Necítim se šťastná. Kde berete chuť do života?
Ahoj, chci se zeptat, co vas dělá v životě šťastnou? Mám dvouletou holčičku, která není tabulkové dítě, mám skvělého manžela, a přesto mám pocit, že spíše přežívam než žiju...
V podstatě mě to trápilo během života často, je mi 27 a pořád se to nezměnilo. Před půl rokem už to bylo špatné, a tak jsem byla u psychologa a psychiatra. U psychologa jsem neměla pocit, že by mi to nějak pomohlo a po několíka setkáních jsem to ukončila. Psychiatr řekl, že podle testu mi vychází deprese a už půl roku beru antidepresivum. Je to lepší, ale pořád necítím radost ze života. Už nevím co s tim, chci se proto vas zeptat, kde berete chuť do života? Co vás dělá šťastnou?
Vim, na jakou stránku píšu, vím, že většinu z vás dítě naplňuje a řeknete si: no přece dítě, kvůli němu tady hlavně jsem. Ale ja bohužel nemám pocit, že bych pro dceru byla dobrou matkou, trápi mě, že je trochu opožděná ve vývoji, a tak to vyčítam sama sobě, že kdybych byla lepší matkou, tak taková třeba není....
Nějak to na mě dneska padlo, tak jsem se asi potřebovala vymluvit...
@zyoma Mas regulerni depresi, obrat se na psychiatra. Na "chytre" rady, ze se nekdo ma hur, se vykasli. Proste se citis blbe, protoze ti chybi urcite latky v mozku. Ty dodas leky, ale tezko "silou vule". Není se za co stydet. Cukrovkar si take dodava inzulin, protoze mu chybi. Tezko mu nekdo bude radit, at se vzchopi, ze to da bez nej..
@karlajasmine ahoj, moc hezky jsi to napsala. Když jsem to četla, tak to dávalo smyl. Akorát nevím jak myslet jen na přítomnost. A ano, pořad na něco musím myslet, hůř se mi i usíná. Ale zkusim to, díky
@zyoma to je prave problem, ze lidi, kteri maji tendenci myslet uzkostlive, proste obecne hodne premysli 🙂 a pak je tezky ''prestat''.
Zkus nemyslet na to ''jak to udelat'', ale spis se opravdu jakoze divat na okoli kolem sebe, delat nejaky cinnosti, u kterych clovek muze trosku meditovat (pomuzou i veci typu skladani puzzle, sport, takovy cinnosti, u kterych muzes vnimat neco jinyho, nez svoje myslenkky 🙂 ) a kdyz ti prijde do hlavy nejaka smutna myslenka tak ji rict ''Ty nejsi dulezita myslenka.. jestli chces zustat v moji hlave, tak muzes, ale nebudu ti prikladat zadny vyznam ani negativni reakci, ani strach..''. Tim se tvuj nervovy system nauci, ze tyhle chmurny myslenky nemusi resit, protoze nejsou opodstatneny.. a tim si odpocne.
Mame v rodine depresi, takze s tim mam fakt nejaky zkusenosti 🙂.. A nezavrhuju rozhodne antidepresiva, ale vim, ze tyhle myslenkovy cviky opravdu hodne pomuzou taky 🙂 Akorat to chce trpelivost a mit se rada takova, jaka jsi.
@marie_anna díky, jak se sejdu příště s doktorem, tak s ním projednam další průběh léčby, taky možná jestli nezkusit jiného psychologa. Uvidim, co mi poradi....
