Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
@lendulka212 tady se nepíše o sociálních případech ... a opravdu si myslíš, že tvůj příspěvek nějak pomůže všem těm, které už dítě mají a zjišťují, že to bylo špatné rozhodnutí? ... nebo myslíš, že nějaká těhotná žena, která přemýšlí o tom zda si vůbec dítě nechat, nakoukne právě sem, aby zjistila co jí radí lendulka 212 ??? 🙄
@targeta
Já taky nechtěla děti a mám 2 😉 a jsem za ně ráda.
Ale já ty důvody měla úplně jiné než ty...
A jestli má syn 2 měsíce,tak to jsou ještě hormony..to se ti upraví...A postava se taky spraví..2 měsíce po porodu je brzy aby bylo vše jako dřív..tedy jako jak u koho..já porblémy s postavou neměla ani po druhém dítku.Ale většinou se říká,že když se tělo 9 měsíců měnilo,tak se zase minimálně 9 měsíců dává do kupy..
Uvedla jsem příklad toho jak ty děti pak dopadají. Jsou určitě těžká období v životě, ale nemůžete přeci litovat a svádět to na děti.
@kvakuska
Já nechápu, proč by to měla být provokace, podle mě podobné myšlenky má tisíce žen po porodu, a jak některé píšete, že litujete dítě a manžela, že mají takové monstrum doma, tak musím říct, že já zase lituju vaše děti, že mají tak netolerantní maminky, které zesměšňují psychické problémy, doufejte, že vaše děti budou zdravé a že vám jednou nebudou muset říct něco, co neodpovídá reklamě na životní pojištění!!!
@targeta Holka zlatá, ani nevíš, jak moc Tě chápu ... Nejsi sama, kdo se nachází v obdobné situaci, jen je málo těch, které si to přiznají samy sobě, a ještě míň těch, které to přiznají veřejně. Společnost na tohle není zvyklá, takže si snadno myslí, že je to "sranda", provokace apod. Společnost očekává, že ženské chtějí mít děti a když už je mají, jsou nejšťastnější na světě, protože dítě je přesně to, co naplňuje naše životy ... A pokud to tak některá nemá, je samozřejmě divná ... Ať chceme nebo ne, většina společnosti to tak má nastavené. A tím se nechci nikoho dotknout! Vůbec nikoho!!! Každý jsme jiný - a tak to má být!!! 🙂 Kdo se nedostal do takové situace , nikdy nemůže pochopit. Naprosto chápu - nechtělas děti, nechala ses přesvědčit, doufalas, že se to změní po narození dítěte - všechny matky říkají, že se to po porodu změní - realita - jak kdy a jak u koho, máš dítě ... manžel celý týden v práci, ty sama doma s děckem ... No, mám to obdobné... Těhotenství byl mazec od samého začátku - deprese se střídaly s migrénami, usínání se zoufalým pláčem, od 6. měsíce jsem kolikrát spala tak hodinu za celý den, porod - nejhorší zážitek v mým životě - to mi samozřejmě nikdo nevěří ... Dotazy typu: Tak co, užíváš si to, viď s miminkem na mateřský. - mě dohání k šílenství a nereaguju na ně! Neužívám! Prostě nevím, co je na tom k užívání si - přebalování, krmení a vše kolem děcka a to pořád dokola ... Asi jsem divná, ale prostě na tom nic k užívání nevidím ... Jo, dnes jsem ráda, že malou mám, ale nemám její fotku na tapetě PC, tabletu ani mobilu, nevystavuju její fotky na facebooku ani jinde (co kdyby si nad její fotkou mastil péro nějakej úchyl ...) Takže asi tak ... Klidně se do mě taky pusťte, ale @targeta jsem musela podpořit, aby věděla, že v tom není sama!
Jinak zkus si zajít za nějakým odborníkem ... Mně v těhotenství trochu "nakopla" hodina s paní, která se věnuje automatickému psaní, ale tomu musí člověk asi věřit ...
Drž se, @targeta!!!
