Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
@merunkova Dobrou noc, neminim se s vámi dal bavit.
@berenika39 Tak si tu užívej ty hromady jejích odpovědí, já musím spát, ráno vstávám. 😉
@merunkova a kdo vás tu drží?
@sedmiteckas Dobrou 😉
@merunkova doufej, že nebudeš potřebovat nikdy pomoc.
@mon_88017 tak přesně tohle jsem si taky říkala.
@targeta
První 4 tydny jsem brečívala, ze je konec zivota jako predtim, konec meho cestovani alespon v duchu v jakem bylo, bylo mi lito ze manzela poradne nevnimam a to nase holcicka je neskutecne hodna. Po tom mesici se to zacalo obracet a pak prvni naznaky usmevu a nedala bych ji uz nikomu. A taky jsem na zacatku premyslela ze by mi asi extra nevadilo dat ji nekomu a mit zivot jako predtim. Podotykam, ze na miminko jsem se tesila, ale kdyz vykouklo jakoby to byl stejnak nekdo jiny nez v mem brise, tehdy to bylo nehmatatelne neco...a ted tu mam tu bytustku na me totalne zavislou...preju ti hodne sil a navsteva psychologa ci spise psychiatra nebude naskodu.nevycitej si to, snad tim jak se budete vice poznavat jej zacnes mit rada, jak pisu, u me tez zadna euforie z mimina po porodu taky nenastala.drzim palce.
@chroustinka jj tak nejak 😉 😉
Nechci odsuzovat, ale úplně mě z toho zamrazilo. Znám maminky, které se potýkaly s poporodní depresí, nebo nejsou na mateřské zrovna spokojené, ale takhle upřímnou zpověď jsem teda ještě neslyšela - nečetla. Já jsem taky nikdy nebyla mateřský typ, právě naopak, raději bych zachránila psa než dítě 😀 Kývla jsem na to, protože manžel si to moc přál a mi byli v té největší zamilovanosti, znali jsme se necelých 9 měsíců! 🙂 Takže jsem si dítě nepořídila z nějaké vlastní touhy stát se matkou. Nicméně jsem se do dcery okamžitě zamilovala a ať jsem chtěla nebo ne, stala se pro mě vším a péče o ní mě naprosto naplňuje, ačkoli jsem předtím vydělávala dost peněz a měla bohatý společenský život. Je mi tě moc líto, protože jsem se něčeho podobného bála u sebe a zrovna tohle je asi jediné životní rozhodnutí, z kterého už nemůžeš vycouvat. A je mi hlavně líto tvého syna, protože každé dítě si zaslouží lásku. Věřím, že až bude víc aktivní a bude s tebou komunikovat, všechno se zlepší. Ty mimina jsou takový.... o ničem 🙂 A neboj se o tom takhle upřímně mluvit se svými blízkými, řekni to manželovi, jak to cítíš. Určitě bych se zkusila vrátit do práce, buď poslat manžela na rodičák, nebo pokud na tom jste finančně dobře, zaplatit chůvu.
@vercik83 jo a taková perlička, u nás v porodnici hrozně dbaj na bonding...takže jsem po dvanáctnihodinovým pekle přivedla na svět dítě, oni mi ho mokrý špinavý oslizlý pleskli na pupek a já z posledních sil řekla "dejte to pryč a umejte to"...koukali na mě jak na hyenu, ale což už, mně se chtělo v půl třetí ráno děsně spát 😎
@mon_88017 a zrovna po bondingu jsem já toužila ☹
@targeta Je důležité že si uvědomuješ stav a chceš ho řešit. V první řadě bych pokračovala v tom, že se budeš o syna dobře starat. Sama píšeš že se mu věnuješ a nezanedbáváš ho, ale také že na něho někdy křičíš - a v takových případech bys měla mít nějakou vlastní cenzuru a uvědomit si že to už zachází mimo dobrou péči. V práci tě to evidentně bavilo a nejspíš jsi i byla dobrá. Vezmi si to jako změnu práce, teď je tvoje práce péče o dítě, dělej všechno pro to abys v ní taky byla dobrá. Nehnus si to tím jak jsi to nikdy nechtěla a jak tě to nebaví - najdi si v péči o dítě něco co tě těší a na tom stavěj. I kdyby tě život postavil třeba do role uklízečky záchodů v metru, tak je lepší si najít půvab na hajzlech, než se užírat tím jak je to nahovno, jestli mi rozumíš.
