Konec přátelství?
Ahoj holky, mám na Vás dotaz, jak byste se zachovaly v mé situaci.
Mám kamarádku od střední školy - slušná, citlivá, introvertní, ale přitom upřímná holka. Ve 20 letech si našla svého budoucího manžela, po 4 letech se vzali - byla jsem jí za svědka. Od té doby chtějí dítě - marně. Já jsem otěhotněla se svým tehdejším přítelem rychle, svatbu jsme měli před měsícem, tam ještě bylo vše OK. Bylo tam víc dětí, ale na kamarádce nic znát nebylo ani na jejím manželovi. Odjížděli ovšem brzo.
Od té doby jsem jí několikrát psala, ani neodpověděla, tak jsem jí volala, v mobilu se zdála unuděná, že volám. Tak jsem to típla, že jí zavolám večer kolem 20.hodiny a to měla už mobil vypnutý. Nechala jsem to být a a asi za týden jsem to zkusila znova - mám ji ráda, nerada bych o ni přišla ikdyž vím, že tím, že máme již dítě, jsem se jí solidně odcizila.
Včera jsem to zkusila zase a konečně měla na mě čas - řekla mi, že je čeká první kolečko umělého oplodnění, protože u ní zjistili nízký hormon, který udrží embryo v děložní sliznici a je důležitý pro vývoj plodu. Ona by nikdy neotěhotněla přirozeně - resp. ta možnost je asi 1%. V telefonu se moc vybavovat nechtěla, vím, že je jí to líto, že to musí podstupovat - oni byli takový ti klasici - nejdříve vše ostatní, až pak dítě. Říkala, že je to bude stát opravdu dost ne jako u nás - vše zadarmo. Trošku z ní čišela arogance a byla jsem ráda, když jsem ten telefon položila. Asi za hodinu mi přišla smska z neznámého čísla, kde stálo: Už jí nevolej a nepiš. To byl asi její manžel...
Můj dotaz tedy zní - dá se podle vás toto přátelství ještě zachránit? Zvala jsem jí několikrát i k nám na návštěvu (máme dům, kde je hodně místností, kde se dá přespat), nikdy nechtěla, mám pocit, až ať dělám, co dělám, tak už si k ní cestu nenajdu...A to ještě ani neví, že jsem podruhé těhotná...
Když jsme spolu jednou za čas venku (ona ze severu Moravy, já z Prahy), snažím se vůbec dítě nezmiňovat, pokud se nezeptá, vím, že je to pro ni těžké téma...
@mku Také jsme tři kamarádky. Dvě mají děti, já ne... Obě se mnou prožívaly dlouhá léta trápení s IVF atd... A i když mají děti, nevyřadily mě ze svého života. Ano, občas si spolu povídají o dětech a já se nemůžu přidat, ale dokážou si vykládat i o jiných věcech... Možná jste kamarádku odepsaly, kvůli tomu, že děti nemá? Často se setkávám od žen-matek s reakcí: "Ty nemáš děti? Aha..." A už se se mnou dál nebaví. Protože, přiznejme si to, ta co nemá děti je pro ty ostatní trochu divná...Taky mi kdysi ženy bez dětí (to jsem ještě doufala, že budu mít vlastní), tak připadaly...
@alkapinka jenze vzdycky JE neco, co druhy ma a nemuze chapat, jak boli, ze ty ne. Je dulezite si to umet rict a i priznat sam sobe. Ja treba jako dite prisla o mamu - jak bolely i jen veci jako nakup pradla, kdyz ostatni holky sly s mamou! Je to duvod, aby kolem mne chodily kamaradky po spickach, protoze ony mamu maji? Nemyslim ted zeny, ktere empatii opravdu nemaji a dokazou svym chovanim nastvat i zenu, ktera deti ma, to ne, ale pokud pratelstvi neustoji takovouhle vec, mozna uz je cas jit dal.
