Pořád se strachuju
Ahoj holky, potřebuju se vypovídat a snad i trochu poradit..Začnu do začátku, těhotenství jsem měla bezproblémové, přišlo nečekaně a já jsem ještě chodila na výšku, takže ani moc nebyl čas se zaobírat strachem..ale to porodem skončilo. Malý se narodil po akutním císařském řezu, protože mu spadly ozvy, ale jinak byl v pořádku..nebyl přidušený, nic, skóre 10-10-9...Ale po porodu to začalo, přišel strašný strach, že se synem není něco v pořádku..nejdřív, že se nenaučí pást koně (to uměl trochu později). Potom, že se nenaučí válet sudy ( uměl v 6,5 měsících), potom, že se nenaučí plazit (v 7. měsících), potom, že se nenaučí lozit (9,5 měsíce). Zrovna chodí okolo nábytku a už se nechá vodit i za ručičku (ještě mu nebylo 11. měsíců). Teď mám obavy, že se nenaučí mluvit, že je prostě nějak nemocný..úplně se děsím autismu a tak, mám z toho úplné třesy...Malý zatím prostě nemluví, občas slabikuje, ale fakt jen někdy ..jinak pořád používá samohlásky aaa euu auuu, párkrát se mu podařilo ba, ma i bubu..Naproti tomu rozumí perfektně, umí dát pusinku, malá, pápa a tyhle dětské hry, umí podat věc, když mu řeknu, že jdeme papat tak začne mlaskat, najde a ukáže maminku i tatínka, pejska..Pořád se směje, má i sociální smích, když se smějeme mi něčemu v televizi, směje se taky..Strašně rád tancuje. .Ale neřekne nic. Každý den, co nic neřekl, mě svírá uplný strach, že je nemocný, že jsem něco zanedbala, nebo jsem udělala špatně...Manžel mě moc podporuje a uklidňuje, že malý je zdravé a spokojené miminko. Já to vlastně taky vnitřně vím, že to dokáže, ale nemůžu si pomoct. Vždycky, když se trochu uklidním, tak mi hned nějaký hlásek v hlavě říká: "Jak můžeš být v klidu, ještě nevíš, jestli není autista nebo ještě něco horšího..A jsem v tom zpátky. Nemyslete si, nevodím synka po doktorech nebo ho necpu léky, ten strach žije ve mně...Ani mi nepomáhá si o těch nemocech číst, hned vidím milion příznaků na malém....Snažím se nějak uvolnit, ale nejde mi to..Poradíte mi? Hlavně podaří se někomu mě uklidnit??:(
a jinak na uzkostne stavy bych ja osobne zkusila homeopatika, bachovy esence, bylinky-treba trezalku, medunku, matu atd-hodila bych se do klidu.....
@veritanas a venujes se taky necemu jinemu nez diteti a domacnosti? Uprimne tohle neni moc zdrave ani pro tebe ani pro dite. Si vem, ze z nej nemocne dite takhle muzes udelat, deti nas vnimaji v tomhle veku vic nez si dokazeme predstavit, zij svuj zivot a uvidis, ze bude vsechno vporadku, upinat se na dite je totiz to nejhorsi, co muzes udelat. V tomhle veku nasavaji jak zijeme, urcite nechces, aby z tebe porad citilo, ze s nim neni neco vporadku
más úplně normální dítě. syn začal lézt az kdyz začal stát a to se o to pokoušel .9-10m. je mu 17,5m a ze by mluvil> umí asi 15 slov-slabik > mama, tata, čiči.... ale neopakuje ríká to kdyz chce on.
autismus nejsem odborník, ale asi by se s vámi nesmál
Kazdá matka má strach o své dítě. kdyby neměla není to dobrá matka 🙂
Najdete si velmi rychle nejakeho konicka, jinak se z toho vy s pozdeji syn zvlaznite. Dite nechte zit trochu vlastnim zivotem. On na vsechno prijde.
@japona Presne: co se ma stat se stane. S tim je treba se smirit a uzivat tady a ted s temi nasimi poklady. Dokud muzem. Ja to delam tak, ze vzdycky, kdyz me napadne nejaka spatna myslenka, co se tyka zdravi me dcery, okamzite ji zastavim a rikam si schvalne dokola: je zdrava, je zdrava, je zdrava a taky to tak zustane. Myslim zamerne porad na zdravi. I u me. Myslenky maji velkou moc ovlivnovat nas zivot. Chce to naucit se uvedomit si ty, co nam nepsospivaji, zastavit je a rikat si mechanicky, klidne septem, nebo i nahlas neco jineho, ten pozitivni opak. Zacit si zpivat apod. Ucit se ovladat myslenky, byt jejich panem, ne aby myslenky ovladaly nas. Mame toho v sobe z minulosti od druhych dosazeneho dost negativniho, pesimistickeho, strachy apod., je treba se na to zamerit a ucit se myslet jinak. Tak se da v zivote zmenit spousta negativnich postoju, ktere nam skodi. Najednou si pak jednoho dne clovek uvedomi, ze premysli jinak. Je to prace, ale stoji to za to.
