Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
Já jsem se sem přihlásila někdy v 07, právě, kvůli informacím o IVF, seznámila jsem se s několika holkama odsud i osobně. Jinak sem už moc nechodím, jen občas mrknu na holky, co je u nich nového a tohle téma mě praštilo do očí, dlouho jsem odolávala. Mě je fuk co si bude myslet stádo supermatek, snažím se žít jako slušný člověk, malé se věnuju, ale zase to nepřeháním, rozmazlování u nás nene, ona je velké číslo 🙂 . Některým ženským prostě chybí empatie a používání zdravého selského rozumu. Díkybohu, je to jen imaginární svět a když se jim v něm líbí tak moc, že jsou tady furt a bez rady si neuprdnou, je to jejich problém.....Já nechodím ani na facebook, nechápu, že má někdo čas si fotit žrádlo a psát jak se zrovna cítí a nebo se fotit před zrcadlem v nových hadrech, nebo dokonce bez nich. Než abych sem psala, že má moje dítě čtyřicícky a jak se cítím smutně, ač jsem krkavčí matka, raději si lehnu k tomu marodovi do postele u čtu ji, např.
Dobrý den vím, že Vám to moc nepomůže ale Váš příběh mi připomenul tento článek http://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-pribehy.... Zkuste si ho přečíst. Nevidím důvod proč by Vás měl někdo odsuzovat. Přítelkyně mého taťky se taky rozhodla pro život bez dětí. Není prostě mateřský typ. Snad se Vám podaří nějak to vyřešit. Moc držím palce.
@texetka - hele, my zažili to samé, ale je rozdíl, když takový člověk poznává své blízké nebo už ne, při agresivitě a nepoznávání blízkých ta LDNka není až takové zlo, horší, když psychicky jsi ok a jsi v LDN...ale jdeo to, že dokud jsme to jako rodina zvládali a děda byl při smyslech, starali jsme se 10 let, tak byl doma,kdyby nebyl, žil by určitě kratší dobu a v LDNce by se utrápil, kdo nikoho nemá musí počítat s tím, že že o něj postarají jen taovém zařízení...
@evik19 a proč se rozčiluješ ty, psala jsem to tu víc krát,že to její věc, ale ten důvod, že 4dny doma byly peklo,tak nechce kvůli toho nikdy děti jsou zkreslené...třeba jednou změní názor a zalituje,třeba ne...a když paní přišla s kůží na trh a nevybíravě se tady o svém dítěti vyjadřovala, tak pobouření mohla čeklat, přeci ji tu za to ještě nebudeme plácat po ramenou...
@marcicek84 Ano, jde o to, že LDNka mnohdy není takové zlo jak je prezentováno a dokáže rodině ulevit, protože ne vždy je možné aby se rodina postarala - bohužel !
Proto mne nadzvedlo, že je LDN prezentována jako něco děsného. Jasně, není to domov, ale pokud rodina dochází každý den za příbuzným a neodloží ho tam, tak se to dá.
@marcicek84 A nemusí, jsou i další možnostzi - pokud člověk bude mít peníze - zaplatí si nadst. péči v domově důchodců , nebo nadst. pokoj v LDNce . Dochází dobrovolníci ... Samo, pokud je člověk sám, tak tohle je jedna z možností, kde dožít. Anebo může umřít ve spánku v plném zdraví doma v posteli 🙂
@texetka - no, já v LDNce byla a bylo to tam hrozné, odcházela jsem vždy z toho špatná a dávala se dokupy i měsíc, ale byl tam náš vzdálený příbuzný, tak jsme nemuseli jezdit každý den a bylo to od nás 50km daleko,takže i kdyby za mnou docházla rodina každý den, není to jako doma,služby ti poskytnou, ale lidskost a láska tam jaksi už chybí, kolem tebe je jen smrt a čekáš kdy vynesou tebe,no je to hnusný konec, pokud jsi při smyslech...
@marcicek84 já chodila do LDNky jako dobrovolník . Nebylo to tak tak strašné. Ale strašně moc dělá personál . Mohu srovnávat - v jedné nemocnici to bylo šílené - pacienti proleženiny, sestry protivné . V druhé nemocnici se starali, polohovali, vozili i ven - pokud to bylo možné ...
Ale jistě, rodinu to nenahradí. Proto jsme se taky starali dokud to šlo.