@karja Je to tezke...Lide jsou obcas k sobe netaktni, aniz by zamysleli cokoliv zleho...Me se treba kolegove v praci take zacinaji podezrele casto vyptavat, jestli uz neplanujeme nejake to potomstvo, uz jsem zaslechla hlasku: "Kolik ze ti to je? No vidis, to ja uz v tvem veku mela rocni decko..." Ha ha. Nebo na svatbe znamych (nevesta tehotna): "Tak co, nechteli byste se uz taky nakazit?" Muhehe. Pokud se tercem podobneho ostrovtipu stane zena, ktera se snazi marne otehotnet, docela chapu jeji palcivou touhu dat dotycnemu po tlame...Jako by od urciteho veku byla nejaka povinna mise zeny otehotnet, nebo minimalne na ditku usilovne pracovat s vypracovanym sitovym grafem jako v Basnicich. 😀 Tato doba se naoko tvari jako naprosto liberalni, presto se obavam, ze urcite stereotypy jsou v lidech hluboce zakorenene a clovek, ktery by priznal, ze o diteti nepremysli, nebo ho dokonce ve svem sitovem grafu nema zanesene vubec, bude svym okolim bran za podezreleho patrona...Ja proto radeji veskere vyroky na tema zenitba, deti, zakladani rodiny a podobne podrobuji prisne autocenzure, protoze nikdy nevime, koho muzeme nejakym zvidavym dotazem zranit nebo urazit...
@mku Možná právě to, že je vám jí líto, je ten problém...Možná to cítí. A věř mi, ten pocit, že si o Tobě jiní říkají: "Chudák- bez chlapa, bez dětí, má jen ty kočky..." je hrozný. Ono je to asi hrozně těžké, být na všechno úplně sama... Ale je fakt, že teď jen tak teoretizuju, neznám ji. Asi záleží, jestli s ní chcete vztah udržet (pak bych skousla i kočky a poptala se na jejich zdraví a chvíli o nich podiskutovala, vždyť vy taky mluvíte často o svých dětech) a nebo vám s ní není dobře a nejde to už vrátit zpět.
Jen ze své zkušenosti - když si maminky kolem mě začnou stěžovat, jak jsou unavené a děti jim vysávají energii, je mi do pláče, protože si nepřeju nic jiného než nechat si energii vysávat;) Na světě je spousta horšího neštěstí než nemít děti, ale zkrátka to mrzí. Takže já bych se za kočičí mámu ještě přimlouvala;)
Nečetla jsem celou diskuzi. Jak to s kamarádkou vypada teď? Zmenilo se něco od října???
Já jsem na té druhé straně. Mám za sebou IVF dve..v době neuspechu, kdy jsem potratila po prvnim IVF otehotněla moje sestra..doma oznamovali tehotenstvi a my otnamovali potrat. Embryjka už zadne nebylo, takze nas celý proces čekal znovu. Do toho byly tri gyn.operace s počit prirozene naprosto nemožné Při stimulaci na druhé IVF otěhotnělo 5mých kamarádek,ano opravdu pět!! jako kdyby se domluvily a podařilo se jim to hned. Bylo to strašně težke pro mě- sestra tehotna, kamarádky těhotné. Chvilku jsem se jim taky vyhýbala, bylo to ale spise po tom potratu takové celé citlivé a já jim šíleně záviděla. Stežovaly si na nevolnosti a ja si v duchu řikala- probuh co já bych za to dala. Nikdy jsem se ale od nich neodvratila kvuli tomu, že ony čekaji a u mě to nejde. To je potom jako kdybych jim to snad i ani nepřála? Je to ohromná chyba se izolovat od nich. Bývalo mi trochu trapně, citila jsem stud když jsem vedle nich seděla, cítila jsem ze jsem selhala, bylo mi stydno pred chlapem, kdyz me videl sedet vedle tehotné sestry ( bylo to ale vsechno jenom v moji hlavě) kamaradstvi jsem si zachovala i pres to všechno i pres pocit bolesti. Tesila jsem se z jejich negativnich screeningu a ony mi to oplácely tím, že mi byly oporou v mých težkých chvílich. Uměly jsme si mezi sebou najit neutrálni cestičku. Nedovedu si predstavit být izolovana celou dobu ( byla jsem opravdu jen asi tak 14dni po tom potratu) neumim si predstavit, že bych neměla jejich oporu při druhém pokusu IVF.
Některé holky jsou ale slabši a jiné silnějši. A nektere to IVF az moc zlomí, je to škoda. Kamarádka si to stežuje tím, že se i izoluje od lidi a uzavírá se do sebe a to je opravdu špatne a nemusi to být zrovna cesta k uspěchu. Dej ji čas, dala si ji uz dost najevo, že tu pro ni si, teď musí ona sama. Pro Tebe je to také hodně složitá situace - mas treba trochu pocit viny vuči ni, jak se mas k takovému člověku chovat atd. Nech tomu volný prubeh a pokud se ji podaři otěhotnet, veřim, že se to vrati do starych kolejí.