Jen si říkám jestli se to někdy zlepší. Doufám, že jo.
mě udělá štastnou občas být sama, bez lidí bez rodiny jen tak se projít na samotě sednout si ... někdy mě radost udělá jakákoliv seberealizace, koníčky, atd... nebo něco co jsem ještě nedělala, občas jízda na koni (1x ročně ) :D
@zyoma zlepsi se to - fakt - deprese ti vzdycky ''nakeca'', ze se to nikdy nezlepsi - to je jako kdyz ma nekdo dlouho zlomenou treba nohu, tak uz si neumi predstavit, ze by ji nemel zlomenou.. ale ono to je v podstate jako pocasi, kdyz je na nebi mrak.. staci, aby se mrak odsunul, a to slunicko tam je pod tim porad. 🙂
@zyoma Upřímně, nikdy nic. A zkusila jsem vše. Psychiatr, psycholog,...prostě je to ve mně. Vůbec si nevážím toho, co mám, dceru, přítele, zdraví...Skoro ve všem, co tu kdo psal, se najdu. Taky věčně vzpomínám na minulost a děsím se budoucnosti, neumím se radovat z přítomnosti. Hrozně mě to štve a tím se jakoby nemám ještě víc ráda. Vím, že ten problém je jen a jen ve mě...
@frantiska85 To jsi napsala moc hezky. Ta nereálná očekávání občas člověku připraví jen zklamání a onen pocit NEštěstí - a přitom vše dopadlo dobře a je to prima. Jen se nedostavil ten pocit, který jsme si od toho slibovali.
@gepe
Ale prosím, nic takového jsem nepsala.....
@zyoma
"Proto už ze zoufalství jsem si řekla, že sem zkusim napsat, a třeba zjistim, že je nebo byl na tom někdo podobně...."
Ano byl, proto taky vím, že tady to pochlebování a litování Matek Terez ti prostě nijak nepomůže - na chvilku tě to utěší, ale zároveň tě to stáhne ještě hlouběji.
Ale ať nemlátím prázdnou slámu:
http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/4262-skoro-v...
http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/3690-5-nejle...
http://www.psiskola.cz/10-kurzy-psi-skoly-progr...
A teď tu o Baťovi, prosím.....
@zyoma Mě dělala šťastnou moje práce, ale k té už se asi nevrátím. Bohužel můj přítel si to nepřeje. Ale nějak mi začíná být fuk, co si on přeje nebo nepřeje. Teď mě dělá šťastnou každý pokrok mé holčičky a pak takové drobnosti jako pár minut s knihou, kafe s kamarádkou, procházka venku se spícím dítětem a myšlenka na to, že se jednou vrátím zpátky do města, kde jsem prožila většinu života a které miluji.
@al_muzna : tak tomu říkám solidní vědecké pojednání. 🙂 Něco z Blesku by nebylo?
Jinak na sestavení těch pěti rad z druhého odkazovaného článku je teda potřeba bejt pořádná bedna. 😀
http://www.mayoclinic.org/diseases-conditions/d...
Když už o rizicích a výhodách SSRI, tak tady.
A vubec si nepripoustej v myslenkach, ze by to melo byt na cely zivot. Nic neni na porad, i kdyby to lekari tvrdili. Az se Ti podari (a to podari), ze se budes citit lip, bud na sebe hodne pysna a vzdycky se utvrdis v tom, ze to jde. Hlavne never nikomu,. kdo by se Ti snazil nakukat, ze se s tim neda nic delat... Vetsinou to stejne nezazili, takze nevi, o cem mluvi, jen papouskuji neco z ucebnic apod. Chapu Te a taky vim, ze nejhorsi, co Ti nekdo muze rict je, at se vzpamatujes, nejsi pohodlna, lina apod. Reknou to sice v dobre vire, jako treba al_muzna, ze to pomuze, ale srazi Te to jeste hloub. Oni totiz netusi, ze techhle myslenek (jsem lina, neschopna, nevdecna, mam vsechno a stejne mi to nestaci, proto jsem hroznej clovek) mas i bez techto rad moc a drzi Te v zacarovanem kruhu. Kdyby jsi chtela, napis mi do IP, takto sem se tezko neco pise. Je to velka vyzva a zkouska a ja Ti drzim pesti, preju hodne sil a posilam obejmuti 🙂 To mi tenkrat chybelo nejvic, tak treba i Tobe kapku pomuze. Nejdulezitejsi je jedna vec: vydrzet!