Jo a moje dcerka bude mit dva roky a jeste nebyla nemocna. A pokud bude, posili si imunitu, vytvori obranne latky. Divam se na to z tehle stranky. Vic stejne udelat nemuzu.
Pořiď mu sourozence, budeš mít míň času na diagnózy 😀
@veritanas Já to možná vidím trochu jinak, než ostatní - ale podle mě ten bod, kdy by se měly věci řešit, je přesně v té chvíli, kdy to vadí Tobě - v běžném životě, chování. Pokud Tvoje vlastní myšlenky obtěžují Tebe samotnou, tak bych se klidně psychologovi svěřila. Pokud jsi takový ten "škatulkovací typ", tak je možné, že pro Tvou psychiku je mateřství větší zátěž, než pro jiné.
Ještě se zeptám - jakou školu studuješ? Nebo jakou jsi studovala?
@veritanas To jsem si tak trochu myslela, že pedagogiku 🙂 On tenhle obor sám o sobě podněcuje tyhle Tvoje strachy, protože studuješ tyhle odchylky. Je to trochu podobné, jako když medik studuje nemoci a během toho semestru si diagnostikuje většinu, včetně těch smrtelných 🙂 Člověk podvědomě hledá to, co zná. Já taky u syna jeden čas pořád pozorovala, jestli moc nepije, protože mám cukrovku 😀
Opravdu bych zkusila nějakou terapii, kde se třeba naučíš přijímat ty věci, které se zaškatulkovat a urovnat nedají. Udělej to hlavně pro sebe, protože tyhle myšlenky Tě budou potkávat během celého života a Ty s nimi musíš umět pracovat. Právě teď, dokud je Tvoje dítě na Tobě závislé a ovlivňuješ ho. Protože v určitý moment bude chtít dělat věci samo. A Tvůj vliv se bude u mnoha situací snižovat. A to by Ti mohlo rozjet úzkosti v pravém slova smyslu 😉
já se snažím malého prostě nechat být a nemyslet na to, je to usměvavé miminko ..sice teď má vztekací období, ale to bude dobrý..já ani nevím, já si prostě strašně přeju, aby byl zdravý a nikdy ho nic netrápilo...až z toho sama padám na zadek...
@werumka já jakože tyhle strachy zavírám do sebe, malého nechávám být...jako rozhodně ho nechávám dělat, co chce,,,snažím se ho neomezovat...jen já si tak moc přeju, aby konečně něco řekl...jako zatím to se mnou není tak zlé, že bych se neuměla uvolnit...jen mi to docela často kazí náladu....asi tak bych to řekla..
@veritanas Myslím, že v tomhle se najdeš: "Úzkost souvisí s obavami, starostmi a katastrofickými představami.
Obavy jsou myšlenky zabývající se možnými katastrofami
v budoucnosti. Týkají se jak zítřejších úkolů, tak
zdraví – vlastního i rodinného, finanční situace, existenčních
problémů, chování druhých osob i vlastního ap. Vše, co se
týká běžného života – pracovní úkoly, zdraví rodiny, tělesné
příznaky – může vyvolat starost. Můžete mít někdy dojem, že
když si nebudete dělat starosti, tak se skutečně něco přihodit,
a proto vás starosti chrání. Když na to myslíte, jako byste proti
tomu něco dělali, situaci »hlídáte«. Největším problémem
je neschopnost zastavit proces obav a pocit, že obavy se nedají
kontrolovat. Někdy se můžete snažit obavy nemít, protože
se vám zdá, že jsou nadměrné, ale nutkavě se dál vracejí. "
Ano, úzkostné poruchy jsou a existují a není ostuda se s nimi svěřit tam, kde se řeší a kde Ti pomohou. To, že svoje obavy uzavíráš do sebe, je cesta do pekel, protože tím si pak můžeš rozjet somatické zdravotní potíže. Navíc se Ti budou tyhle úzkosti cyklit, protože jakmile vyřešíš jeden "problém" - a to je momentálně to, že syn nemluví - tak přijde jiný.
