Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
@veri0007 já nevím. Jsem si jistá, že každá z nás udelala někdy něco, čeho lituje. Ty snad ne ? To bych se moc divila. Nikdo nejsme neomylny, každý děláme chyby. Myslím že rumenka svoji chybu napravila tím nejlepším způsobem. Dítě si nechat, tak bude nešťastná ona i to dítě. Takhle budou oba spokojeni. Ona proto, že dítě nemá a dítě proto, že bude žít v rodině, kde ho budou milovat. Nic lepšího nemohla udělat, když už v té situaci byla.
@rumenka01
@marcicek84
@veri0007
Ne každý snad musí mít v životě děti, to přece není povinnost - a že se občas stane, že otěhotní i žena, která děti mít nikdy nechtěla, to snad nebudeme zpochybňovat, ne? Není nám snad 13. Když už se to stalo, tak adopce byla rozhodně za daných okolností ta nejrozumnější a nejsmysluplnější volba. Třeba to pro někoho, kdo moc dlouho toužebně čekal na děťátko, byl začátek úplně nového života. A kdyby si ho rumenka nechala? Možná by později k dítěti přilnula, ale třeba taky ne. A to dítě by ve finále bylo fakt chudák. Teď se aspoň dostalo do rodiny, kde bylo určitě přijato s velkou láskou a očekáváním, a to si snad mimčo zaslouží, ne jen naštvanou matku, která se o něj stará jen z povinnosti, ale lásku mu není schopná dát.
@rumenka01 Nijak Tě nesoudím, pro vytrvalé odpůrce je dobré se na otázku adopce dívat z pozice té adopční rodiny, Ti mohou být přece šťastní za takovouhle ženu, jinak by mohli dostat dítě třeba od narkomanky nebo bůhví koho, které by taky měli rádi, tak proč ne takto.
Mám ale doplňující dotaz, když jsi se sem kvůli diskuzi přihlásila, tak ti to snad nevadí: Co na to všechno říkal zploditel miminka?
@evik19 - tady nejde o to, zda dala dítě k adopci nebo si jej nechala, to už je její věc, ale ať mi tady netvrdí, že po 4 dnech věděla,že to dítě by si nezamilovalaa neprojevily se u ní mateřské pudy, tohle prostě nemůže tvrdit...prostě to neví a musí se s tím naučit žít, prostě se nějak rozhodla, ale na základě chvilkového pocitu...tohle bysi měla přiznat a pak k tomu jejímu rozhodnutí nebudu mít nic,protože jak jsečm psala výše to je její věc...
@78marcela - já se o dítěti jako o věci bez skrupulí nebavím, takže asi tak, jinak jak jsem psala výše, nejde o samotný akt adopce, ale o to, že rumenka01 píše bláboly, kterým snad ani nemůže sama věřit...
@marcicek84 přece to nemůžeš ale brát všechno podle sebe. Ona celý život věděla, že to dítě nechce. Věděla to, i když ho 9 měsíců nosila, i když ho porodila, věděla to, i když ho měla doma. Běžně si matka tvoří vztah k dítěti už během těhotenství. Já jsem teď v týdnu poprvé na utz viděla, jak se to mimi ve mě hýbe, mává ručičkama a v ten moment jsem věděla, že ho neskutečně miluju. A to jsem teprve ve 12.týdnu. Ona si ten vztah nevytvořila ani během 9 měsíců. Takže prostě udelala to nejlepší co mohla. Na co by měla dal čekat? Až dítěti bude půl roku, rok? Pak ho teprve dat k adopci, jako že sorry, tak jsem to zkusila a nic se nestalo, tak nazdar ? To by přece tomu dítěti ublížilo mnohem víc. Pokud se zamyslís co je pro to dítě to nejlepší, tak tohle opravdu bylo to nejlepší řešení.
@78marcela - čteš vůbec mé příspěvky???ono asi nemá smysl s tebou diskuzovat, když já voze a ty o koze...Mimochodem tady nejde o to rozhodnutí dát dítě k adopci,to už udělala,ale jde o to, jak chabý důvod k tomu měla, že si jen myslela, že po 4 dnech ví, že žádnou mateřskou lásku neucítí,což je kravina jak vrata, to prostě vědět nemůže.
