Netěší mě role matky 😞((
Ten pocit ze mě musí ven. Mám 3 měs. miminko a namísto toho, abych si užívala roli matky, tak jsem nešťastná a dítě mi leze na nervy ☹ 😨 Po 6 nedělí, kdy jsme se zbavili kolik, jsem si říkala, že teď už snad bude jen lépe. Role matky mě začínala těšit. Ale posledních pár dní se Tobiáš začíná vztekat stále častěji a málokdy se stane, že dokáže být 20min. v klidu. Hrazdička s hračkama mu spíš začala lézt na nervy a vzteká se v ní, tak ho do ní radši nedávám, v košíku být nechce, chovat ho věčně taky nebudu protože mi připadá, že si na to začal zvykat. Chovám jen když už opravdu se vztek mění v pláč. Kolikrát ani to nepomůže ( a to si ho beru i ven na zahradu ). Navíc mám problémy s usínáním. Usínám 2 hodiny. Tobiáš chodí spát v 9 večer, vstává v 5 ráno. Často bývám unavená, nevyspalá, a z toho následně vzteklá. Přes den když Tobiáš usne třeba na 2, 3 hodky, tak nemám šanci si jít lehnout s ním, protože než usnu, už se probouzí. Málokdy se mi povede že do hodiny zaberu . Večer... když už usíná, se děsím následujícího dne, kolikrát se zase navzteká a zvládnu to, aniž by mi ruply nervy??? Manžel mi naštěstí pomáhá ale také bývá často na nervy, např. když se celý týden těší na oblíbený závod Moto GP a nemá tu chvilku klid, protože malej večně kňourá. O víkendu spí u něj on, takže alespoň o víkend se vyspím. Ale od pondělí do pátku je to boj ☹ Říkám si poslední dobou, kdybych mohla vrátit zpět loňský rok, kdy jsem se rozhodla otěhotnět, protože mě ten stereotyp nebavil, rozhodla bych se nyní pro to: nemít dítě. Všude kolem sebe jsem slyšela jak je krásné být matkou, jak se ti změní život k lepšímu ale já to tak necítím. Je mi do breku když se tu o tom rozepisuji a nenávidím se za moje pocity. Ale já už to neumím v sobě dusit. Musí to ven i za cenu odsuzujících komentářů . Má matka mi cca v 1měs. věku Tobiáše nabídla, že si malého vezme na pár dní (bydlí 100km od nás), ale to jsem zavrhla. Jednou jsem jí řekla, že Tobiášek užívá tyto a tyto léky a že si nepřeji aby ho v období 6nedělí brala kočárkem do obch. center a nedokázala to respektovat. Není to jen tento důvod, proč jí ho nechci půjčit. Dalším důvodem je ten, že by mi moc chyběl, i přes to, co tu teď píši. Na druhou stranu si nedokážu představit, že bych o něj přišla. To bych nepřežila.
Jen si říkám, kdy budu zažívat ty pocity, které tu všechny matky pociťují: užívání si role matky, nejšťastnější období v životě, nepopsatelná mateřská láska apod. Kdy? Přijde to vůbec někdy nebo budu jen zažívat ty nepříjemné pocity, které zažívám poslední dny a děsí mě to!!!
PS: tento příspěvek prosím nekomentujte pokud mě chcete soudit, jak špatná máma jsem.
Jestli si uvědomujete, že mimčo milujete a nemůžete bez něj být, tak jste na dobré cestě. Začátky jsou vždycky těžké, každá je prožíváme jinak. Neporovnávejte se s jinou maminkou, která to zvládá levou zadní. Je to i o povaze, vlastním nastavení.
Teď začne dělat pokroky, začne se přetáčet, sám si hrát na bříšku. Taky to pomůže, teď je frustrovaný i on, že nic nevidí, proto se chce nosit 🙂.
A když usne, tak se na něj deset minut dívejte a uvidíte, jak Vás zalije vlna lásky, to odplaví všechny nervy.
My máme tři kluky (3,5 roku, 2 roky a 8 měsíců) a občas bych nejraději utekla někam do lesů, večer odpočítávám minuty, kdy už půjdou spát, protože nám celý den skáčou po hlavě, doma je to, jak když bouchla bomba,...atd. Ale to neznamená, že bych pro ně neudělala cokoliv.
