Mám dítě a lituju toho...
Potřebovala bych se vypovídat a potřebuju i radu. Celý život jsem věděla, že děti nechci. Nikdy jsem nebyla mateřský typ a rozhodně nejsem matka roku. Můj manžel měl stejný názor, takže náš život byl fajn. Jenže manžel před dvěma lety změnil názor a začal mluvit o dítěti. Že by sme si měli pořídit aspoň jedno. Nijak na mě netlačil, prý si to mám rozhodnout sama. Do toho jsem neustále poslouchala svoji matku, která se starala o svou nemohoucí mámu, že kdyby měla aspoň vnuka/vnučku, bylo by to skvělé, že by došla na jiné myšlenky,že mám nejvyšší čas, že ona bude hlídat...(péče o starého člověka je dost psychicky náročná). Jednou jsem v práci toto téma naťukla a kolegyně mi řekla, že kdyby její muž chtěl děti a ona ne, že by se bála, aby neodešel nebo aby si ho nepořídil s jinou. Popravdě jsem o tomto taky přemýšlela. Můj manžel je úžasný člověk, velice ho miluji a věřím mu, máme krásný vztah i po 10-ti letech. On sám mi řekl, že moje rozhodnutí bude respektoval. Přesto jsem se pod tíhou argumentů nebo asi v pominutí smyslů rozhodla, že si dítě pořídíme. To, že jsem v jiném stavu jsem zjistila velice brzo. Obrečela jsem to, ale štěstím to nebylo. Přemýšlela jsem, jestli jít na potrat a manželovi to neříkat. Nakonec jsem mu to řekla. On byl rád, já zoufalá. Moje těhotenství bylo bez problémů, žádné nevolnosti, vysoký tlak, cukrovka, vše v pořádku. Jakž takž jsem se s tím vypořádala a začala se docela těšit. Oba jsem si přáli holčičku, protože v obou rodinách jsou samí kluci. Jenže po odběru plodové vody bylo jasné, že to bude kluk. Cestu z vyšetření jsem probrečela zklamáním a rozhodně jsem se už netěšila. Rodila jsem CS, takže "porod" v pohodě. Malý není zlé dítě. Prospívá, na 2 měsíce je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí. Manžel jezdí domů jen na víkendy, moje matka sice k nám jezdí, ale manžela nenahradí. Navíc mi po pár dnech leze na nervy. Ubíjí mě to být doma. Kdyby to šlo, okamžitě bych se vrátila do práce. Leze mi na nervy všechno. Když se syn rozbrečí a já nevím co s ním, chytnu amok, křičím na něj a nejradějí bych ho někomu dala, ať si ho vezme a nevrací jej. Nejraději jsem, když spí a já s ním nemusím mluvit a věnovat se mu. Dítěti se věnuju, péči nezanedbávám, ale všechno dělám jen proto, že se to musí a má. Nemám z toho radost. Otázka, jak si užívám mateřství, mě dohání k šílenství. Co to znamená užívat si??? Nechápu lidi, co toto podstupují dva a vícekrát. Nebo je vlastně obdivuju. Vím, že jsou lidi, kteří si přejí děti a zdravé děti a byly by za to vděční. Já to mám, ale šťastná nejsem, večery probrečím s tím, že jsem si zničila postavu a zkazila život. Cítím, že to nebylo správné rozhodnutí a chci zpět svůj život před tím. Říkala jsem to manželovi i matce, ale asi si myslí, že si dělám srandu. Mrzí mě moje rozhodnutí a kdyby to šlo, vrátila bych to zpět a dítě si nepořídila. Kdyby se mě někdo ptal, jestli mám syna ráda, nevím, co bych odpověděla. Jen vím, že větu - miluju své dítě nadevše-bych neřekla. Najde se někdo, kdo to má podobně nebo jsem jediná? Změní se to někdy? Klidně se do mě pusťte. Počítám s odsouzením.
@luciamala1979 Dítě je zázrak asi pro velkou část z nás, ale proč by to měl být ten hlavní smysl života? Pro někoho je, pro jiného není. Smysl života je strašně subjektivní záležitost právě proto,že každý z nás je jedinečný a každý z nás má potřeby, postoje a názory jiné. Pro některé z nás je hlavní smysl života skutečně v dětech, pro řadu z nás jsou děti jedním ze smyslů života (k těm patřím i já), pro někoho je ten smysl prostě někde jinde. A měli bychom se naučit, že ten druhý není méněcenný jen proto, že jeho smysl života není primárně v dětech. Totiž právě to, že se velká část populace bude na zakladatelku dívat skrz prsty, protože děti pro ni nejsou alfa a omega, vede k těmto stavům. Sama nevím, proč mají druzí pořád potřebu řešit, jestli daná žena má nebo nemá dítě, proč ho nemá a kdy ho bude mít a že je správné, aby ho měla. Kdyby toho nebylo, pravděpodobně by se zakladatelka pro dítě nakonec vůbec nerozhodla.
