Vztah s tchýní po porodu malé
Ahoj maminky. Tímto bych prosila o radu nebo jen o váš názor. Z celé situace jsem už zoufalá a chci jí nějak řešit. Jedná se o následující:
S manželem bydlíme ve stejném městě jako tchýně, ale přes 100 km od mých rodičů a celé rodiny, což je častý důvod našich hádek, protože stačí, když si jen „obecně“postesknu, že se mi po nich stýská, a manžel hned soptí, proč se mi po nich stýská, že s ním nejsem spokojená nebo co? Snažím se tedy už o tom nahlas nemluvit, aby byl klid. Když jsme spolu ještě jen chodili, tak mi totiž občas řekl, že když se mi po nich stýská, že se můžeme rozejít a já se můžu odstěhovat zpět za nima… Je to tedy můj problém a nemám to nahlas říkat? Nebo na tom není nic špatného, když s mou rodinou krásně vycházím a prostě mi tady chybí – to přece nijak nesouvisí s tím, jestli jsem s manželem spokojená nebo ne. On když má matku za rohem, tak asi těžko ví, jaký to je…. Nehledě na to že je to chlap, a ženská to bere trošku jinak…
Mimo toho, je vše ok a manžel je zlato. Jezdili jsme na dovolené, výlety a až na pár maličkostí je vše v pořádku. Jeho mamča byla taky skvělá, chodili jsme spolu na kávu, do divadla, na nákupy atd. Vše bylo super, stejně tak tchán i zbytek rodiny manžela.
Pak jsme se vzali a já se definitivně přestěhovala za manželem – existuje snad jiný důkaz o tom, že s ním chci být? Já když jsem řekla, proč se nepřestěhuje on za mnou – nevěděl co na to říct a vlastěn dodnes nevím proč, o tom se nechtěl bavit. Po svatbě jsme se rozhodli pro miminko, ale protože to nešlo, máme po dlouhé době mimi z IVF, na které se všichni těšili, ale nejvíc samozřejmě my s manželem. Těhotenství uteklo, vztahy v rodině byly super až do doby, kdy se malá narodila. Jsou to skoro 3 měsíce.
Malinkou s manželem oba milujeme a všichni okolo také, ale mé vztahy k tchýni se po porodu dost změnili, ale já nevím, čím to je. Vztah já a ona – jen my dvě, je v pohodě, ale vztah já – ona a malá = hrůza.
Začalo to tím, když jsem byla těhotná – telefon každý den s otázkou „jak mi je“. Ze začátku mě to těšilo, ale po třech měsících to už dost obtěžovalo, nejsem telefonní typ a tohle bylo pořád dokola. S mojí mamčou, která je tak daleko si voláme tak 2-3 do týdne a na denní hovory od tchýně jsem prostě nebyla zvyklá, ale nechtěla jsem dělat dusno, tak jsem to poslušně překousla a dusila to v sobě.
Když jsem porodila, tchýně mi 5krát denně opakovala, že si vezme dovolenou a pomůže mi – byla to moc hezká nabídka, že mi chce pomoci, ale když už to říkala tolikrát, že mi připadlo, že se až vnucuje, tak se ve mně něco zlomilo a zprotivila se mi to. Jinak volání neustalo - pořád volá, nyní s otázkou, jak se má malá. Vím, že se zajímá, ale jeden nebo dva telefony týdně, by opravdu stačili. Nehledě na to, že když běhám kolem malé, tak se hovoru kolikrát ani nevšimnu, nebo mám ztlumený zvuk, nebo nezavolám pak zpět a když manžel přijde z práce, řekne mi, že mu volala jeho máma, že se mi nemohla dovolat.
Když byla malá v postýlce, ona k ní přišla a začala jí nutit dudlík, trochu i násilím, ale malá ho nechtěla.Viděla to, ale stejně jí ho pořád nutila. Teprve, když začala pobrekávat a házet hlavičkou, jí ho nutit přestala!!!!
Další věc – šli jsme ven a ona chtěla vozit kočárek – nezeptala se mě, jestli může, prostě se bez dovolení chopila kočárku s větou „já si jí vezmu“ a šla. Já za ní pokračovala jako „ocas“. Největší vztek jsem měla, když malá chtěla v kočárku zabrat, ale tchýně je silnější postavy a špatně chodí a používala kočárek jako svou oporu a ta přední kolečka na kočárku, byla každou chvilku ve vzduchu a pak se zase dotkla chodníku. Potom na chodník několikrát dopadla s takovým bouchnutím, že se malá probrala s usínání a pak pobrekávala, protože nemohla zabrat.
Do kočáru taky pořád sahá, a to malou ruší. Když usíná, tak na ní zásadně nešahám, aby mohla zabrat a koukám na ní z dálky, aby mě neviděla a neprobrala se, že vidí mou přítomnost. Když pobrekává, necháváme jí s manželem v klidu a hned za ní neletíme, aby si nezvykala. Ale tchýně když je u nás, pořád stojí u postýlky a sotva malá trošku pootevře ze spaní oči, už na ní mluví, nebo na ní šahá, upravuje vše kolem atd…. Takže je zase vzhůru opět brečí, protože nevím jak zabrat.
Tím vším si opravdu nezískala mojí důvěru, abych jí malou půjčovala. V její přítomnosti jsem vždy jako na trní. Snažím se to přecházet, jenže s každým týdnem je to horší a horší a už mám v sobě takový blok, že nevím, co s ním mám dělat, a jsem z toho tak na nervy, že mi kolikrát tečou slzy a je mi do pláče a nejde to vůbec zastavit, i když se snažím. Přecházet to také nechci do nekonečna, nebo za chvíli skončím u psychiatra.
Přikládala jsem to všechno hormonům po porodu, ale i po šestinedělí to trvalo, trvalo to i ve dvou měsících a je to čím dál tím horší.
Ona mě hlavně nerespektuje vůbec jako matku. Nikdy se mě nezeptala, ani teď se nezeptá, jestli si může malou vzít a pochovat. Jako bych neexistovala. Myslím si, že za větu „prosím“, nebo „mohla bych“(si jí pochovat) by jí pusa neupadla. Ale ona jde, malou si bez dovolení vytáhne z postýlky a až když je malá ve vzduchu jen prohodí „já si jí vezmu“. Je to takový tón, za kterým se ukrývá: hele, je mi úplně fuk, co ty si myslíš, ale já si jí prostě beru a tebe se neptám, je mi úplně fuk, co si o tom myslíš, zkrátka teď si jí beru a šmitec!!!! Od té doby jsem ve stresu, když přijede na návštěvu, nebo mi jedeme tam, a mam hrůzu, aby si malou nechtěla pochovat!!!!!!!!!!!!!! Hlavně tímto způsobem. Kdyby jen přišla a řekla, „prosím, mohla bych si jí pochovat?“ tak už jen tón a způsob, jak to řekne, udělá hodně!
