Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
@targeta Změní se to někdy? Především je potřeba si uvědomit, zda chcete, aby se to změnilo. A říct si, jak chcete fungovat jako rodina... Chce manžel dítě? Vy ty pocity chcete změnit? Také bych doporučila návštěvu psychologa jako ostatní a to co nejdříve. Křičet na dítě totiž poukazuje na určitou formu násilí, která může přerůst v něco horšího... Zatím "jen" brečí, ale co až povyroste a bude se i parádně vztekat... To chce potom velmi silné nervy i pro milující matku... Navíc i kdybyste nebyla jeho matka, i tak by Vám mělo být líto, že křičíte na bezbranného tvorečka, který neví, co si na světě sám počít a ćeká, kdo ho obejme a utěší... Matka/nematka. Křičela byste na psa? Bylo by Vám to líto? To je potřeba si uvědomit a chtít to změnit.
Jinak si nemyslím, že by to nešlo změnit. Hormony jsou mocné a trvá dlouho než se plně odplaví z těla a žena začne fungovat normálně. Může jít o poporodní depresi či špatné nálady. A mateřská láska nemusí "naskočit" ihned po porodu (obzvlášť pokud byl třeba porod těžký nebo byla sekce). Někdy to trvá i měsíce. Spouštěč může být, že dítě najednou onemocní a mamince to najednou "docvakne", že se o něho bojí a źe ho miluje. Nebo když dítě poprvé mámu obejme ručičkami (to už umí i starší miminko) nebo tu někdo zmínil komunikaci - když poprvé zavolá "mami" nebo se usměje. To všechno může nastartovat mateřství. Taky bych Vám poradila, abyste nežila jen jako "matka". Ať manžel pohlídá nebo babička a běžte mezi kamarádky na kafé, do fitka, lehněte si k filmu, když oni půjdou na vycházku... Pokud nekojíte, tak v noci může krmit manžel apod. Jak tu psaly holky. Mohla by pomoct chůva a návrat do práce a třeba se nakonec budete na dítě domů těšit. A taky pomáhá ulevit si brečením. Je to lepší než křik. A změnit se opravdu může všechno. Znám případ, kdy žena nechtěla děti, popř. že je bude vychovávat a starat se manžel a nakonec má 3 děti, je moc ráda a manžel nemá moc čas se starat...
Jde jen o to, jestli člověk chce změnu...
byt vama tak se tak netrapim. zvlast jesti je ještě tak maly, tak muzou hrat roli i hormony. Po porodu můžete byt rozhozena ještě sakra dlouho. Krom toho jestli jste mela otehotneni, tehu, porod vse tak zadara, bez komplikaci a boje tak proste ani nevite jak si toho vazit. Pokud jste pres tyden sama bez manžela tak to musí byt taky tezke, kdyby byl každý vecer doma a pomohl urcite byste se citila lepe. Cili zase tak jednoduche to nemate. Zkuste vic zapojt maminku a udelat si vice casu na sebe co vam chybi. Zajit ke kadernikovi apod. proste nehledat v tom diteti chybu. My spis prijde legracni ze pisete ze mama a manzel chteli takze by mohli i pomoct. Manzela na víkendy mama také a je to opravdu hodne tezke. Mozna mate slabsi nervy a rvete na nej ze si nevite rady. Ono to clvoeka sakra znejisti když dite place a nevite proc. Boze vzdyt kazda z nas mela při prvním diteti problém se dostat z pyžama, lepe receno jsme v nem byvakovali cely den apod.. Slevte ze svých pozadavku a nebicujte se, ze chcete chvilku i pro sebe, A ta materska laska muze teprve prijit. U prvního to trva kazde a jestli mate ještě takove předsudky tak o to vic. Kouknete na to jinak, dokonale matky nejsou, opocene jsme všechny kazda občas zarveme. Vy vice, ale uvědomujete si to. Spousta mamin musí brzo do práce, plaskne deti do jesli a neresi to. Otevrene tu přiznáváte chyby tak si myslim, ze to tak spatne není. No rozhodnuti uz padlo, tak bojujte. Zkuste najit zlatou stredni cestu. Ono na to dite milovat clovek taky dospeje. Drzte se!!!!