Jestli chcete brečet, brečte, křičte, prostě pocity musí ven. Jďete na zahradu, vydupejte se a pak můžete zase jet dál 😃 Uvidíte, že se to zlepší.
Každá jsme prostě jiná a jinak to snasime. Kdybych měla chodit každý den do práce, byť treba jen na 8h, tak bych z toho byla taky hotová. Člověk byl zvyklý ve škole na prázdniny, o volnu na VŠ ani nemluvim a v práci několik týdnů dovolený a najednou ani den volna, to je strašlivá změna. A ještě k tomu řešíte pořád jen věci kolem mimca.
@bayt
myslím, že jsi vystihla podstatu problému "odloučení" s dítětem, když se to "nemá". Mám téměř 2letého kluka a občas jsem ho dříve dávala do miniškolky, kde jsou jen asi 4 děti jeho věku. Když jsem ho jednou vyprovázela, potkala jsem sousedku a ona ho chudáka litovala, že "nemůže být s maminkou, vždyt to nyní potřebuje nejvíc". Nevymlouvala jsem jí to, ale vidím to jinak. Mě se nelibí taková ta opičí dnešní láska matek k dětem, kdy si dítě uzurpují jen doma, málem by ho kojily do puberty a venku je džungle, na hřišti je nic nenechají dělat, ty děti skoro nic neumí, všeho se bojí... Syn je extrémně motoricky zdatný, odvážný, ale ne zbrklý, kdybych ho měla nechávat jen u sebe doma, tak jsme na Bohnice oba dva. On potřebuje stimuly, ale ne knížečky nebo barvičky - on potřebuje ostatní děti.
S prvním dítkem jsem měla pocit, že jsem nejšťastnější mama na světě. Vše jsem stihala, dostatečně spala, občas někam vyrazila. Syn byl pohodar. Teď mám dcerku 10 měsíců a je to horor. Pul roku jen brečela. Nikdo mi ji nechce hlídat , protože i teď porad řve. Pohlídá ji max. na hodinu manžel, když si potrebuju něco zařídit. Bohužel i u manžela je schopná celou tu hodinu řvát. Je to psycho. Navic manzel je zivnostnik tzn. prace od rana di vecera a velmi casto i vikendy.Nejednou jsem se zamkla v koupelně a brečela co dělám špatně. Proč je takovej maman. Pořád se utesuju, že z toho jednou vyroste a ze na to budu vzpomínat s úsměvem. Nastesti uz ji zacaly zajimat hracky co ma braska v pokojiku,takže uz se obcas zabavi sama. Naprosto tě chápu. Kdo tohle nezažil, tak si to vůbec neumí představit. Svoje děti miluju nade všechno na světě, ale potrebuju taky občas chvilku jen sama pro sebe.
Trošičku mi pomohly bachovky udělané miru.
Ale i přes ně mam občas chuť si to hodit.
Bude líp neboj. Děti rostou rychle a za chvilku ho bude zajímat víc věcí a nebude si maminku vyřvávat.
Doufám, že mě nikdo za moji radu neodsoudí, ale zkuste si zajít k psychologovi. Může to být poporodní deprese, která se jen rozvíjela jinak dlouho a s jinou intenzitou. Já jsem tohle taky zažila a neřešila jsem to a bylo to hodně špatně, když se na to dívám zpětně. Jinak u 3 měsíčního miminka obvykle bývají růstové spurty a podobně, kdy je dítě neklidné, protivné apod, navíc už více vnímá svět a snaží se víc projevovat, i když nám to mnohdy leze krkem. Je to normální, já jsem to měla taky několikrát a místama už jsem přemýšlela nad návštěvou provaznictví... Ale přešlo to a je to lepší, mnohem lepší. Ale opravdu doporučuji radši psychologa. Poporodní deprese se může rozvíjet klidně až po šestinedělí a je potřeba to podchytit včas a odlišit, zda to je jen vyčerpání, únava a přetažení z nové životní role, nebo zda je to poporodní deprese.