Nevadí mi, když malou chová kdokoliv, kdo mě ale respektuje a zeptá se mě, jestli si malou může pochovat. Jen ona, když se k ní přiblíží, mám hrozný sklon k tomu malou před ní bránit, protože je to dítě mé a mého manžela a my jsme její rodiče a to musí ona respektovat a nedělat si co chce! I když to třeba myslí dobře.
Pořád by jí někomu ukazovala, ale mě se nezeptá, jestli může – zní to: „já jsem slíbila jí ukázat tomu a tomu.“ Proč se prostě nezeptá, hele slíbila jsem jí ukázat tomu a tomu, tak si společně uděláme procházku a stavíme se u nich a ukážeme společně – ale to prostě ne. Hlavně jí ukazuje i cizím lidem – třeba prodavačce v krámě!!!! Odhrne z kočárku vše, co tam je, jen aby jí nějaká cizí ženská viděla. A jak strašně rozumuje, co malá umí a co dělá, jak spí atd… jako by jí porodila a starala se o ní 24 hodin denně, přitom tyhle informace má jen od manžela přes telefon. Třeba malá ze začátku trpěla na prdíky, ale jen trošku – pobrekla třeba, než se jí podařil prdík vytlačit, ale ona každému na potkání vyprávěla, jaká je malinká chudinka, že má strašný koliky a jak u toho hrozně trpí… A přitom to vůbec nebyla pravda.
Pořád jí říká MOJE zlato, MOJE malá, MOJE MOJE MOJE – vždyť je přeci NAŠE!!!!!!!!!!!!! Všech!!!!!!! U nikoho jiného mi to nevadí, když jí takhle nazve, ale u ní strašně, ale to už je asi následek toho bloku.
Když jdu s kočárkem a ona je poblíž a chce jí někomu ukázat, vezme mi kočár, a začne jí odkrývat – odhrne peřinku, stáhne čepičku a vůbec jí nevadí, že malá spí a že je venku zima – tehdy bylo 12°C. Vypráví, jak malá dělá to a ono, ale přitom to vše ví jen z vyprávění od nás, ale vypráví to stylem, jako by to bylo její dítě a objevila tyhle pokroky ona. Chápu, má z toho radost… ale tyhle věci jí učíme my = rodiče, ne ona! A pokud by se někdo mohl chlubit jejími pokroky – neměli bychom to být my? Já jsem ale pouze „doprovod“. Připadá mi, že jsem byla dobrá jen na to, píchat do sebe injekce a pak malou odnosit a porodit. Teď jsem splnila svou „práci“, tak už jsem jen opodál, a nestojím za to, aby se na cokoliv zeptala, vždyť jsem jen její matka, ne? Ona vždy toužila po holčičce a její syn je jedináček…to si to teď kompenzuje? Ona už má své „mateřství“ za sebou, tak ať dovolí teď tohle prožívat nám!!! Ona její matka nikdy nebude!!!
Nebo dám kočárek na zahradu na nějaké místo – do stínu. Malá spí. Za chvíli se ohlédnu a tchýně bere kočárek a jede pryč, zakřičím na ní „kam jedeš!“ a ona nic, jen že chtěla jen tam a tam, tak jí slušně odpovím, že by se mohla zeptat, abych věděla, kde malá je. Ale nezájem, sotva se otočím znovu, kočárek na svém místě nestojí a je bůh ví kde… opět bez zeptání a bez dovolení!!! I když jsem před tím na ní kvůli tomu vyjela. Ale jak říkám, je jí to jedno, mě prostě nerespektuje!
Další věc: její pozdní příchody. Ohlásí svou návštěvu např. na 19:00. Přijede nejdřív ve 20:00 nebo ještě později. Neomluví se, nenapíše sms nebo nezavolá. Hlavně že volá pořád blbosti, ale takhle zásadní věc ne. Dřív jsem to nějak skousla, pak když už mě to začalo hodně štvát, tak jsem řekla pár poznámek, o tom, že se asi nikdy nestane, že by přijela včas. Jenže na to můj manžel řekl, že co mi na tom vadí??? Že jsme stejně doma! Je tohle normální? Já bych se styděla někam takhle dorazit a oporu v tomhle u manžela nemám, jemu to přijde normální a mě jen řekne, co pořád mám, a pohádáme se. Když se narodila malá – celý den je kolotoč kolem ní, to je samozřejmé. Manžel se vrací z práce kolem 18:00 – vždy se strašně těším, až přijede, protože je to pak jen pár hodin, co jsme všichni tři pohromadě, a on si může užít malé, než jde spinkat, prostě rodinná idylka. A teď do toho se ohlásí ona, že přijede kolem 18:00, aby viděla malou, ale samozřejmě dorazí až 19:15. Opět bez omluvy, bez toho aniž by dala vědět, že se zdrží a jestli už pak nemáme jiný plán atd, ne je jí to fuk… Jednou večer – to už bylo 22:00 seděla, já už byla hotová, uzívaná a nevyspalá a tchán pořád, tak pojď už pojedeme, ať se mohou mladí jít vypsat a ona? Seděla dál, jako že se nic neděje::: Tchán, když jede s ní, se hned ve dveřích omlouvá za zpoždění, za které ale nemůže samozřejmě on . A když chce tchán přijet na návštěvu sám, zavolá, zeptá se jestli může a hlavně vždycky přijede včas,a pokud se jen 10 minut zdrží, zavolá, jestli se mi to ještě hodí a jestli mi nějak nezasáhne do programu.
Návštěvy u tchýně. Nějak se časem zavedlo, že jeden den o víkendu jezdíme tam, jenže není to obvyklá návštěva třeba na 3 hodiny, ale na celý den. Bohužel. Dříve mi to nevadilo a byla jsem ráda, že se někam jede atd… jenže co je malá, tak se u ní vůbec necítím dobře, jsem strašně napjatá, nervózní, bojím se kdy si zase malou vezme bez dovolení, nebo jí bude makat do kočárku a tím jí budit atd… Jednou jsme k nim jeli, ale ona nebyla doma a byl to tak strašně pohodový den. Tchán hlídal malou v kočárku, střídali jsme se u ní, povídali si a celý den tak strašně utekl, ale hrozně jsme si ho užili. Bylo to v klidu, bez stresu, bez napětí.
