Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
@kuchynskypsycholog souhlasim, určite ale to není jen tak dejte k adopci a hotovo.
@kuchynskypsycholog Takové kecy od chlapa 😀. Pravdivé, leč příručkové kecy. Jedete v životě vždy podle nich? Vy zajisté ano a vždy, vím, znám tyhle typy 😀. Všechno zná, všude byl, všemu rozumí, sedí doma na netu, pročítá ženská fóra, posuzuje, soudí, radí, otravuje.
Vaše slova jsou naprosto pravdivá, ale napište je znova, až otěhotníte (třeba neplánovaně přes HA), porodíte (ideálně komplikovaně), budete šílet z kojení a šest nocí po sobě se nevyspíte 😀.
Proč tu všichni řešíte příspěvek z listopadu, zvlášť když je pisatelka neaktivní? 🙂
Já se teda budu opakovat, ale jak můžete srovnávat ženskou, která o dítě vždy stála a náročnost po narození ji rozhodila, s ženskou, která vždy věděla že děti nechce a pořídila si dítě pouze proto, že se bála o svou existenci. To jak prožívala těhotenství - nekomplikované, dítě zdravé, ale bože dítě si dovolilo mít jiné pohlaví než JÁ chci 😖 . A po narození se vše logicky pouze zhoršilo. Takovou ženskou neomlouvá nic. Je to otázka povahy, sobec bude koukat vždy hlavně na sebe.
Rozhodně te nechci soudit, ale myslím že jednoho dne budeš rada že máš syna, já ted mám holčičku, a kdyby mohla vybírat hned bych brala ještě jedno dítě a to je jedno holka nebo kluk. Možná kdyby manžel ti víc pomáhal a ty mela aspoň hodku pro sebe třeba by to taky pomohlo. A moc te prosím, ne krič na něj ,vždy t on nemá na tímhle světě nikoho, jenom tebe. Pevně nervy a hodně zdravicka.
Myslím, že tyto pocity tak trochu chápu. Dítě mi strašně změnilo život a mám pocit, že hodně negativně ovlivnilo dlouholetý téměř harmonický vztah s partnerem. Najednou si vůbec nerozumíme. Uvědomuji si, že je to hlavně tím, že všechny koníčky (cestování, sport...) jsem dělala s partnerem. Kamarádky byly na pokec, kávičku, vínečko. Ty jsou ale teď daleko a mají každá své starosti. Chybí mi volnost, dítě mě svazuje, nemůžu si dělat co chci, kdy chci. Na druhou stranu si uvědomuji, že pokud bychom s partnerem děti neměli (spíše já jsem byla ta, které se do mateřství nechtělo), náš vztah by se nejspíš rozpadl... A kdyby se nerozpadl, asi by nám pak v 50 něco chybělo... S malým miminkem je to těžké. Nemáte od něj skoro žádnou zpětnou vazbu. Ani na lásku a péči, ani na ten křik . Jak bude růst, začne se na vás usmívat, začne povídat a pak začne jako opička dělat přesně to, co vy (včetně toho, že začne křičet a bouchat pěstičkou do stolu). Pak se možná i váš vztah k němu změní. Alespoň u mě to tak funguje. Nechci, aby se dcera chovala stejně jako já, takže se musím hlídat... Dceři už je rok a občas mám pochybnost, jestli to bylo správné rozhodnutí... Na druhou stranu bych ji asi nedokázala opustit, nechtěla bych se třeba rozhodovat mezi ní a partnerem... Vím, že si teď musím najít vlastní koníčky, nějak se zabavit, odreagovat. Ideálně mimo domov. Nesmím podléhat úzkosti, negativním pocitům. Ale je to strašně těžké. Zároveň si stále říkám, že jak bude dítě starší a starší, bude to lepší. Bude to parťák, se kterým si budu povídat, hrát si na zahradě, vařit a také se zapojí do aktivit, které jsme byli zvyklí dělat s partnerem. Doufám, že to i s partnerem nějak zvládneme, abychom si pak mohli naplno užívat jeden druhého v důchodu 🙂))). Na závěr bych jen ráda podotkla, že nejsem žádný psycholog, píši jen pocity, které vyplývají z vlastní zkušenosti. Dle mého názoru jakýkoliv vztah prochází svým vývojem a buduje se postupně. Držím palce, ať se vztah s vaším synem vyvíjí tím správným směrem!!!
