Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
Tak to je mi te lito ☹ ja miminko cekam kazdym dnem a uz ted ho miluju nejvic na svete, je to muj smysl zivota. Tobe ale preju at se s tim vyporadas co nejlepe, hlavne urcite vyhledej odbornou pomoc, kde ti poradi ikdyz tohle musi byt opravdu hodne tezke
@targeta ve skrytu duše jsem si myslela že to takhle bude, fandim ti, azivot přináší různá období a sžít se s faktem že je tu někdo nový kdo mě potřebuje je to nejtezsi. Taky bych mohla vykládat. Kdo si neprozije neví a je blbost tvrdit že po porodu je každá matka hned happy. To pouto přichází postupně.
@targeta tak to je hodně dobrá zpráva. Ať už Vám pomohlo cokoli, je dobře, že jste k synovi cestu našla. Já taky nikdy nechtěla děti, nechápala jsem co na tom všichni vidí. Když se narodil brácha tak jsem ho sice měla ráda, prostě jako bráchu, ale začala jsem si ho více všímat až někdy kolem roku, do té doby mi nic neříkal. Před 2 lety jsem si našla nového přítele a ten od začátku se netajil s tím, že by někdy děti chtěl. Několikrát jsme o tom mluvili, ale mě furt nepřesvědčil, ne že by mě nutil. Až prostě jednoho dne jsem si řekla že to zkusíme. Nevím jestli se ve mě něco otočilo, ale řekla jsem si, že to zkusím. První 4 měsíce kdy se nedařilo my to bylo v podstatě ještě úplně fuk, ale pátý měsíc když se menzes dostavil opět jako podle hodinek mi to najednou přišlo tak hrozně líto, až mě to dokonce rozbrečelo. A hned další měsíc se to už povedlo. nyní jsem ve 4 měsíci a už se na prcka šíleně těšíme.
zborilova1989 - tak to je bezva a držím palce 🙂
@pistalka1974 děkuji. mě samotnou ten můj "převrat" hodně překvapil. Nikdy jsem si nemyslela, že já se budu těšit na miminko a že přijde doba kdy se nebudu moci dočkat až začnu nakupovat ty malinký věci 🙂) ale jsem si jistá, že za to může ten můj chlap, bez něj by to nešlo.
@targeta je super,že jsi to dokázala takto definovat a napsat.Ale je tu něco špatně-ty né,jsi určitě silná ženská,ale chtělo by to odborníka,když už okolí nebere vážně.Je škoda,že manžel je jen o víkendu,ale ted to chce fofrem řešení,vidím to na nějakou formu pozdní laktační psychozy-utíkej k lékaři-jakémukoliv,třeba gynda,praktik-ti už tě nasměrují.držím palce,vy to zvládnete,ty,muž i syn.dej vědět
TAK TOHLE JE SÍLA. Já chápu, že někdo děti nechce, a naprosto to respektuji, ale u Vás se obávám, aby jste malému neublížila. Dítěte je mi nesmírně líto, Vás ovšem vůbec ne. S každou situací se dá bojovat, můžete zajít do nějakého centra, k psychologovi, můžete začít něco dělat, zvednout zadek a nesedět doma, můžete se po večerech vzdělávat, můžete dokonce i pracovat at už na dálku či za pomoci jeslí či chůvy. Rozhodně máte na vybranou. Každému ulítnou nervy, ale řvát na dvouměsíční dítě svědčí o Vaší hluboké labilitě. Od tohoto není daleko k tomu aby jste po dítěti něčím hodila či jej dokonce uhodila. Pokud jde o postavu, není problém zhubnout s jedním dítětem a dát se od formy,a to i doma. Je hrozný jak se lituješ a fňukáš, jaký si chudák, přitom tvůj život je v tvých rukou a dítětem to rozhodně nekončí. Já svoje dítě miluji, ano jsou momenty, kdy jsem nevyspalá, unavená a zavzpomínám na dny, kdy jsem chodila spát o půlnoci a vstávala o víkendu v deset, ale nikdy bych neměnila. Celý tvůj příspěvek bohužel vyznívá neuvěřitelně sobecky, pořídit si dítě jako dárek pro manžela, no to je pěkná hloupost. Zkus myslet na své dítě, představ si jaké by to bylo, kdyby tvoje máma tě neměla ráda. jak by jsi se k ní dnes chovala. Takže závěr: vyhledej odborníka, přestaň být líná a začni něco dělat, začni zejména cvičit, třeba běhat s kočárkem, a pokud máš pocit, že jsi sama, tak si najdi jinou maminku, se kterou můžeš sdílet radosti strasti. Ačkoli můj názor zní možná ostře, chtěla bych ti pomoci,jsem ochotná si s tebou třeba psát přes IP adresu, takže pokud si nebudeš vědět rady a budeš se potřebovat na někoho vykřičet, klidně mi napiš. No a já ti můžu nabídnout osobní cvičící program, který mě pomohl vrátit se do formy, třeba přijdeš na jiné myšlenky, jo a určitě mazej ještě do lékárny a doplň zásobu vitamínů zejména magneska a B6.