@targeta Taky jsem měla období, kdy jsem děti nechtěla, u mě se to ale zlomilo ve chvíli, kdy jsem zjistila, že dítě čekám. Nicméně Tobě by rozhodně odborná pomoc přišla vhod, plus zapojit manžela. Je hezké, že jsi manželovi ustoupila a na dítě jsi kývla, ale pokud on teď neudělá také určitý ústupek a nezapojí se víc do rodinného dění, tak z toho časem bude problém. Ostatně, když chtěl dítě, tak nechápu, proč se nedrží víc doma. Můj partner nikdy děti nechtěl, když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak se dokonce začal těšit a po narození malé si přeorganizoval práci tak, aby s námi trávil víc času - najednou mu začalo vadit, že chodí pozdě domů a ráno odchází brzy. Já ho nepřemlouvala. Nevím, jakou máš práci, ale pokud to půjde, alespoň částečně se k ní vrať, i to Ti pomůže. Jakmile bude malý trošku větší, bude i aktivnější a najednou to už nebude ten stereotyp, který je to teď. Držím palce.
Neodsuzuji ženy, které děti nechtějí ale PROBOHA PROČ si je tedy pořizují???? Co jim ty děti tak hrozného udělali, pro které se dobrovolbně rozhodly, že jsou na ně zlé, matky se k nim chovají jak roboti bez citu...Milé ženy jste naprosto sobecké, těm dětem by bylo lépe u adoptivní matky, i když dítě nebude biologicky její, tak ho bude milovat z celého srdce a obětovala by pro ně vše. Je mi z takových žen zle, protože si naprosto neváží toho života co přivedly na svět.
Měla jste si pořídit psa nebo kočku!
@alisek Pořádně si přečti, co zakladatelka píše. Prakticky ji ukecal manžel plus okolí. Nevidím důvod ji odsuzovat, spíš je potřeba jí a jí podobným pomoci, když už se do této situace dostaly, aby vše zvládly především s ohledem na to miminko. Nikde není řečeno, že to dítě není milováno zbytkem rodiny, tak proč proboha tady někteří navrhují adopci? Nebo si myslíš, že zbytek rodiny je bezcenný a je nutné aby dítě milovala pouze a jen jeho matka?
@nonacek ja nevim ale jestli zkušenost mas tak bys mozna tim spis mohla pochopit, ze zakladatelce uplne nepomuze když bude ještě hanena 😉
@somalicats tak pokud jí manžel nedržel pistoli u hlavy tak se pro dítě rozhodla dobrovolně, to se na mně nezlobte. A hlavně píšu o matce, protože ta je pro něj první roky prostě nejdůležitější, tady bude nejspíš otec ale to bude už po zbytek života. tak jak se matka bude chovat (odtažitě, bez citu atd-) k dítěti tak se bude dřív nebo později chovat to dítě k matce.
Navíc jsem příspěvek napsala trochu všeobecněji, protože takových matek je víc jak koukám.
Ty osobně by jsi byla ráda kyby tě tva matka nemilovala a litovala že žiješ a přijala by jsi to???
@alisek No, dobrovolně... Když jí kamarádky hustí do hlavy, že ji manžel časem opustí, protože bude chtít dítě, když jí okolí pořád vykládá, že je normální dítě mít... To je právě to, o čem jsem psala já - kdyby tohle nebylo, tak by do toho dítěte s velkou pravděpodobností vůbec nešla. Nicméně stalo se a myslím, že nadávky do sobeckých žen apod. jí tu situaci rozhodně neulehčí.
Nedokážu říct, jak bych já sama přijala fakt, že mě moje matka nemilovala - neposoudím, jestli by to na mě nechalo či nenechalo stopy, to by záleželo na okolnostech. Nejpodstatnější by byl zbytek rodiny - pokud to dítě vnímá lásku od otce, babičky, třeba i chůvy, když se matka nestará nebo nechce starat - tak proč ne, je to prakticky totéž jako Tebou navrhovaná adopce - taky by se o to dítě starala defacto cizí osoba. Jen by to dítě zůstalo u svých biologických rodičů. A pokud matka nebude tu nelásku dávat vyloženě najevo, tak to dítě může vyrůstat úplně normálně. Jiná je situace, kdy se narodí dítě vyloženě nechtěné ze všech stran, ale o tom se tady nebavíme.