Ale rozhodně bych vyhledala nějakého psychologa, a zkusila situaci rozebrat. Určitě nejsi jediná, a je vždycky lepší vystoupit s tím co je špatně, než to tutlat doma za zavřenými dveřmi. Tam totiž pak vznikají situace kdy dítě skutečně trpí. Uvědom si, že tvé mimčo tě miluje ať jsi jakákoliv, a protože nemá šanci z této situace vystoupit, tak je tvoje povinost mu zajistit co lze. Pokud nemá lásku od tebe, tak mu dávej péči jako dobrá chůva, a posiluj vztah otce a babičky s ním, ať má lásku od nich. Dělej co můžeš, pracuj na tom aby tě to těšilo. Já myslím, že láska taky přijde, jak začne klučík víc komunikovat. Možná to máš nastavený jako mnozí chlapi - že je dítě do roka nezajímavý, a otcovství je začne brát až se s něma dá blbnout. Každopádně se nenechej odsuzovat, ale také se nenech ukolébat že křičet na mimčo je OK. To dáš, podle projevu jsi inteligentní bytost, takže zvládneš i tuto nelehkou situaci. Není to navždycky.
Omlouvám se za možná dost zmatenej projev, nemám s tímto zkušenosti, tak nad tím přemýšlím během psaní. Já jsem děti taky moc nechtěla, netěšila jsem se z těhotenství, ale po porodu mi láska naskočila. Ale znám i dost případů že nabíhala postupně. Nic není definitivní!
@berenika39 trefila jste to přesně.
Já se do Tebe nepustím 🙂 Každý to má jinak, co se týká dětí i života vůbec, a nikdo nejsme od toho, abychom soudili nebo hodnotili někoho jiného. Je to Tvůj život a jen Ty sama s tím můžeš cokoli udělat. A je super, že se o svého syna dokážeš starat, i když Ti není dobře, i když nepíšeš o něm plno sladkých řečiček. Pokud nejsi teď spokojená, co by Ti mohlo pomoci? Pokud si myslíš, že psycholog - tak se k nějakému objednej. Pokud Ti pomůže kamarádka na telefonu, tak nějaké zavolej.
Já mám 2 děti a před rokem jsem narazila na kurz Výchova Nevýchovou. Je to "o tom", jak žít s dětmi, abychom se s nimi měli fajn. V rámci kurzu máme skvělou facebookovou skupinu, kde taky nejedna maminka psala o tom, jak bylo pro ni těžké "přijmout" své dítě. Kdybys chtěla ode mě více podrobností, ozvi se a já Ti pošlu soukromou zprávu.
Zatím přeju hodně síly!
Já byla nejdřív taky zoufalá, že můj minulý život je pryč. První půl rok je prostě náročný, ale bude lépe, neboj. Nejhorší je, že manžela máš doma jenom na víkendy, protože to je nenahraditelná pomoc a podpora. A na malého nekřič, on nemůže za to, že ses rozhodla mít dítě a později toho litovala. Za to ON opravdu nemůže. Ale jak miminko začne být aktivní, začne s ním být větší zábava, uvidíš. A všechno zlé bude pryč. Choď na procházky, vymýšlej si program, jezdi nakupovat, stýkej se s jinými maminkami, ale i bezdětnými kamarádkami. Mně tohle hodně pomohlo a skutečně jsem si to časem začla hodně užívat, i když je to prostě náročné - to pochopí až žena, která si tím sama projde a prochází. Bude líp a mysli na malého, je na vás zcela závislý. Třeba si jen zkus vžít do jeho kůže. Má jen vás, jste pro něj vším. Drž se a věř, že bude lépe!
@marecekavendulka To už je tak, že každej dostane to co nechce 😉 Další případ bylo kojení, já o něj zas až tak nestála, říkala jsem si, že když nebude, svět se nepotento. Kojila jsem až do minulýho týdne. Šlo by to asi aj dál, ale já už nechtěla. A mám v okolí spoustu maminek, který kojit chtěly a nešlo to. Svět a osud si z nás fakt někdy dělají srandu 😎
Zdravím Vás,vše už bylo rozebráno,tak jenom ještě apeluji,abyste na něj nekřičela,vždycky se snad dá raději odejít za dveře,vypustit páru-vyřvat se tam,a k miminu se vrátit s menším tlakem..jinak teda přeji(hlavně malému),ať jste šťastní,snad vyhledáte pomoc..