Bohužel je to ted ale z její strany opravdu prehnaná reakce a manžel ji v tom nejspis jeste podporuje, ale jak řikam každý to snaší po svém.
Upřímně si myslím, že nejde ani tak o to těhotenství jako takové. Problém tuším jinde.
Děti jsem měla jako první ze svého hodně širokého období, takže zatímco moje kamarádky začaly běhat s ovulačními testy a prvními ultrazvuky, já měla už holky ve školce. Snažení, těhotenství a pak první krůčky dětí svých přátel jsem tak sledovala z jisté formy odstupu a z pozici "vrby a studny" - protože komu jinému se svěřit, než kamaráce co už má větší děti, za kym jinym si jít pro radu... Během těch let jsem si začínala všímat jistého fenoménu, který se mezi snažícími se/těhotnými vznikal a který jsem si mohla na docela solidním testovacím vzorku ověřit :oD
Žena, která se stává matkou, se mění. Začíná to u někoho před otěhotněním, u někoho až v průběhu těhotenství, ale stává se to u všech. Konec této "změny" nastává zhruba v roce a půl života dítěte, kdy se to většinou pomalu vrátí do normálu. Ta změna může být výrazná více či méně, některé ty matky se změní k lepšímu, ale většina z nich, bohužel, k horšímu. Žena sama si to neuvědomí a když jí to někdo řekne, tak mu nevěří a "pošle ho do háje", ale ta změna tam je. Já sama jsem některé své známé (kolikrát i hodně blízké kamarádky) musela částečně "odstřihnout" ze života, protože byli jak osina v zadku a nedalo se s nima v podstatě vůbec vyjít. U všech jsem pak začla kolem toho prvního roku života dítěte "zkoušet vodu" a opět se z nich pak staly zase ty holky co znám a tak mám ráda 🙂 U jiných ta změna nebyla tak markantní, nebo jsme si naopak pak víc padly do noty, takže jsme se s nima pak bez problémů bavili celou dobu, ale někte to prostě začalo skřípat - proto jsem hodila zpátečku a počkala si 🙂
Myslím, že to je naprosto přirozený proces, vidět to je dnes a denně. Určitě v tom hraje jistou roli i to, že "ona dítě má a já ne", ale pokud se mají kamarádky opravdu rády, tak si nemyslím že to je celé jádro pudla.
Chce to čas, počkat a vydržet - většinou se to zase srovná 🙂
@anetka1701 ahoj, to je zajímavé, v jakém smyslu se ženy s dětmi mění? Mému synkovi je rok a půl, tak bych ráda věděla, jak jsem se změnila 😀
@guinea každá trošku jinak 🙂 Některá se stane "středobodem vesmíru" - absolutně jí nazajímá cokoliv krom jí samotný (nejen co se dětí týká, ve všem). Některá se stane přehnaně opatrná na svojí maličkost a řeší totální blbiny, jiná se stane histerická a vzteklá "nikdo mně nechápe, nikdo mi nerozumí"... Ale naopak se mění i "k lepšímu" - někdo začne bejt víc ematickej, jinej zase začne mít takovou náladu že by se rozdal a pro druhý by udělal cokoliv...