Ahoj holky,zdravím všechny,které mi před pár měsíci napsaly své názory a rady.
Moc mi to pomohlo a dodalo síly a teď se můžu pochlubit.že jsme to s prckem zvládli a máme se báječně.
Syn mi roste jako z "mlíka" a je hrozně šikovnej a kráááásnej.Přípojuji nějaké foto ať se taky potěšíte.
papapapapap všem a ještě jednou moc děkujeme, oba dva
Michaela a Vašík
@michaelaela to je tak krásný klučina. Užívejte si spolu krásné dny!
Taky zďravím a jsem za Vás ráda. Krásnej klučina.
@michaelaela je fakt krásný 😵
a vydrž, ono to bude lepší a lepší... poroste a ani se nenaděješ a podrží Tě v nějaké situaci 😉
(já to zažila zrovna před pár týdny, fakt jsem byla dětem vděčná ten den z hloubi srdce)...
ono ne každému ten vztah naskočí hned... a i když naskočí ta láska,tak ten vztah se prostě časem mění... já dneska s dětmi zažívám takové pocity, že bych se toho nikdy před pár lety nenadála.... 🙂
Taky jsem nechtěla děti,ale bohužel jsem otěhotněla a zjistila to už když nešlo nic dělat.A ted si svůj život bez toho mrnouska nedovedu představit,první úsměv,krůčky,slovíčka.Určitě bych vyhledala odbornou pomoc jak píší holky 🙂
Že jsem si já blbka vůbec četla tento příspěvek. Je mi neskutečně líto vašeho chlapečka, který nemůže za to, že se narodil zrovna vám ☹ . Je mi z vás smutno a přála bych si, aby se váš postoj změnil a měla jste kloučka ráda, tak jak by to mělo být.
Když už bych navštívila odborníka, tak spíš psychiatra, protože toto je docela vážný problém 😒 . Neznám vás, naštěstí nejsem ve vaší kůži a bojím se, abyste malému v amoku neublížila. Kor když je manžel přes týden mimo.
Smutný osud ☹
@michaelaela je nádhernej,mám s vámi radost 🙂
taky musím přidat fotku, četla jsem si, jak jsem psala, že mě nebaví miminkovské období..hm, kde že ty loňské sněhy jsou, mam syna a jsem z něj úplně odvařená
Neví někdo, jak chlapeček dopadl? Jestli maminka změnila názor?
Tak to je dobrá zpráva 🙂
@handous jestli myslíte mě,tak Vás ráda potěším,že se to srovnalo. Jsme s miminkem šťastný, jen mě trochu trápí svědomí, že jsem to mohla zvládnout líp. Vůbec jsem to nebyla Já a stydím se za to.
@michaelaela To je moc moc dobře a nevíte jak dopadla zakladatelka fóra?
@elu to prďolka krásnéj 🙂
@michaelaela tím co bylo bych se už netrápila... člověk dělá co může v ten daný okamžik 😉
negativní pocity nezmizí, když se za ně budeme stydět a nebudeme o nich mluvit....
naopak!!
stává se bohužel, že někdo nerozumí pocitům jiného a může ho odsuzovat... většinou to je ale nepochopením jeho situace, jeho kořenů (výchova, podmínky doma atp.)....
opravdu NIKDO nejsme dokonalý, to je prostě fakt 😉
někomu třeba jde výborně péče o dítě - ale jeho slabší stránkou jsou jiné věci...
přeji hodně lásky, ono to vychází hodně i ze sebelásky... když je člověk v pohodě, tak pak může rozdávat tu pohodu dál.... proto je potřeba situaci řešit... ne soudit, tím se může situace spíše zhoršit...
držím palce 🙂
@handous to bohužel nevím, snad dobře a jsou oba v pohodě. Možná ji můžeme zkusit napsat jestli se ozve.