@olivie14 hele a cetlas to celý? Je to docela starý.
A víš co me docela mrzí? Že se tolik lidí pohorsuje nad matkama, který si musí vztah k ditku budovat, který maj poporodní depresi a nezazivaj okamžitě extázi štěstí... 😲. Jo i to se stává a neznamená to, ze dotyčná je špatná matka. . Špatně je to, ze se očekává okamzite pozitivní zážitky u vsech zen, a negativní se tabuizuji. A to pak vede u zen s depresi jeste k hlubším vycitkam a hlubší depresi, namísto toho aby vedely a byly připravené svoji situaci ustát.
Pisatelka evidentně nebyla žádný sociopat, takže depresi překonala a s ditkem vztah navázala. Od okolí to chce pak malicko víc empatie nez výkřiky typu "to je sila", "hluboce labilní ", " lina" a podobně.
@odula no ted jsem psala, že jsem to dočetla až poté co jsem reagovala. Hele já jí nabídla pomoc, a pokud to bereš tak, že jsem užila silné výrazy, chtěla jsem ji probrat, tzv. nakopnout, aby s tím něco začala dělat, a aby se na mě klidně obrátila, pravda s křížkem po funuse, za což sem ráda. Empatie v tomto případě se do ní nedokážu vcítit, a litování nikam nevede, ale mohu zkusit pomoci.
Bohužel, je to i dobou, odevšud na nas vyskakují sluníčkové matky, dokonalé, úžasné, vše zvládající a okolí čeká, že tak je to správné a jedině takhle to funguje a když ne, je matka neschopná a líná.
já si první 3 měsíce po porodu nepamatuju, k dceři jsem nic necítila, trvalo to, ale díky bohu se to srovnalo, taky jsem na ní řvala, zavírala jsem se před ní do koupelny, byla jsem úplně vyřízená. Styděla jsem se to někomu říct. Bylo to strašné........
@mimco Hele nikdo není dokonalý, a sluníčkové matky stráví hodiny a hodiny správným nastavením svého mimča do objektivu fotoaparátu a ve skutečnosti, mohou být docela nešťastné. Mrzí mě čím jsi si prošla. Okolí má své nároky, na které je někdy těžké nebrat ohled a pak se v tom neztratit. Ale důležité je že jsi tady ty, která to vše nakonec, a třeba i za pomoci jiných zvládne. Člověk je tvor nedokonalý jak se říká. já musím říci, že naprosto obdivuji matky s více dětmi, mám někdy pocit, že si tu energii snad někde předzásobili 🙂 jinak klidně písni do IP.
@olivie14 jo ja jsem pak četla ten tvuj příspěvek kdyz jsem ten svuj odeslala a pochopila jsem z toho, žes chtěla pomoct 🙂 ale trochu se obávám ze kdo si tim sám neprošel pomoct nemůže, max. třeba nejak osobně (pohlídat decko atd - ale to jaksi přes net nejde😉 ). Ale ta situace je tak těžká, ze i dobře míněny rady, když z vlastní zkušenosti nevíš o co jde, moc nepomůžou. Tim nechci nejak shazovat tvoji snahu, ale ta situace se fakt nedá řešit jenom tim, ze matka "zvedne zadek", a nebude sobecka.
Tema ma docela zaujalo. Nevim jestli sem targeta jeste prijde, ale rada bych ji to ukazala i z druhe strany.
