Mám dítě a lituju toho...

to je drsné. ale vzhledem k tomu, že k podobné diskusi jsem se tu obšírněji vyjadřovala nedávno, zůstanu spíše jen u liků. nicméně chlapovi se divím, že s takovýmto typem ženy může být, za ty roky už tě musí znát. nebo o víkendu se doma chováš jinak, než když jsi bez něj? chlapečka je mi moc líto, působí to, že od začátku byl jen nástrojem k udržení si svého (tedy tvého) standardu. ale ejhle, on ten uzlíček má vlastní potřeby, které do tvých představ nezapadají a ty, aniž by za to mohl, mu to dáváš najevo a trestáš ho za vlastní sobeckost. hodně smutný osud... zajímal by mě tatínkův pohled na věc.

@targeta Poradit Ti nemohu, bohužel. Ale mohu vyjádřit určité pochopení. Na svoje děti jsem se těšila, jsou plánované, ale speciálně v druhém těhotenství jsem dostala v rámci nevolností takovou čočku, že jsem si potom k dítěti celkem těžko hledala cestu. Po porodu se to polepšilo, ale i tak - nemůžu říct, že bych děti vyloženě milovala od první vteřiny. Spíš jsem tak na ty miminka koukala a říkala si - co ted? Ted to asi musím přežít, než nám to trošku povyroste.
Tohle téma je tabu, ale hádám, že takovým maminek je spousta.

Nicméně - můžu Ti dát pohled z druhé strany. Moje matka nás nechtěla. Jsme dvě sestry, matka nám dodneška říká, že děti nechtěla. Když dojde řeč na hlídání vnoučat, odmítne s tím, že ona si ty děti nepořídila, ona děti nechtěla. Tím, že se jí narodily děti, tak vlastně ztratila svůj klid, pohodu, komfort, hlavně ten klid, ona ráda nic nedělá a jen tak sedí v křesle.
Měla jsem ošklivé dětství s ní. Celé dětství jsem toužila mít tu pravou a správnou maminkou, snila jsem o tom, že ona třebas není moje skutečná matka, že to není pravda. Věděla jsem, že mě nemá ráda, když jsem byla nemocná - obtěžovala jsem ji. Když jsem plakala - křičela na mě, že mě dá do děcáku. A podobně. Je to pro mě těžké téma, až v dospělosti jsem se smířila s tím, jakou matku mám a že jsem nechtěné a nemilované dítě. Bylo to pro mě strašně těžké dětství, ale víš.... já jsem si nevybrala, že se chci narodit. To za mě vybral někdo jiný - moje rodiče.
Můj tatínek je hrozně fajn člověk, ale před matkou utíkal do práce. Bývali jsme s ním o víkendu.

Chci tím říct - chápu Tvé pocity z narození dítěte, které jsi nechtěla. Chápu, že jsi ted ztratila celý svůj život. Ale - to dítě si to nevybralo. To dítě za to nemůže, netrestej ho prosím za něco, v čem ono samo nemělo možnost volby. Zkus najít někoho, kdo by Ti mohl pomoci, nějaký terapeut. Zkus na sobě zapracovat, pokus se zapojit rodinu, pokus se žít alespoň v rámci možností příjemný život i s dítětem.
Věřím, že to zvládneš. A moc přeju Tobě a Tvému synovi, abyste jednou - až dospěje - nemuseli ani jeden ničeho litovat. Protože já si myslím, že moje matka ve skrytu duše lituje, že to všechno takto posrala.

Proč zakladatelku nazýváte sobcem? Psala, že se o malého vzorně stará. Copak vy jste nikdy na děti nekřičely? Má problém se svými city a chce ho řešit, proto se ptá. To neznamená, že se k dítěti chová špatně přece!

@targeta já jsem tedy dítě chtěla - spíš teda rozumově, to citové ještě nestačilo přijít 🙂 Ale musím říct, že první měsíce byly muka, syn neustále brečel (když nespal), byla jsem na nervy, s porodem láska nepřišla, i když bych ho nikam nedala, prostě jsem věděla, že se o něj musím postarat.
Ale od 6. měsíce jak jsem začala dávat příkrmy, prdíky se zlepšili a začal se usmívat víc a víc. Nevím, kdy se to přesně zlomilo...
Teď mám děti tři, druhého syna jsem milovala "od začátku", protože jsem věděla, že to období řevu jednou skončí 🙂 S dětmi bude práce pořád, ale myslím, že později nebudeš litovat 😉
Ale opravdu psycholog by ti pomohl víc, nemáš se komu svěřit...