Nečetla jsem vše, ale prispeju svou trochou do mlýna. Kdy budu mít dítě jsem si před 10ti lety naplánovala a 5aky dle plánu udělala. Těhotenství bylo v pohodě, až na poslední měsíc, velke otoky a mega břicho. Porod byl šílený-naprosto nejhorší zážitek mého života - ukončen akutní sekcí. Vůbec nenastoupil ten pocit bezmezne lásky. Brala jsem malého jako povinnost, jako další práci/výzvu, kterou musím zvládnout. Měla jsem problémy s kojením - málo mléka (podle mě kvůli porodu i tomu nepřijetí), malej trpěl na šílené koliky, nespal, hodně křičel, plakal, ale byl kontaktní. Zachránilo mě, že jsem cjodila i s ním hned do práce. Kdybych zůstala zavřená doma, skočím z okna. Všechno se srovnalo samo kolem 4-5 měsíce, kdy začal reagovat, nahlas se smát, přestaly koliky, začal trochu líp spát. Teď už sem na stejném levelu jako ry ostatní. Neumím si život bez něj představit a po pár hodinách bez něj se mis stýská. Jen to prostě nenastoupilo v porodnici, ale až časem.
@whitelilith taky jsem to tak měla, ted jsem podruhe těhotná a jsem už teď pomalu na smrt vyděšená z prvních měsíců, ani nemám chuť nakupovat věci na mimino, protože zatím mě je šoufl, když jdu kolem regalu s plínama 🙂
No nikoho kritizovat nechci,hold je to příroda,že někomu ty mateřské pudy nenaskočí a pak si vyčítá,že dítko má,ale co mi opravdu hlava nebere,je to,že to takhle někdo má a pořídí si ještě další dítko.Jako některé tady.Promiňte holky,ale to je vyložená stupidita,musela jsem to říct.
@ronyx jestli myslíš třeba mě, tak za mě musím říct, že bych chtěla i víc dětí, ale holt těhotenství a miminkovské období není nic, co by mě lákalo podstupovat vícekrát za sebou, ještě jednou to snad nějak přežiju, ale s vědomím, že to bude naposledy 🙂....jinak co se týče mateřství jako takového, tak mě naplňuje víc než práce či cokoliv jiného...ale prostě mě nebaví mimina, kojení a plíny, co je na tom k nepochopení??? Mimochodem i když mě to nebaví kojila jsem dceru do dvou let 🙂
@targeta S dvouměsíčním miminkem je to pořád na začátku a není to jednoduché, sama mám za sebou porod akutní sekcí, malého jsem viděla až 12 hodin po porodu a jen na chvilinku, byla jsem fyzicky na dně, neměla jsem sílu ho ani pochovat a nešlo nám kojení, minimálně v šestinedělí jsem měla hrozné stavy, byla jsem vysílená, zdeptaná, syn hodně trpěl na koliky, celé dny prořval, rozhodně jsem nebyla šťastná matka, která by si "užívala" dovolenou...sice mě ani na chvíli nenapadlo, že bych litovala nebo nevěděla, zda svoje dítě miluju, byla jsem na tom špatně především kvůli tomu, že jsem měla pocit selhání z porodu a z kojení a bála jsem se, že si bude myslet, že ho nemám dost ráda, když ho neumím nakojit... ALE co chci říct je, že dva měsíce po porodu je hrozně krátká doba a pokud jsi vztah k dětem nikdy neměla a po dítěti jsi netoužila, může trvat ještě déle než je běžné, že si nebudeš jistá svou rolí... Synovi je teď pět měsíců, koliky skoro ustoupily, je to usměvavé krásné dítě, velice šikovný, zažívám s ním pocity neskutečného štěstí a miluju ho nade vše na světě...ale taky to nebylo tak jednoznačné, chtělo to čas. Držím palce, aby došlo ke zlepšení, psycholog je určitě dobrá volba. Nebo pro začátek zkusit nechat dítě třeba na odpoledne na krku manželovi a jít udělat něco jen pro sebe - masáž, kadeřník, zkusit homeopatika - také jsou na psychiku, ale je potřeba si o tom popovídat s dobrým homeopatem. Když budeš mít jednou za čas klid a budeš se věnovat jen sobě, tak načerpáš sílu a taky se může stát, že zjistíš, že se ti po malém stýská 😉
@elu Myslela jsem uživatelku s nickem tinkalinka.Pokud teda nemá dvojčata,pak nechápu,že má dvě dítka a dokáže říct,že kdyby se dnes mohla rozhodnout,nepořídila by si děti.Tohle není případ matky,která jen nemá ráda miminkovské období.Když jsou dítka ve školkovém věku.Tohle je k nepochopení.
