Rozdílný přístup k prvorozeným a druhorozeným dětem. Jak to máte vy?
Ať chceme nebo ne, nikdy asi nedokážeme mít stejný přístup o oběma dětem. Možná to funguje u dvojčat ale jinak... Nejen věk dětí ale i nás v tom hraje roli. Za svůj život jsem se všude setkala s tím, že druhé dítě je to co má větší svobodu. Někdo říká, že "už to vzdal" nebo prostě jen už je víc v klidu... Většinou na prvorozené ke vyvíjen větší tlak, tedy i na rodiče..aby bylo dobré, aby umělo, aby vyrostlo ve slušného člověka... A na ty druhé už se to potom řeší mnohem méně. Často si to i rodiče víc užijí a méně vše řeší.
Ale já jsem zjistila, že to mám obráceně. První dítě byl zázrak nad zázraky. A já jsem velice řešila respektující výchovu, kontaktní, netlacila jsem, vše jsem nechala jít svým tempem. Holka měla co chtěla. Ano, možná jsem ji i trochu rozmazlovala. Její pláč mě ubíjel a chtěla jsem aby byla nejšťastnější dítě na svete.
Druhé už tolik neresim. Pláč kvůli tomu, že mu něco nedám ATP mě vůbec nevyvede z míry. Najednou nechci ustupovat, nechci rozmazlovat. Přitom to druhé je mnohem klidnější a hodnější než to první. A přemýšlím čím to je, jestli mi došlo, že potřebujeme pracovat na hranicích a poslušnosti a nebo.... Jestli to druhé mám méně ráda? Což zní fakt hrozně. Ale já fakt nevím. Zpětné vidím ty situace že s první bych je řešila jinak. A říkám si, proč asi. Asi mám pocit, že to nebyl správný směr a že teď to má být jiné? Je to zvláštní. Má to taky tak někdo nebo jste spíše první příklad?
Je to prostě jiné. Já to mám podobné. Spíš jsem jistější ve výchově a leccos nedovolím, protože vím už kam to vede, když to dovolím, tak se snažím neopakovat stejné chyby (třeba koukání na mobil).Zas u jiných věcí jsem víc v klidu ( lezení do výšek). Ale zas musím říct, že to není jen o věku ale i o rozdílných povahách a schopnostech. První možná víc rozmazluju, ale on je celkově citlivější a bojácnější, druhé dítko zas víc mazlim a pusinkuju, protože je kontaktnější. Občas si zaky říkám, že mám jedno méně ráda než druhé, ale střídá se to.
Příjde mi, že druhé dítě vychováváš lépe. Nedat mu vše, co chce...nenechat všeho okamžitě jakmile se jen trochu naprdne, zapláče.. prostě bude lépe připravené do života, než rozmazlené dítě, které mělo vždy vše a hned. U druhých dětí je méně času na výchovu, je to logické, vše se musí už dělit dvěma. Chtělo by to ale aby sis byla schopná a ochotná najít během týdne/ dne čas jen na druhé dítě a plnně mu věnovala pozornost, utužovala jo v tom, že je milované jaké je a nesrovnáváš ho s prvním dítětem...aby to taky zažilo, ten pocit, že není druhé nebo jedno ze dvou, ale "jediné".