Nečetla jsem všechny příspěvky, ale klobouk dolu před Vámi, že o tom dokážete mluvit, že si to uvědomujete a řešíte to. Známá to měla podobně. Už před porodem chodila na skupinovou psychoterapii, moc to pomohlo.

Ty pocity,které tady popisuješ,má hodně matek.Ja to měla podobný,nevedela jsem co s malým dělat,řvala jsem na něj,brečela jsem,no psychika v prd...Ale postupně to šlo.Promluv si s někým.Všechno se časem srovná a litovat to nebudeš.

Já si naopak vážím těch, kteří dokážou napsat, že mají problém, chtějí ho řešit, dokážou ho pojmenovat...
Kolikrát jsem byla v blbé situaci, obzvlášť během šestinedělí a těsně po něm jsem si připadala neschopná, děsně unavená, taky jsem se ptala, co vlastně všichni na těch dětech mají, když je to permanentní nevyspání, únava, pořád dokola...
Samozřejmě, že s odstupem to vidím jinak, jsem vděčná za zdravé krásné dítě...ale když sem vběhne člověk, který není dokonalý, ani se tak neprezentuje, tak mu prostě některé dají na frak...
Kdyby to autorka nechtěla řešit aneuvědomovala by si to, tak by tu vůbec nešla s kůží na trh, ale dělala by si své i nadále..
Radím psychologa, případně nějakou výpomoc buď s malým nebo v domácnosti.
Ono každému ten vztah hned nenaskočí, ale trvá to dýl.

Nečetla jsem všechny příspěvky, ale jsem na tom dost podobně. Já jsem teda dítě moc chtěla, v těhotenství jsem byla strašně šťastná, ale od porodu je to děs a hrůza. Svého syna miluju, o tom není pochyb, ale kdyby někdo přišel a nabídl mi, že vrátí čas, brala bych to. Aspoň teď určitě. Neužívám si to, syn je uplakaný, trpí snad na všechno, na co mohou kojenci trpět, musím cvičit vojtovku, takže řev je u nás skoro 12 hod. denně (v noci sice moc nespí, ale aspoň nebrečí). Nejhorší je, když tady čtu ty příběhy o bezmezné lásce od prvního okamžiku, a říkám si: a co já? Kde je moje láska na první pohled? Ze začátku mi taky občas ujely nervy a okřikla jsem ho, ale pracuju na tom a pomalu se učím jednat v klidu. Podle některých diskutujících jsem špatná, sobec a zasloužím si asi přes hubu. Budiž. Ale čas se vrátit nedá..

Já bych k ní nebyla tak přísná....nesoudila bych ji..... tak to tak prostě má....no tak chce najít řešení....i proto sem napsala......

takže za mě psycholog, ona zpet do práce, a paní domu jako chůvu....nic víc zatím nelze....pokud mimi nechce dát někomu km adopci...ale myslím si, že by se ji jednak rozpadl vztah a hlavně by pak litovala....

navíc třeba se vrátí do práce, chvíli tam bude a zjistí, že chce zpátky k malému.....a nebo nezjistí, ale jemu zajistí péči plus mámu sice vracející se z práce, ale nebude snad tak na nervy jako když bude doma s myšlenakam, že chce do práce.......

@milmic Tvůj životní příběh mě zasáhl, je mi líto, co jsi prožila. Možná zakladatelce tématu trošku otevře oči v tom, kolik zodpovědnosti se v mateřství skrývá.

Ale nedá mi to a dovolím se zeptat: proč, když Tvůj otec věděl, že matka Vás nemá tolik ráda - utíkal před ní do práce místo toho, aby její roli vůči Vám dětem trochu vyrovnal ("Můj tatínek je hrozně fajn člověk, ale před matkou utíkal do práce")? Nemusíš mi ale odpovídat, je to osobní otázka, uvědomuji si to.

Mám dojem, že muži si myslí, že mít děti (hlavně ve stádiu miminka) je jen o matkách. Že to všechno přijde přirozeně - láska, vědomosti o tom, co dítě potřebuje, kojení.. Nejspíš si to myslí proto, že po celá staletí ženy všechno snášely a zůstávaly ticho. Dneska ženy o svých problémech sice hovoří, ale místo pomoci se jim často vrátí jako bumerang odpověď typu "Dřív ženy rodily na poli" nebo "Na takové věci určitě neměla při hospodářství a devíti dětech čas".