A Vaše spaní bych řešila na prvním místě - nespavost je častým příznakem depresí (jakéhokoli typu), pokud Vám nejde přes 2h usnout, je to vyčerpání pro tělo i mozek a pak můžete vše vnímat mnohem katastrofičtěji, než to ve skutečnosti je.
mile damy, opet jsem sem zavitala, po dalsim roce zivota meho syna povzbudit ty, které jsou na tom nyni podobne, jako ja před rokem. Verte, BUDE LIP!!!!!
PREZIJTE ZACATEK. Z meho mladsiho tyrana, ktery me dovadel k silenstvi a stavu totalniho vycerpani a zoufalstvi jsem se dostala do stavu, kdy ME TO S MYMI DETMI BAVI!!!!
Musela jsem to vydrzet cca 4roky. 4 roky se vztekal, v noci 2h nespal a chtěl si hrat, ja mela zdravotni problémy z vycerpani. A ted s tim konecne delam veci, ktere me samotnou bavi, uz se mnou konecne komunikuje, není mimon (4,5roku). proste je nutne VYDRZET, mate velkou nadeji, ze se to zmeni k lepsimu!! rostou z nich partaci.
Já jsem to měla podobně - mám 2m pohodové miminko, ALE téměř 2letého dábla. KDyž jsem měla pocit, že to nedávám, že vyhořívám, našla jsem si na 2 dny v týdnu na 6h hlídání pro staršího a hrozně moc se mi ulevilo. Ono ten stereotyp - pořád s dítětem - a ta ponorka udělají své. potřebovala jsem si od něj odpočinout.
Mimochodem teď právě jsem s tou mojí malou zavislackou v nemocnici. Má pusinku plnou aftů a moucnivky, tak nechce jist ani pít. Tohle je pro mě obrovská facka. Chci zpátky svoji zavislacku ať je jaká je. Miluju ji a strašně se o ní bojím.
@lenkagsxr: Nevím, zda zakladatelka je ještě aktivní, ale kdyby se chtěla podělit, moc by mě zajímalo, jak se její sitauce/pocity po čtyřech letech změnily? 🙂
@pavlinahavr ahojky všem maminkám, které sem zavítali. Ano jsem aktivní. 🙂 Už jsou to 4 roky a já dnes mám druhé dítko a to 9 měs. dceru. A zvládá se to mnohem lépe 😉 Víte do čeho jdete. Dnes mohu říci, že nejhorší pro mne bylo období 1-6 měs. Pak už je to lepší a lepší ale užívat si to naplno opravdu jsem začala až tak mezi 2 a 3 rokem věku dítěte. Ale jak se zvláden první půl rok, pak už se dá zvládnout vše. Když jsem tehdy měla krizi a rozhodla jsem se sem napsat, byly jste to vy, kdo mi dal chuť se na celou tehdejší situaci dívat jinak a otevřít mi oči. Co já bych tehdy bez odpovědí ať už pozitivních tak i negativních dělala? Fakt nevím. A jsem ráda, že jsem se nakonec rozhodla sem napsat a pomoct tak jiným maminkám, které se ocitnou ve stejné situaci jako já tehdy. A jeden vzkaz pro takové maminky: Vydržte!!!! Bude lépe! A když Vám bude nejhůř, zavřete se do koupelny a vyplačte se. Mimčo chvíli počká. Pak se vraťte a vemte ho do náručí a pochovejte. Opravdu není nic horšího než nervózní máma. A to miminko to cítí. Hodně sil a držte se! Opravdu bude brzy lépe.