@veritanas Ale az ''konecne neco rekne'', tak se zase budes strachovat necim dalsim, treba tim, kdy uz ''konecne zacne behat'', ''kdy uz se konecne nauci jezdit na kole...'' tady vubec nejde o to, ze nemluvi, jde o to, ze resis nesmysly 🙂 a malujes katastroficky scenare na zed ve chvili, kdy vubec nejsou aktualni.
@veritanas Myslím, že každá maminka se bojí, pozoruje, porovnává - rozdíl je jen v tom, že některá je od přírody pohodářka a flegmatička a nepřipouští si, že by něco mohlo dopadnout špatně nebo nebýt jak má - a některá má naopak sklon ke strachům, úzkostem, katastrofickým vizím apod. Bojuju s něčím podobným, i když syn je ještě drobek oproti vašemu - pořád mám strach, že něco neumí, že se nikdy nenaučí to a to, čekám nějakou blbou zprávu nebo diagnózu. Někdy se do té představy, že je něco špatně, úplně propadnu, trávím spoustu času na netu zkoumáním apod. Přitom racionálně vím, že je to blbost - prostě si nemůžu pomoct. Za sebe doporučuju knížku Úzkost a obavy (Praško - Vyškočilová - Prašková; existuje i jako e-kniha) nebo pak návštěvu psychologa nebo terapeuta - určitě jsou metody a techniky, které by Ti pomohly (zvlášť pokud jsi jinak v pohodě a ty strachy se týkají "jen" malého). Držím palce 🙂
@karlajasmine Ale to si myslim autorka uvedomuje. Ono s temi nutkavymi myslenkami to neni tak jednoduche, ze si rozumem reknu: je to blbost a mam vyreseno.
@veritanas dobrý den, z toho co píšete, je syn zdravé dítě a je naprosto v pořádku... (v tomhle věku mnoho dětí nemluví ani nežvatlá)
k Vašemu strachu: je samozřejmě přirozené, že maminka má strach o svoje dítě do určité míry, že přemýšlí jestli se dobře vyvíjí, pozoruje ho atd. - obzvlášť u prvního dítěte kdy je všechno nové včetně naší role jako maminky 😉
úzkost, kterou popisujete, je už ale podle mého názoru něco co by bylo dobré řešit... jednak proto, aby nerostla a nedocházelo k vlivu na zdraví (spánek, trávení, ale také imunita atd.)... a druhak proto, aby se úzkost nepřenášela na syna... děti se nejvíc učí nápodobou..
nutkavé myšlenky se nedají jednoduše ignorovat nebo potlačit nebo řešit "rozumem"... je potřeba řešit příčinu...
napište mi, mohu namíchat Bachovy esence přímo na míru Vám a také poslat tipy na cvičení při úzkosti 😉 je zbytečné se takhle trápit, také jsem si tím kdysi prošla a hodně se mi potom ulevilo 🙂
@veritanas jinak ještě musím dodat: doporučuji řešit čím dřív tím líp, protože tím, že se syn rozmluví se situace takříkajíc nevyřeší... děti procházejí mnoha změnami (po řeči se bude třeba učit lézt na prolézačky nebo mu porostou stoličky, bude se učit zvuky zvířátek, značky aut, čísla, písmena, oblékání, čištění zubů, zavazování tkaniček atd. atd.)....
například před nástupem do školky nebo školy bývají vystresovaní i rodiče, kteří si to obvykle nepřipouštějí..
ono hodnocení dítěte souvisí s naším hodnocením jako rodiče, za obavou o dítě je tak často i obava o svoji vlastní hodnotu, bezpečnost, o to jak jsme "dobří".... při terapii je pak nutné zahrnout nejen např. úzkost, ale právě i sebevědomí nebo adaptaci na novou životní roli a celkově se podívat na to jak je možné vidět život z různých úhlů 😉
@veritanas no, jak říká známá.. malé dítě = malé starosti; velké dítě = velké starosti. Holka, musíš se hodit do klidu, jinak zešílíš. Co to probrat s nějakým odborníkem, pokud máš až z toho fyzické projevy. Ale jinak strach o dítě je úplně přirozený, to prostě máme všechny. Jde o to, že Ti tu můžu povídat, že to je přirozený, ale pokud sama tomu neuvěříš, nic nepomůže.. já se taky hodně bojím, tak Ti trochu rozumím. Jinak kamarádčinu dítěti jsou 3 a taky nemluví a ona je v pohodě.