Jsem tedy divná já? Celou dobu jsem se všechno snažila přehlížet a nic si z toho nedělat. Hlavně nechci žádné rodinné rozbroje, ale je to čím dál tím horší. Blok ve mně roste a připadám si na všechno strašně sama, protože manžel v tomhle na mé straně není. Kolikrát se mu svěřím, co cítím, jak mi je,co mě trápí atd…protože komu jinému bych měla říkat všechny tyhle věci, než jemu a čekala bych, že mě aspoň trošku pochopí a pomůže mi se z toho dostat, abych věděla, že mám u něj zastání. Ale on mi kolikrát řekne, abych si našla pomoc u psychologa, že nejsem normální. Další den je zase na mé straně, s tím že mě chápe a že neví co bychom měli dělat,ale že s mámou promluví. Za týden je to zase od začátku, opět se zhádáme a já opakuju vše od začátku, on zase řekne ok, já to mámě řeknu, ale za 14 dní je to zase zpět, já jsem ta špatná, co nechce malou půjčovat tchýni. Ale jak říkám, nemám problém nechat malou pochovat kýmkoliv, jen tchýně si u mě důvěru nezískala a jen se to zhoršuje a blok roste, že mě pak vytočí i sebemenší maličkost. Snažím se na vše koukat s nadhledem a objektivně, ale nejde to. Už jen když tohle píšu, jsem tak naštvaná a vynervovaná. Kolikrát, když vím, že má přijet, tak si stokrát představuju, že malou prostě vezmu a dám jí jí pochovat. Připravuju se na to psychicky a říkám si, vždyť je to její babička, bude ráda atd…. ale jakmile se tchýně objeví ,už ztuhnu a je cítit ve vzduchu strašný napětí a nervozita a jakmile se přiblíží k malé, když je v postýlce nebo v kočárku, tak jsem před infarktem. Pozoruju jí, jestli na ní nesahá když malá spí, jestli jí neodkrývá atd…. prostě jí nevěřím, a když i představím, že by jí někdy hlídala, mam k z toho mrtvici už teď. Dá se z toho nějak dostat? Setkali jste se s něčím takovým?
Děkuji a omlouvám se za takovou délku
Soucitim s vami. Ja mam tedy stesti, ze tchyne je 700km daleko, takze tyhle neprijemne situace prozivam jen 4x do roka. Ale desim se okamziku, kdy budou deti samotne u tchanovcu. Tchyne (ucitelka, bohuzel) totiz absolutne nikoho nerespektuje a vse musi bezet dle ni. Ja jsem se uz naucila byt asertivni, kdyz se jedna o moje deti, a primo rikam, co se muze a co ne. U mych rodicu to funguje. No bohuzel u tchyne mi tohle stacit nebude, protoze ona nikoho neposloucha a jede si podle sebe. Nekolikrat jsem byla svedkem takovych situaci a vduchu si rikala, jak je mozne, ze ji to v rodine vsichni toleruji. Cas, ktery s ni travim je pro mne utrpeni. Asi bych s ni mohla vychazet lepe, ale mam v sobe blok a ani ho nechci prekonat. Tchyne mi nesedi chovanim, povahou, vzledem, prioritami, snad vsim. Jsme uplne rozdilne a to pry si synove hledaji zeny podobne matkam. No tak manzel snad hledal protiklad. No asi by se i tak dalo s ni mit lepsi vztah, ale ja ji proste nedokazi zapomenout, ze premlouvala sveho syna( meho manzela), aby mne opustil. A to v dobe, kdy mne nemohla jeste poradne znat a ja se opravdu snazila zapadnout do jejich rodiny. Ted uz se nesnazim, ten cas s ni proste pretrpim. Tchyne si tedy u manzela stezuje, ze se s ni malo bavim, ze vzdycky chtela mit dceru,atd.. No asi trpi nejakou amnezii, ze zapomnela na to, jak porad do manzela hucela, aby mne nechal.
Tak moje rada je, budte asertivni. Pokud vam neco vadi, tak jim to na rovinu reknete. A ze je to prkotina. No mozna pro ne, ale pro vas to ma smysl a vy jste matka a podle mne na to mate pravo.
@wendy_ mám to úplně stejně, jen tchýni, tchána a pratchýni cca 30km daleko. Jezdíme k nim každý víkend na návštěvu, vydalo by to na román, co už jsem s nimi musela vše řešit a lituji zakladatelku, úplně s ní soucítím, ale jediné řešení, aby se nezbláznila je pomalu ale o to razantněji nahlas a jasně vymezit pravidla, jinak omezit návštěvy tchýně. Třeba když nepřijde v danou dobu, odejít rychle pryč a pak jen říct, že nepřišla, tak odešla ven. Nebo jí říct mám své kamarádky a chci se s nimi pravidelně stýkat, ale bez tchýně. Najít si mateřské centrum a tam pravidelně docházet a popovídat si i s ostatními maminkami, a utnout tak tchýni možnost neustálých návštěv. Já jsem s tchánovci měla také několik konfliktů a manžel, bohužel, nikdy nestál při mě, ale ještě je obhajoval. Prakticky se s manželem nikdy nehádáme kvůli ničemu jinému než jeho rodičům. Tchán mi například kouřil cigaretu asi metr od mýho měsíčního syna. Manželovi na tom nepřipadalo nic divného, tak jsem to tchánovi velice asertivně a jemně naznačila později v sms. Vznikl z toho konflikt na "mezinárodní" úrovni. Manžel se se mnou strašně pohádal a 6 týdnů se mnou vůbec nemluvil. A to jsme měli prožívat s naším mrňouskem ty nejhezčí chvilky v jeho životě. Po těch týdnech se mi omluvil s tím, že už se na mě tcháni nezlobí, že jim to vysvětlil....... Ale zabralo to, tchán před dětmi téměř nekouří. Nebo malýmu bylo cca 4 měsíce a tchýně s ním odešla vedle do pokoje, že mu ukáže obrázky na zdi. Ostatní mě zatím zabavili vedle a když už jsem poněkolikáté netrpělivě řešila, kde jsou tak dlouho, nakonec jsem zjistila, že malého odnesla z domu a šla vedle do ulice ukazovat ho nějaké cizí ženské do okna, ve kterém stál opřený vlčák. Ani po takové záležitosti jsem se nemohla sebrat a odejít, protože manžel ji omlouval, že to neudělala schválně (byli jsme tam autem, já ještě neměla řidičák a tak jsem nemohla prásknout dveřmi a odejít). To jen náznak jejich chování. Neustále mají řeči, že si tam obě děti nechají (2 a 5 let) a přesvědčují je k tomu, ať tam s nimi zůstanou celý týden. Přitom oba pracují a pratchyně je ráda, že chodí aspoň o hůlkách a obstará sebe. Děsím se chvíle, kdy budou v důchodu. Jo a taky mají divokýho vlčáka, kterej "nechce ublížit" ale lítá jak splašenej a moje dvouletá dcera se ho hrozně bojí proto, že tak kolem ní lítá a je větší než ona. Stokrát jsem řekla, že je hrozně vyděšená, ať ho k ní nepouští, ale stále slyším, neboj, on jí nic neudělá, on je šťastnej, že vidí děcka, takže omlouvají i psa....... Takovejch případů s nimi je na román. To jen, abyste věděly, že v tom nejste samy 😉 . Holky, snažte se nenechat se tak od těch tchýní ničit!!!