A korunu tomu dávají ženy, které podle zásady "podle sebe soudím tebe" sebevědomě prohlašují, že láska přichází s prvním kopnutím do žeber ještě v břiše matky, umění kojit je vrozené, stačí jim jeden pohled na miminko, aby věděly, co potřebuje a hlavně si to neskutečně užívají (zejména ty, které mají za sebou zástupy babiček a kamarádek chtivých hlídat).

V téhle diskusi většina maminek zakladatelku neodsuzuje, spíš se sama svěřuje s tím, jak je to těžké.

@targeta napsala bych Ti, že se to změní, protože zoufalý nebo frustrovaný, to se člověk na MD cítí často... ale pokud jsi se takhle cítila i před těhotenstvím, tak těžko radit 😔

navíc to máš tedy o to těžší, že manžel je doma jen o víkendech... to je náročné i když je člověk na MD rád...

vážně bych se zamyslela jestli by nebylo lepší vrátit se do práce... odhodila bych stranou předsudky, že dítě bude trpět... myslím, že pokud se s ním necítíš dobře, tak by bylo lepší, aby byl s chůvou... pro vás pro oba 😉
máš se kam vrátit do práce? jaký byl Tvůj plat před MD?

kromě toho se ještě zeptám jestli jinak nemáš nějaké potíže... jsou lidé, kteří nejsou vyrovnaní se sebou nebo s dětstvím, mají za sebou trauma atd... může to být příčina... ale znám i lidi co jsou fajn a v pohodě, znám je dlouhá léta a děti prostě nechtějí - a mají pro to hodně důvodů...
tak jen vnitřně bych si sama sobě zodpověděla, do které z těch to skupin spadám... pokud do první, je třeba to řešit...
každopádně bych ale v Tvém případě byla spíš pro to vrátit se do práce...
tohle nikomu neprospívá 😔

okolí nech ať si myslí co chce, je plno matek, které nejsou vzorové (a ještě více otců)...
spíš bych řešila to, aby tímto dítě co nejméně trpělo... paní na hlídání může být i velmi laskavá a starostlivá 😉 🙂

@yamdena - korunu tomu dávají ženy, které podle zásady "podle sebe soudím tebe" sebevědomě prohlašují, že láska přichází s prvním kopnutím do žeber ještě v břiše matky, umění kojit je vrozené, stačí jim jeden pohled na miminko, aby věděly, co potřebuje a hlavně si to neskutečně užívají (zejména ty, které mají za sebou zástupy babiček a kamarádek chtivých hlídat). - tak pod tohle se podepíšu... Milionkrát jsem tu četla, jak ženský pocítily nehynoucí lásku k dítěti ještě nebylo na světě... cítila jsem se blbě, že cítím zodpovědnost, strach, aby se malýmu něco nestalo, ale láska přišla až později...
O tom kojení rovněž - "kojit může každá, to jen ženský si samy dělají překážky" - a já jsem se mohla po..., tak malý prostě z prsu nepil a nepil a než bych odpadla z vyčerpání, tak jsem raděj odsávala a dostával flašku - opět jsem se cítila neschopně...
A o užívání ani nemluvím. Když jsem někdy povzdechla, že to zas byla noc - fakt nejsem plačka, ale prostě při řeči se semele kdeco, tak opět jsem se od supermatek dozvěděla, že můj malý je hodný, zatímco to jejich dítě XXXX, ale zvládají to spřehledem...narozdíl od nich jsme byli na malýho my dva - já a můj muž, zatímco ony měly za sebou zástup hlídaček...
A tak dál a tak dál...
Tím chci říct, že pod vlivem toho, co čteme, si můžeme připadat blbě a neschopně, ale realita bývá často odlišná. On ten papír - nebo monitor - snese všechno.
A taky všude píší, jak život bez dětí je prázdný, smutný a spoustu dalších negativ - takže si dobrovolně bezdětná může připadat vadná, tak si raděj dítě pořídí, aby nebyla černou ovcí a dopadá to tak, jak to dopadá... 😒

jinak je nějaká malá šance, že se to zlepší, až bude malý trošku větší...
mě třeba baví moc věk od 5 let... a teď co starší čte, dělá osmisměrky, píše a vypráví mi svoje vlastní pohádky, tak je to super a to naprosto bez přetvářky, fakt se na něj těším když ho jdu vyzvednout ze školy 😵
ale nikdo neví jak to bude v budoucnu... každý jsme jiný 😉