@marcicek84 A ty čtes mé příspěvky? Pokud ano, tak bys věděla, že ti odpovídám na ty tvoje. Psala jsi, že ona nemůže vědět, že si dítě později nezamiluje. Já ti na to napsala, že to vědět může, že pokud si k dítěti neudelala žádný vztah během tehu ani když porodila, tak asi věděla, že ho mít ráda nebude ani nechce. A že v zájmu dítěte by nebylo dobré to zkoušet třeba rok, jestli si náhodou vztah nevytvoří. Nevím co je na tom nepochopitelného. Jasná odpověď na tvůj příspěvek.
Já bych to neřešila, paní se rozhodla takto a je to její věc... Dává přednost aktivnímu životu plnému dobrodružství, volného času na sebe, práce, volných večerů s partnerem... to je každého věc... nevím nakolik myslí do budoucna... Okolo 50ti let má většina lidí syndrom vyhoření v práci, přijdou první choroby, člověk si uvědomí že není nesmrtelný a že se třeba jednou nebude schopný postarat sám o sebe, přátelé už taky nebudou mít tolik času se scházet, protože začnou mít vnoučata... vidím to na svých a manželových rodičích - najednou vidí smysl v těch vnoučátkách, protože to je trvalá hodnota, něco co po nich zůstane... A jak rumenka01 píše že ne každý je hotový z uřvaných uzlíčků tak zaměstnanci LDNek a domovů důchodců taky nebudou plní lásky a vděku ke starým lidem které neznají (zato k vlastním rodičům a prarodičům má velmi silné pouto, zvlášt potom když sám má děti a vidí co všechno to obnáší...)... takže jí to nezávidím, naopak jí lituju a přeju at si bezstarostného života užije, načerpá energii, protože stáří bude pak asi náročné...
@filipatereza - tak to je přesné, snad tuhle krutou pravdu @rumenka01 rozchodí...
@marcicek84 Já jsem nechtěla být krutá, ale tak nějak to ted vidím...
@78marcela - no, ale taky ne každý si ten vztahu tvoří ještě v těhotenství, nebo porodem, takže zase soudíš ty dle sebe...je hodně žen co tu lásku pocítí až po půlroce, po roce, třeba nevíš jak budeš rodit, někdo přirozeně neporodí, pak to i tím má ovlivněné, někoho neovlivní ani to, je to různé...kdyby napsala děti nechci, protože jsem sobec a nechci se vzdát své svobody, tak pak nebudu mít k důvodu ani popel, ale to, že si je jistá,že neucítí něco, co ucítit může, to je pokrytecké...a ano od takové ženy je jen dobře, že to dítě u ní není...
@filipatereza - ono to ale přesně tak je, já plno věci pochopila, až se mi narodilo dítě, jsem více vděčná rodičům jak mě vychovali, jakou lásku do mě vložili a určitě když budu moct,tak jim na stáří pomůžu, před dítětem si to člověk neuvědomí...a co se týče vyhoření, ono se dá vyhořet i po 5 letech v jedné práci...umírání obvykle moc pěkné není v LDNce to ten nejhnusnější konec v tom nejhnusnějším prostředí jaký může být...už jen to, že jak přibývají nemoce je fajn někoho mít, kdy tě zaveze k doktorovi...
@marcicek84 myslím, že ona napsala, co cítila, ty to prostě jen nechceš přijmout a máš tendenci její jednání kritizovat. Ona prostě napsala, že dítě nechtěla nikdy a že na to nevzpomíná ráda, že to pro ni bylo utrpění mít ho tři dny doma. napsala, že si uvědomovala, že by ženská neměla cítit k dítěti to, co cítila, když ho měla doma. myslím, že dané situace udělala to nejlepší co mohla. to je prostě fakt. A nějaké tvé teorie o tom, že měla laktační psychozu nebo poporodní depresi... to je úplně mimo mísu. To může mít ženská, která dítě chtěla a třeba těžkým porodem se u ní něco změnilo....ale určitě to neměla ona, která vědomě vždy věděla, že to dítě nechce a nechtěla nikdy. A to je asi vše, co k tomu řeknu, víc už ne, protože se dohadovat nechci. Myslím si, že každý má nárok jednat jak chce, pokud neubližuje ostatním a to ona neudělala. Naopak udělala někkoho velmi štastným. I když se ti to nelíbí.
@78marcela - tak když otěhotněla v JAR, tak to asi nakonec porodila černouška...no, ale proč ho tedy měla 3 dny doma, když to měla tak srovnané, to fakt nechápu, na tom tedy dost něco nesedí...