To neber jako něco špatnýho 🙂 Myslím že to je prostě naprosto normální :D Mně třeba můj muž řekl, že jsem byla vzteklá a histerická :D Ale změny na společných kamarádkách sledujem spolu (a pak s těma, co mají ty děti větší pak sledujeme změny těch, co do toho teprve vlítaj :oD)
@anetka1701 Také jsem ve svém okolí zažila změny holek po příchodu potomstva...Většinou registruji dva základní typy změn: Za a) z ženy se stane šílená biomatka, libující si v raw stravě, navštěvující řadu workshopů o šátkování a kojení, studující tuny vzdělávací literatury o zdravém vývoji miminka, jež fanaticky přebírá a šíří svoje nové přesvědčení a za b) z původně poměrně nesympatických ochechulí bez špetky sociálního cítění a empatie se stávají fajn ženský se smyslem pro humor a sebeironii. :D Jasně, teď to trošku zobecňuji, ale změny se bezesporu odehrávají - někdy k lepšímu, někdy naopak... 😉
Zenska ani stejna zustat nemuze, jako nas ovlivnuje vsechno, co prozijeme, tak miminko je pecka mezi oci 🙂 🙂 Chce to i poradny kus sebereflexe, ten vyse popsany rok a pul se mi zda jako dobra doba na zkousku toho, jak to vypada 🙂 🙂
@guinea mám podobnou zkušenost. Je to trochu jiný příběh, než ma zakladatelka, ale myslím, ze sem patří. Měla jsem "kamarádku", ta mi šla i za svědka. Když jsem to vzala zpět, vždy jsem ji ve všem podporovala a pomáhala jí, naučila ji spoustu věcí. Hlavní problém měla s muži, nikdy s žádným nechodila, žádný se o ni nezajímal (průběh cca 10 let). Já jsem randila o sto šest a její občasné komentáře na me přítele jsem brala s rezervou. Po tom, co jsem našla svou lásku, snažila jsem se se o něm až tak nemluvit, aby ji to nebylo líto, stále jsem za ni (a kočkou) jezdila, i když jsem byla unavená a nechtělo se mi. Stále brecela, ze umře sama s kočkou a ze se s ni uz nikdo nebaví, pac jsou vdané, s dětmi apod. Hledali jsme ji manželovi kamarády apod., nic. Několikrát jsem ji vnukla seznamku..byla tak rozčilena, když se ji někdo ptal, jestli ma přítele, ze uz ma věk na dítě apod., probíhaly jsme to milionkrát.Pak začala s jedním randit, ale stále ho ocerňovala: je ošklivý, hnusne oblečený, malo vydělává, rodiče jsou blbci, kamarádi také...jako by byla princezna ze Ságy...tak jsme se ji snažili domluvit, ze je fajn apod....Doktoři ji cca tři roky říkali, ze ma otěhotnět, jinak to nepůjde, měla miomy a byla na operacích. My jsme po třech letech od svatby začali přemýšlet o mimi a já byla cca tři-čtvrtě roku před promocí. Čekali jsme, ze to nebude hned a tak jsme tomu nechali tzv. Volný průběh. Ji jsem to moc nechtěla říkat, říkala jsem si, ze před operaci bych ji zbytečně zatěžovala a uvidím až časem. Po půl roce jsem šla na laparo a jen jsem to zmínila. Pomluvy na přítele se prohlubovaly, všimla jsem si, ze když jsme se je snažili vzít do naši party, tak me dost často shazovala a možná jedna z posledních kapek byla, když její přítel v taxíkem měl ke me rozmlouvat ve smyslu, ze jsem zajímavá a dobře se mu se mnou povídá a rad by se mnou trávil čas. Když jsem otěhotněla, byla jsem šťastná a nechtěla to nikomu říkat, jen jsem řekla manželovi, ze ji to řeknu. 3 týdny předním jsme m mela jet ke své kam., která měla 1,5 roku dceru a ona mi to vy mluvila, i když jsem řekla, ať jede se mnou, ze ma K moc nemluví, ze je nudná, ze ji tam křičí dítě.. strávily jsme spolu cely den a předním zhruba tak 1*tydne. Když jsme je pozvali, tak po půl hodině, kdy nedorazily jsem ji volala a ona po mne vyjela, ze je ji špatně se žaludkem.Nekolikrat.Po 3 týdnech návštěva, kde nam oznámili, ze je těhotná a já nebyla schopna slova-ne, ze bych to nepřála, ale říct mi to v5.m-šok. A důvody, prý ze se bála, ze nemůžu otěhotnět...nic jsem ji neřekla. Pak jsem se dozvěděla, ze vyvolávala té me kam. V týdnu, ze si veme dovcu a přijede za ni..mezitím mi došlo, ze me rozhadala s jinou mou kam....je toho moc, ale po tomto mi napsala stránkový mail, ze chápe, ze ji závidím, ze ani nemůžu