@ronyx tak pokud děti v jednom kuse marodí a ona s nimi musí sedět doma na zadku,bez možnosti jít mezi lidi a to ani do práce na pár hodin,tak se jí vlastně ani nedivim. Protože mít věčně marodící děti je na palici. Bude to jen přechodný stav způsobený izolací. Kdyby mohla od tun posmrkaných kapesníků a litrů sirupů proti kašli někam vypadnout a trochu vypustit, hned by komentář asi zněl jinak 🙂
Ahoj, nevím, zda se k tomu mohu vyjadřovat, když to není vyloženě můj případ, ale mojí sestřenice, se kterou mám velice perfektní vztah. Začala toužit po dítěti, když ji bylo asi 25 let. Tak jo, ..., byla vdaná, měli byt, manžel souhlasil, rozpočet finanční se dal zvládnout. Otěhotněla za velmi krátkou dobu, snad to trvalo tři měsíce, ale jak píšete, akutní císař. Chodila jsem ji navštěvovat takřka denně, ještě v době, kdy jsem bydlela v Praze, ale pouze na sestřenice přání. Tak uvřískané dítě jsem nikde jinde neviděla. Řval v postýlce, řval v náručí, řval v kočáru,- nakrmenej, přebalenej, ale řval. Šílený. Vzala jsem si ho ven na projížďku kočárkem, stále řvaní, po celou dobu. Když se utišil, ať již kdekoliv, tak jen na pár minut a začalo to znovu. To bylo fakt na tabletku! Povyrostl a sesteřnka doufala, že to bude trošku o něčem jiném. Také bylo. Řval a vztekal se pouze v době, než usnul. Jenže, než usnul, trvalo to hodinu a spal asi tak 15 minut a začalo to znovu. Maminky zaparkovaly kočár u venkovní terasy, či u lavičky, buď si povídaly, či četly časopis, ale syn mé sestřenice stále jen řval. Psychicky vyřízená sestřenice si pořídila další dítě, které je ještě horší, než to první. Ten první alespoň baštil
@sunshine125 No promiň,litovat,že mám děti jen proto,že nemůžu vypadnout z domu,dítka jsou nemocná????Nesouhlasím ani náhodou.Já to měla dost podobné několikrát.Pořád jsme seděla doma na zadku,nedávno mi skončila rodičovská a rovnou jsem skončila na rizikovém doma.Čekáme druhé.Taky jsem imrvére sama a vadí mi to,ale tohle bych v životě neprohlásila.Prostě můj názor a je mi absolutně jedno,jestli se ti to líbí nebo ne.Co je moc to je moc,chápu,že někomu nenaskočí ta mateřská láska,to je pak otázka pro psychologa,ale to co tu řešíš ty už je jen normální pohodlnost a rozmazlenost,jsi dospělá ženská,máma a tyhle věci se dějí,tak proč brečet a stěžovat si!!! Tohle jsou normální věci,které se dějí všem matkám.Nebo myslíš,že jsou mámy co mají dítka pořád zdravé??No vůbec se o tom už nemíním bavit,napsala jsem sem svůj názor a odmítám reagovat na takové nesmysly jakými se zaobíráš ty.Tak hodně zdaru a přeju,ať ti děti do dospělosti neonemocní a nemusíš doma brečet,že sis je vůbec pořizovala jelikož nemůžeš mezi lidi 😉
Holky, já to naprosto chápu, že samota doma, uřvaný děti, kolikrát ještě nemocný vám leze na nervy. To je totiž fakt na palici. A hlavně v případě, že jste byly zvyklé makat od rána do večera, být neustále mezi lidmi. ronyx - pohodlnost a rozmazlenost - no a co? Prostě jsme byly zvyklé na svůj vlastní život a najednou je vlastní život v háji. Je podle mě úplně normální, že někomu jeho vlastní život chybí. A to, že si někdo postěžuje a pobrečí - no a co? Proto tady ten portál třeba taky je ... Nemusí to každá z vás pochopit. Nejsme všechny stejné. Někdo je blahem bez sebe, že je s děckem doma - já to nikomu neberu. Stejně tak ale by nikdo nemusel odsuzovat nás, co z toho nejsme úplně urvané, že musíme být "doma". Stereotyp je prostě ubíjející. Ať mi nikdo neříká, že být doma s děckem není stereotyp - je - přebalit, nakrmit, přebalit, nakrmit, mezitím hrát si s děckem, povídat si s ním, jít ven, přebalit, nakrmit ... vykoupat, nakrmit, dát spát ... Další den totéž, další den totéž a pořád dokola ... Nedej bože, že se dostaví nemoc ... Vypadne možnost jít ven a ten den je pak SAKRA dlouhej ... Suďte mne, kamenujte mne ... Ale je to tak ...