@marcicek84 proboha přečti si po sobě, co vlastně píšeš! ... nechtěla dítě až tak moc, že si přála aby mělo nějakou genetickou vadu a udělali jí v půlce těhotenství potrat .... prostě každá žena v sobě ty pečovatelské pudy nemá a ani o ně nestojí ... měla si snad dítě nechat a dělat na něm pokusy, zda se v ní třeba nějaký ten mateřský pud neprobudí? a jak dlouho by pro tebe bylo dostatečné? půl roku? rok? tři roky? ... a co potom, co se zoufalou matkou a s dítětem, které nikdy nepoznalo mateřskou lásku? ... potom už by ho k adopci směla dát? ... nebo by ho měla vedle sebe dál nechat růst, aby jednou měla někoho, kdo jí ve stáří utře zadek a po smrti zatlačí oči? to by jako sobectví nebylo? (když pominu že jejich cesty by se nejspíš rozešly co nejdřív by to bylo možné) ... je tady několik diskuzí, kde se scházejí čekatelky na adopci ... každé přidělené dítko tam všichni velice oslavují ... ale kde se asi berou ty děti k adopci??? ... z nebe asi nepadají ... to co udělala rumenka je to nejhlepší, co se tomu nechtěnému tvorečkovi mohlo stát ... ona spokojená, dítě spokojené (jistě v dobrých rukou) a adoptivní rodina nejspíš na vrcholu štěstí .... zdá se ti to málo???
A když trochu odbočím: ty seš si jistá, že tvoje dítě ti ve stáří bude oporou? Přála bych ti, aby to tak bylo, ale i kdybys měla třeba 10 dětí, nikdo ti nezaručí, že tě bude mít kdo zavézt k doktorovi nebo že nezemřeš v LDN. Víš snad co se říká: jedna máma se zvládne postarat o 10 dětí, ale 10 dětí se kolikrát nezvládne postarat o jednu mámu.
@targeta Manžel by na mateřskou nešel? Určo bych zkusila toho psychologa a jediná rada je trpělivost, protože někdy trvá dlouho než se do svého dítěte matka "zamiluje" a hlavně časem to bude lepší, jak bude dítě samostatnější a začne s ním být řeč, nicméně je to fakt nadlouho a Váš život už stejný nebude si dovolím říct, mám podobně vážné potíže jako Vy, taky jsem v životě zahnaná do kouta nebo se točím v kruhu problémů, které nemají řešení, takže ani nevíte, jak moc rozumím a chápu...
@kvakuska však já to její rozhodnutí nezpochybńuju, ale ty důvody jsou podle mě jiné ne jen, že nebyly mateřské pudy...
@targeta Dnes jsem si přečetla Váš příspěvek a zcela Vás chápu. Měla jsem dosti podobné pocity s tím rozdílem, že jsem dítě vždy chtěla. Po narození malé, ale šlo vše (tedy můj život) do háje. Malá byla hrozně plačtivá, vůbec nespala a to až do dvou let. Raději ani nebudu popisovat jaká to byla pro mě muka. Chyběl mi nějaký mateřský cit a přístup k vlastnímu dítěti. Jen jsem s utrpěním přežívala. To co píšete, vystihuje mé pocity.
Musím však přidat něco na víc. Své dítě miluji nade všechno na světě. Ano, dospěla jsem k takovému citu a jsem za to šťastná. A teď po 4 letech čekáme v dubnu druhé dítě. Ani nevěřím, že jsem k tomu nějak dospěla.
Zároveň však musím přiznat, že se strašně bojím aby se vše neopakovalo.
Pokud můžete, zajděte k nějakému dobrému psychologovi. Já to neudělala a teď vím, že jsem to měla udělat okamžitě. Pokud se do stejného stavu dostanu i po druhém porodu, rozhodně to udělám. Už nebudu takový srab 😉
@kvakuska
@78marcela
S tou adopcí je to přesně tak, jak píšete. 🙂 Dodnes jsem přesvědčená, že to byla nejlepší volba. Pro všechny. Tečka.
@marcicek84 A pro vás, o Jihoafrické republice nepadlo ani slovo, nevím kde jste to vzala. A i kdyby bylo dítě černé pleti (mimochodem míšenci sou podle mě krásný děti), nic by to neměnilo. Dítě se narodilo v Evropě a doma jsem ho měla po konzultaci se sociální pracovnicí. Vždy záleží na psychickém stavu matky a podle toho se posuzuje, jak bude adopce probíhat. My to měli vyřešeno do tří dnů a všechno proběhlo v naprostém klidu a bez jakýchkoliv problémů nebo nepříjemných úřadů. Netuším, jak se to dělá v Česku.