@mimco sama si to nedokážu představit ale opravdu nechápu že jste nešla k psychologovi a žila v tom celé dva roky! A když né kvůli sobě tak kvůli tomu dítěti, přeci jste musela sakra vědět, že takové chování prostě normální není. No hlavně že je to za vámi a situace u vás se otočila a na dítěti to nezanechalo hluboké duševní následky (syndrom kojeneckého ústavu).
já mám dítě se zdravotní vadou, lítali jsme po nemocnicích, byla na dvou operacích, dítě jsme neplánovali, ale stalo se, o to ale bylo horší, když jsme zjistili, že není úplně v poho, už tak jsme nebyli vyloženě připravení na rodičovství...první tři měsíce si pamatuju spíš jako automatiku, dát nakrmit, přebalit, dát spát, pochovat a furt dokola...měla jsem ji ráda, ale stejně tak jsem šílela, protože byla docela nespavec a já trpěla na záněty v prsou, byla jsem unavená, nevyspaná..ne, že bych toho litovala, ale šťastná jsem nebyla, do toho furt otázky proč zrovna my máme nemocné dítě...řeknu ti, začlo se to lámat tak nějak s prvním úsměvem, když malá na mě začla reagovat, když začla vnímat..viděla jsem v ní najednou víc než jen uřvané mimino...a začla jsem si pomalu ale jistě budovat k ní nějaký silnější cit..rozhodně to nebylo takové to "Miluju ji od chvíle, co jsem ji spatřila"..to vůbec, všemu jsem se učila, i té lásce k ní...měla jsem štěstí v tom, že to nemůžu vyčítat chlapovi, že jsme si za těhotenství mohli oba a že jsem si mohla říkat "Asi to tak mělo být"...a asi mělo, já se o sobě díky dceři hodně dozvěděla, naučila, zjistila jsem, že zvládnu mnohem více než jsem si myslela, dospěla jsem, dozrála...první rok byl pro mě záhul a zpětně můžu říct, že jsem neměla pocit naprostého štěstí...ale pomohlo mi si o tom promluvit...jednou mě mamka vzala za paní, co se zajímá o takové ty esoterické nauky, reiki apod. a tam to ze mě najednou vše vyprsklo..vše, čeho jsem se bála, co jsem si vyčítala, brečela jsem jako želva a padaly ze mě věty, které bych jen tak někomu neřekla...a ona mi řekla, že to je v pořádku...odcházela jsem s ní s bolestí hlavy, v 7h večer jsem šla spát, protože mi ta hlava málem praskla a ráno jsem se najednou probudila a měla v hlavě čisto...prostě vyjasněno...vše, co jsem tam ze sebe vydala, jsem tam nechala a v hlavě jsem najednou měla pořádek a od té doby žiju úplně jinak, myslím jinak a nic si nevyčítám, nevrtám se v minulosti, žiju přítomnostím, tím, co mi život momentálně nabízí a řeším to, co řešit mám..takže ti můžu opravdu doporučit, jít se někam někomu vyzpovídat, vyřvat, zanadávat...fakt krutě pomůže..pokud to držíš v sobě, dusíš se tím, tak ti bude akorát hůř a hlavně prcek to z tebe všechno čerpá a svými náladami ho ovlivňuješ v plné míře..ať chceš nebo ne, neseš za něj zodpovědnost i za to, jestli je nebo není šťastný a pokud ty jsi nešťastná, dítě taky..takže na sobě musíš zapracovat..klidně jdi k psychologovi...ale musíš to ze sebe dostat a slyšet objektivní názor
Ještě jednou, kdo to nezažil to nikdy nemůže pochopit a může být jenom rád, Myslím, že není nutné za každých okolností vše komentovat, někdy je lepší mlčet.
Já tady nehodlám ničím argumentovat, to je asi nedorozumění, psala jsem fakta, ne samozřejmě vše, to bych psala dva dny. Třeba můj zážitek pomůže někomu, kdo je na tom stejně jako já tehdy. Jen se bojím, že pokud je někdo v takovém stavu a tady se na tu chuděru ještě sesypou uštěpačné vosy, moc jí to nepomůže a raději se podobným diskusím vyhne obloukem.
Já myslím, že mimco si toho v sobě nese i tak dost - včetně ztráty dvou milovaných lidí, takže vyhrožovat tím, že se to na jejím dítěti podepsalo, je ....nic moc, teda... Ztrátou milovaného člověka jsem prošla, pár měsíců poté jsem jela jako stroj, měla jsem chuť nebýt, nebo se odstěhovat, práci jsem vykonávala jako stroj.. Doma jsem fungovala taky tak.. Naštěstí jsem neměla dítě.. Proč vždycky všichni nejdřív odsuzujete? Já si to přečtu, zkusím si tu danou situaci představit a pak si dělám teprve názor. Vždy jsem tvrdila, že hrábnout na mě chlap, tak letí, nakonec jsem se do té situace dostala, zažila, přežívala... Vyhodila jsem ho, až když se něco stalo...