vědět, jaké je to byt nast. MATKA(cca 100*tohle slovo v mailu), a ze nevím, jak je to těžké chodit do práce...tak to byl pro me konec.Pak 100*volala mému manželovi a brecela, ze se s ni nebavím, ať ji zavolám apod.Manzel: tak ji zavolej, je smutná 😊, ať se v tehu nerozčiluje...a já jsem měla?Tak jsem ji zavolala a ona jak médík, ze našli byt v naši čtvrti a těší se, ze bude u nas(předním říkali, ze by tam nechtěli a nebydleli)...a ze jestli s ni nakoupit výbavu,a ze si neumím představit, jaké to je, byt tehu...a jak těžké ( v té době ji přítel vložil na 10 do práce a ve 4 vyzve dával; já měla náročnou práci, služeb kdy, cele dny řízení a mimo město, studovala jsem, doucovala...) a MATKA, MATKA...a ze ji nemůžu pochopit. Když mi takhle volala potřetí a me se začala skládat mozaika, tak jsem ji řekla, ze ji chápu možná víc, než si mysli, ale tím, ze je těhotná, se nezboří svět a neznamená to, ze všichni budou brát jen ohled na ni, a ze by si mohla uvědomit, ze jsou tu i jiní s jinými problémy.A na to, ze mi lhali ohledně žaludku, tak prý mi muže byt jedno, jestli je to žaludek nebo tehu...Tak mi vypálila, ze závidím a nemůžu přenést přes srdce, ze ona je také jednou v něčem první, a ze jak si měla připadat, když mi šla za svědka...Načež jsem ji rekla, ze jsem těhotná a chtěla jsem ji to říct v 8 týdnu...a ona, ze jsem otěhotněla naschvál, co mi to rekla....Zpětné jsem viděla, jak chtěla kopírovat můj život a kdybych v té době nebyla těhotná a byla ve fázi zkoušení, nesla bych to ještě hůř. A co bych s ni měla teď probírat? Vybráná témata? Její závist a nepřejícnost? Lhaní apod? Nejhorší je, ze ze šesti školek neomylně mají dítě v té naši a i ve stejně třídě. KdybYch na ni nemusela cucet, je to dávno pryč...a její přítel mi jednou řekl, ze se nás bal, ze nás prezentovala jako VŠ, sportovce, dobře vydělávající...omlouvám se za dlouhý příspěvek, chci tím říct, ze by měly byt brány v potaz city oboustranně a ze někdy muže byt zavist daleko hlubší a někdy nemá smysl o takové přátelství stát..
@marion2017 Teda to byl příběh! Ale v tomhle případě myslím, že se slečna nezměnila otěhotněním, ale prostě měla takovou povahu už před tím, a těhotenstvím to jen vygradovalo. Také mám / měla jsem v mém životě dvě kamarádky, už jsou pryč... S jednou jsem to utnula já, (i když jsem jí roky pomáhala, tak mě neustále shazovala před druhými), druhá kamarádka se přestala se mnou chtít vidět sama - ona jako věčně bez partnera před čtyřicítkou asi nezvládla, že jsem se vdala a mám dítě...
@marion2017 Tak to je síla, já už bych ji odepsala dávno, ty jsi držák. Já měla kamarádku ( ne co jsem tu o ní psala, tohle je jiná ) a časem zjistila, že každýmu všechno závidí, nic nepřeje, ale jí museli vždycky všechno chválit a když ne, byl špatný a když měl někdo něco lepšího, než ona, tak to pomluvila, že je to špatně a nebo to ignorovala. Příklad, pořád se chlubila, jak nakupuje drahé oblečení a pak ji vidím vycházet s plnou taškou od sekáče.To mi vadilo, že se umí akorát vytahovat. Vždycky jsem si na ní všimla nové věci a i hned pochválila a když jsem si nevšimla, okamžitě se musela chlubit ( nejsem nepřející, přála jsem jí hadry, ale jakmile jsem měla něco nového já, nevšimla si a když jsem jí na to upozornila, ihned to zamluvila). Pořád se vytahovala před jednou kamarádkou, že má barák ( ona jenom byt ). Už jsem s ní skončila, nebavilo mě pořád řešit jenom její problémy a moje jí byly ukradený. Když jsem se po čase potkala s tou její kamarádkou s tím bytem, řekla mi, že se s ní ona přestala bavit a proč? S přítelem začali stavět barák, budou mít novostavbu a ona má starej barák, takže závist, nepřenesla, že by někdo, měl něco lepšího, než ona. Takže ti v tomhle rozumím. Závist je zlá, já se přiznám, že jsem taky záviděla kamarádce těhotenství a nenáviděla jsem se za to, zoufalá jsem byla. Ale jsem ráda, že jsem se na ní nevykašlala, nezavrhla, protože za moje trable ona nemohla.