@marukm Mluvíš mi z duše. Já měla dráždivý mimino. Kvůli kyčlím muselo nosit abdukční kalhotky - hrozný řev. Kvůli moučnivce vymazávat pusinku fialkou - opět řev. Cvičení Vojtovky - oboustranné utrpení, to jsme brečívaly obě. Bojkot kojení ... atd. atd. Nic takovýho jsem nečekala. A to jsou to vlastně prkotiny. Jenže pro člověka je to všechno nové ... Bylo to peklíčko. Fungovala jsem jako robot. Zakladatelku diskuze teda docela umim pochopit. I když se všechno srovnalo a malá je náš poklad, na mateřský jsem úplně šťastná nebyla.

Byla jsem lékaři připravena na to, že děti mi přirozenou cestou asi nepůjdou. Manžel si mě s tím bral. Ve skrytu duše jsem byla ráda, nikdy mě děti "nebraly". Pak se nám zadařilo a máme kluka. Nikdy bych větu o tom, že někoho miluji nadevše na světě neřekla. Ani o manželovi, ani o dítěti.
Syna mám ráda, beru ho od narození (i od porodu) jako partnera. Dojímá mě ta dětská nevinnosti, ale že bych se oddala jen jemu... podle mě to je velmi riskantní tohle vkládat do dětí a děti to nemohou a ani nemají nést.

Už jenom to, že o tom přemýšlíš, že víš, že něco není v pořádku, že je něco jinak, než má být, je dobře. Máš pochyby, trápíš se a hledáš řešení....Snažíš se to změnit, snažíš se "něco" udělat, ale nevíš co.
Já nejsem psycholog, jehož návštěvu bych ti doporučila (zaplat panbůh že i u nás se to již bere za standard a ne, že by se za to člověk musel stydět, že je magor, nebo něco tak podobného), ale sama za sebe můžu říct, že není nad to, udělat si v týdnu nějaký čas pro sebe. Prostě vypnout. Řekni kámošce, sousedce, známé apod. at ti pohlídá, ty si zajdi zaplavat, zacvičit, na kosmetiku, ke kadeřnici, poklábosit s kamarádkou .... co chceš....
Nebo si zaplat na par hodin paní na hlídání, sice to něco stojí, ale za ten klid pro tebe to určitě stojí. Uvidíš, že i pak Tvé reakce vůči dítěti se změní 😉 Hodně zdaru 🙂

@yamdena To nic, už je to dávno. Ale děkuju za účast, jsi moc milá.
Kdysi dávno jsem si uvědomila jednu věc- nebýt takové mámy, nebyla bych taková, jaká jsem. Měla bych jiné hodnoty, žila bych jiný život a tak... Dnes vím, že nechci být jako matka, své děti vychovávám jinak a jsem na sebe strašně hrdá, že to dokážu s pozitivním a respektujícím přístupem, protože jsem vyrostla v něčem jiném a musela jsem ujít kus cesty, abych ovládla to, co mi v hlavě naskakovala jaksi automaticky.
A v tom jsem našla smysl mého dětství, smysl mojí matky - zapadlo mi to do sebe jako puzzle a dokázala jsem se přes to přenést. Už kvůli tomu nepláču. Ale určitě jsem nedokázala přijmout moji matku a "uzdravit" můj vztah s ní. My dvě máme špatný vztah, pravděpodobně to tak zůstane a já asi ani nestojím o změnu. I když by mi to jistě ulevilo v životě, v psychice.

K tatínkovi - otázka nevadí, je logická a nabízí se. Moji rodiče měli špatný vztah, mě si pořídili jako pokus o slepení vztahu. Ono to nevyšlo, matka zatrpkla a mě neměla ráda - nesplnila jsem účel, začala pít, táta před ní utíkal. Proč.... netuším. Věděl, že to doma není úplně ono, měla jsem i nějaké psychické problémy, on je se mnou řešil. On je člověk, který před problémy uteče a zavře před nimi oči. Na druhou stranu se mi věnoval o víkendech, jezdil se mnou na chalupu každý víkend, brával mě na zámky a hrady, to jsem milovala a tak. Víš... každý děláme chyby, já mu to nikdy neměla za zlé. On pro nás udělala mnoho a nebýt jeho, nejsem tam, kde jsem. I když utíkal, tak to byl on, kdo mě vychoval v dobrého, slušného člověka. On je mým příkladem. 😉 Tatínek sice není typ muže, který sebere děti a odejde v rámci jejich dobra, ale kdybych měla napsat, kolik pro mě a mou sestru v životě udělal - nestačilo by mi na to žádné pero a žádný papír.