Myslím, že už jen to, že jsi se svěřila je jistý krok. Jak píši téměř všichni vyhledej psychologa. V dnešní době může být na MD i manžel. Prober to s ním nebo zajistěte jesle. Třeba to pomůže. Myslím, že časem se to může zlepšit. Až bude větší.
Spousta maminek si nedokáže představit co prožíváš a odsuzují tě, vrátit čas nelze a rady typu to se zlepší nebo cestu si nalezneš nemusí fungovat. Musíš tu situaci příjmou jaká je a v tom ti může odborník pomoci > podle mě.
@targeta já vím, hodně jsem se tu naučila. každý má nějakou svojí 13.komnatu.
@targeta pokiaľ píšeš pravdu a nie je to tu návnada na rozputanie zbytočnej diskusie.., tak si jeden z tých ľudí, ktorí si nevážia to najcennejšie, čo možu v živote získať. V čom vlastne potom vidíš zmysel života, za čím smutiš? Zobuď sa zo svojej sebaľútosti a začni sa správať ako zodpovedný,dospelý jedinec, kt. sa rozhodol porodiť dieťa. Popisuješ to totiž, ako keby si si kupila psa, očúral Ti byt a rozhrýzol najnovšie boty, tak by si sa ho proste zase rada zbavila.. a je jedno, na čo reaguješ, minulost vzťahy rodina zázemie.. nepochopím a plne odsudzujem!
V čom vidíš teda svoj zmysel života?
@luciamala1979 co je podle Tebe to nejcenější? Nevadí mi, že mě odsuzuješ. Na světě ale nejsou jen ženy, co žijí jen pro děti, a pro které jsou děti smylem života, a které si myslí, že mateřská láska je bezmezná a automatická. Máme prostě každá jiné priority.
Já si myslím, že autorka se snaží najít na webu pro maminky někoho se stejným osudem, kdo by jí poradil, podpořil, vyslechl, proto není směrodatné, kdy se na MK zaregistrovala.
Hm, je to hodně zapeklitá situace. Z vlastní zkušenosti bych radila dát tomu čas. Určitě se to utřepe, zlepší. Já se na miminko moc těšila, ale také si zažila velmi krušné šestinedělí. Navíc prvorodičky to mají fakt těžké v tom, že neví, co dělat když... Takže když mi malá začala plakat, já jsem začala panikařit a přepadaly mě myšlenky, že to nezvládnu, že to mateřství je teda nálož. Ale den za dnem to bylo lepší a lepší. Aha, pláče proto, takže udělám tohle. Nabývala jsem na jistotě.
Jinak mně také trvalo se srovnat s tím, že věci už nebudou jako dřív, že na koníčky nemám zprvu vůbec čas, posléze po 19h. Jak říká má sestra: "Zapomeň na život před dítětem." A od toho bych se odpíchla. Ten život už nebude stejný, bude jiný, ale 100% bude lepší. Děti nás obohacují jinak. Jsou to, co tu po nás zůstane. Když už je máme, musíme se postarat o jejich blaho, na ničem jiném nezáleží. Uvědom si to a začni podle toho jednat. Zdravé dítě je to nejvíc, co od života můžeme dostat.
Dnes jsem četla hezký citát. "Udělej pro sebe dnes něco, za co si poděkuješ v budoucnosti." Udělej pro svého syna šťastný domov.
@luciamala1979 ..Myslím,že tato diskuse není o filozofování nad smyslem života. Zakladatelka evidentně smysl života v dětech nevidí a nemá pak význam jí násilně přesvědčovat o tom,že děti mají být středobodem vesmíru pro všechny. Prostě každý to máme jinak. Nemám z @targeta slov pocit,že je nějaký oploštělý jedinec,co si neváží lidí kolem sebe.Holt jen prostě šla proti svému instinktu, porodila dítě a teď se v tom trochu plácá....Z Vašeho příspěvku je jasné,že na Vás ten příběh působí absurdně a nepochopitelně,ale berte to prostě tak,že ne všechny ženy chtějí být matky. To z nich ale automaticky nedělá asociální lůzy.