AHoj občas mám taky takový depresivní stavy, ale rozhodla jsem se je ze života vypustit. A to jednoduše. První co jsem zkusila bylo (na Facebooku) 100 Happy Days - každý den jedna fotka toho, co mi ten den udělalo radost. První týden to bylo těžký, pomalu každej den bylo "pivo s... (doplň jméno kamaráda)", ale pak se to zlomilo a zjistila jsem, že mi udělá radost i maličká hloupost - to, že někoho potkám ve městě, koho jsem dlouho neviděla, zmrzlina se šlehačkou, že jsem si koupila novou konvici, návštěva sekáče a nějakej super úlovek, krásný západ slunce... zkus to, třeba to pomůže. Žádný dlouhodobý cíle, ale radovat se z maličkosti, co nastala zrovna TEĎ. A pak jsem taky začala porovnávat můj život se životy mých kamarádů a přátel. To zjistíš, že máš vlastně všechno, co si přeješ a že nemá cenu upadat do depresí. Protože ty máš dítě, ale tvoje známá nemůže x let otěhotnět. Ty máš super přítele, kterej ti večer dá pusu a zeptá se tě, jaký jsi měla den, ale někdo ve tvém okolí má chlapa, co furt čumí na fotbal a je pořád v hospodě. Ty máš práci, dostatek peněz atd., ale někdo ve tvém okolí dělá podřadnou práci za minimální mzdu, topí se v dluzích... není to o tom, že by jsi jim to měla "přát", ale o to, aby si člověk uvědomil, že ačkoliv si připadá, že nic nemá a je nešťastnej, ve skutečnosti má všechno🙂 Funguje to.
Taky nevím jestli se stýkáš s nějakými kamarádkami, ale i to může mít souvislost - já měla kamarádku, která si neustále na všechno stěžovala, jak má blbou práci, jak jsou tam blbý kolegyně, jak má málo peněz, jak má dluhy, jak si nemůže koupit tamto a tohleto, neslyšela jsem od ní snad jedinou pozitivní věc. A cokoliv jsem řekla já, že se mi něco povedlo, tak hned "no jo, no, to JÁ mám v tomhle smůlu, je to nahov... atd". A pak jsem pochopila, že mě to strašně ubíjí a uvrhá do depky. Od doby, co se s ní moc nestýkám a hlavně!!! s ní neřeším její problémy, je mi mnohem lépe uvnitř🙂
A hlavně - pokud máš pocit, že se ti něco nedaří, tak neříkej, že to nejde, a že se to nedaří. Zapracuj na tom, aby to bylo lepší, aby jsi měla pocit, že jsi udělala něco, co jsi chtěla (viz. že se ti zdá, že se málo věnuješ dceři). Cítíš se skvěle když jsi v přírodě? vezmi malou a jděte někam ven, lehněte si do trávy, projděte se bosé, nebo tak... relaxujte spolu🙂
Vím, že tohle není ústřední téma diskuse, ale přeci jen bych se ráda blíže vyjádřila k těm článkům o negativních účincích psychofarmak. Psychofarmak je nepřeberné množství a každé z nich má jinou indikaci a odlišné nežádoucí účinky i jejich stupeň. Článek míchá dohromady páté přes deváté, různé druhy skupin léků, tvrdí, že někdo po sedmi dnech užívání někoho zabil - takhle rychle zrovna antidepresiva své účinky jistě nevyvíjejí - uvádí užívání extrémně vysokých dávek - ale to přeci není indikováno, zabít může i větší množství Paralenu! Takže nemá vůbec žádnou výpovědní hodnotu, jen vytváří senzaci, které si dnešní doba tak žádá. Je pravda, že antidepresiva ze skupiny SSRI skutečně MAJÍ potenciální nežádoucí účinky ve formě možnosti zvýšené agrese u jedince, který ji v sobě nese již od počátku, může dokonce zesílit na přechodnou dobu sebevražedné tendence, a to proto, že dodává organismu jakousi vitalitu a posílení vůle k činu, kterou předtím tak silnou neměl. To tvrdí i Mayo Clinic. Ovšem je nesmysl, že užívání přiměřených dávek antidepresiv předepsaných kvalifikovaným lékařem pod jeho přísným dohledem a průběžným sledování účinku, může z normálního člověka udělat vraha. Navíc ne všechna antidepresiva jsou ze skupiny SSRI, tudíž existují i taková, která s sebou riziko takových vedlejších účinků nenesou. A už vůbec nelze tvrdit, že všechna psychofarmaka zvyšují agresi. Jde o adekvátnost dávkování, správnou indikaci a odborný dohled. Když bude dítě brát trojnásobné dávky jiných somatických léků pro dospělé, může mít také záchvaty agrese nebo destruktivní tělesné příznaky. Stejně jako je rozdíl mezi vypitím litru a tří litrů vodky.