@momomomomo: jezis to je pekna zaludecni neuroza... Tak proc ji proste nereknes, hele ja jdu ted krmit malou, takze tady mas kafe, sedni si a my za chvili prijdem, protoze malou rozptyluje kdyz na ni nekdo kouka.
Jestli ma mozek, tak to snad pochopi...
@momomomomo hele ale proste ses dospela tak ji jasne rekni treba pri tom krmeni ze na to mala i ty potrebujete klid a jestli by mohla odejit. Kdyz neodejde tak odejdi ty do jine mistnosti, ale asi ti nic jineho nez se trochu vyhranit nezbyde.
@momomomomo Moje tchyne rozjela podobnou akci. Hlavni je podpora manzela. V tom mam kliku a muz je na moji strane. Snazila jsem se chapat, ze je nadsena z miminka a ze je v dzchodu, chce s nama travit cas. Od dribnosti se postupne dosravala di faze, kdy ona byla maminka a pani domu a ja jsem byla sluska ve vlastni domacnosti. Teda takhke si to predstavovala ona a postupne se k tomu propracovavala pres manipulovani a vnucovani. Jedine reseni je utnout kontakr uplne - u nas sracilo par mesicu - a zacit uplne znova podle tvych pravidel. Konec koncu jsou to nase deti a nase domacnost, chces byt pritomna, tak respektuj moje pravidla. Dneska jedem i ba spolecny vylet, byli u nas na vanoce, ale jskmile prekroci mez, tak rychle reagujeme. Neverim tomu, ze je to o tom, ze jsi v afektu, ovlivnena hormobams atd. Ja udelala poradek pred trema rokama a zpetne mi prijde, ze to vlastne bylo jeste horsi, nez jsem si v te dobe pripoustela. Taky jsem si rikala, ze to zvelicuju atd. Houbeles.
No u nás to bylo dost podobné, a po 3 letech jsem musela dojít chtě-nechtě k tomu, že tchýně je nevyzrálý, hloupý, sebestředný, věkem utvrzený tele atd atd 😀 😀 😀 , co se nesmí nechat bez dozoru a hold na ní budu muset bejt prostě trochu ostřejší, aby ji aspoň trochu docházelo, jaké mám o ní asi pravděpodobně mínění. Protože natvrdo jí to samozřejmě říct nemůžu. Po těch všech útrapách, co mi skrze malou způsobila na ní prostě jiný názor mít nemůžu. Rozbroje v rodině taky způsobovat nechci , ale dusit to v sobě taky nebylo dobré a pokračovat v tom už nebudu. Takže můj chlap rok ví, jaké plné mínění o jeho matce mám. Musel to skousnout, na mojí straně taky není, ale není ani na její straně. Prostě je nestranný subjekt a poslouchat musí mě, když žije se mnou 😀 , o tom žádné diskutování nebude. I jemu to vlastně vyhovuje. Taky se mu spousta věcí nelíbí, ale funkci paní zlé rád přenechává mě, on zlý být nechce, jelikož to ani neumí a já se to musela naučit-nebylo vyhnutí 😅 .
Mě se ulevilo, až když sem to ze sebe dostala ven a přestala hledat řešení, které stejně neexistuje. Občas mu to musím příležitostně zopakovat, že jeho matku ráda prostě nemám, protože jí ráda mít jednoduše vůbec nemůžu, ať se s tím smíří. Dlouhou dobu si totiž naivně myslel, že stačí si to v klidu vyříkat. Na to už ale bylo dávno pozdě a kdybych si to s ní měla vyříkávat dnes( i třeba před 2 lety), Stály bychom vedle sebe naposled, to vím jistě.
Můj postoj je v tuhle dobu rezignovaný, smířený, ironický, sarkastický a obezřetný, zbytečně ji neřeším a je mi tak nejlíp...alespoň pro zatím 🙂. Samozřejmě, že se s ní jednou zhádám jak pes, ale můj cíl je oddálit to, co nejdál je to možné. A až to jednou nepůjde, tak to prostě nepůjde a končím .
Než se malá narodila, tchýně mi nijak nevadila, protože o nic nešlo 😀 .
Takže ti držím palce, a zbytečně se netrap - nestojí to za to 😉
@momomomomo Ahoj, já tě taky naprosto chápu.. Sice zatím miminko teprve čekám, takže úplně nevím, jak moc se bude pak tchýně chtít angažovat, ale pocity z ní mám už teď trochu podobný jako ty ze svojí tchýně... Já to mám teda jednodušší v tom, že není (alespoň zatím) vlezlá, jak tvoje tchyně, a taky manžel stojí vždycky při mě, svojí maminku si nijak neidealizuje, takže když se jí něco nelíbí, tak jsme na ní vždycky dva...
Nicméně jediný, co mi pomáhá proti těm nepříjemným pocitům vůči tchýni, je smýšlet o ní pozitivně... Říkám si, že vychovala mojeho manžela a lepšího chlapa neznám (on toho po ní sice moc nezdědil, ale vychovala ho, tak na něm zásluhu má🙂) Snažím se jí mít ráda hlavně kvůli němu, jelikož vím, jak by mě mrzelo, kdyby manžel neměl rád mojí rodinu. Vždycky když tchýně něco pronese nebo udělá, tak se zamyslím nad tím, jestli by mi vadilo, kdyby totéž udělala moje mamka a když mi dojde, že u mamky by mi to nevadilo, tak se to snažím přejít... Samozřejmě to nejde vždycky, třeba ohledně toho kojení mám už předem jasno - před mamkou kojit klidně budu, ale s tchýní si tak blízké nejsme, takže když mě nebo malou u toho bude rušit, tak odejdu kojit vedle... Občas, když mě tchýně štve, tak si vzpomenu na svojí babičku (mamky mamka) - je úžasná, udělala by pro nás všechno, hrozně rádi jsme u ní byli jako děti a i teď tam rádi chodíme - ale mít jí za tchýni, tak asi zešílím... Když jsme byli malí, tak chodila k nám domů uklidit, když jsme tam nebyli, ráno volala mamce, že je venku zima, ať nám dá čepice, když jsme šli v létě na plavečák, tak pak mamka týden poslouchala, že nemá rozum, že byla zima a tak... Mamka z toho byla dost otrávená, ale nám dětem byli tyhle rady fuk a babičku máme hrozně rádi... Moje tchýně je teda úplně jiná než moje babička, ale říkám si, že nemůžu kvůli svojí averzi odpírat dětem babičku, kterou snad oni budou mít rádi...