@rehr No tak naposled,speciálně pro tebe,nikoho nekritizuju,když si postěžuje,že je to na palici,že by rád mezi lidi,že je to těžké,to já chápu!!!!!!! Taky mi to občas už leze krkem,ALE je rozdíl si postěžovat,že toho mám plné kecky a je rozdíl prohlásit : KDYBYCH SE DNES ROZHODOVALA NEPOŘÍDÍM SI ŽÁDNÉ DÍTĚ. A to prohlásí ženská,která už má děti dvě.Jen tohle mě zarazilo.Prostě ať budu mít nervy jakékoliv,neprohlásím toto,to jsou hodně silná slova a nebyly prohlášené uprostřed paniky mezi řvoucími dětmi,ale v klidečku mezi diskutováním u počítače.No a jestli ani po tomhle podrobném výkladu nechápeš,co jsme tím chtěla říct,tak už to raději asi nech tak 😀 Než to vysvětlovat pořád dokola každé nechápavce zvlášť to to raději tady v téhle diskuzi balím.Raději už nebudu ani číst příspěvky k téhle diskuzi a reagovat.Tohle nikam nevede a nechci si kazit den 😉
nečetla jsem všechny komenty, jen zakladatelku chápu, že říká, co říká, když miminku jsou teprva dva měsíce, ale říkat, že lituju, že mám děti, když už jsou větší mi taky příjde divné, tak nevím jestli to někdo psal, to jsem nezaregistrovala...já třeba pracuju v pohřební službě a i když nemám ráda miminkovské období, tak vidím deno denně jak je důležité mít děti!!!! kolikrát když příjde mladá maminka zařizovat pohřeb manželovi a má sebou tři velký kluky, který jí drží, aby se nesesypala...to jsou chvíle, které mě vždycky dojmou a představuju si v té situaci sebe, co bych dělala, kdybych nikoho neměla...ne ne...říká se a je to pravda, když má ženská děti nestane se, že by toho litovala, ale když je nemá, možná bude jednou litovat.
@elu ahoj, připomněla jsi mi jednu z mých kamarádek. Kariéra, peníze, zábava. My všechny kolem ní jsme se dřív či později vdaly, založily rodiny. Ona dítě dlouho nechtěla. Pak si našla partnera - vážnější známost, začali spolu žít a ona došla k tomu, že by dítě chtěla, jenže on již měl dvě děti z prvního manželství a další už nechtěl. Jenže zdraví člověk neovlivní, ona navíc onemocněla tak, že už by si dítě dovolit vůbec, ale vůbec nemohla, bohužel. Spousta našetřených peněz, dědic žádný, takže nakonec s tím partnerem, a to přesto, že se dávno rozešla (i když v dobrém), domluvili a uzavřeli formální sňatek
@ronyx pouze jsem podotkla,ze "litovani" toho,ze nekdo deti ma nemusi vychazet z nedostatecne lasky k nim,ale z danne situace. A tim se tak trochu zastat pani ktera to napsala. Nevim co je pohodlneho a rozmazleneho na tom starat se o nemocne deti. Proste obcas nektera z nas potrebuje dostat ze sebe tu frustraci z te spatne situace a postezovat si. Jestli ty to nepotrebujes,potom gratuluji ;) me holka ted marodila mesic na antibiotikach, takze taky zadny med. Ja nelituju,ze ji mam to vubec. Ale opravdu se nedivim zenam co toho maji plne kecky a potrebuji vypustit. Tvuj nazor ti nikdo nebere 🙂
Rozhodnutí mít dítě se nedá vrátit zpět, nicméně rozhodnutí "být matkou a věnovat se výchově dítěte" ano - existují adopce a dětské domovy, a tahle možnost se dá využít.