@duvi21 Jj, lekari, kteri tvrdi, ze se s necim neda nic delat, si tim v 99% (no skoro si troufam rict ve 100%) pripadech neprosli a nevi o cem mluvi. Znam z vlastni zkusenosti nekolik lidi, kteri si docela vaznou depresi prosli a ted jsou delsi dobou opravdu stastni, sebevedomi a pysni na sebe, ze to zvladli. A to nejsou nejaci 'znamy', ale lidi, kteri mi jsou opravdu blizci. Taky znam 2 holky, ktere se vylecily z anorexie, a to podle lekaru take ''neni mozne'''... Mozne je vsechno 🙂 Akorat je potreba vedet, jak na to, a pharmaceutickymu prumyslu se samozrejme hodi, aby deprese byla nevylecitelna nemoc.. Ale je to proste akorat unaveny nervovy system, ktery se clovek musi naucit ''nechat na pokoji''.. stejne, jako kdyz se clovek bude porat stourat ve zlomenine, tak se ta noha nezahoji. Ale kdyz se clovek nauci mit rad svuj nervovy system a dat mu pokoj, tak on se zregeneruje.
Jeste jsem chtela uvezt jeden priklad - predstavte si, ze jdete po ulici a uvidite v rohu malinkou roztomilou holcicku, ktera spadla na zem, prastila se a breci. Co udelate? Prijdete k ni, zacnete na ni jecet, proc rve, ze je neschopna a blba a k nicemu? Ne... spis k ni prijdete, utesite ji, pripadne ji obejmete. A ted si predstavte, ze ta mala ubrecena holka jste vy. Musite se k sobe chovat tak, jak byste se chovali k cizi holce - tzn. utesit se, obejmout se, mit se rada. Tim sami sebe povzbudite. Kdyz se budete neustale shazovat, rikat si, ze jste k nicemu, tak tim sami sobe nedate sanci 🙂
Tohle treba pomohlo mne..tak jsem to chtela sdilet 🙂
@karlajasmine Nadherny. Uplne me to dojalo. Diky za ten pribeh. Je to, jak pises, a je pravda, ze dnesni doba si zada obrovskou spustu sil, aby ji clovek ustal, pokud neni slepy a hluchy ke vsemu okolo. Ale kdybych mela volit mezi tim byt necitelna slepa k okoli, ale nezazit depresi a projit si tim znovu, vyberu si stejne tu slozitejsi cestu. Dnes uz rozumim tomu Miluj blizniho sveho jako SEBE SAMA a zije se mi tak nesrovnatelne lip. Ono totiz obejit tenhle univerzalni zakon nejde. A jde se to naucit skrz ty chyby, ktere sami (a casto samy my zenske) na sobe pachame. Ale ma to svuj duvod, neco nas to uci. Jsem rada, ze jsou na svete lide, jako Ty a @zyoma. protoze to znamena, ze jsou citlivi lide a mame sanci, ze se vse k dobremu obrati 🙂 Myslim, ze vite, o cem pisu 🙂 Ten pribeh s holcickou reknu svym dceram a budu ho rikat vsem okolo 🙂
@karlajasmine Krásně napsané, díky, budu se snažit na to myslet...