@marion2017 Mam stejny nazor jako pisatelka prede mnou...Vase kamaradka se nejspis cely zivot citila byt ve vasem stinu, nemela uspech u chlapu, nemela zadne vyhlidky na rodinny zivot...a pak se poprve v zivote ocitla v situaci, kdy byla v necem na koni ona...a projevila se nizka lidska jesitnost a zavist....Ovsem vy jste ji udelala "caru pres rozpocet" svym tehotenstvim - zase jste ji "dohnala"...Budte rada, ze se jeji prava tvar ukazala, nemusite s takovou kamaradkou dal ztracet cennou energii...Ja ji vlastne neodsuzuju, asi musi byt dost nestastna a zakomplexovana...Mozna jste ji nevedomky ublizila tim, ze jste resila sve milostne problemy a zamilovani a ona nemela co resit...treba ji zranovalo, ze se ji okoli neustale snazi nekoho dohazovat, jako by byla bez chlapa mencenna, tezko rict...Nicmene, skutecne prateletvi by melo byt zalozene na tom, ze se s pritelem umime radovat, kdyz se mu dari a umime ho podporit, kdyz se mu nedari...To neznamena, ze nemuzeme obcas pocitit litost, zavist, vztek...ale to pratelstvi by nam melo stat za to, abychom tyhle pocity prekonali...
@carmilla krásně řečeno 🙂 👍 "skutecne prateletvi by melo byt zalozene na tom, ze se s pritelem umime radovat, kdyz se mu dari a umime ho podporit, kdyz se mu nedari...To neznamena, ze nemuzeme obcas pocitit litost, zavist, vztek...ale to pratelstvi by nam melo stat za to, abychom tyhle pocity prekonali..."
@nanysek123 tohle vše jsem rozkryla až poté, náznaky byly nenapadne, např. ze když jsme byly samy,tak super, před jinými me shazovala.Nejvice před mým manželem a dobrou kamarádkou.To rozhadani jsem také pochopila až potom a její kamarádka si me potom odradila z fcbku, ani se nedivím, jestli ji pomlouvala tak, jako ostatní me. Jo, a ty náznaky byly nenapadne, vždy me neco zarazilo a nevěnovala jsem tomu pozornost.Napr.:byly jsme spolu na dovolené, předaly jsme si fotky. Já je po čase ztratila a poprosil a ji, jestli mi je muže dat. Ani na jedné fotce jsem nebyla já...Nebo jsem ji učila s PC, Word, Excel, powrp. a když jednou dlouhosahle u mých známých pomlouvala novou kolegyni, ze je negramotný a nic neumí, včetně tohoto, tak jsem jen zmínila, ze se to naučí, ze ji jsem to taky přece učila a to byl oheň na střeše..Parkrat ji vezl můj manžel od nás domu a ona po něm nenapadne vyjížděla...já o ni nestojím, a nejvíc líto je mi jejího manžela. Jen me štve, ze na ni musím cucet a bohužel ma dcera se kamarádi s jejím synem. A on vždycky za ni...Ale v tomhle zase nijak nezasahuji...
@guinea já vím, ale to jsem neviděla. Mí známí pořad, ze se to dá do pořádku, ale proč bych se měla s takovým člověkem bavit? Co je to za nej kam, která neřekne, ze je 5 měsíců těhotná, která o někom mluví jako o stenici a přitom s nim čeká dítě...a asi jsi to měla podobně, je to hnůj..
@astyna Já napíšu trochu jiný příběh... byly jsme tři kamarádky, poznaly jsem se až v dospělosti, ale sedly jsme si tak, že se znás staly opravdu super kámošky. Já jediná jsem měla dítě... Jedna z těch dvou kamarádek od dvaceti chodí na IVF a stále se jí nedaří... Druhá bohužel přišla o manžela, takže ve 34 letech i o potencionálního tatínka... Takže všechno pořád super fungovalo.. Pak najednou na druhá kamarádka otěhotněla, po dalších dvou letech znovu... do toho jsem otěhotněla i já... a najednou jsme zjistili, že vlastně ta bezdětná se nám ztrácí... a zcela logicky... my máme starosti s dětma, doma povinnosti, ona může dělat kdykoliv cokoliv, nikdo jí doma nečeká aby ho uspinkala... jenom kočky... a když my se bavíme o dětech, ona o kočkách... na jednu stranu je to škoda, na druhou stranu to beru jako život a nic moc s tím nenaděláme...