Podle mě je nejdůležitější uvědomit si, že ta averze je z velké části jenom ve tvojí hlavě... Pokud dělá něco, co ti vyloženě vadí a vadilo by ti to i u někoho jiného (pro mě by to bylo třeba to ukazování miminka cizím lidem, rušení při kojení, buzení, příliš časté a dlouhé návštěvy), tak to bych jí v klidu řekla... Já už mám pro tenhle případ taky připravenou řeč pro svojí tchýní😀 Podala bych to asi tím stylem, že teď jste rodina vy tři s manželem a chcete si o výchově a péči o miminko rozhodovat sami... Já teda taky nejsem moc asertivní typ, vím, že když jí to bude třeba říct, tak s tím budu mít taky problém, ale nejde už jenom o mě a o manžela, půjde o naše dítě, které se samo bránit nemůže, takže se kousnu a udělám to🙂 Na druhou stranu, jsou věci, který bych neřešila - třeba to, že o malý někde vypráví nebo že říká, že je její a tak... Naprosto teda chápu, že tě to vytáčí😀 ale tchýně ani manžel to očividně nepochopí, takže nemá smysl to s nima probírat, a jsou to přeci jen jenom řeči, nikomu neublíží, takže nad to je lepší se povznést... Řešila bych prostě to, co ti nějak zasahuje do péče o malou, do výchovy nebo do soukromí..🙂 Nejlepší by bylo nějak v klidu to vysvětlit manželovi, nekritizovat mu maminku, ale věcně říct, co ti vadí, aby byl na tvojí straně a ty ses nemusela dohadovat s oběma... Přeju hodně štěstí a pevný nervy🙂
@kaijko Spis jsem jenom chtela poukazat, ze kazda mince ma dve strany a aby se na to podivala i z toho druheho hlediska a hlavne, nic se nevyresi tim, ze to v sobe bude tutlat a mit uz predem neurozu. Krasne to popsala @verena
Konkretne se rozepisovat k urcitym bodum asi nema smysl, ale sama zakladatelka pise, ze to stale prechazi, misto toho, aby tchini pozvala na kafe nebo nalila vino a na rovinu rekla, jak se citi a co si preje/nepreje. Vim, vztahy v rodine jsou slozity a nekdy to stoji hodne nervu, ale proto i diky tomu by se na tom melo pracovat. 😉
@nov777 Spis to zkousim cestou nejmensiho odporu a mit nadhled nad veci a nepodlehat zakladatelcimu svereni, coz samozrejme nijak nesnizuju, aspon to ze sebe dostala tady a treba se ji ulevilo. Ja jeji tchyni neznam, takze ji nemuzu kamenovat, jaka je to desna tchyne. Nicemu se nepomuze, kdyz bude furt ve stresu a pak vyjede na kazdy tchyniny podivani na vnucku, protoze, jak sama pise, ma uz blok.. 😉
Ahojky,
dočetla jsem to celé🙂 Spoustu z toho, co píšeš, jsem si taky prožívala a stále prožívám...ALE chci ti říct, že podle mě jsi teď opravdu hodně přecitlivělá a není nutné vše zbytečně hrotit, hlavně do budoucna budeš fakt ráda třeba za hlídání, takže bych si jí úplně nerozházela. Podle mě je zbytečné řešit třeba to, že si jí pochová nebo že se s ní chlubí...je vidět, že je to pro ní něco úžasného a byla bych ráda, že máme tak úžasnou holčičku, že se s ní chce chlubit, z toho bych se nehroutila...naopak by tě možná zase mrzelo, kdyby se nepochlubila vůbec, to by bylo taky blbý, ne?🙂 A to, že říká často "moje", to bych taky neřešila, její stejně není, je prostě Vaše, to je jasný a nikdy Vám jí nevezme, neboj, to přece záleží jen a jen na Vás a ty a ani manžel byste to přeci nikdy nedopustili. A myslím,že ona ani takové ambice nemá. Připadá mi to, že spíš na ní jakoby žárlíš ohledně tvé malé. Ale zásadně by mi teda vadilo, kdyby dítě zbytečně budila, odkrývala v zimě a tak, odjížděla zbytečně s kočárkem bez zeptání, to se přece nedělá, to bych jí jasně na rovinu (pokud možno v klidu) řekla, že to si nepřeju a pokud to bude dělat, že budou rozpory. Ona by měla respektovat tyhle zásadní věci, ale většinou to tak stejně nechodí...moje tchýně je super....moc nám pomáhá (ochotně hlídá děti, když potřebuju, doma mi třeba i vyžehlí, občas uklidí a tak...), ale taky mám od začátku problém s tím, že mi neustále do všeho kecá a taky mám pocit, jako bych byla špatná matka, že ona by udělala všechno líp...to je šílený. Kolikrát se to mezi námi i dost vyhrotilo, už na mě jasně viděla, že už to nedávám, tak naštěstí pak vždycky ubrala, protože jí bylo jasný, že bych se šprajcla a raději bych od ní nic nechtěla, než tohle...oni se s tím asi těžko smiřujou, že už jsme prostě dospělí a ty jejich rady mnohdy už nepotřebujeme no, tak radí a prudí za každou cenu). Manžel to spíš nechával chytře na nás, jak to vyřešíme a ve finále to bylo lepší, protože jsme to vždycky vyřešily mezi sebou,on by musel zasáhnout teprve,kdyby šlo o něco vážnějšího, což naštěstí zase až takový rozkol nenastal zatím🙂 Je podle mě dobrý se zkusit podívat na to jejíma očima...třeba si připadá už dlouho doma nedoceněná, nudí se, chce být potřebná a důležitá, proto se takhle chová. Ne, že by to byla pro ní omluva, ale je to taky jen člověk, kdoví, jaké budeme jednou my jako tchyně. Takže bych to být tebou zbytečně nehrotila ve věcech jako třeba to chování malé, říkání "moje", a tak, to mi přijde malicherné, ale to důležité bych jí jasně řekla a trvala na tom. Nepočítej s tím, že tě bude nějak extra někdy respektovat ve všem a se vším bude souhlasit, tak to nebývá, moje tchyně má taky pořád jiný názory skoro na všechno a my s manželem děláme vše blbě, ale i mí rodiče spoustu věcí nerespektujou a dost mě tím taky dokážou naštvat...a jiní už prostě nebudou. Takže se snažim v důležitých věcech trvat na svým, aby to nebylo z jejich strany ještě horší, ale moc úspěšná mnohdy stejně nejsem (třeba mojí mamince nemůžu za boha vysvětlit, že nacpat malou před jídlem sladkostma není dobrej nápad, jelikož mi pak samozřejmě nic pořádnýho nejí atp., takže to babi dělá tajně apod...prostě mají taky svou hlavu). A s těma pozdníma příchodama by mě tedy taky štvala, to chápu. Kamarádka měla taky podobný problém s tchýní, že se jí vždycky na jeden den v týdnu nakvartýrovala domů a všechno muselo bejt podle ní. Ale pak si to taky nějak časem vyříkaly a už je to mnohem lepší. Tak vydrž, myslím,že je to hlavně tím, že jsi na ní už alergická, tak startuješ kvůli všemu, zkus se uklidnit a uvidíš, že jestli se zlepší v těch hlavních věcech, tak ti potom přestane tak vadit úplně ve všem, bude to lepší🙂 A.