@romantika skvele napsano.
Ja taky prvních par mesicu travila dny v pyzamu, nic nestihala a byla naprosto zoufala. Ono staci kdyz zena není uplne materskej typ a ten začátek je proste silenej. A to muj muz chodil domu brzo a pomahal jak mohl. Mit ho doma jen na víkendy, tak jsem asi skončila v lecebne. Proste si najdete pomoc, bud manžela nebo chuvu. Bude lip.
@gabriiela Vy právě paní odsuzujete, tak proč to popíráte? Nevidím nic hrozného na tom, že paní se rozhodla pro dítě, aby vyhověla svému manželovi, se kterým je deset let. Je to naopak logické rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí, že si žena pořídí dítě, protože jí tikají biologické hodiny (přestože se na mateřství ještě necítí) nebo že se bojí, že nakonec bude litovat, že si děti nepořídila vůbec. Stejně je rozšířen mýtus (asi tolik, jako že kojit může každá žena), že mateřská láska naskočí při prvním pohledu na miminko, takže paní možná i předpokládala, že se tak stane i u ní.
A taky mám ten dojem, že Vy jste tak v pohodě, protože máte možnost se zabývat i vlastními zájmy, když máte maminku, která Vám pohlídá (např. jít na víno s kamarádkami ve třech měsících věku miminka). Nevím, máte-li představu o tom, jaké to je být s miminkem sama (eventuelně mít ještě řadu dalších povinností, práci apod.).
@targeta Nejsi zkratka asi matersky typ, to je v poradku. Vis to o sobe. Na druhou stranu prvni mesice jsou narocne pro temer vsechny maminky, ja byla cely prvni rok docista na blazinec. Jsem si uplne jista, ze casem si k diteti cestu najdes, ale az bude starsi, az to nebude jen ubrecene miminko, ktere stale vyzaduje tvou peci a pozornost. Uvidis, ze za par let budes moct rict, ze svoje dite milujes nade vse 🙂
Hlavně klid, určitě je na místě vyhledat pomoc, už jen proto, aby vám to nepřerostlo přes hlavu. Jen by mě zajímalo, zda váš manžel o tom všem ví. Jestli před ním "nehrajete" skvělou mámu a jak vás tato role naplňuje. Pokud manžel o všem ví, on sám by vás měl přesvědčit o odborné pomoci a zkusit vám víc pomoci. Měl by vše vědět. Nikde není psáno, že se nemůžete vrátit brzy do práce. Třeba až nebudete s malým 24 hodin denně váš vztah se k němu zlepší. Do té doby bych využila hlídání babičky nebo manžela a určitě vyrazila si odpočinout, někdy stačí i 1 - 2 hodiny bez mimča a odpočinete si, uvidíte svět možná v jiných barvách. Ale psycholog je určitě na místě.
@targeta pokud tvému synovi není třeba dvanáct 😉 a je to párměsíční mimino, tak tvoje pocity chápu. Někdy se ten vztah tvoří postupně a později. Někdo své dítě dítě miluje od prvního okamžiku a někdo prostě až časem. Až malej začne komunikovat, uvidíš, jak je šikovnej, že máš parťáka na běžné chvíle i vzácné zážitky, tak určitě už nebudeš litovat, že ho máš 🙂 !
Nebyl by treba manzel pristupny k vymene roli? Ze by sel na rodicovskou on a vy sla do prace?