A nevím, proč tápete nad dalšími důvody mého rozhodnutí. Myslím, že city jsou tím nejdůležitějším důvodem. Jestli ze mě chcete dostat, že bych pak byla omezená v životě, neměla finance nebo snad dokonce partnera, tak takový důvod bych nikdy nepovažovala za relevantní. Když bych dítě chtěla, je mi jedno, jestli k němu mám nebo nemám chlapa, finance nejsou problém a samozřejmě, život se sice omezí, ale vždy záleží na každém, jak si to zařídí. Děti žijou všude na světě, a to v takových podmínkách, které si my jen těžko dokážeme představit. A i tam jsou šťastné. Takže asi tolik....
@rumenka01 - však je to tvoje svědomí...
Dá se nějak vymazat z mého profilu tato stránka, abych ji už neviděla? Je mi z toho špatně totiž. 😢 Moje blbost, že jsem sem napsala tu jednu jedinou větu a teď se mi to pořád zobrazuje. ☹ Děkuji.
@rumenka01 Já tě chápu a je dobře, že jsi dala dítě k adopci. Někomu jinému jsi dala ten nejkrásnější dárek na světě - vytoužení mimino. Dítěti pak milující rodiče a dobrý domov.
Nechápu jak někdo tohle může odsuzovat!!
K LDNce To není o tom zda má dítě zájem o nemocného rodiče nebo nemá... Asi jste nezažily, jinak byste tyhle řeči psát nemohly.. - už vás hrdinky vidím jak se staráte třeba 3 roky o ležáka, který potřebuje přebalovat, krmit, polohovat, který má bolesti, je agresivní . My si tímto prošli - můj táta byl dlouhé roky doma, starali jsme se o něho - mě bylo od 12 do 16 ( to zemřel ) , sestře bylo od 9 do 13 let, máma pracovala - musela. Střídali se pomocníci , denní péče... - ale ke konci už to nešlo. Prostě nešlo - potřeboval 24 hodinovou péči , infuze, byl agresivní , nepoznával nás. Takže poslední měsíc života byl v LDCne a tam i zemřel. Kdo nezažil, nepochopí co to bylo za peklo - pro nás i pro něj . Jen si odpovězte zda byste se vzdaly práce, života a staraly se o umírajícícho rodiče po několik let ..
@filipatereza Kdyby se byly všechny děti a vnoučata ochotné a schopné postarat o své rodiče a prarodiče, tak by LDN a domovy důchodců nebyly tak plné, jak jsou teď. Kdo měl v rodinné péči nemohoucího člověka, tak moc dobře ví, že to není žádný med a bez pomoci a pečovatelských služeb se to stejně až do konce zvládnout nedá. Nikomu nepřeju nic zlého, ale jsem vážně zvědavá, jestli se vám poštěstí zemřít doma v kruhu rodinném a s laskavou péčí vašich dětí. Já svoje dítě miluju a dobrovolně bych na ně nikdy neuvrhla to peklo, starat se o mě třeba posledních deset let, úplně na tu dobu zahodit svůj rodinný a pracovní život atd. Proto, aby mi měl v osmdesáti kdo utírat zadek, jsem si teda opravdu dítě nepořídila. Ale samozřejmě ať si to každý přebere po svém.
@marcicek84 Paní ti nic netvrdila, jen napsala, jak to cítila. nechápu, proč tě tak strašně rozčiluje, že se někdo cítí jinak než ty. A upřímně, myslím, že ne každá máma ke svému dítěti přilne, byť po roce nebo po dvou. Navíc je to prostě jen a jen její věc, co udělala a podle mě udělala dobře. Každopádně to sem nepsala, aby se supermatky na ni sesypaly jako vosy, ale aby trochu svou zkušeností pomohla ženě, která se jako supermatka necítí. Její zkušenost je zkrátka taková, tvoje zkušenost je zase taková, že k dítěti jde přilnout i po delší době, moje zkušenost je zase taková, že jsem jen jednou v životě zažila lásku na první pohled, a to na porodním sále. Pro mě je nepředstavitelný, že bych si odnášela dítě z porodnice a nevěděla, jestli ho mám ráda. Pro mě už ve chvíli, kdy mi ho vytáhli z břicha, to byl nejdůležitější člověk na světě, a to jsem se ještě pár minut před porodem obávala, jestli ho budu mít tak ráda jako manžela. Takže za mě takhle. Ale nikomu to nevnucuju, chápu, že prostě to mají lidi různě a myslím, že i tobě by se žilo líp, kdybysis nekazila den rozhořčováním se nad "sobeckostí" někoho, koho ani neznáš a kdo z jinýho úhlu pohledu vlastně vůlbec sobeckej není. A to, že něčemu nevěříš, protože sis to sama nezažila, ještě neznamená, že to není pravda.
