Už jsme 3, ne jen 2 - jak jste to zvládli s partnerem?
Zdravím, mám v hlavě moc otázek a zajímalo by mě, zda i ostatní maminky se svými partnery zažívají něco podobného nebo je to jenom u nás a jak jste to řešily... Jak jste se s partnerem dokázaly přenést přes to, že ani jeden už nebudete mít svůj klid? Změnilo se něco mezi vámi citově? Chtěl od vás přítel odejít nebo si dat aspoň pauzu?
@michanelka jinak - nám se narodilo první miminko v mych 22 letech - plánované, po roce a půl vztahu
O 20 měsíců později druhé
Letos mi bude 30 a k tem dvoum přibylo třetí ;)
Takže já už se životem “bez děti” ani neporovnavam :D
S manželem jsme si za ty roky prošli krizí (která by ale přišla i pokud bysme děti neměli, jen třeba o něco déle)
Nevím jak staré mas miminko, ale ono si to trosku sedne po tom 1-2 roce 🙂 někdy ty začátky bývají náročnější
@michanelka Pro mě byly hodně těžké začátky. Špatný porod, vše se změnilo. Ten pocit, když večer chlap odešel vyspat se vedle, nebo šel ráno do práce. Úplně to ve mně křičelo: "Nenechávej mě tu s ním samotnou." Byla sem nervózní, osamělá, nevyspalá...Partner mi ale dost pomohl, bral si furt volno nebo home office a od začátku se staral. Změna v našem životě byla radikální, ale syn za to stojí. Náš vztah není ani lepší, ani horší, hlavně jiný. Vnímám ho (i) jako otce svého syna. Moc dobrého otce. Prošli jsme hodně náročnýma intimníma situacema, to nějak ten vztah prohloubilo. Mít dítě je pouto jak blázen. Čas na sebe máme tak 40 min denně, když syn usne a to za ním ještě furt lítám. Takže tak večeře u seriálu. Někdy bych chtěla víc klidu si víc popovídat. No a samozřejmě když jsme oba utahaní, tak se někdy poštěkáme. Asi víc jak dřív, ale v menší intenzitě, protože tu máme dvě malý uši 🙂))
My jsme si s manželem oba skřítky moc přáli a počítali jsme se změnou a v tomto směru nás ta změna nepřekvapila. S první byly náročné hlavně první dva měsíce - neuměla pít a vše se točilo jen kolem papání, neměla jsem celou dobu čas ani chodit na záchod, natož tak jíst. O víkendu manžel pomáhal s péčí o miminko jak mohl. Pro mě bylo těžké hlavně fyzicky to zvládnout, protože si nemohl vzít po porodu ani den volna a od příchodu z porodnice jsem byla na malou i domácnost úplně sama mimo ty víkendy. Byla jsem strašně unavená. Ale i tak jsme se každý večer od začátku aspoň přirulili a večer nebo o víkendech chodili na procházky. Když byli malé tři měsíce, tak se papání zpravilo a mě začala škola a společné pendlování 300 km tam a zpět a tím, že byla malá v pohodě, tak už to šlo pěkně. Po dvou letech přesně se nám narodil druhý skřítek. Manžel si opět nevzal ani den volna, to už bylo pro mě fakt náročné ze začátku a trochu mě to rozhodilo. Malý byl 5 měsíců přes den absolutně nespinkací a neodložitelný z náruče. Tak jsem si docela užila a trochu odcizila z manželem, ale ne z důvodu nedostatku času na nás dva, ale z důvodu, že jsem zůstala sama na dvě děti, domácnost, nákupy... manžel tou dobou chodil proste “jen” do práce a já se cítila dotčeně, že jsem na vše ostatní, krom financí sama. Teď je malému rok a už je vše zase fajn. Ale asi i díky tomu, že jsem dříč a optimista, jinak kdo ví, jak by vše bylo.
Dcerka byla velmi chtena, po 6 letech vztahu a i tak nas to malem znicilo. Prvni pul rok peklo, dokazala proplakat i pul noci, pamatuji si jak jsme tu s ni nastridacku pochodovali a snazili se ji utesit, nepomahalo nic, kdyz konecne usla nekomu v naruci tak nesla ani odlozit, takze pak spanek nespanek v polosedu v posteli. Pak se naucila vecer usinat v kocarku, tak jsme do roku a pul vecer co vecer jezdili po dome s kocarkem a zpivali jak dva blazni, ale kdyz usla byl do dalsiho kojeni klid a pak uz zvladla spat u prsa a ja si zvykla, ze cumka i vic nez 10x za noc a dokazala u toho nejak spat. Nocni desy, drazdive dite, problemy s kakanim, ktere pozdeji vygradovaly v psychogenni zacpu, kdy kazde hovinko byl boj a dalsi chutovky nam taky moc nepridaly. Navic je hodne divoka, nema uz predni zuby, nedavno mela i sesitou pusu. Vsechno nas to nakonec stmelilo dohromady a cekame druhe, tak jsem zvedava co bude ted. Jinak ma 3 roky a dokaze v polovine pripadu spat pulku noci a vsechny problemy se srovnaly, tak tuk tuk snad to bude uz jen dobre...