Nikoho neodsuzuju, ac moc dobre vim, jake to je. Nevim jake to je nemilovat svoje dite, ale vim jake to je byt nemilovane dite. Podle toho, jak to popisujes si presne jako moje matka. Ja jsem nikdy nepoznala materskou lasku, ac se mama, jak nektere radite, nutila byt ke me vrelejsi, dite to proste vyciti. Narodila jsem se na konci 80tych let a v te dobe se nikomu psychiatr neradil, tezko rict, jestli si to uvedomovala a jestli by s tim treba dneska neco udelala. Nekdy se mi zdalo, ze se zmenila, ze se rano probudila a byla na me "hodna" ... a pak se vzdycky neco stalo, nebo lepe receno nic se nestalo, jen se vse vratilo do normalu.
Nechci si na nic stezovat ani se nechat litovat. Jen jsem chtela ukazat, ze targeta neni jedina a materska laska se neda porucit ani naucit. Ac si to dneska plne uvedomuju, ze to nebylo schvalne nebo mireno proti me, zanechalo to na me obrovske nasledky. Nejsem schopna skoro zadneho fyzickeho kontaktu ( krome partnera), rict nekomu jak se citim je pro me neco jako nepristojnost ... a hlavne se strasne bojim, ze nebudu ja sama schopna materske lasky. Muj partner ma dite z predchoziho vztahu, triletou dceru ... ac bych mu to nikdy nepriznala, kdykoli se ke me prituli nebo mi chce dat treba pusu, jsem z toho dost nervozni, zaskoci me to a mam uplny blok. Pritom si s ni normalne hraju, muzem byt sami a staram se o ni jako o vlastni, problem neni ve vztahu k ni, ale vylozene o kontakt nebo citovou manifestaci.
Sama jsem byla nekolik let u psychitricky a ona je presvedcena, ze uz tim, ze se bojim nedostatku materske lasky jsem oproti moji matce jina ... Tezko rict, jednou se uvidi
@rubi přesně tak....myslím, že problém milovat své dítě mnít nebudeš 🙂..to že ti je nepříjemné cizí dítě, je uplne normální,,,,mě teda taky uplně vadí, když se ke me tulí cizí dítě...me to příjde, jak kdyby se ke mě tulil cizí chlap...taková jako nevěra 🙂...ze svýma bobkama se mazlíme od rána do večera...já nemám problém, že bych je nemilovala...ale bojuju sama se sebou, že ta mateřská je pro mě takovej čas, kterej musím nějak překlenout ....než se to dítě trochu osamostatní, je to alespon pro mě hrozně náročné...když vyžaduje tvoji pozornost 24 hod....jo, kdyby byly mezi tím nějaké hodinové přestávky...bylo by to fajn 🙂
@rubi Měla jsem to jako ty, přesně moje matka. Jeden den je takoá a druhý den byla úplně opačná. Krutá, zlá, nenávistná. Vždycky mě i velmi přísně hodnotila, měla se mnou konkurenční vztah. A dodnes v podstatě má. Hrozně jsem se bála mít děti. Speciálně holku! že budu stejná jak ona, že budu v dceři vidět svou konkurenci, někoho, kdo mi upíjí štěstí.
Dceru mám a vztah naskočil úplně bezvadně🙂 Je to jiné, než s mámou. Necítím ty její stavy. Mám po ní některé určité vlastnosti, ale to jsou vlastnosti se kterými bojuji, nejde o lásku k dítěti. mateřství mě naplňuje, moje očekávání byly převážně negativní a proto jsem byla oproti některým mým kamarádkám i v tom drsném kolotoči s nespícím miminem mile překvapená!
A teď moje moje, jak dopadla ona, jak jsem to já pojala. Já už si dnes nemyslím, že šlo až tak o mne v té "nenávisti". Zpětně jako máma jí hodnotím ještě přísněji než dřív, myslím, že byla prostě šílená máma. Myslím, že byla velmi nešťastná, ale kdyby neměla dítě, myslím, že by to bylo ještě horší!!!! Ono to že se k tobě chová zle a nevídalas jí šťastnou neznamená, že to bylo kvůli tobě. Ono to fakt mohlo být tak, že by byla bez tebe ještě daleko sobečtější a tvrdší člověk.
Postoj mé matky k dětem v mládí: Mockrát jsme o tom mluvily. Nikdy o sobě neměla pochybnosti. Prý dítě vždycky chtěla (přesto mě milionkrát vmetla, jak jsem byla nechtěná), věřila že bude dobrá máma a taky si to osobě dodnes myslí. Zlé věci vytěsňuje a snad si je ani nepamatuje. každopádně je popírá.