@andrejinda Pod toto se podepisuji! 😉 Presne, i ja jsem trosku tohle nastinila v mych prispevcich.
@kaijko Vidíš, že o tom, že má z tchýně průjem z nervů, psala zakladatelka až po mém příspěvku. To samozřejmě uznávám, že je extrém. Stejně jako to, že by mi tchýně bez dovolení bafla kočárek na zahradě a odjela s ním kdoví kam. Ale přijde mi líto, když tady třeba některé holky řeší, že tchýně říká mimču MOJE zlatíčko, když přece dítě není tchýně, ale jejich .....To když moje tchýně osloví moje děti MOJE zlato nebo Můj miláčku, tak jsem šťastná jako blecha. Od mé matky se toho nikdy nedočkaly. Je to prostě přesně tak, jak píše zakladatelka: kdo nezažil, nepochopí.
A teď jsem si přečetla ještě příspěvek od @andrejinda a taky 100% souhlas.
U mě by to bylo na dlouhé psaní.. Ale takto a ještě hůř je to u nás. Tchýně mě NERESPEKTUJE, svoje děti jsem od miminka musela před ní vyloženě chránit..a dnes když se ohlédnu, nechápu jak jsem to mohla vydržet.
Dnes už jsme starší a jinde než vy.. Je před obědem v její domácnosti. Ondro chceš čokoládu, Ondra si jde pro ní, já rázně řeknu "NE, bude oběd" a ona mu jí strčí do pusy..a za pět minut na něj u talíře ječí, proč nejí polívku.. Tak daleko jsme došli za devět let ☹ !! Kdybych tu měla psát těch tisíce situací, tak se upíšu.. Držím palce, ať vydržíte..a když ne, třískněte dveřmi a jděte svojí cestou, já na to neměla.. Někdy je lepší odejít..jinde čeká někdo, kdo vnoučata nemá, nemůže mít..ale otevřenou náruč má.. 🙂
Ahoj, neměla sem nervy to celé dočíst, protože absolutně nesnáším tohle přehlížení maminek jako neschopných a nezkušených husiček. Měla sem podobný problém s mojí maceškou, viděli sme se sice málo, ale vždycky to stálo za to. Když ale při oslavě 1. narozenin malého mu nacpala do pusy slanou smaženou kůrku řízku, tak sem už vybouchla a začala vyloženě ječet, že JÁ sem máma a co řeknu to kruci platí! A je klid 😀
Teď když je malej už téměř dvouletej, tak to zase řeším s tchýní, která si ho jako miminko asi bála brát a bez dovolení opravdu nikdy nic a teď mi ho rozmazluje jak jen to jde. Matěj u nich může úplně všechno a vůbec nezáleží, že já řeknu ne. Bohužel v těch situacích u toho manžel není (je na stavbě), takže je to složitý, protože je pravda, že ona jediná mi syna kdykoliv pohlídá. Ale minulý víkend také přišel zlom. Byly sme tam celou sobotu a malej se celou sobotu vztekal, kvůli všemu. Ano, nastává období vzdoru, to je mi jasné, ale takhle se doma nikdy nechová. Tam prostě ví, že si to vymůže, tak to zkouší. Po celém dni vztekání pak přišla pekelná noc nehorázného řevu, vzteku, odmítání všeho, chtění všeho... No katastrofa. Usnul až v pět ráno!!! Sem přesvědčená, že to bylo právě díky návštěvě u tchánovců, protože další noci naprostá pohoda a vlastně i přes den je hodnej. Takže až tam zase pojedem, už hubu držet nebudu!
A moje rada pro tebe: svoje postavení si musíš dobít, ona prostě musí respektovat tvoje zásady a přání!