Je to hodně zajímavé číst všechny příběhy. Často přemýšlím, jestli lze ovlivnit, jaké bude miminko, a tím pádem všechno okolo - protože, jak spi a jak moc place nebo neplace - je pak alfa a omega vseho. Za sebe muzu rict, ze kromě obrovského kusu štěstí (jak jsem psala výše, syn spi od sestinedeli od 19.00 do 5 do rána, napije se, kojim, a pak dá ještě třeba hodku a půl, dvě, netrpěl ani na kolíky a je celkove pohodar, snad mu to už vydrží), jsme nejdřív vybudovali hnízdo a oba na to museli byt připraveni. Mne je 34, muži bude 37, muzu zlehka pracovat, ale manžel by nás v pohodě uzivil. Je skvelej tata, neuvěřitelný držák a podpora. Často dela na home office, takže muzu vyjet na nakup nebo si zajít na masaz. Máme vlastní klidne bydlení, snažila jsem se připravit i zdravotně před tehotenstvim, jsme manžele... jak to proste rict: podle me má vliv na to, jaké to bude s miminkem, i to hnízdo a pelisek, který mu člověk přichystá. Ale spousta veci se ovlivnit nedá.
@bylinka36 Když to tak čtu, tak si myslím, že je to opravdu hodně dané povahou dítka...jestli Tě to uklidní, tak my jsme ani to druhátko nevyfasovali zrovna nejklidnější povahy - dítko opět uřvané budící se xkrát za noc...ale už nás to tak nerozložilo, je to jiné než s tím prvním...
@lindikova Podle mě se to ovlivnit nedá. Většina je nějaký vrozený temperament a další vrozené věci. Co si budem povídat, ty děti taky něco zdědily od nás. Já jsem třeba citlivější, můj manžel umí být taky, tak kdo by čekal, že se nám narodí nějaký stoický dítě, který bude usínat jedna radost a tři hodiny si bude hrát samo v koutě? A pak se to navzájem určitě ovlivňuje, nějaké dítě, nějaký rodič, a už to jede z obou stran. Únava, náročné nespavé dítě, a jen to graduje.
@lindikova Taky doufám, že jí to vydrží a že až bude období vzdoru, nebude to megašílené ale jen mírně šílené 🙂 Těžko říci, po čem to děti mají. Já obecně jsem klidný flegmatik, práce tělesně poklidná (kancelář), analytická, nijak jsem se v těhu nepřepínala, měla jsem pořád dobrou náladu (asi dobrý mix hormonů), žádné problémy, mimčo v bříšku taky často spalo, vše zařízené. Porod byl v pohodě, na prvorodičku krátký a poslední fáze tak do 10 minut, jedině ty kontrakce nebyly zrovna nic moc, ale bez těch to holt nejde. Takže holka pak taky v pohodě, hezky spala, moc nebrečela, jedině když měla hlad nebo se lekla. Asi je hodně po mně tou povahou, já taky nebyla moc náročná, jedině pak trochu rozmazlená (jedináček) a občas mlsná (česká megapoctivá kuchyně).
@lindikova Ale musím říct, že já jsem nakonec za povahu syna opravdu ráda. Hodně přemýšlím, jak bychom si sedli, kdyby byl třeba takové to plaché nebo netečné dítě. Mně se líbí, jak je extravertní, jak prostě od mala hodně komunikuje se mnou, ale i s cizími lidmi. Jak se nebojí a jak je zvědavý. Upřímně říkám, že já budu raději maminka správného raubíře, než takového toho (bez urážky!!!) dítěte "mouchy snězte si mě" :D Tak si mě syn asi prostě našel...