@luciamala1979 Proč by ta diskuze měla být provokační? Tak zakladatelka hledala rady na netu, narazila na tyhle stránky, zaregistrovala se, aby se o tom mohla popovídat, nevím co je na tom tak podezřelého? A taky si nemyslím, že děti musí být smyslem života každé ženy. Vlastně obecně nechápu, proč by každý musel nějaký ten svůj smysl mít. Někdo prostě jen chce žít a mít se dobře, bez nějakých vyšších cílů. Pro někoho je vším kariéra a pro jiného je to to poslední co ho zajímá. Moje kamarádky milují cestování a já jsem vždycky byla na to příliš lína.... Jedině bych vytkla zakladatelce, že si za svým rozhodnutím měla stát a nenechat se zviklat okolím, ale to už je teď úplně jedno. Myslím, že je dobře, že si uvědomuje, že takhle to být nemá. Je spousta matek, které se chovají jako krávy a ani o tom nevědí 😀
Ahoj @targeta. V první řadě přišel s myšlenkou, že si pořídíte dítě, manžel - tak ať se taky zapojí. Rozhodně bych byla v takovéto situaci proti tomu, aby domů jezdil jen na víkendy. Tobě se život změnil od základu - a jemu by měl také. Dohodli jste se na založení rodiny, tak by měl také nést svůj podíl - nebo břímě, chceš-li.
Zároveň si najdi nějakého důvěrníka - třeba i psychologa, který Ti pomůže se s Tvými pocity vyrovnat, protože mateřství je dlouhodobá záležitost.
Nemyslím si, že by Ti pomohlo, když se budeš "násilím" stýkat s jinými maminkami - spíše naopak.
Jak dítě poroste, bude život s ním v něčem snadnější (např. prospí celou noc) a v něčem těžší (dětské nemoci, období vzdoru). Zkus se zamyslet nad tím, co Ti vadí či chybí - a které věci je v Tvé moci změnit (postava, koníčky, práce,...). S ostatními věcmi se budeš muset prostě poprat.
Dej synovi šanci mít milující matku - a sobě dej šanci syna milovat.
Ohledně tohohle problému začnu poněkud obšírně. Vychovávat dítě je nejdůležitější práce na světě. Znamená to, že jak vychováš své dítě, tam se pohne zeměkoule. Když dobře, bude se otáčet dál, když špatně, vybuchne nad ní jednou atomový hřib. I když je to tak důležitá práce, je to na druhou stranu velice jednoduché. Stačí totiž jediné - své dítě milovat. Pokud své dítě miluješ, INSTINKTIVNĚ děláš, co je potřeba, co je pro něj to nejlepší. Toť vše. Paní své dítě nemiluje, tudíž nemůže svou práci dělat dobře. Tak jako jiní pracovníci, neměla by ji tudíž dělat. Podle mého je nutné, aby se vrátila ke své práci, která ji naplňuje a péči o dítě svěřila hodné chůvě, ať to stojí co to stojí, ostatní rodina aby pomohla třeba i finančně a na chůvě se podílela, paní aby se prostě výchovy dítěte nezúčastňovala (pouze pokud bude chtít ona sama). Bude to znít asi necitlivě, ale opak je pravdou. Je to podle mě jediný způsob, jak zabránit, aby dítěti nebylo ubližováno a aby se matka cítila zase šťastná. A pokud se bude cítit šťastná v životě, jaký žila předtím, ať jej opět žije (v rámci nových skutečností). Potřebuje se zase dát dohromady, je těžké říct si o pomoc, ale bude to potřeba (psycholog, doktorka, rodina). A já se vsadím, že za pár let targeta zjistí, že se toho všeho okolo dítěte bude chtít zúčastnit, nebude chtít stát mimo a jen se dívat. Chce to i ten čas...rodina bude muset pomoct, jestli nechce čelit horším věcem potom...Tak to je asi tak ode mne vše...podotýkám, že se jedná pouze o můj vlastní názor, něco zkušeností a nejsem doktor ani psycholog ani nic podobného...
@targeta
Dost te chápu, ja dite chtěla, miluju ho, ale stejne je to pro me psychicky narocny, to vytrzeni z drivejsiho života, ta silena izolace, neustala kupa práce kolem malého. Jsem z toho dost frustrovana a dokazu si představit, jak se citi někdo, kdo dite vlastne nechtel - hruza.