Slovo tchýně mi nejde přes pusu,ale o vztahu k manželově mamce po narození syna před 19lety bych mohla psát román...ve spoustě věcech,jako bych se viděla...měla jsem pocit,že nic nerespektuje,žádná pravidla,ať už najetý denní režim,co jsme měli,tak co se týká synova jídla,sladkostí,návyků,spoustu věcí jsem si říkala,že mi snad dělá naschvál,že to jinak není možný...lítala jsem jak čertík z krabičky pak už kvůli čemukoliv...vlastně to došlo tak daleko,že skoro 4 roky jsme se s ní vídali jen párkrát za rok a to jsem ještě nakonec popud musela dát já,když už mi to bylo hodně blbý...a dneska,s odstupem těch let????Vidím to úplně jinak,měla jsem někdy sklapnout a být ráda,že je babička babičou,nechat jí ať si v určitých mezích porušuje ta má pravidla,prostě neměla jsem to vše tak hrotit...bohužel na to člověk příjde až s věkem,že nic za to nestojí a každý den je jen jednou a dny malých dětí utíkají o to rychleji a už se nikdy nevrátí...dneska bydlí manželova mamka v domě pár kroků od našeho,svoji maminku má člověk samozřejmě jen jednu,ale k manželově mám opravdu hodně blízko a mrzí mě tohle jediné období v životě,kdy jsme se spolu nedokázaly domluvit a už vím,že to nebyla jen její chyba... 😉
Ahojky, taky tě plně chápu. Jasně, každé mince má dvě strany a musíme se na to koukat i z pohledu těch druhých, ale musí tě RESPEKTOVAT. Jak manžel, tak tchýně. Já mám naštěstí tchýni dál, malému je 5 měsíců a zatím musím zaťukat, že až na pár poznámek to celkem jde. Je hodně opatrná a snaží se. Uvidíme, co přijde dál. Ale moje máma, to je něco 😔 Ta mě absolutně nerespektuje. Mám problém hlavně s nošením dítěte. Když ho nosila, tak mu furt zakláněla hlavičku, tak jsem ji poprosila, ať si na to dá pozor a ono mu ji ještě naschvál víc zaklonila a smála se u toho. A to samé při nošení ve svislé poloze. Řekla jsem, že si nepřeji, aby ho tak nosila, že mu kazí záda a že ji ráda ukážu vhodnější polohy na nošení. Jako by mě neslyšela. Řekla jsem jí to opravdu snad 100krát. Furt nic. A jen slyším "ta máma, ta máma.Ta si furt vymýšlí"...to říká malému furt. Tak jsem ji řekla, že dokud mne nebude respektovat, že ji malého prostě nedám. A to těch věcí je víc, je to na román. A nejvíc mě vadí, že si všichni malého posazují na klín! To mě vytáčí a hned reaguji, že je na posazování ještě malej a už zase slyším kecy, od všech. A kapitola sama o sobě je můj děda a babička. Děda malému chtěl dát ve dvou měsících čokoládu, ve čtyřech bramborák a hrozně se divil, proč už mu nedávám pribiňáčky. A to je na každé návštěvě. Holky, já bych se fakt někdy zbláznila a jsem já ta nejhorší. Protože si tu pusu na ně otevřu a nedám se. Ale říkám to opravdu mile a chápavě. Bojím se chvíle, kdy si malého půjčí na víc dní, to si nedovedu představit. Takže vám všem přeji pevné nervy ať to vydržíme 😝
@momomomomo
Tak já si nemyslím,že je to jen o tom,že jsi teď přecitlivělá.....a nemyslím si,že je to legrace a prostě to přejde. Já měla svůj vztak k malé hodně podobný v tom,že jsem ji konečně měla...a navíc vytouženou holčičku. Po porodu nás oddělili-ne kvůli zdravotním důvodům (to je na dlouhé vyprávění o pitomých praktikách nemocnice 😠 ). Dali mi ji až po dlouhých 16 ti hodinách (ani na kojení mi ji nedali). Brečela jsem pak nad ní,že už jí nikdy nedám,neopustím,že jsem tu pro ní a navždy...... A teď po 7 letech vím,že jsem z toho měla pěkný trauma na roky.
Nesnesla jsem,když ji někdo chtěl vozit v kočárku, pochovat,........ přesně jak píšeš-chtěla jsem ten můj souhlas,aby moje duše to přežila...... Asi ne každá tohle pochopí,to chce opravdu zažít ☹
Takže z tvého příspěvku je mi úplně zle,jak hrozné to pro tebe musí být, umím si to dobře představit. Když bylo malé 3 týdny, moje mamka přišla, dooblékla si jí-s mým souhlasem,ale najednou ji šoupla do kočárku, že jdou ven,ať si chvíli odpočinu nebo poklidím-jak jsem říkala,že potřebuju.......Myšleno samo dobře... Nešlo nic, měla jsem černo před očima-letěla k oknu, pak se zhroutila na zem a neskutečně jsem brečela zoufalstvím.... asi půl hodiny jsem takto bojovala,než jsem prostě vzala telefon a uřvaná volala,ať se mi hned vrátí......Mamka podle toho pláče nedikustovala a za chvíli přišla.....Nechápala a asi ani nemohla...... Od té doby kočárkoval každý jen se mnou, nikdy jsem ji už nepůjčila.
Píšu to jen proto, že opravdu vím,jak to hrozně bolí a okolí to vůbec nemůže chápat. Nepřešlo to ani po šestinedělí,ano po dvou letech........vysvobodilo mě až druhé dítě, kdy jsem si tím prošla znovu a "vyléčila jsem se".......
Mě pomohlo opravdu rázně říkat ne a já chci to a to.........je to težké, byla jsem za divnou,ale mě to pomohlo a já bojovala za sebe..... Mamce se to říkalo líp-ikdyž se taky urážela, tchýni se to poví hůř. Na druhou stranu máš s ní ale už i pěkné zážitky, dřív jste se bavily,tak snad by to šlo řešit i s ní. Popravdě.
Já doufám,že když jí toto vše povíš ze svého pohledu,že to zkusí pochopit-nebo alespoň respektovat. Chce to asi opravdu říct v klidu,ale rázně. Možná opravdu netuší,jak se cítíš. Hodně maminek to totiž takto nemá.... Víc těžko něco poradím, každý máme jinak tu danou situaci....
Mamka taky proti mě hrozně bojovala (navíc dětská sestra,která ví vše líp....),ale uhájila jsem si své a postupně se okolí naučilo respektovat to, co a jak chci. Neodpustí si poznámky-ale ty přecházím 🙂
Nicméně za mě rozhodně není dobré,že ti chodí na návštěvy pozdě, rozhodně bych nevydržela to ukazování a už vůbec ne sahání do kočárku a mluvení na probouzející se dítě.......
@mwkaty děláš to dobře. Vysvětluj a malého chraň. Já to dělám taky, ale už jsou všichni zkušení, protože je to naše už třetí dítko. U první jsem si taky připadala jako hlídací pes. Ale uchránila jsem 😀. Naštěstí jsem měla pocit, že mě respektují, nebo to dělali tak, že jsem si to myslela. S prázdnima syna u nich je to jednoduché, dáš jim ho až bude velký a pár dní zvládne i s čokoládou a jinými nesmysly...
Měla jsem to hodně podobně a asi tě nepotěším, ale malému byly dva roky a moc se toho nezměnilo, spíš jsem si zvykla... Rodiče mám taky daleko... Poradím ti, co mi zabírá. Prostě ji dávej neustále najevo, že trváš na dodržování tvých pokynů. Pokud něco udělá jinak, hned ji to řekni a řekni nahlas a důrazně, že se ti to nelíbí. Když to nebude respektovat, prostě ji neber telefon, nevolej zpět (vzdycky se můžeš vymluvit, ze nebyl cas...) kdyz naopak bude delat vse tak, jak se domluvíte, sama ji zavolej a snaž se být přátelská... Mně to svým způsobem tchýni vychovalo, ale ideální to neni a nebude asi nikdy... Držím palce a přeju pevné nervy!