Co se tyče agrese, občas se teda cítím naštvaná, když mám pocit, že jedu z posledního a někdo mi říká, že mám být ještě aktivnější, změnit se a víc makat, tak se cítím v tu chvíli trochu naštvaná, ale hlavně na sebe ( v tu chvíli mám pocit, že jsem fakt nemožná, ale prostě v tu chvíli nemám sílu makat, no je to zacarovany kruh).
Ale nikdy nikdy bych nedokázala někomu ublížit! Spíš jse byla už od malička citlivější. A i když mi někdo ublížil, ja bych mu to samé udělat prostě nedokázala, protože vím jak by se ten člověk citil...
Jinak doktor mi nikdy neřikal, že je to neléčitelný, spíš já mám pocit ( ale je to tim, že už to prostě trvá moc dlouho, proto už ani nevím jak se člověk cítí když je šťastný a spokojený, další důvod založení této diskuze) že to snad nikdy nepřejde...
@karlajasmine opravdu toto funguje, moc pěkně popsané 🙂
ahoj, no na takovou otázku je těžké odpovědět jelikož každého člověka těší něco jinýho. Někoho naplňuje jeho práce, jiného koníčky, někoho zase ty děti... Já samozřejmě jsem šťastná ze své dcery a jinak mám ráda když jsem ve společnosti příjemných lidí, myslím na nejpříjemnější věci které právě příjdou a to je pro mě: vítání občánků, Vánoce které už nejsou daleko (a které poprvé oslavím se svou dcerkou - venku mimo bříško), těšímse na všechna ta poprvé která budu s dcerkou zažívat.
Brala jsem antidepresíva když jsem byla v období kdy jsme s manželem začali bydlet a já dlouho nemohla sehnat práci, nidke mě nechtěli a odmítali mě i na žádosti na nízké pozice (prodavačka atd..). Nakonec jsem skončila u nádobí a to díky tchánově protekci (a ten mě beztak nemusí). Jelikož žijeme v Praze kde je práce nejvíc tak mě to dost vzalo to věčné odmítání a jak jsem pak byla u toho nádobí tak to bylo každý den to samé a život se nehnul nijak vpřed. V té době jsem neměla moc důvodů k radosti a tak jsem ráda že se povedlo miminko (o tu práci jsem pak přišla, byla na dobu určitou a v průběhu mateřské skončila smlouva - dva půl roku mám odpracováno). Popravdě asi budu potřebovat zase psychiatrickou pomoc až mi bude končit rodičovksá teď jsem v pohodě ale děsím se toho že znovu se rozběhne ten kolotoč pohovorů a odmítání a co je nejhorší tak samotná myšlenka na pohovor mi teď nahání husí kůži. už předem slyším ten telefonát, promiňte ale nebereme Vás, nebo vzali jsme někoho jiného. Jednou mi dokonce řekli že se nehodím do kolektivu. Mám totiž trošku osobní problém: objevují se u mě nějaké znaky aspergerova syndromu (podle psychiatričky aspík nejsem ale pár příznaků mám - vysoký pisklavý hlas a taky nějaká ne úplně přirozená gesta). Je to věc která mě dost trápí říkám si proč zrovna já musela tohle vyfásnout celej život se to se mnou táhne jako prokletí, nikdy jsem kvůli tomu neměla moc kamarádů a brání mi to i v práci, dokonce partnera jsem našla pozdě (prví láska v 19ti letech). Chtěla bych žít normální život, mít kolem sebe fajn lidi (mám ráda lidi a dobré party a lituju že do nich neumím zapadnou a zžít se s nima). Můj sen by byl být normální veselá povaha a taky by se mi moc líbilo dělat zdravotní sestru (mám obchodku a zrovna u těchot zaměstnání - sekretářka, obchodní zástupce... atd je reprezantativnost stěžejní). Občas se nemůžu srovnat s tím jaká jsem a proto se na to snažím nemyslet a soustředím se hlavně na svou dceru a raduju se z maličkostí: dobrého jídla, toho že se můžu něčemu zasmát, toho že běží má oblíbená Ordinace (chvilka kterou si výhradě vyhrazuji pro sebe), procházky na sluníčku, krásného západu slunce....
