kluku asi poznaji
Holky a co ja bych dala za tchyni,kez by zila,klidne at ma priblby reci,ale aspon by deti mely babicku,ktera by je rozmazlovala...bydlim s tchanem,ktereho taky nemusim,ma blby reci,ale deti mu posilam neustale,at aspon jeho si uzijou a pred detma o nem nikdy spatne nemluvim...
@barumic @lenka_strelenka zdravím dámy z Ostravy 🙂 FN doporučuji 🙂 sice jídlo byla katastrofa, ale JIP je jen patro nad 6ti nedělím a věřte, že v případě průseru to člověk opravdu ocení ... tak tfuj tfuj ať vám to dobře dopadne 🙂
jinak vlasy mám po pás ...stále - malá má 8 měsíců 🙂 a to jsem tu hlášku slyšela pořád dokola ....
jooo přibírání a váha 😀 .... no coment 🙂 .... mě ještě vytáčí otázka jestli kojím...ale to mě štve spíš z důvodu, že to u nás nešlo ... 🙂
@barumic Třeba jo 🙂 Já bydlím u Panoramky. Jinak já pro změnu teďka vážím víc než manžel 😢 Připadám si jak vorvaň vyvrhnutý na souš (někdy, když se zvedám z gauče, tak nejspíš vydávám i obdobné zvuky).
No, když se mě někdo (ženské) ptal na to, kolik jsem přibrala, tak se většinou taky pochlubil, jenže se mě ptali (opakovaně) i chlapi. Moje univerzální odpověď: "Dost."
@matkapraha Ale to zas jo, jako babičku tchýni dětem upírat nebudu a pochopitelně o ní před nimi nebudu mluvit špatně (tedy budu se zuby nehty snažit, abych nic neutrousila) - už jenom proto, že mi neskutečně moc vadí, jak škaredě ona někdy (před manželem, svým synem!!) mluví o tchánovi (nedej Bože přijít řeč na tchánovu přítelkyni...). Ona asi v nitru není zlá, ale je hodně zahleděná do sebe a svých problémů a v jistých ohledech řekněme "sociálně jednodušší"...
Já si pamatuju na situaci, kdy k nám přišla široká rodina na první výzvědy po porodu malého, to bylo asi 3. týden. A hned začaly:
Je nevrlý, nemá hlad?
Ted jsem ho nakojila.
Tak asi ještě chce.
Nechce.
Tak je mu teplo.
Není.
Jak to víš?
Tak mu chytni na zátylek.
Tak chce přebalit.
A co třeba na něj nekoukat v 5 lidech, ale každá sama 😀
To už manžel vybuchl ve smích a babičky se urazily 😀
PS: tip s "a ty souložíš?" musím natrénovat 😀