@kristinasaxi tohle přesně máme taky, po každotýdenní návštěvě u tchánovců. Jim vadí, že trvám na tom, že děti budou doma po obědě spát a až se probudí, hned jedeme k nim (vyjma víkendů, kdy jsme tam zváni na celý den i s obědem, to se "rvou", kdo s dětmi půjde po obědě spát, vidí to jako velký zážitek, malá nakonec nespí ani po 2 hodinách snažení tchyně o uspání, kdy mi tchyně sdělí - já už jsem tak umluvená a malá ne a ne usnout 😠 , malá pak už řve jak tur, protože je strašně přetažená a nakonec vytuhne po pár sekundách u manžela v náručí, kdy s ní odejde do klidu a ticha). Pokaždé se snaží návštěvu natáhnout skoro do osmi do večera (vždyť jste tady tak málo, jen 4 hodiny 😠 ) a pak děti v autě a doma řvou, jsou přetažené, noc hrůza a děs, děti nemůžou usnout, budí se ze spaní, řvou ze spaní, brečí a ječí a my s manželem celou noc nespíme. On ale nepřipustí, že by to bylo návštěvou u jeho rodičů........Když oznámím zavčas, že už musíme jet, vidím ty vražedné pohledy a ignoraci, kdy na mě nikdo nereaguje, takže začnu děti sama chystat, tcháni mi teda začnou "pomáhat" je chystat se mnou, ale natáhnou to na co nejdýl to jde, takže je prakticky nemožné odjet někdy dřív.
@nov777 a @roozenka 😀 😀 😀 , teda holky, to je super si z toho dělat takovou srandu, aspoň se nezblázníme, no já jsem získala v balíčku hned 3v1, tedy přesněji 1+3 (tchán, tchyně, pratchyně). A to musím podotknout, že manžel se doma nikdy moc nedržel, a před narozením dětí se o něho (ani o mě 🙂 ) rodiče nijak extra nezajímali (nemusela jsem k nim na žádné návštěvy, jen jsme se občas letmo viděli a řekli si dobrý den a to bylo vše, bláhově jsem si myslela, že to tak bude pořád 😀 )
@momomomomo Četla jsem hlavně tvůj úvodní příspěvek a pak pár komentářů.
Snad jsi se tím psaním trochu vypovídala 😉 Určitě ti tady spousta holek radila, aby jsi si s tchyní na rovinu popovídala a vše jí řekla tak, jak to cítíš. Já bych ti to taky radila. Ale přiznejme si všechny: Dokážeme to? Dokážeme někomu z rodiny opravdu říct co se nám líbí a co ne? Zvlášť, když nemáme úplnou podporu v manželovi/partnerovi? Ale asi je to opravdu jediné řešení. Požádat tchyni, aby tě respektovala, aby nechala malou v klidu když spí, nebrala si ji bez tvého vědomí ... Nebo jí zkus napsat dopis. Někdy papír snese víc. Můžeš to třeba také zkusit přes tchána. Z úvodního příspěvku mě přijde, že ten je v pohodě. Tak si promluvit s ním.
Přeji hodně sil, odvahy a vzájemného pochopení 😉
Ahoj 🙂
Myslím, že je jen a jen na tobě jaká zvolíš pravidla, to ty jsi teď maminka a je to tvé dítě proto okolí musí respektovat tebe a ne aby ty ses podřizovala a přemáhala v sobě takové pocity. Z toho by ti opravdu za nedlouho hráblo a bylo by ti akorát hůř. Sedla bych si se všemi koho se to týká, klidně i dopředu bych si napsala co se ti nelíbí a s čím nesouhlasíš a jaký režim by vyhovoval nejlépe tobě a dcerce. Pokud se za tebe v tomto Tvůj manžel nepostaví, tak opravdu není něco v pořádku. Nikdo nemá právo dělat něco co se ti nelíbí ve vztahu k tobě či tvému dítěti. To že je to matka Tvého muže pro Tebe neznamená povinnost, pakliže nedojdete společného kompromisu nebo tě nezačne respektovat, s ní udržovat bližší vztahy(krajní řešení). Přeji hodně sil a ať se máte s malou krásně 🙂
@momomomomo Ahojky, docela tě chápu, i když u nás situace skoro naopak. Myslím si ale, že není nic špatného s úsměvem říct hned ve chvíli, kdy se děje něco, co se ti nelíbí, ať to prosím nedělá, protože to a to. Například s tím kojením příště řekni, teda ona po tobě furt kouká, to nejde, já ji nakojím vedle v ložnici a bude klid! A sebrat se a zavřít za sebou dveře. Pak se vrátit a to vážně nešlo, ona už se o všechno zajímá a to by se mi nenapila! Nebo s tím ukazováním prostě řekni, že ti to není příjemné, aby na ni funěli cizí lidé, že máš strach, aby něco nechytla. S rušením během spánku apod. to stejné. Naši měli podobné nápady, když přijeli na návštěvu za prvním synem, že spí a ať ho vzbudíme, no o tom jsme ani nediskutovali a jenom jsem se mámy ptala, jestli mě taky budila, když jsem byla malá. No to se ošívala 🙂 Jinak to, že děcko chová (když zrovna nemá spát) nebo vozí budeš asi muset překousnout, zas buď ráda, že má zájem, jednou se ti to bude hodit. Každopádně vše s úsměvem a konverzačně vysvětluj, dělej, jakože jste na stejné lodi. Pravidla si určuj sama. Když přijde tchyně na návštěvu pozdě, tak s ní koneckonců nemusíš sedět do půlnoci. Nakonec může být i ráda, že si třeba pokecá sama se synem. Tak se klidně v deset zvedni, že jsi děsně unavená a jdeš si lehnout, ale ať se proboha nenechají rušit a povídají dál, ale že bys jim tam usla. Já to taky takhle dělám a myslím, že na tom nikomu nepřijde nic divného, Tuhle u nás byli tchánovci (i tu spali), já šla okolo půlnoci a prý nakonec kecali do 4 do rána, a to v 6 vstávali na vlak! Takže asi to byl i dobrý nápad, třeba probrali něco, co by se mnou neřešili. Jinak nějak nechápu, proč by měl manžel žárlit na tvé rodiče, vztah partner/rodič je přece něco úplně jiného, a taky by si měl uvědomit, že on se se svou rodinou vídá, jak potřebuje. No přeju pevné nervy, pokud už bys měla vyhledat psychologa, tak spíš proto, aby tě naučil vymezit si své "teritorium" proti ostatním, a urovnat si, co řešit a co nestojí za to, jinak myslím, že tvé pocity jsou normální. Tak přeju pevné nervy 🙂))