Achjo, tolik příběhů.. moc všem děkuji, neskutecne moc mi pomáháte stát aspoň jednou nohou na zemi a nezhroutit se.. Moc ráda se je všechny pročítám a říkám si, že tady tohle přejdeme. Snad někdo nebo něco bude stát při mě a pomůže nám to překonat. Partner se v tomhle plácá úplně šíleně moc a já z toho jsem na dně. Každopádně mám měsíční miminko. Ještě nemáme za sebou ani sestinedeli.. A jak čtu, tak se vše obrací až v tom jednom roce nebo v půl roce života mimča. To je tak dlouhá doba 😞😞
Pročítám tuhle starší diskuzi a jsem za ni hrozně ráda... Můžu ji zkusit obnovit? Malé bude osm měsíců, moc jsme se na ni těšili, manžel asi dokonce víc než já, ale myslím, že se z toho pořád ještě "nevzpamatoval" - z toho, že je všechno jinak, že nemáme čas jen pro sebe atd. atd. Malá je vlastně zlatá, je hodně živá a veselá, ale se spaním je to kříž 🙂 Celou noc nespala zatím nikdy, přes den jen kočárek nebo nosítko, dříve šla odložit, teď ani to ne, má moc lehké spaní. Večer taky uspáváme v nositku, v osm ji tam šupneme, před desátou jdu minimálně já s malou do postele nakojit, a tam už usne vleže, většinou se odvalí k sobě do postýlky a pak vstává několikrát za noc. Manžel pracuje hodně z domova, ale je zvyklý mít tu práci roztahanou na celý den, sem tam prokrastinace. Nemůžu říct, že by nepomohl vůbec, ale pomáhá, jen když se to hodí jemu, jinak je protivný, že nestihl tohle a tamto... Ale už nevidí, že já si za celý den nesedla, uvařila jsem, starala se o malou, poklidila a líbilo by se mi, kdyby si třeba hrál chvíli on, nebo kdybychom si aspoň hráli společně. Ale proč to píšu...poslední dobou mě mrzí, že začíná pochybovat o tom, jestli "to děláme dobře", jestli nemají pravdu ti, co nám radí, ať ji necháme brečet, když nechce usnout atd. Vidím na něm, že ji zbožňuje, ale nesmířil se s tou ztrátou svobody..a moc už nevím, jak mu pomoct. Přece jen je to těžké i pro mě, ale nechci se jen dohadovat... Uf, je to delší, než jsem plánovala.. 🙂
@niheb Ahoj, píšu sice pár měsíců po vložení Tvého příspěvku a nevím, zda je to pro Tebe ještě aktuální, ale mám pocit, jako bys psala o mně. U nás je to jako přes kopírák. Synovi je osm měsíců a partner funguje a jedná stejně, jako ten Tvůj. Mně se do toho navíc přidaly depky a on pro to nemá pochopení. Doma toho moc nestíhám, jen ten základ. Ale partner je díky covidu už třetí měsíc doma, tak sem tam něco udělá, ale pořád mi to pak přehazuje a říká, že jiné zvládnou vše i se třemi dětmi a já ne. Náš kluk je strašně divoký a už má tendence se stavět, musím u něj pořád být, jelikož buď padá, nebo křičí, když nejsem na dohled. A to s těmi názory na výchovu je taky naprosto stejné. Navíc pořád poslouchám, jak mám cvičit, jak mám pěstovat nějaký koníček, jak se mám vzdělávat. A že za únavu si můžu sama tím, jak jsem si nastavila výchovu. Jsem teď u rodičů a zvažuji odchod, jelikož cítím, že samotné mi bude líp. Bude to těžké, ale nebude k tomu zápřahu ještě každodenní kritika a hádky před malým. Jak to vypadá u Vás?
@valkyra22 To mě mrzí... Naše malá pořád nespí jinak, než jak jsem psala 😀 , ale postupně si zvykáme - i když je občas oblačno. U nás je to o to horší, že já nejsem taková ta maminka od přírody - já právě svůj koníček a zároveň práci mám, takže to zase ten čas ubírá. V tom se mě snaží partner podporovat, chápe, že nechci nic dělat na úkor času s malou (jak mi občas někdo radí, ať ji nechám v ohrádce, že ji to brečení přestane bavit - ani ohrádku nemáme 😀 ), nosí naštěstí taky rád... A snaží se míň si stýskat, že ten čas nemá jako dřív. Pořád to ale není instagramová nadšená ideální rodinka. Začíná mi ale docházet, že je to jen období,a jak malá roste, bude snad líp a líp - holt nejsem na malá miminka...
@niheb taky nejsem na ty nejmenší miminka 🙂 Rada na to u fotek vzpomínám 😀 Ale vpodstatě u všech dětí jsem se pokaždé těšila, až povyrostou ;)
Těhotenství a porod pokaždé super (a pak bych rovnou skočila o cca 6 měsíců dal 🙂)
@michaela_2 To je ještě dobrý, já u obou tak o tři roky 😀
@urtica 😃👍
Každopádně rozhodně platí, že dítě je pořádná zkouška vztahu, co... 🙂
@michanelka stejně tak jako děti neslepí ani nezachrání nefungující vztah, tak nerozbiji ten stabilní ;)
Jen s nimi člověk mnohem rychleji pozná všechny stránky osobnosti toho druhého ...