@targeta zkusila bych vrátit se do práce; doma může zůstat manžel nebo Tvoje maminka; pokud to nepochopí a budou trvat na tom, abys byla s malým doma Ty, tak zkus zajít za psychologem, který se orientuje na rodinné problémy, vylič mu svou situaci; na nějaké další sezení bych zkusila jít s manželem, třeba mu to psycholog nějak rozumně vysvětlí

@milmic Je dobře, že se nebojíš popsat svůj příběh. Pro mne je důkazem, že dítě prostě nemůže vztah slepit.

I v příběhu zakladatelky syn nehraje od samého začátku roli, jakou by měl. Ze špatné motivace může těžko vyrůst něco dobrého. Pokud přivedu dítě do nefungujícího vztahu (ve fungujícím bych se fakt neměla bát, že manžel odejde, když mu nedám potomka), musím pak nejprve narovnat ten vztah a pak můžu dát synovi, co potřebuje.

pro ty, co nevěří, že je dotaz reálný:
zakládat domnění na tom, že se někdo jeden a ten samý den zaregistruje a pak se ptá je podle mne hodně naivní; myslíte si, že se někdo přizná k něčemu takovému pokud se normálně denně chodí na pokec či odreagování? No, já si to opravdu nemyslím. Myslím si, že takové přiznání je speciálně na fóru, kde se jedna předhání před druhou, kdo miluje svoje děti víc odvážné a pokud by dotyčná nebyla skoro anonym, pak bych o reálnosti opravdu pochybovala. Takto tomu celkem věřím. Sama znám jednu mladou paní, které děti nic neříkají, ona je ani nemá. Kdyby je měla, myslím, že by se mohla cítit úplně stejně jako zakladatelka. A v neposlední řadě si myslím, že ten kdo není vyloženě mateřský typ se na mateřském fóru registrovat nebude. Proč taky? Tady je to plné hormonů. Já sama jsem se registrovala až po porodu, do té doby mi to přišlo opravdu přinejmenším divné. Takže se nad sebou zamyslete. Paní sem přišla pro radu.

@elvira souhlasím s Tebou; já už tady na řadu věcí ani moc nereaguju a u spousty si jen něco pomyslím; supermatky jsou všude (jsou na fóru a osobně mi přijde, že jsou všude v mém okolí), já supermatka nejsem a ani nikdy nebudu. Občas bývám dost unavená, hlídání nemáme, mám partnera, který když je doma, tak hodně pomáhá; i tak mám občas pocit marnosti, ne vždy se mi všechno podaří, občas mám mastnou hlavu, občas mám flekaté tepláky a nesměju se každý den; snažím se v rámci možností a nedělám ze sebe něco, co nejsem

Nečetla jsem všechny příspěvky... Ale napadlo mě, nemohl by jít na mateřskou manžel? Zvládli byste to finančně? Pak mě napadlo, najít si kamarádku, která má stejně staré dítě?

Je dobře, že ses o tom odhodlala mluvit, protože by to mohlo vést k něčemu katastrofickému... Určitě bych zkusila psychologa, poradila bych se...

@madrilena tak já verim, ze supermatky jsou....já svoje děti miluju snažím se dělat první poslední ale taky jsem občas bulela do polštáře, zda vše zvladam atd....

Každopádně bych ale nesoudila někoho, kdo prostě to tak nemá a i kdyby z jakéhokoliv důvodu si mimi pořídil, tak mi přijde nesmyslné ted tady řešit proč to tak udělal a ze to bylo špatně nebo jinak vytykat věci, které se zpět prostě nezmění....

Důležité je co dal....zhodnotit situaci a řešit to co nejsetrneji pro všechny.....

Jo a přestože si myslím, ze jsem tak nějak v rámci mezi normální máma která miluje své děti, taky mám švagrovou, která je super super super matka, manželka, dcera a prostě super všechno...je náročné s ni vyjít....i se bavit normalne.....vše použije proti me za zády....a bohužel, normální vztahy nemáme....já pro ne nebudu nikdy dost dobra.....a taky me mrzí, ze si nemůžeme posedet,pokecat normálně,ale místo toho máme strojene rozhovory plně pretvarek a na rádoby milého chování, kde je vše s umělým úsměvem....hnus.