Její vztah k mé dceři a ke mně: V mém těhotenství se na mě hrozně upnula, ale nepříjemně, jakoby mi to těhotenství chtěla ukrást. Podle mne si zpětně uvědomila, že to ranné mateřství bylo vlastně fajn a chtěla to zažít znovu. problém byl, že těhotná jsem byla já a ne ona. Tak se do všeho pletla a prosazovala se. Každopádně kolem mého mateřství začala být velmi aktivní a zkoušela kudy by do toho pronikla a kudy by se toho mohla zmocnit. Teď mou dceru rozmazluje, přede mnou se jí jakoby zastává, takýe já jsem ta špatná co zakazuje a ona to hodná, která povoluje.
Závěr: Vidím na ní, že by si to zopákla hned. Vyhovuje jí, že teď by to měla bez starostí. Starosti mám já a ona jen to hezké-mazlení a nakupování hadříčků. prostě královské dělení😀 mě by o to připravila, kdyby byla cesta a přivlastnila by si to, kdyby to jen trochu šlo. Přitom já vyrostla v stoprocentní jistotě, že svého mateřství vždy litovala. Kdyby byla chladná máma, byla by i chladná babička. Ona jen, jako tvá máma nejspíš nezvládala svůj život a člověk který nezvládá svůj život, nemůže být dobrý rodič.
Jak máma byla v partnerských vztazích, v práci, v rodině? Dařilo se jí, byla jinak šťastná? Osobně tomu ani u tvé mámy nevěřím. Počkej až budeš mít děti, sama uvidíš. Ale železné pravidlo-špatné matky, které znám (ve smyslu kruté matky, nedávající lásku, nebo střídající cukr a bič) se tak na začátku rozhodně necítí. Jdou do toho s přesvědčením, jak budou skvělé.
Spíš člověka zradí, když se přetěší, když si něco moc maluje růžově, než když má negativní očekávání. Ale samozřejmě pokud někdo dítě nechce a cítí to tak, ať ho nemá. Ale jaká kdo budem matko nikdo předem nevíme. Kdybys slyšela mou mámu, jak strašně chtěla dítě a jak je hotová z mého mateřství, řekneš si, že ta musela dětma žít, ta musela být v euforii každý den. Ale skutečnost je víc než temná.
Pokud někdo dítě nechce, ok, ať ho nemá. Pokud ale někdo dítě chce a bojí se, že ho nebude mít rád, tam bych byla optimistická. A i když už dítě je a pocity nejdou dobrým směrem, neznamená to že je máma špatná. Špatná máma si tohle omluví a jede v tom dál. Dobrá máma navštíví psychiatra, psychologa a bojuje za svůj cit k dítěti🙂
@pincola Jako bys psala o te moji, nejsme segry? 🙂
Presne jako ta tvoje se mnou mela odnepameti konkurecni vztah, ac jsem byla dite, a vrcholilo to vecnym shazovanim me osoby uz od malicka ... a presne jako ty se obavam meho rodicovstvi hlavne v pripade, ze by to byla holka.
Jinak jak rikas, byla v podstate nestastna ( a je doted) i v partnerskem zivote. Mela me ve dvaceti, jsem vysledek nedostatku antikoncepce za komunizmu a mladych rodicu. Pokud si pamatuju, s tatou ( ktery je jeji pravy opak) si blizci byli tak do mym 5 let. Od te doby jsem je nevidela se ani vzit za ruku nebo si dat pusu ... ziji spolu pres dvacet let jako spolubydlici. Nikdy krome rodiny, nemela mama treba ani kamaradku. Proste nema blizko k nikomu, nebylo to jen o me.
A hlavne, jak rikas si vubec nechce pripustit, ze by bylo nekde neco spatne z jeji strany ... Dokud jsem byla dite bylo vse moje vina, neco takoveho jako jsem ja si nezaslouzila ( mela jsem az do druhaku same jednicky, vyberova skola, nekourim nepiju a vrcholove jsem sportuju - proste jsem vyvrhel! 😅 ) ... v puberte, kdyz jsem se ji postavila, jsem byla uz definitivne nejhorsi pripad na svete, ktery se od ni oddalil ( vubec nevim, jak bylo neco takovyho jeste vubec mozny ) a dnes kdyz uz jsem dospela, se na me upina a ma pocit, ze si rozumime, ac o me nevi ve 28 ani to, ze nepiju kafe. 🙄
Aha, mno tak fajn,
@mischamish , omlouvám se též 🙂