To já měla po porodu sekcí takový deprese, že jsem skončila na antidepresivech. První 3 měsíce vůbec nevím, prostě mám okno. Dítě jsem začala vnímat a uvědomovat že jsem máma až kolem toho půl roku až roku. Ale byl to teda očistec. Za pár dní čekáme přírůstek. Jak píše zakladatelka, raději se vypiste vybrečte. Mě pomohla praktická. Vždycky když jsem tam šla jednou měsíčně pro prášky vykecala jsem se tam a byl zase chvíli klid😀
@lenkagsxr Jsem ráda, že jsi dospěla k tomu chování miminka. Jak se obnovila diskuze, hned jsem si nevšimla, že to je starý příspěvek, ale zarazila mě tam věta "chovat ho věčně taky nebudu protože mi připadá, že si na to začal zvykat. " Přitom chování je to úplně nejvíc, co může máma dítěti dát. A ono se do 15 let chovat nebude, brzy začne lézt a běhat a člověk je pak rád, když se přijde dítko pomazlit a dá mu pusu. Mazlení zdar a nošení též. 🙂
@brokovich taky me zarazila uplne ta stejna veta.od toho jsme na materske abysme se starali o deti a kdyz ditko potrebuje pochovat tak ho pochovam (nemyslim do hrobu :D )
moje mala ma sice mesic ale taky obcas place a nic ji neni,jenom chce pochovat a i kdyz si na to zvykne tak co?vsak dospeli taky obcas potrebujou obejmout a utesit tak proc ne deti
@zelenaesmolda Já synka (budou mu 3) v podstatě "odchovala" ve smyslu, že jsem ho pořád chovala, nosila a mazlila. Nosila jsem v šátku, bylo to prostě úžasný a nebýt znovu těhotná, klidně ho v případě potřeby zas navážu a ponosím. Děti jsou prostě mazlítka a žádný dítě nelze nijak rozmazlit nošením a chováním. I když jsme šli s kočárem, měla jsem vždy šátek s sebou, a když byl "nervéz", tak jsem si ho navázala a hned si položil hlavu na hruď a uklidnil se, prostě nádherné okamžiky. Nosily jsme je pod srdcem 9 měsíců, tak je přece pak nemůžeme nechat "napospas" v postýlce a hlavně aby neřvaly. No ne? 🙂 Hláška s hrobem je nej, se tu chechtá i muž. 😀
@brokovich jsem rada ze jsem vas pobavila :D
ja s tim souhlasim,nechapu jak nekdo muze cilene nechat deti vyrvat aby je nerozmazlil,bych za tohle vrazdila...nekdy proste nevime co jim je a proc placou ale je rozdil chovat je i kdyz nemuzeme pomoct a nebo je nechat lezet napospas v postylce.
Videla jsem video o tom,co zpusobuje detem kdyz rodice ignoruji jejich plac,meni se jim struktura v mozku a ma to na ne mimo jine dopad jako na dospeleho deprese
@zelenaesmolda za půl roku to s tím chováním uvidíte jinak....čeho je moc, toho je příliš😉
Já svého syna také stále nosím, od okolí neustále poslouchám nějaké narážky, ale osobně si myslím, že miminka potřebují kontakt, nechtějí být sama a rozhodně si nemyslím, že se dítě chováním rozmazlí, v podstatě ani nemůže, protože nic jiného než nošení před narozením nezná, je to pro ně něco naprosto přirozeného.
@zelenaesmolda Mě by teda zajímalo to video, protože to mám vystudovaný a o ničem takovým nevím.
@ucminka Afty? Nema celiakii?