Já díky nekojení, hormonům, změnám doma, jsem se dostala do situace, kdy jsem stála nad plačícím dítětem a najednou nevěděla kudy - kam.. Měla jsem ji ráda, ale nechtěla jsem tu být.. A bez ní se mi jít nechtělo.. A ji sebou brát taky ne....
Zakladatelky otázek se díky vašim odpovědím stávají neaktivními, protože jste dokonalé, tnete a sypete sůl do bolavých ran.. Nesouhlasím se vším, co tu zaznělo, ale aspo%n ty maminky tady nepotápím. Když můžu, poradím, když nechci, nekomentuju.. Každý z nás má v sobě svoji 13. komnatu, kostlivce ve skříni...
@mimco svoji vinu přece přiznala, ale snaží se svému dítěti maximálně věnovat! Dohání ten zameškaný čas.. Třeba na tom bude za pár let se svou dcerou daleko líp, než já se svojí matkou.. Budou kamarádky.. Já kvůli své mámě tak dvakrát týdně brečím..
@hancazivocich máš úplnou pravdu, pod to se podepisuju!!! Rozhodně všem matkám, které prostě z jakéhokoli důvodu své dítě nemilují a někdy třeba pociťují i horší pocity není co závidět, naopak pomoci. Muž to má v tomto ohledu jednoduché, může být v práci, má své koníčky, ale dítě a péče o něj zůstává na matce. Nemůže se na týden odjet rekreovat, je to těžké na psychiku i pro milující matky.. Já třeba teď řeším to, že starší dcera mi leze na nervy, mladší prostě miluju a - ano musím přiznat s první jsem tyto pocity nezažívala tak často. Pociťuju vinu, řeším to... A závěrem snad - obdiv všem, co se o děti staráme, dáváme čisté oblečení, jíst, snažíme se.. Podiv a možná odsouzení zaslouží třeba ta, co u ní našli tři novorozenecké mrtvolky. To mi hlava nebere. Jakékoli "nestandardní" řešení se může stát (babybox, dát dítě někde bezpečně, kde se ho ujmou s dopisem atd.), ale vražda a několikanásobná a opakovaná, to je příliš...
@aneriska - ta žena nepřemýšlí, v dané chvíli - do konce čeká, že to nějak dopadne.. Myslím, že nad babyboxem neuvažuje.. Nejdřív třeba myslí, že potratí, pak že se to nějak vyřeší... Bohužel.... žena(holka), která chce umístit dítě do babyboxu, tak o tom uvažuje už v těhotenství, ...
Babyboxy jsou bohužel na dost frekventovaném místě, dost často i pod ,,dozorem" kamer, ke všemu se tam dávají děti několik hodin, nebo dní po porodu, většinou dobře ošetřované, i např. rozené v nemocnici..Tohle byl porod doma a snaha všeho a hned se beze stopy zbavit..A k babyboxu je potřeba dojít, dojet... A dotyčná.... na to s tím krvácením asi ani neměla - pokud by nad tím i na chvíli uvažovala..
U naší nemocnice je též babybox na dost frekventovaném místě, asi si dost maminek v tíživé situaci rozmyslí vkládat tam dítě za asistence tří sanitních vozů, dvou taxíků a plného parkoviště a kamery namířené tam.. Tohle jediné není domyšlené, bohužel..
první měsíce jsou hnusny, a také nechápu, jak někdo na to vzpomíná jako na pohodičku, když dítě spinkalo a jen leželo, měla jsem taky záchvaty vzteku, když dcera řvala a hlavně vůbec nespala, doma na mě padala depka, prostě mě to jedním slovem nebavilo....ale, dceru miluju od narození, to vím!!! jen bavit mě to začalo až když ji byly dva roky a měly jsme spolu všechno ustalene a ja věděla, že tehdy a tehdy budu mít od ní pokoj 🙂, a když začně mluvit a říkát ti, že miluje tvou vuni a nechce nikdy být bez tebe, tak to teprve začneš zírat, co je to opravdová láska...máme s manželem taky dobrej vztah, ale nikdy bych těm slovum miluju tě od něj nevěřila tolik, jako od dcery....ted jsem zrovna zalozila diskuzi, protože jsem podruhé těhotná a opět v depkách, co já stará kráva 35....ještě lezu zase do těhotenství, kojení a těchle všech pro mě nepříjemností....ale věřím, že snad budu to druhé milovat stejně a hlavně, že já budu milována dvojnásob...tak nervům zdar a chmůrám nazdar!