Milé maminky, po dlouhé době se vám ozývám se zprávou, že se o děťátko bát nemusíte 😉 Chlapeček je v pořádku, krásně roste a prospívá 🙂 Je naprosto úžasný a dokonalý. Já jsem už jsem taky naprosto redy. Zvládla jsem to sama, pomohly mi odezvy i komentáře. Ale hlavně jsem si sama uvědomila, co chci a jak se chci chovat. Chtěla jsem, aby můj syn byl šťastný, spokojený, aby měl milující rodiče, na které se může kdykoliv obrátit a spolehnout se na ně, aby z nich neměl strach. A myslím, že je má. Dělám věci o kterých by se mi dřív ani nesnilo a dělám je ráda, protože to dělám pro něj. Je ten nejdůležitější člověk na světě a udělám pro něj cokoliv. Věnujeme mu s manželem všechen čas, chodíme na výlety, procházky, na dětské akce. Všehcno co se mu prostě líbí. Je mi jedno co si o mě kdo myslí, je mi jedno, jestli jste mě někteří odsoudili. Natrápila jsem se dost, ale zřejmě to tak mělo být. Náš zdravý, nádherný syn je důkazem, že všechno zlé stálo za to. 😉
No.. Asi lituji že jsem to četla, ostatně tuhle situaci chápu. Určiě je lepší si přiznat situaci a řešit ji, takže je možná dobré zkusit jesle a pracovat, dělat co tě baví..ale bohužel s následky pro dítě..
Uplně jsi mi vyrazila dech, nemám v plánu s do tebe nijak pouštět, moje kamarádka měla něco podobného, byla s toho dost psychicky na dně a pohled na ni nebyl hezký, mívala takové stavy kdy by nejraději malou zabila aby neplakala a ona měla chvíli klid, po nějaké době se to spravilo, já jsem každý večer a ráno kdy jsem s nimi nebyla trnula hrůzou jestli malá ještě žije nebo ne. Matka jejího přítele říkala že jí trvalo rok než se naučila "milovat" svého syna. Podle mě máte poporodní depresi, zašla bych si k psychologovi, tam se mu vypovídala a on vám na 100% napíše léky které zaberou, po nich vám bude o dost líp 🙂 S tímhle bych si vážně nezahrávala, hodně matek tak zabilo své dítě.
@martinabolfikova Ono je nejlepsi procist diskuzi nez budete reagovat ... je to stara diskuze a zakladatelka svuj problem uz vyresila ;) Konec dobry, vsechno dobre.
@targeta Ahoj, no, nevím, co na tohle říct. Já už mám většího syna, v pubertě, ale neumím si představit, že bych ho nesnášela. Miluju ho nade vše, i s jeho teď občas příšerným pubertálním chováním. Dámy, uvědomte si jednu věc: rodíme a máme děti i proto, abychom nevymřeli. A zvlášť my Češi bychom se měli snažit mít co nejvíc dětí, protože, jak vidíte, snaží se nás některé jiné národy "utlouct", a to bylo i v historii dost často. Pokud máte psychické problémy při dětech, je fakt nejlepší navštívit psychologa nebo psychiatra. Já Vás neodsuzuji, jen chci pomoci. Já sama bych ráda víc dětí, ale pak už to bohužel nešlo, a je mi to líto. Proto svého syna chovám jako oko v hlavě - ale to neznamená, že bych ho rozmazlovala 🙂 Tak držím pěsti, ať se Vám i miminku daří lépe 😉
Nevim jak jste na tom s vydelkama, ale nebylo by treba mozne, aby pak na rodicak nastoupil tatinek? Dite potrebuje pohodu, aby samo mohlo byt v pohode. Pokud citi neklid je neklidne taky. Treba by vam pomohlo, kdyby jste se vratila zpet do pracovniho kolektivu, nebyla byste tak vycerpana z pece o miminko, mozna byste najednou zjistla, ze se domu z prace tesite nejen na manzela, ale i na toho vaseho drobecka. Nevim, je to jen napad, tuto situaci jsem nastesti nezazila. Kazdopadne psych. pomoc bych urcite vyhledala. Tato situace ohrozuje zivot vas i vaseho miminka.