@terezapetrova tohle je diskuze a každý má právo se vyjádřit .. a zakladatelka musela počítat i s odsouzením a nepochopenim u některé z nás ,když se registrovala na modrém konikovi kde večina žen nemohou otěhotnět........ a vse kolem toho. Kazda Máme jiný názor na danou věc..... ,ale to zakladatelka má také , takže to je tak vše. A ještě si myslím ze nechat se přemluvit na Dítě když vím ze nemam mateřství ve své výbavě nechci deti ...... a rozhodnout se jen kvůli někomu je nehoráznost .. Dítě není věc .....kterou si pořídim že někdo chtěl a Já ne. A co teď......... ?
chudák Dítě je my ho fakt lito,jestli maminka se nenaučí ho milovat.
Nepročítala jsem diskuze, tak snad se nebudu moc opakovat.
Podle mě máš poporodní depresi a první, co bych udělala, zašla bych za psychologem.
Další věc, máš po šestinedělí, tak si najdi spolehlivou chůvu a vrať se do práce. Jestli máš práci dobrou a chůvu utáhnete, nevidím žádný problém a není co řešit.
V cizině to tak chodí. Porodíš dítě a do tří měsíců nastoupíš do práce 🙂 Hlavně klid, určitě si s chlapečkem cestu k sobě najdete 🙂
Ještě mě napadlo- moje gynekoložka říkala, že matce trvá asi 3 měsíce, než se s dítětem sžije. Mně trvalo asi 2 měsíce, než jsme si zvykla na úplně jiný život. Ale podotýkám, že já jsem se na mimi těšila 🙂 Taky jsem si přála holku. Ale když jsem se dozvěděla, že to bude kluk, úplně jsem se do něj zamilovala 🙂
@nonacek tak se dal rozciluj, jsem rada, ze nejsem v Tve kuzi, pa 😉
@alisek Jo, ještě k tomu chování dítěte k matce... Pokud bude matka odtažitá a to dítě si citovou náhradu najde třeba v babičce či chůvě, a matku upřednostňovat nebude, bude to ve finále zase problém hlavně pro tu matku - jak si sama v sobě srovná to, že pro to dítě není tím středobodem. Pokud jde o ženu, které mateřský pud nic neříká, pravděpodobně se s tím srovná. Ale to už je čistě a pouze její problém. Důležité je to dítě, to musí být milováno a pokud je (a zase - že to musí být nutně matkou, je mýtus), je vše OK.
@terezapetrova napodobne😀
@nonacek ja jsem v klidu nemusíš mit strach a Ty když si napsala napodobne tak jsem to trefila s tim rozcilovanim 😀
@terezapetrova to jsem si oddýchla. uff .
Znám dvě maminky, které péče doma o děti dost ubíjela. První to vyrešila, tak že s druhým dítětem zůstal doma už manžel. Druhá kupodivu děti chtěla, ale její partner ne, no nakonec mají 3 děti a ona od každého, co nejdříve utíkala do práce a měla chůvu.
@diamanta To je úžasný a moudrý příspěvek, napsala jsi to výstižně. A ono i ty večírky, postava a práce je velmi pomíjivé, večírky pořád to samé... Zakladatelku neodsuzuju, ale určitě s tím musí pracovat, jak jsi napsala ty. tu zodpovědnost prostě přijala a teď je třeba se opřít do toho, aby to klapalo. Mě teda taky naskakovala mateřská láska postupně, trvalo to, ale je to lepší a lepší. První tři měsíce byly fakt těžký a taky jsem se těžko smiřovala s tou absolutní závislostí, která s miminkem přijde. malému je rok a půl, už chodím SAMA cvičit, do sauny a byla jsem na víkendu jenom s kamarádkou. Ono to tak utíká...
@nonacek tak fajn, mozna nakonec nebudes tak zla jak to vypada 😀
@targeta Holka, já to měla podobně, prcek nebyl chtěný v pravém slova smyslu - spíš záležitost rozumu.. těhotenství jsem nijak neprožívala, přišlo mi to takové normální - když se mě někdo zeptal, Jak se těšíš? Tak jsem měla před sebou vidinu probdělých nocí, pokaděných plen a brekotu ( moc jsem se nemýlila ) . Prcka jsem brala jako něco, za co mám zodpovědnost a MUSIM se o něj starat. Začalo se to pomaloučku lámat po očkování, kdy se mě držel jako klíště a já pochopila, že hledá u mě záchranu. První rok je očistec. Ten bych osobně mazala rovnou. Druhý se to pomaloučku lepší, teď jedeme třetí a už to začíná být parťák a už z něj mám čím dál větší radost. Naštěstí u mě se ten cit vyvíjí stále dál, takže za pár let už budu asi úplně normální zamilovana máma ( teda asi v pubertě to opadne 🙂 ) Tím chci říct, že je možné, že se tvůj vztah k synovi ještě napraví. Každopádně jak píší holky, chce to pomoc odborníka, s tímhle se prát sama asi není moc dobré. Já jsem si našla koníčka - fotografuji a tím se odreagovávám, pokud náhodou seženu hlídání. Je to pro mě nejlepší terapie, abych se nezbláznila 🙂 Po focení přijdu domu jak vyměněná a nic mě nerozhází. Moc držím palce. První měsíce jsou fakt nejhorší, věř, že bude líp...