Nějak nechápu, proč jsi byla na odběru plodové vody, když bylo vše v pořádku... No ale k tématu 😉 Mateřská láska může přijít i časem, taky nejsem zrovna vzorová matka, která by milovala svoje dítě hned první okamžik po porodu 😅 Tohle se hodně mění s tím, jak dítko roste, jak se směje, reaguje... hodně věcí člověku dojde v okamžiku nějaké krize, kdy zjišťuje, o co by mohl přijít. Jinak radím to, co ostatní - návštěvu psychologa. Není to určitě příjemná situace pro tebe a dítě by mohla tato situace hodně poznamenat, pokud se "tvůj stav" nezlepší 😅
Taky jsem pro odbornou pomoc a to co nejdříve. Jsi docela krátce po porodu a hormony se stále bouří. Uvidíš, že za pár týdnů se to zlepší, chlapeček ti začne broukat a smát se i nahlas, začne tě více vnímat a ty byť si to teď nepřipouštíš a nevěříš tomu tak tě to bude těšit. Určitě si o tom s mužem promluv ještě jednou a domluv se na tom, že by třeba dítko pohlídal, stačí i ty 2hod max, kdy zalezeš do kavárny s kámoškou nebo někam do obchodů a trošku se odreaguješ, bude to dobré, uvidíš!!!Držím ti palce a věř mi!!!
Ja taky neprozivam mala mimina. Syn mel ted rok a jsem rada, ze je to za nami. Docela te chapu. Nemyslim si, ze jsi pripad pro psychiatra a psychologa. Az bude dite vetsi, bude ti prinaset daleko vetsi radost a taky!!! budes zase trosku svobodnejsi... 🙂
Mas muj obdiv za takovou zpoved. Podobne pocity ma hodne zen, ale nemaji odvahu je ventilovat.
@targeta Ahoj,
ani jsem nepročítala ostatní příspěvky, ale chtěla bych Ti napsat, že hodně podobné pocity jsem zažívala taky. Nevím jeslti naprosto úplně stejné, ale obdobné. Určitě by asi neškodilo zajít si popovídat někam k psychologovi, ale i tak ten Tě naučí se s touto situací srovnat a na co myslet, když Tě přepadají černé myšlenky. Já jsem z Prahy odjela s mateřskou za manželem na vesnici, ale upřímně, tak strašně mi chyběla práce, kamarádi, všechno. Ta volnost ... .
Víš, kdy se to ve mně asi zlomilo, asi ve chvíli, kdy syn prodělal první teplotu. Ten strach o něj, když si uvědomíš, že to děťátko má pouze Tebe a manžela, že je na Vás odkázáno, tak to pak ruku v ruce s prvním úsměvem a radostí, že Tě dítě ráno vidí, jsem se s tím vyrovnala. Ale přiznávám, že to celé trvalo minimálně rok, možná i déle. Dnes jsem se s rolí jakžtakž smířila, i když se moc těším do práce🙂
@targeta však na to sa pýtam aký máš zmysel resp priority nazvi to ako chceš Možno potom sa na to dokážem pozrieť Tvojimi očami / stranou takto Ťa nechápem a odsudzujem pretože si mala myslieť skor nie 'až keď sa mlieko rozlialo'. Tak sa pýtam tnova - v čom vidíš zmysel života Ty konkrétne?
Přidávám se k zástupu těch, které se celé těhotenství netřásly na miminko a ani po porodu nenastoupily ohňostroje, ťuťu, ňuňu, duhoví jednorožci a podobně. Prostě se jede tak nějak na autopilota, udělá, co je potřeba, a doufá, že se to zlepší. Člověk je tvor společenský a zvyklý na ostatní dospělé lidi a ne každá máma nese lehce, že je najednou izolovaná od světa jen s prckem. Opravdu ti moc radím, abys navazovala co nejvíc kontaktů s dospělými, kteří nebudou řešit kočárečky a prdíčky; já třeba vypomáhám z domova u svého zaměstnavatele, jinak by mi hráblo. Stejně tak hodně cestujeme, sice teď jen v rámci republiky, ale vždycky se dá cesta přizpůsobit tak, aby mohlo i miminko. A pokud můžeš, dej ho někomu třeba na hodinu dvě na hlídání a zajdi si na masáž, oběd s kamarádkou nebo cokoli. Třeba si uvědomíš, jak moc se ti po malém vlastně stýská, když ho nemáš u sebe. Tvůj chlapeček už bude pomalu překonávat to počáteční období, kdy jen křičí/spí/jí, začne si broukat, zajímat se o svět kolem sebe a ono to zas bude jiné a zábavnější. Držím palce 😉
@viridie neříkám asociálne, ale nezodpovedné voči ďalšiemu životu. Vec názoru podľa mňa zmysel života spomína a aj zzko suvisí s tým čo popísala
@luciamala1979 Jaky smysl ma ten tvuj prispevek zase nechapz ja. Ji to nijak nepomuze a o tobe tahle diskuze neni.