Naprostý souhlas s @hancazivocich Nechápu, jak někdo může hned každého odsoudit. Nikdy nikdo nemůže vědět, jak by se zachoval v určité situaci. Neví to, dokud se do ní nedostane. Příspěvky typu, že by se měl někdo vymyškovát, jsou šílený a nestojí mi ani za komentář.
Fascinuje mě, kolik je tu maminek, co všechno ví nejlépe. Nechápu absolutní nedostatek tolerance k tomu, že někdo má jiné pocity, jiné prožívání, jiné názory.
Nechápu, jak si tady někdo vymyslí příběh že to byl určitě černoušek, když předtím o tom nepadlo ani slovo. Asi je to tu samá vědma.
Přeji vám, těm superženám vědmám, abyste se nikdy nedostaly do situace, kterou tady tak odsuzujete. To nepřeju nikomu. Nicméně si myslím, že pokud budete ke svému okolí přistupovat tak, jak přistupujete k osudům žen tady, když budete své pratele a blízké kritizovat za každou chybu, budete to vy, kdo skončí osamocen, ať na LDN nebo kdekoliv jinde.
@hancazivocich já vím a docela to chápu v rámci možností. Ale aspoň dát do tašky, zabalit před zimou, dát nenápadně před obchod, když zrovna nikdo nejde. Dítě přežije určitě do té doby než si někdo všimne.. S babyboxem taky chápu, ale jsou i noci. A to, že se babyboxy využívají o něčem svědčí. A tahle žena - ve 25 letech je už dospělá to udělala 3x a už navíc dvě její děti prý vychovává býv. přítel... Ještě možná, pokud to udělá jednou, ale 3x? To je otřesné.. To je ale dost daleko od toho, o čem se tu bavíme...
@aneriska mě to děsně bere, je mi 34... A nevím, co s tím... Mám z toho strach - i z toho právě z toho po porodu..
@elu naprosto nastoprocent souhlasin,mela jsem to uplne. Snad az na to,ze jsem o druhe mimi prisla v 8tt a to teprve si clovek uvedomi co v decku ma. Dcera mi ted rika v ani ne trech letech maminko 🙂
@hancazivocich jdi do toho! Dvě děti jsou oproti jednomu strašně fajn, tedy aspoň z mojí zkušenosti.. Stará ještě nejsi, na strachu popracuj
@mimco já asi žiju mezi divnejma matkama, ale tvuj případ mi připadá jako normální 🙂, prostě na dítě si musí každá zvyknout, někdo to má hned po výstřiku 🙂))), někdo prostě až dýl, za měsíce, za roky....pro mě vůbec nic hrozného, ale celkem běžná reakce na první dítě 🙂, já zase nechápu žensky, který to baví hned od začátku a pocitují hned jenom stěstí a žádné obavy....upřímně si myslím, že to ani není možný 🙂
@mimco Holka, tobě chybí empatie, když nás nechápeš. 😀
@marketa233 jestli třeba naopak tobě nechybí empatie, když nechápeš @mimco 😠
Koukám že v poslední době je moderní ohánět se empatií 😀
@kvakuska V tom byl právě ten fór. 😀 Pořád se někdo dožaduje empatie, pochopení pro nejrůznější podivnosti.
Panebože, tak když děti nechcete, tak si je nepořizujte. Znám matku, ten samý případ a pořídila si ty děti dokonce 3. Dnes jsou to děti ulice, nedostudované školy, paráda. Mějte aspoň ohled na ně!
@mimco ctu to tady dlouho a nestacim zirat...moc vas obdivuju ze jste to sem napsala a jdete s kuzi na trh... ono kdyz si to tady clovek precte tak uplne chape ty obavy z toho ze cloveka nekdo odsoudia tak radsi taji to co ve skutecnosti citi. muselo to byt peklo 2 roky se takhle trapit. jo a s tim konem mate pravdu, je to tu jedna hysterka vedle druhy, kdo nejde se stadem a nedejboze ma jinej nazor tak je potreba takoveho cloveka urazit a pokud mozno co nejvic ponizit. posledni dobou tu chodim jenom pokecat s holkama se kteryma cvicime a jinak se snazim to tu necist protoze to cloveku jenom zbytecne zvedne tlak. Protoze podle mistnich dam by mi asi mely vzit deti, protoze predstavte si ze nedavam latkove pleny, deti vyrostly na sklenickach, nebyly kojene, obcas koukaj na pohadku v TV a ja si dovolila studovat pri detech a dokonce i pravidelne cvicim, misto abych se venovala detem.