Že bude matka proti? Nu, aby biologická babička adoptovala nechtěné dítě, to není žádná novinka, děje se to naprosto běžně. Ano, většinou je to v situaci, kdy je biologická matka třeba šestnáctiletá, ale to už je detail.
Že bude manžel proti? Nu, tak může jít na mateřskou sám, když po tom dítěti tak toužil, a vy za ním můžete jezdit na víkendy. Konečně - jak to, že se o dítě 24/5 staráte vy, když ho chtěl manžel? Nemělo by to náhodou být naopak?
Udělala jste velikou chybu že jste si nechala kecat do života, a teď máte dvě možnosti:
a) nadále se nechat ovlivňovat míněním okolím, příštích deset let denně brečet nad tím že dítě vysává váš život, dalších osm let se nervovat s puberťákem, a pak už jenom platit a platit, ale mít relativně klid (ovšem brečet nad promarněnými roky života)
b) dupnout si, smířit se s odsouzením okolím, a říct že experiment se nezdařil a dítě jde pryč - jestli k manželovi, k vaší matce nebo k adopci cizí rodinou, to už je celkem detail (i když v posledním případě můžete před širším okolím, resp. před každým mimo manžela hrát divadýlko a tvrdit, že dítě zemřelo)
"nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej"
Popravdě řečeno, realizací této věci (zajet na návštěvu k matce s dítětem, počkat až matka půjde na záchod a utéct bez dítěte) by se minimálně dal odstranit ten problém "oni si myslí, že si dělám srandu". To by možná bylo i dobré řešení, pokud nemáš "koule" na to, abys je konfrontovala. Sebrat auto a kreditku, dítě nechat u matky a zmizet třeba na měsíc, oni si to mezitím nějak vyřeší mezi sebou.
Konečně, jak pořád říkáš - to oni dva pořád chtěli dítě, tak by jim mělo stačit, že ty jsi obstarala tu část s těhotenstvím a porodem, ale teď už je to na nich.
@elu
Takovou jsem znala.
Když měla psychické problémy, tak na ní matka akorát řvala, že má vlastní pokoj, počítač, hodně oblečení atd., tak nemá co bulit.
Tak si holka začala demonstrativně podřezávat žíly, tipla bych si že proto, aby matce "dokázala" že je opravdu nešťastná.
A nemusí to být až takovéhle extrémy, ono je dost na palici když rodiče nechápou že dítě chce / nechce něco atypického, nebo že ho baví / nebaví něco jiného než vrstevníky. Nebo něco jiného, než co chtěli / rádi dělali jeho rodiče ve stejném věku. Babička odmítla přihlásit maminku do baletu, takže teď bude dcera baletit, i když by radši chodila na volejbal, basta fidli!
Že takové myšlenky mají tisíce žen, to je sice pravda, jenže ony si to dítě zpravidla pořídily z nějakého důvodu, a tím důvodem nebylo "lidi do mě furt hučí ať mám děcko, tak já nějaký porodím, ať jsou konečně zticha". Což je uspokojení, které námahu vyloženou na péči o dítě nevynahradí, nehledě na to, že "měj dítě, měj dítě, měj dítě" nahradí "takhle koj, takhle vař, takhle to měj doma zařízené, takhle vychovávej, tohle dělej, tohle nedělej" - stavu kdy lidi kolem vás drží hubu a neřeší váš život dosáhnete jedině emigrací na pustý ostrov.
@targeta nečetla jsem všechny příspěvky a ani je číst nehodlám, dokážu si představit odsuzující matky, které raději odsoudí než vyslechnou, na druhou stranu díky za to že tu takovou dokonalost mezi námi máme, myslím, že odstrašující případy dokonalosti jsou velmi důležité pro zdravý rozum. Na druhou stranu věřím, že tu jsou i opravdu hodné a inteligentní maminky co Vám rády poradily.