@targeta Ahoj. V podobné ač možná menší míře, jsem prožívala narození našeho syna, tedy druhého dítěte. U dcery to bylo úplně jiné, milovala jsem ji hned a úplně samozřejmě, byť otevřeně přiznávám, že ten maraton kojení, přerušovaného spánku, přebalování, odkrkávání atd. jsem si také vyloženě neužívala 😅 a těšila jsem se, až bude větší.
Dcera se mi narodila v mých 22 letech, s manželem jsme byli štastni, nicméně jsem často záviděla svým bezdětným kamarádkám jejich styl bezdětného života 🙂.
Podruhé jsem otěhotněla když bylo dceři teprve 13 měsíců, neplánovaně. Možná to způsobilo právě to překvapení, možná strach, že nebudu mít tolik času na dceru, že jsem se moc netěšila. A přiznávám, že první týdny po synově narození pro mne byly peklo......Nebudu rozepisovat podrobněji, podstatné totiž je, že to přešlo! A nyní mohu říct, jak napsala kdysi jedna známá ( sama maminka dvou dětí brzy po sobě) že všichni skutečně žijeme nejenom přežíváme 😀
Pochopila jsem to správně že jsou synovi 2 měsíce? Je skutečně nesmírně maličký. Bude to úplně jiné, až tě bude vnímat a nebude to jenom ten zdánlivě ,,anonymní'' plačící tvoreček. Až povyroste a budeš s ním řešit jiné věci než přebalování a krmení, tak najednou jakoby vypadneš z toho kruhu. Připadá ti teď možná, že je to nekonečné, ale ono to utíká fakt strašně rychle!!!
Najdi si co nejvíc aktivit. Začni se synem chodit cvičit. Začněte chodit na plavání. Jezdi s ním za svými kamarádkamai co třeba nemají děti!!! Mě strašně pomáhá pokecat s někým bezdětným, když už nemůžu 😀 A třeba si najdi nějakou brigádu/práci, kterou bys mohla dělat z domova? Já dálkově ještě studuji VŠ, učím se po večerech a byť je to náročné, je pro mě fajn, věnovat se i jiným starostem.
Pokud ale trpíš soustavnou depresí a máš pocit úplného vyhoření, vyhledej v první řadě a co nejrychleji, pomoc odborníka. POMŮŽE TI!!
Ale ked to citam vidim ze je viac takych kt zakyvali zrejme hormony a ja to len nepoznam OK tak drzim pslce nech sa to cim skor zrovna a mate potitivne pocity!!
@nov777 podla mna to uzko suvisi ale pokial Ta prezentovanie mojho nazoru uraza a popudzuje tak prepacte.. Preco ma provokujete? Pytam sa na zmysel pretoze s tym suvisia zaklad pocity Musím to zdovodnovat? Tieto diskusie sa casto zvrhnu a ja uz radsej vystupujem nemam dovod viac reagovat moj nazor bol prezentovany. A popudil :D Pohodovy den!