@bruckner mozna mi to poleze na nervy ale nenecham sve dite trapit
Ahojky, ono je to nekdy fakt tezky, miminko proste zivot lidi zmeni, a ne kazdy ma hodne miminko, ktere spinka celou noc a sotva kdy zabreci. Jen me tak napada, kdyz jsem cetla tvuj příspěvek-stezovala jsem si na pekelnou unavu, kdyz mala vstavala v noci 2-3x nebo zpočátku, kdy jsem vstavala co tri hodiny, stezovala jsem si, kdyz mala chodila spat pres den co dve hodky na dve az tri hodiny, no a jak jsem byla blba😂 a nevazila si toho😇 ted bude nasi male osm mesicu, pres den dohromady naspi dve az dve a pul hodky a v noci vstava co hodinu a pul, kdyz lezou zoubky, tak je schopna se do hodky vzbudit i desetkrát😇to je teprv mazec😇ale i kdyz padam unavou, tak pak prijdou okamziky, kdy udela neco uzasneho nebo se na me tak dokonale podívá a ja zjistim, ze ji bezmezne zboznuju a nemenila bych nikdy. Jako napriklad dneska rano ve 4:40, kdy se probudila uz po seste, jsem se otocila, jelikoz jsem slysela, jak se mele vedle me a nasla jsem ji, jak pase koniky a cuci na me s tim svym dokonalym usmevem. V tu chvili jsem nevedela, zdali mam brecet unavou nebo se culit stestim a upusinkovat ji😇 to vis, ze nekdy vyletim a zanadavam, treba vcera vecer uz jsem ji fakt hubovala a nechala knikat, furt nechtela spat a ja uz v deset mela fakt dost. To spani je blby. Taky jsem to mela, prinesla jsem si to z porodnice, kde jsem za pet dnu naspala jen sedm hodin, zlepsilo se to nekdy okolo ctvrteho mesice. Zkus tak hodku pred spanim vypit medunku, trebas to pomuze. Mozna bych zvazovala navstevu psychologa, aby jen zhodnotil, co je v tvem pripade normalni-vyvolane hormony, stresy a únavou a kde uz by treba nejaka medikace pomohla. Ale ver, ze nejsi jedina, kdo tyhle pocity zaziva, ono se to urcite zlomi, az mrnousek zacne byt aktivnejsi a neco s nim bude-zacne brat hracky do rukou, smat se nahlas, otacet se. Dej tomu tak mesic-dva.To hlidani mamky bych uplne nezavrhovala, co v sobotu odpoledne vyrazit s manzelem na obed, do bazenu, do kina. At mamka odpolko pohlida, vy budete spolu, odreagujes se a pak se Ti knikani malyho bude snaset urcite lépe. Mozna bych zkusila i satek ci nositko, detem se noseni a mazleni libi, nebudes z chovani tolik servana a mozna si to i zacnes uzivat. S vyberem Ti poradi kdyz tak facebookova skupina Nosime děti. A domluvte se s manzelem, ze kdyz chce manzel na neco koukat-pujdes s prckem ven a i obráceně samozřejmě. Nebo zkus-nasi Ani desne bavilo pozorovat hracky, dala jsem si na kolena deku, sedla jsem si na gauc, ji si polozila na kolena-na deku a ukazovala jsem ji hracky, vydrzela na ne zirat i hodku a pul, a ja mohla cucet v klidu na telku, bavilo ji to az do ctvrteho mesice. No, hlavně se vybodni na vsechny nazory co Te odsuzuji-to každý umí nejlépe😕
@bruckner a co myslite tim ze ceho je moc toho je prilis?kdyz dite place protoze ho neco boli nebo ma jiny problem?od toho jsme snad tady abysme jim pomohly a byly tady pro ne
@zelenaesmolda jasne, ze sve dite pochovam kdykoliv place nebo chce proste jen pomazlit, i ted, kdyz uz je male 2,5 roku, ale nebudu ji tahat ve dne v noci na zadech jak opice, na to uz mam zada dost znicena😔. Nejsem zastancem satkovani a noseni deti v nositkach, myslim, ze tim si to prave maminky ztezuji a jsou pak unavene a zhuntovane daleko vic. A to je prave ten problém, maminka musi byt odpocata, pak je spokojene i dite. Ale ja to mozna vidim jinak, protoze moje mala nebyla od zacatku nijak kontaktni dite, naopak vyzadovala kocarek a sve teritorium, kolikrat se mi v naruci uplne vzpouzela. A spani v jedne posteli, to je kapitola sama pro sebe....to taky nechapu, prece se potrebuje vyspat jak mimi tak mama (a tata) a ne se vsichni lepit na sebe jak za starych casu v jeskyni.....to by za chvili pochovali me, ale do hrobu😂
@biedronka10 Nechci aby to vyznělo nějak útočně, to v žádném případě, ale nejsem žádný šťastlivec ani nepatřím do rodiny milionářů 🙂 Prostě si raději odepřeme jinde a zaplatíme si někoho i kdyby na jeden večer v měsíci, abychom byli s manželem spolu. Myslím, že spousta maminek to neudělá spíš proto, že se "to nemá", není to zvykem, a co by tomu řekli lidi. Pořád se bavíme třeba o pětistovce. Tím nechci říct, že nejsou rodiny, pro které by i pětistovka byla likvidační, a to ty maminky opravdu lituju :(