Mê pouze napadá jedna otázka, co kdyby šel na rodičovskou manžel a ty si se vrátila do práce? Mohlo by ti to pomoc, o miminko stál hlavně manžel, tak proč v dnešní době nezvolit variantu, takovou? Ty budeš mít zpátky svůj život a věřím, že si díky tomu najdeš i cestu k malému. Přestane to pro tebe být povinnost, ale může to být radost.
tak ten dotaz mě docela dostal...dá se říct, že i naštval...já to zase vidím z jiné strany...7 let jsem se snažila o miminko, ne všechna vyšetření a zákroky byly příjemné (resp. příjemný nebyl ani jeden ☹ )...konečně jsem těhotná, ale k bezproblémovému těhotenství mám daleko a každý den se bojím, aby se "něco nestalo"...a ted si přečtu tohle ☹ ...pro mě je to hrozně nefér, ale hrozně...sorry, ale tak to vidím já...tazatelka se může po cca půl roce od porodu vrátit do práce a na rodičovskou půjde manžel (jak tu již bylo napsané) a postava se časem vrátí, ale je mi líto i toho dítěte...vím i to, co to je, když o dítě nemá matka zájem
Jééé, no to je smutný příběh...
Nerozumím úplně tomu, proč jsi byla na amnio, když jsi neměla žádné problémy?
To není tak podstatné, ale Ty to píšeš 2 měsíce po porodu, to hormony můžou lítat ještě hodně a všelijak, můžeš mít - krom svého postoje odpředtím - ještě hormonální problém - doporučuju zkontrolovat štítnou žlázu a hlavně můžeš mít rozlítaníý ty poporoní hormony, který můžou zapříčinit i hodně těžké deprese, a za to nemůžeš. Tohle bych řešila a současně to vše probrala s dobrým psychlogem.
Jsou matky, které mají vymodlené dítě, hezký porod a přesto.... podivné poporodní stavy a pocity...
Jinak možností máš mraky: může být doma muž, Ty můžeš do práce. Můžeš najmout babičku, nebo chůvu a být v práci.
Jen prostě - dítě už tu jednou je a bylo by fér mít s ním dobrý vztah.
Dá se to i s pracovním nasazením - někdo si to víc užije, když je s ním jen chvilku a/nebo když neřeší ty provozní potřeby jako jídlo, přebalování a tak.
Ovšem o manžela by ses asi taky postarala, kdyby bylo potřeba? Asi jo, je úžasný, že?
Váš syn je taky úžasný!
Myslím, že první krok, totiž přiznat si že máš problém, máš za sebou. Takže to můžeš řešit.
Je smutné, že to rodina nebere vážně, ale tak už to bývá.
Řeš to, snad už jsi i někde byla, dej se do pohody, pak se vyřeší i to ostatní. Pokud Ty nebudeš v pohodě, tak se to na synovi podepíše víc než lecos jinýho.
Hodně zdaru s řešením!
Samozřejmě, život je nefér, venkovani se cpou do Prahy, Pražáci se cpou na venkov, brunety se odbarvují, blondýny se barví na tmavo, holky s rovnými vlasy nosí trvalou a holky s kudrnatými vlasy si je žehlí. Jeden dá v práci výpověď, druhý se nadšeně hrne na jeho místo. V zimě lidé naříkají že je zima a že chtějí léto, pak přijde léto a jiní lidé naříkají že je vedro a že chtějí zimu.
A takhle je to v životě se vším, a situace "v prvním patře čeká banda ženských na interrupci a ve druhém patře čeká banda ženských na umělé oplodnění" není výjimkou.
Radím tohle prostě vzít na vědomí, na světě jsou lidé kteří mají to co my chceme mít, ale chtějí to, čeho my se chceme zbavit.
targeta....tak co, zlepšilo se to krapatek?
tak se hlásím do klub, klidně mě umlaťte,kdybych se dnes rozhodovala nepořídím si nejlépe žádné dítě nebo max jedno.Mám kluky ve školkovém věku kteří jsou každý měsíc nemocní.Hlídání naprosto žádné, takže jít do práce Scifi.Takže naprostou už chápu proč si nepořídit dítě, škoda že jsem k tomuto závěru došla takto pozdě když už dvě mám ☹
Chci se jen pozeptat měla to také některá takto že toho začala litovat až ve školkovém věku, kvůli nemožnosti se vrátit do zaměstnání a zlepšilo se to časem?