@78marcela každopádně takto smýšlející žena je totálně nemocný člověk a měla by se nechat vymyškovat aby do jiného stavu už nikdy nepřišla,pač díky ní všichni jen trpí...
@saminomimino naštěstí o tom kdo bude nebo nebude vymyškovanej nerozhoduješ ty 😝 ... a kdo tady trpí? rumenka to má v hlavě srovnané, její dítě šlo k adoptivní rodině během pár dní a ono i jeho nová rodina jsou myslím rádi že se mají, že se našli, že spolu tvoří rodinu 🙂 ... a jestli ty trpíš tím, že někdo smýšlí jinak než ty, je to tvůj problém 😠
Já už tady ty články supermatek, které všechno ví a ví jak se má správná matka cítit nedokážu číst a tak napíšu svůj pohled.
Bohužel patřím k těm, kterým bylo její dítě jedno, jinak se to napsat nedá. Dnes už vím, že jsem měla jít za psychologem a ne to dusit v sobě a tajit to, protože jsem se strašně styděla. Když jsem byla v šestém měsíci, zemřel mi jeden z nejbližších lidí. Hráblo mi z toho, dva roky před tím jsem viděla umírat maminku a tohle mě asi dorazilo, byla to taky rakovina. Všechno mi bylo jedno. Skončila jsem v nemocnici, začala jsem se otvírat, musela jsem ležet, bylo mi o jedno, bohužel, ztratila jsem jakýkoliv cit. První tři měsíce po porodu si skoro nepamatuju, jen vím, že jsem jela jako stroj, že se o malou musím starat, ale žádnou radost jsem neměla, bylo mi to nepříjemné, nedejbože, když plakala a že to bylo často. Dost často jsem se zavřela v koupelně, abych ji neslyšela a hystericky jsem brečela, a nebyla jsem schopna se zvednout ze země. Někdy byly lepší dny, ale nebylo jich moc. Byly chvíle, kdy jsem si přála, aby si pro ní někdo přišel a odvezl si ji, žádný smutek jsem při tom necítila, spíš naopak....
Noo, nebudu tady vypisovat román, mám velké štěstí, že se to nakonec obrátilo, ale taky nemuselo......
Trvalo to ale dlouho, dva roky! Mám obrovský strach, co bude do budoucna, jak moc jsem jí ublížila, snažím se jí to vynahrazovat, hlavně mazlením. Kéž bych nebyla tak podělaná a svěřila jsem se nějakému doktorovi hned. Jistě spoustě z Vás přivedu infarktový stav, ale tak to prostě bylo.......
PS: Jsem na koníku dlouho, ale poslední dva roky to tady jde z kopce. Vynořily se supermatky, co se bez porady zde ani nenají, ale chytré jsou jako rádia a v jednom kuse někoho odsuzujou.
Jó a ještě bych ráda dodala, že dítě jsem si moc přála. Mám za sebou 2x IVF, 3x KET, těžký hyperstimulační syndrom 3x jsem potratila, laparoskopie, Františkovy lázně......cca celkem 7 let trápení.
Takže a u takové matky s vymodleným miminkem se může něco pokazit......
@poupe tak chladné možná ale podle mě je to tak jen dobře, paní věděla že by dítě ráda neměla nechce takže udělala podle mě to nej-ona je štastná že dítě nemá, miminko má určitě milující rodiče a rodiče kteří miminko dostali jsou určitě štastni, protože to asi pro ně byla jediná možnost jak mít dítě předpokládám, takže za mě super všichni jsou štastní
já odsuzuju matky pokud se tak dá říct co dítě zabijí, týrají ale proč odsuzovat někoho, kdo udělal někoho štastným, dítěti dal domov? podle mě lepší řešení než potrat