Poradila bych, stejne jako spousta jinych tady, si to maximalne ulehcit. Vratit se do práce - není na tom nic spatnyho, vem si ze takovou mateřskou, jako mame my v CR, ve svete snad nikdo nemá. V Americe není například vubec zadna a matky bezne chodi do práce mesic nebo dva po porodu, protože dyl by to rodinnej rozpocet nezvladl. A jejich deti zijou, prospivaj a jsou z nich normalni lidi (ona je podle me genetika stejne mnoem dulezitejsi nez veskera pece a snaha). Najdete chuvu přes agenturu třeba, a vrat se aspoň na castecnej uvazek nebo na plnej. Uvidis, ze když si od malého odpocines, budes se citit mnohem lip a budes ho mit i radsi. A když uz s nim jsi, najdi si nejakou kamarádku, se kterou budes moct travit dny, abys nebyla sama. Nebo chod prespat k mame. Nebo ona k tobe. Proste at nejsi sama. A at pomaha tata, co nejvic.
A pokud te trapi nedostatecnej vztah k malymu, tak vez, ze bude lip. Ono to bude ještě nejakou dobu o nicem, je to proste takovy zviratko, nebo spis ještě hur (pes ma prej inteligenci triletyho dítěte), ale budes ho mit cim dal radsi jak se bude menit v člověka, kamaráda,partaka. Neboj 🙂 Ona to tak ma spousta chlapu, ze dite ani nechtej, maj ho z donuceni zenou, k malymu diteti nemaj vztah a najdou ho kolem tri ctyr let, kdy se z dítěte stava partak. Je to ještě dlouha doba, ale snaz se to sama sobe mezitím co nejvic ulehcit, to nejdulezitejsi co tvůj syn potřebuje, je spokojena mama.
Jo, a moje mama byla v jeslích od dvou mesicu, babicka musela do práce. A je naprosto normalni.
Já tě úplně chápu. Měla jsem s dcerou podobné pocity (a to jsem si přála otěhotnět a porodit dítě - nakonec jsem rodila akutní sekcí v celkové narkóze), asi tak to šestinedělí. Začátky jsou náročné, hormonální bouře mává s psychikou, člověk je nevyspaný, člověk moc neví, co s dítětem dělat, nemá od něj žádnou interakci (věnuješ mu vše a ono na začátku ani s tebou nekomunikuje, ve dvou měsících se na tebe třeba ani ještě cíleně nezasměje). Byla navíc dost uřvaná kolikrát jsem si uprostřed noci řekla, že kdyby někdo přišel a řekl ,,tak zkusila sis to, nejde ti to, nevadí, my si ji vemem a bude se o ni starat někdo jiný'', tak bych ji dala hned a šla se vyspat. Ale nijak jsem ji nezanedbávala, bojovala jsem s kojením a podařilo se, takže péči měla. Můj manžel měl naštěstí první 3 měsíce v práci home office, takže mi byl velikou oporou. Opravdu musí tvůj manžel jezdit jen na víkendy, nejde to nějak udělat? Nakonec by moh pak možná na rodičák i on, ne? Po pár měsících... Klidně víc zapřáhni mamku, ale věřím, že jestli se stará o babičku, tak nemá tolik času. Ale proč píšu o mě, chci ti říct - VYDRŽ a ono se to opravdu změní. U každého ta mateřská láska příjde jindy a jinak, ale přijde. klidně i pouvažuj třeba o nějaké chůvě a udělej si čas pro sebe. zajdi si zacvičit, s kamarádkama na nákupy, jen tak se válej s knížkou... Věř, že většina věcí jde dělat i s malým dítětem. Já jsem v podstatě nepřestala ani pracovat, jen samozřejmě omezeneji teď při malé. Za pár měsíců budeš na tyhle příšerné pocity jen vzpomínat. Dítě ti začne tu péči oplácet dobrou náladou a tím, že ti bude projevovat lásku a důvěru a tímto si tě získá, uvidíš🙂 Já dceru už teď samozřejmě miluju (dokonce chci druhé dítě🙂), ale teď je větší, už nekojím, tak ji klidně nechám na dvě noci hlídat tchýní a jedu pařit na kongres - bez výčitek. Teď se ti to vleče a každý den je stejný, ale ve výsledku ten nejhorší první rok opravdu rychle uteče a pak už to bude pořád jen a jen lepší🙂 Ale apelovala bych na manžela, ať si zkusí najít práci v místě, ať nejezdí jen na víkendy. Je to málo a taky by to jen prohloubilo ty moje hrozné pocity...
@merunkova ona odpovídá. má problém. a ty kopeš. zbytečně. už jsem tu zažila dost a dost fakes, ale tohle je ok.