@terezapetrova už fakt nevím jak to obě myslíme, a už sme i mimo temat 😅
Určitě je dobře, žes napsala alespoň sem na MK a začala situaci řešit. Dostala jsi a dostaneš spoustu rad, které ti mohou pomoci najít řešení, tedy spíš posunout se, protože určitě nemůžeš mávnout kouzelným proutkem a nechat všechny problémy zmizet. Každopádně se připojuji k těm, které ti radí vyhledat odbornou pomoc. Žádná z nás nemůže z toho mála informací, které máme, soudit, co tě skutečně trápí. Vidíš, že názory se různí od bezcitné hyeny, která má všechno spočítané a jen se jednou zmýlila, po osobu (momentálně) trpící depresí.
Nesoudím tě. To, co píšu dál, ber jako nápady, náměty k zamyšlení:
- Jsi smutná skutečně jen z toho, že máš doma malého syna? V jakém stavu je tvůj vztah s manželem? Žili jste před otěhotněním skutečně spolu nebo vedle sebe? Já osobně nechápu touhu tvého manžela po dítěti, když teď není s tebou a s malým doma. Já bych hledala cesty, jak mít manžela častěji doma, abychom trávili víc času společně a podělili se o provozní věci nejen kolem syna, ale kolem domácnosti obecně.
- Mluvíš o svých pocitech skutečně otevřeně se svým manželem? Oba jste rodiči svého syna, oba byste se měli podílet na jeho výchově. Oba máte zodpovědnost. Tchýně může přijít dvakrát v týdnu chvíli pochovat, když bude chtít, může pomoci s domácností, ale pak ať jde a je to na vás.
- Máš nějakou kamarádku, se kterou bys mohla své pocity sdílet?
- Neupínáš se příliš k svým přáním, k "zlomovým událostem"? Neživíš zbytečně strach z něčeho nového? Když se ohlédnu za všemi situacemi, které mi měly změnit život, vlastně žádné jasné předěly nevidím. Svatba? Úžasný zážitek, symbol našeho vztahu s manželem, ale každodenní život jde dál. Každý den se musíme znovu a znovu snažit, aby náš vztah byl minimálně takový jako včera. Narození syna? Uzpůsobíme se, v čem bude třeba, ale žijeme dál. Pořád jsme stejní, pořád si povídáme, trávíme čas spolu, ale taky každý sám se svými koníčky, jak to jen jde.
- Smutek z chlapečka? Proč? Dítě je dar, zázrak, který si nemůžeme vymyslet. My jako rodiče vytvoříme podmínky a pak už není na naší vůli, jestli se dočkáme. Ty ses dočkala a místo radosti si najdeš důvod pro zklamání.
- I když jsou malému teprve dva měsíce a třeba se ti to nemusí zdát, on vnímá vše kolem sebe. Nesouhlasím s holkama, které ti doporučují najít chůvu a jít do práce. Tvůj syn potřebuje, mámu, tátu a další "své" lidi. On to zvládne i s chůvou, ale má to tak být? Teď dáváš základ vašemu budoucímu vtahu, celému jeho životu. Zkus si přečíst některou z knih Zdeňka Matějčka. On má nesmírně zkušeností s rodinnou výchovou, stejně tak s pěstouny, dětskými domovy nebo SOS vesničkami. Jeho zkušenosti a pozorování ti třeba pomohou pochopit, jak důležitý je vztah rodičů a dítěte. Já jeho knížky čtu ráda, motivují mne, vše krásně zapadá do sebe.