Tak nevím zda ti nějak pomůžu 😀 spíš jsem si tu postěžovala 😀.
Podobný problém řeším delší dobu se svou známou. Nedávnou jsem objevila jeden online kurz, jmenuje se Jak být okouzlující a stále sama sebou, tak ho te´d testuji a jestli bude užitečný (zatím se zdá, že ano), tak jí ho doporučím. Myslím, že je to to, co by teď potřebovala. Zvýšit sebevědomí a mít se ráda. Zkus se na něj taky podívat, třeba pomůže i tobě. 🙂
@zyoma Když k tomu mas celozivotni sklony, tak to je zkratka něco, co te životem v delších ci kratších intervalech bude provazet. Myslim ale, ze by ti velkou službu mohl udelat sport - třeba jen obycejne behani nebo in-line s kocarkem. Neskutecne nabiji, i když se cloveku nejdriv hrozne nechce, ale jak to překonáš a vyrazis, tak se vratis a je ti lip 🙂 Když se z toho stane pravidelna akce, muze te to naplnit serotoninem stejne jako AD.
Je taky mozny, ze se to zlepsi, az mala pujde do skolky a ty trochu vypadnes z toho domácího streotypu.
PS: Psycholog mi taky nikdy nepomohl. To uz si radsi o vsem popovidam s kamarádkou u sklenky vina.
Pocit, že tak nějak nemáme radost ze života, chuť do něj - to je dnes bohužel dost časté, ke mně chodí i teenageři s těmito pocity 😔
Doba je zaměřená hodně na to vnější (byt, práce, dovolená, auto, oblečení) a zapomínáme na to odkud se právě ta síla bere - srdce, duše, ať už tomu dáme jakékoli jméno 😉
Je potřeba nejdříve nastolit nějakou základní rovnováhu, získat jiskřičku naděje. S tím velmi dobře pomůžou Bachovy květové esence. Dál se na tom dá pracovat i přes koučování nebo rodinné konstelace - najít příčinu těchto pocitů (protože vždy tam nějaká je, i když si ji třeba už skoro ani nepamatujeme 😉 )...
a objevit zdroje síly a energie, zjistit co je vášeň našeho srdce a posílit se tak, abychom to co je pro nás důležité žili každý den 😵
úzkostí a depresí je opravdu velmi mnoho a to i mezi mladými lidmi... rozhodně se s tím ale dá pracovat 🙂 více najdete na mém blogu a webu
@karlajasmine
@anatanka
@partyzanka91
@duvi21
ahoj po dlouhe dobe 🙂 Chtela bych napsat , jak se momentalne mam. Tak dcera nakonec je opravdu postizena, stredne tezka mentalni retardace, a to se jeste nerozhodlo jestli s vyvojovou dysfazii nebo autismem... takze parada. Sli jsme do dalsiho ditete s rizikem, mame 10 měsíčního chlapecka, zatim se zda byt uplne zdravy ,tak snad bude v pohode.
jak to zvladam.... no nejak zvladam, zkusila jsem navstevovat noveho psychologa, nic extra ale je lepsi nez predchozi. Resim tam hlavne smireni se s diagnozou dcery, male sebevedomi a malo radosti ze zivota. Jeste mi trapi snad neustala unava, ale je pravda ze kojim, do toho se budej obe deti. Maly je slunicko, ale narocnejsi miminko, coz me trochu trapi, ze nestiham se venovat dcerce tolikk, kolikk by potrebovala. Mam v podstate dva jedinacky ,spolu si nehrajou a dcera vyzaduje obsluhu jako maly...
Cítím to podobně a uvědomuji si, že můj pocit NEštěstí plyne z nereálných očekávání a nedostatku vlastní realizace. Často jsem si vysnila nějaký mezník v životě a čekala, že potom všechno bude růžové. Až vyjdu ze základky, až budu mít maturitu, až se vdám... a pak to vysněné AŽ přijde a neděje se nic. Je to asi temperamentem a zkušenostmi. V tomhle psycholog ani chemie nepomůže.