Raději se pohadat, vyrikat si věci, to same tady, je super, ze zakladatelka otevřené řekla jak to ma.....nehraje si na nic, je upřímná....je ji blbe a nehraje si na super matku a spokojeno u, když není....

@tarra27 a všechny ostatní, co debatují o "supermatkách": I když (ani nastávající) matkou ještě nejsem, mám pocit, že si musím vštípit jednu věc - každá matka je super - pro své dítě, možná pro partnera. Ostatním je do toho houbeles. A pro mě byli vždycky nejvíc super ti, kdo se svojí "superností" samochvalně nechlubí 🙂.

a pro
@targeta Přeju hodně sil do tvé cesty a budoucnost, ve které se vám všem třem podaří najít kus svého štěstí. Při čtení tvého příspěvku mi jako první přišla, stejně jako dámám předemnou, na mysl chůva nebo manžel na mateřské. Pokud by na ní bylo dost peněz, asi bych v tvém případě neváhala.

@targeta Já taky asi nebudu "typická" máma. Říkala jsem si, že mimčo nějak extra nepotřebuju a pak jsem se po 14ti letech (skoro na prahu třicítky) rozešla se svým bývalým přítelem. To mě jen utvrdilo v tom, že děti mít nebudu. Říkala jsem si, že než někoho poznám, jestli si padnem do oka, jestli spolu vydříme žít a kdesi cosi tak už budu stejně na děti stará. Ale nijak mi to nevadilo. Život jsem si docela užívala. Měla jsem ráda svoji svobodu a nezávislost, možnost se kdykoli sebrat a kamkoli odjet. Jenže, půl roku po rozchodu jsem potkala Honzu, zamilovala se a za rok a půl byl svatba. On na mě nikdy v otázce dětí netlačil, ale sám děti miluje a věděla jsem, že je chce. S mým přibývajícím věkem taky stoupal tlak mého okolí (kamarádky a vrstevnice už mají děti, moje mamka se na vnouče ptala snad každý týden). Rozhodla jsem si teda do toho jít. Teď jsem v 6tém měsíci a na prcka se docela těším, ale přiznávám, že víc než pohled na mimčo mě dokáže rozněžnit malé štěně. Na mateřskou se vůbec nětěším a furt špekuluju jak to udělat, abych se mohla vrátit co nejdříve do práce. Vím, že budu dobrá máma (nebo alespoň, že pro to udělám maximum), ale taky vím, že mi bude můj "bezdětný" život chybět.

@tarra27 já věřím v supermatky, ale jen částečně; jsou to matky dětí, které jsou málo aktivní; podle mě nikdy nemůže být supermatka ta, která má hodně aktivní děti

@madrilena otázkou je, zda o tom jak jsou a maji vše perfektní jen nepresvedcuji ostatní....co já ma zkušenost, třeba moje kamoska o sobě nikdy neřekla jak vše zvládá, já se super...ale když se na ni podívám a vidím ji i její dítě, prostě super je....jak to s nim umí, jak s nim mluví, v závěru jak ho vychovala.....normalne by člověk hleděl....a ona nikoho nepresvedcuje .....

Myslím si, ze spousta zen dělá opak - všem dokazuje at slovy nebo chováním na veřejnosti se snaží aby všichni
videli, jaká je super máma a ze vše zvládá na jedničku......

Moje švagrová nezvládá a upřímně já bych ji ne odsuzovala, jen se smějí, když nás přesvědčuje a říká věci co nejsou pravda.....

@tarra27 no, jenže já si právě myslím, že to jak se máma chová k dítěti se může dost dobře odvíjet od samotného dítěte; já taky třeba reaguju jinak na dceru, která se směje daleko více než syn a taky je celkově pohodovější a jinak na syna, který se nezastaví, neustále vyžaduje pozornost, má hysteráky kvůli každé maličkosti; kdybych neměla dceru, asi bych měla totální depku, protože na syna nezabírá téměř nic; pak stačí jak si tady na MK přečtu jak některé by nikdy na děti nezvýšili hlas apod. a připadám si jako ta nejhorší máma (a to se snažím řešit vše co nejklidněji); myslím si, že sousta lidí navenek nikdy nedá najevo, jak se cítí anebo mají relativně hodné děti - třeba jako já mám hodnou, byť aktivní dceru

@madrilena myslím si, ze všichni máme radi svoje děti....milujeme je jak umíme a dokážeme......každá máma dělá a snaží se v situaci jak nejvíc může....