@luciamala1979 ....Ano...můžeme začít polemizovat o smyslu života,ale znovu opakuji,že přece nemá význam se rozčilovat nad tím,že někdo to v dětech nemá a realizuje se v jiných sférách...Co je na tom tak špatného a pobuřujícího ? Každému co jeho jest,ne ? Samozřejmě je pro lidstvo nutné,aby ženy rodily,pečovaly o rod a vychovávaly, o tom žádná...Ale není přece možné šmahem odsuzovat ženy ,které mateřský pud nemají. A jak již bylo řečeno výše...zakladatelka si uvědomuje,že někde je chyba, našla v sobě odvahu a svěřila se... Rozhodně je ale potřeba začít konat a pracovat na tom,aby děťátko bylo v bezpečí,milováno a hýčkáno tak,jak se má..
navrhovala bych jít do práce a aby byl na mateřské manžel, to mě přijde jako nejlepší řešení.I v té práci se potom na oba budete těšit a ten postoj k dítěti by se měl postupně měnit, já když byly děti miminka a vzpomínám si na některé chvíle kdy brečely, nespaly, také jsem vždy nebyla v pohodě a litovala těch chvil ještě bez dětí, že jsou už pryč a teď doma jen nervy a stres.
@luciamala1979 Já ty místní štěkanice také nesnáším a i přestože jsem "rozčílená" a nesouhlasím s Vámi,tak ale jsme přece jen lehce podiskutovaly a to že, to každá máme holt jinak, je v pořádku...Variabilita musí být,že ? Mějte se fajn.....🙂
Možno ak by sa zamyslela nad zmyslom života, otvorili by sa jej oči, aký jedinečný zázrak v rukách má, čo vsetko v ňom može vidieť a že toto je len dočasný horm ošial nad kr sa za rok pousmeje. Ale toto je len uvaha jedna z možností, možno je zakl ken mladá a vyspeje, možno má zlé skusenosti a ťahá sa to z východzej rodiny, možno neuviedla event problémy s partnerom kt chcela riešiť dieťaťom atď kopa premenných kt nepoznáme nemáme na to odbornosť a nikto t nala jej preto nevie pomocť, jedine podporiť lebo si myslí že prežíva niečo podobné alebo odsudiť.. Asi tak fakt musím bežať. Príjemnu diskusiu ďalej!;)
@targeta věčuna žen tady spis bádá na tehu test pod lupou a hledají aspoň malinkého dušíka...... no holt jsou i výjimky a tvůj příběh mne fakt až zarazil.
Tady Pomoc nenajdeš ,ale ani nevím kde bys ji měla hledat.
Nezbývá ti jen najít si cestu k tvému synovi a naučit se ho milovat,protože to je cesta k zpokojenymu manželství a klidné domácnosti.
Je to zvláštní učit se milovat své Dítě,ale u tebe asi jedny východisko snad.? Nevim🍼🍀
já si myslím, že v téhle situaci se může ocitnout spousta žen a rozhodně tě neodsuzuji, ale chápu.Ono u tak malého dítěte člověk zjišťuje, že vlastně nic nemůže nemá tu volnost na kterou byl do té doby zvyklý, ale časem přece jenom už ho někdo pohlídá a ty se můžeš odreagovat a zase to bude jiné.Nevíš jestli ho máš ráda, já bych řekla, že ano, ale zatím si to neuvědomuješ protože tě to mateřství netěší a lituješ toho, ale časem možná změníš názor nebo pokud to nepůjde samo tak asi ten odborník by byl na místě
@targeta Vyhledej odborníka, zkus manžela poprosit o to, ať si hledá práci, tak aby se každý den vracel domů. Hlavně si uvědom, že syn za tvoje rozhodnutí nemůže a je naprosto bezbranný a odkázaný na tebe. To že se o něj staráš jak je potřeba, ale není to hlavní co potřebuje. potřebuje z tebe cítím lásku a bezpečí, což evidentně nemá a děti hodně přejímají náladu matky. Možná i to je věc, kvůli které pláče. Domluv se s matkou na pravidelném hlídání a choď třeba cvičit. Já mám 4 měsíčního syna a každé pondělí ho můj muž hlídá a já jdu cvičit mezi lidi. Ono co si budeme vykládat, někdy to je na palici motat se mezi školkou, plínkama, kojením a tak. Ale rozhodně svoje děti miluju. Dítětem život nekončí, jen se posune do jiné roviny. Fakt si někam zajdi. Toto není dobré ani pro tebe a hlavně ani pro syna. Časem se tvoje volnost bude zvětšovat, ale upřímně je to i partnerovi. Stanovte si nějaká pravdila. Já můžu jít kam chci a kdy chci a vždy mi partner pomůže, takže volnost jsem neztratila. Přeju ti, ať se ti to vše v dobré obrátí. Hlavně bych ti přála, aby jsi měla partnera každý den doma, a mohla si zajít vyčistit hlavu nákupama nebo cvičení, což skvěle pomáhá.