- Každá žena se nemůže stát matkou. Třeba se proti postaví příroda nebo prostě jen dá někdo přednost práci. Není ale třeba zjednodušovat a stavět věc tak, že buď práce nebo mateřská. Kariéra nebo rodina. Tak to není. Je tu spousta možností - práce z domova, práce na částečný úvazek... Nebo přijetí toho, že teď je pro mne prací výchova mého syna. Nevím, cos dělal před mateřskou, ale já osobně jsem radši doma se synem a beru to jako práci na plný úvazek, než bych seděla někde na kase nebo přendavala papíry z jedné strany stolu na druhý. Možná i potenciální objev léku proti rakovině bych obětovala...
Témat, která bys zřejmě měla otevřít a řešit, je určitě víc. Je dobře, že jsi vůbec začala. Je to na tobě, na manželovi, případně na odborníkovi, který vám OBĚMA může pomoci. Snaž se, jde o tebe, tvou rodinu, syna a také jeho děti. Možná to tak nevidíš, ale když syna chováš, máš v ruce kormidlo té kocábky, na které plujeme.
ja to myslim vazne, aspoň u sebe tedy vim jak to myslim a mimo téma je tady hafl prispevku uz od 1. strany 😉
@terezapetrova suuuper me hrozne baví si udělat z "nepritele " přitele 😉 nene,ale je to stejně na ni tohle jsou jen ruzne názory ruznych lidi a přesto mužou byt všichni ve skutečnosti fajn❤
@nonacek ok
@targeta já Vás odsuzovat nebudu, rozhodně si nemyslím jako většina supermatek tady na koníkovi, že dítě musíte od první sekundy bezmezně milovat a musí se nutně stát smyslem vašeho života. Existuje mnoho podob lásky matky k dítěti, jste jen spíše racionální typ. Poporodní depresi ani laktační psychózu nemáte, to byste se o dítě nestarala, což jak píšete, děláte. Řada matek by to nepřiznala, ale některé si k cestu k dítěti hledají déle, což může být i Váš případ, počkejte ještě několik měsíců a může to být lepší. Co Vám můžu doporučit, vrátit se do práce a najmout si chůvu, možná, že když s dítětem nebudete non-stop, začnete se na chvíle s ním těšit a užívat si je. Pokud nemáte možnost jít na plný úvazek do práce, najala bych si hlídání třeba na 2-3 dopoledne/odpoledne týdně, jak by vám to vyhovovalo a tento čas věnujte sobě, o syna bude postaráno a až se k němu vrátíte odpočatá, bude situace lepší a budete se mít aspoň, na co těšit ve chvílích, kdy Vám poleze na nervy. Dítě je spokojené, když je matka spokojená a všechno chce čas, až si to trochu sedne, ze všeho se stane rutina, bude to zase o kousek lepší.
No soudy lidí co tohle nikdy nezažily mě vážně dojímají, vy dokonalé matky co milujete své dítě od dvou čárek na testu gratuluji vám, my ostatní jsme to štěstí neměli, dítě jsem nechtěla, určitě né teď a určitě né ani za 10 let, jenže v 18 mi vzali vejcovody a ve 20 ortel, že pokud chci děti tak hned....hned jsem nechtěla ale za 10 - 15 let toho třeba budu litovat, umělé oplodnění 3 pokusy nevyšly až najednou huráááá, teda vlastně žádný hurááá, chci to? Ne nechci takže co teď , postupně jsem se ale začala těšit, občas mě semtam sevřel divný pocit ale přešel, po porodu, jsem malou prakticky neviděla, nechtěla jsem, nezajímala mě, její potřeby jsem plnila do puntíku ale bez citu a lásky, doma to pak bylo ještě horší, seděla jsem povečerech venku, kouřila jednu za druhou ( NEKOJILA JSEM ) a přemýšlela jak z toho ven, chtěla jsem spát, jenom spát a nevstávat k tomu uřvandírovi, malá byla sice jako ze škatulky ale já byla na dně, začínalo to zaznemánávat i okolí, musela jsem k psichiatrovi dal mi léky a poté se to začalo srovnávat, první 3 měsíce neregistruji a do půl roka mě malá nebavila, jenže přišel první úsměv mířený na mě, první zoubek, první žvatlání a já se roztékala blahem, že je to naší zásluhou, dnes 19m bych za ní položila život, je to to nejlepší co mě kdy potkalo a i když si ten začátek vždycky budu vyčítat, tak dělám vše abych jí to vynahradila, moje rada běž k psichiatrovi, tady Ti ženský co tohle nezažily a vědí o tom kulový budou akorát ubližovat
@ikyki Někdy to trvá než si příroda zas najde cestu po tom, co jí dáme na prdel.
@yamdena mam představu byla jse úplne sama na Dítě 7let bylo to téžke,ale zvládla jsem to a nejsem určíte sama. Je to o to zdá člověk chce a je to tak ve všem. držím zakladatelce palce✌