@targeta ahojky, nečetla jsem tady ty komentáře, ale je mi jasné, že jsi asi dost na pranýři teď, co?? 😉 Já tedy asi jako chápu, co myslíš a vážně s tebou soucítím. Já tedy své dítě miluji od první sekundy, ale vzhledem k tomu, že jsem před otěhotněním žila v cizině, dost jsem cestovala a měla hodně akční život, který se takřka vůbec neslučoval s dětmi, tak jsem měla dost velký strach, zda-li to ustojím a jestli budu své dítě mít ráda a třeba abych neměla nějakou tu laktační psychózu. Naštěstí pro mě a mého syna, vše bylo ok. Hlavně tedy i během těhotenství jsem se dost těšila.Na rozdíl od tebe 😒 .Dost jsem o tom četla a asi by sis měla fakt najít odbornou pomoc. Já jsem nedávno byla na kineziologickém sezení, jelikož mám trošku problémy s výchovou dítěte a velmi ti to doporučuji. Vlastně jsme našli, že problém vůbec není ve výchově, ale někde úplně jinde. Rozhodně dávám palec nahoru a moc doporučuji. I kdyby ses nerozhodla pro tuto variantu, tak někam jdi. Nemá smysl psát na takovéto stránky, kde je 99% maminek, které děti milují a testují už skoro hned po sexu, jestli jim to nakonec vyšlo. Ty potřebuješ odborníka. A pokud to manžel takhle přešel, tak vezmi i jeho. Dělá se párová terapie a je to bomba. Hlavně něco dělej!!!!!! To mrně tě potřebuje a jestli funguješ jako stroj, protože ho zatím nemáš ráda, je mi ho hrozně líto. A to maličké si to nezaslouží. Držím ti palce a taky mě napadlo, aby sis našla kamarádku s mimčem, která tě podpoří a pomůže ti v začátcích..A pokud vůbec nic, tak co třeba, kdyby šel na mateřskou manžel?? Není to řešení??
Paneboze... Prece na to malinke miminko nemuzete kricet :( ja jsem si svuj vztah k dceri taky budovala poatupne, po porodu jse necitila zadnou lasku a euforii, ale ted, kdyz jsou ji tri mesice a kdyz se na me usmeje, tak bych pro ni sla pres mrtvoly... To prece nejde kricet na miminko. On je tak bezbrany a place prave proto ze jste pro nej jedina a on Vam duveruje a chce Vam tim rict, ze ho neco trapi. :(( je mi ho tak lito... :/ ale musite se s tim smirit. Rozhodla jste se pro nej jen proto aby jsteneztratila chlapa. To je hrozne. Ja tad nechci soudit, ale vzijte se do toho malinkeho miminka..... Me taky materstvi nezacernilo mozek, bez vycitek svedomi zajdu s holkama na vino a malou mi hlida mamka, ale nikdy bych ji za nic nedala. Vyhledejte pomoc co nejdrive, ten chlapec ma pravo na milujici rodinu. Takto mu znicite cely zivot.