Vztah s tchýní po porodu malé
Ahoj maminky. Tímto bych prosila o radu nebo jen o váš názor. Z celé situace jsem už zoufalá a chci jí nějak řešit. Jedná se o následující:
S manželem bydlíme ve stejném městě jako tchýně, ale přes 100 km od mých rodičů a celé rodiny, což je častý důvod našich hádek, protože stačí, když si jen „obecně“postesknu, že se mi po nich stýská, a manžel hned soptí, proč se mi po nich stýská, že s ním nejsem spokojená nebo co? Snažím se tedy už o tom nahlas nemluvit, aby byl klid. Když jsme spolu ještě jen chodili, tak mi totiž občas řekl, že když se mi po nich stýská, že se můžeme rozejít a já se můžu odstěhovat zpět za nima… Je to tedy můj problém a nemám to nahlas říkat? Nebo na tom není nic špatného, když s mou rodinou krásně vycházím a prostě mi tady chybí – to přece nijak nesouvisí s tím, jestli jsem s manželem spokojená nebo ne. On když má matku za rohem, tak asi těžko ví, jaký to je…. Nehledě na to že je to chlap, a ženská to bere trošku jinak…
Mimo toho, je vše ok a manžel je zlato. Jezdili jsme na dovolené, výlety a až na pár maličkostí je vše v pořádku. Jeho mamča byla taky skvělá, chodili jsme spolu na kávu, do divadla, na nákupy atd. Vše bylo super, stejně tak tchán i zbytek rodiny manžela.
Pak jsme se vzali a já se definitivně přestěhovala za manželem – existuje snad jiný důkaz o tom, že s ním chci být? Já když jsem řekla, proč se nepřestěhuje on za mnou – nevěděl co na to říct a vlastěn dodnes nevím proč, o tom se nechtěl bavit. Po svatbě jsme se rozhodli pro miminko, ale protože to nešlo, máme po dlouhé době mimi z IVF, na které se všichni těšili, ale nejvíc samozřejmě my s manželem. Těhotenství uteklo, vztahy v rodině byly super až do doby, kdy se malá narodila. Jsou to skoro 3 měsíce.
Malinkou s manželem oba milujeme a všichni okolo také, ale mé vztahy k tchýni se po porodu dost změnili, ale já nevím, čím to je. Vztah já a ona – jen my dvě, je v pohodě, ale vztah já – ona a malá = hrůza.
Začalo to tím, když jsem byla těhotná – telefon každý den s otázkou „jak mi je“. Ze začátku mě to těšilo, ale po třech měsících to už dost obtěžovalo, nejsem telefonní typ a tohle bylo pořád dokola. S mojí mamčou, která je tak daleko si voláme tak 2-3 do týdne a na denní hovory od tchýně jsem prostě nebyla zvyklá, ale nechtěla jsem dělat dusno, tak jsem to poslušně překousla a dusila to v sobě.
Když jsem porodila, tchýně mi 5krát denně opakovala, že si vezme dovolenou a pomůže mi – byla to moc hezká nabídka, že mi chce pomoci, ale když už to říkala tolikrát, že mi připadlo, že se až vnucuje, tak se ve mně něco zlomilo a zprotivila se mi to. Jinak volání neustalo - pořád volá, nyní s otázkou, jak se má malá. Vím, že se zajímá, ale jeden nebo dva telefony týdně, by opravdu stačili. Nehledě na to, že když běhám kolem malé, tak se hovoru kolikrát ani nevšimnu, nebo mám ztlumený zvuk, nebo nezavolám pak zpět a když manžel přijde z práce, řekne mi, že mu volala jeho máma, že se mi nemohla dovolat.
Když byla malá v postýlce, ona k ní přišla a začala jí nutit dudlík, trochu i násilím, ale malá ho nechtěla.Viděla to, ale stejně jí ho pořád nutila. Teprve, když začala pobrekávat a házet hlavičkou, jí ho nutit přestala!!!!
Další věc – šli jsme ven a ona chtěla vozit kočárek – nezeptala se mě, jestli může, prostě se bez dovolení chopila kočárku s větou „já si jí vezmu“ a šla. Já za ní pokračovala jako „ocas“. Největší vztek jsem měla, když malá chtěla v kočárku zabrat, ale tchýně je silnější postavy a špatně chodí a používala kočárek jako svou oporu a ta přední kolečka na kočárku, byla každou chvilku ve vzduchu a pak se zase dotkla chodníku. Potom na chodník několikrát dopadla s takovým bouchnutím, že se malá probrala s usínání a pak pobrekávala, protože nemohla zabrat.
Do kočáru taky pořád sahá, a to malou ruší. Když usíná, tak na ní zásadně nešahám, aby mohla zabrat a koukám na ní z dálky, aby mě neviděla a neprobrala se, že vidí mou přítomnost. Když pobrekává, necháváme jí s manželem v klidu a hned za ní neletíme, aby si nezvykala. Ale tchýně když je u nás, pořád stojí u postýlky a sotva malá trošku pootevře ze spaní oči, už na ní mluví, nebo na ní šahá, upravuje vše kolem atd…. Takže je zase vzhůru opět brečí, protože nevím jak zabrat.
Tím vším si opravdu nezískala mojí důvěru, abych jí malou půjčovala. V její přítomnosti jsem vždy jako na trní. Snažím se to přecházet, jenže s každým týdnem je to horší a horší a už mám v sobě takový blok, že nevím, co s ním mám dělat, a jsem z toho tak na nervy, že mi kolikrát tečou slzy a je mi do pláče a nejde to vůbec zastavit, i když se snažím. Přecházet to také nechci do nekonečna, nebo za chvíli skončím u psychiatra.
Přikládala jsem to všechno hormonům po porodu, ale i po šestinedělí to trvalo, trvalo to i ve dvou měsících a je to čím dál tím horší.
Ona mě hlavně nerespektuje vůbec jako matku. Nikdy se mě nezeptala, ani teď se nezeptá, jestli si může malou vzít a pochovat. Jako bych neexistovala. Myslím si, že za větu „prosím“, nebo „mohla bych“(si jí pochovat) by jí pusa neupadla. Ale ona jde, malou si bez dovolení vytáhne z postýlky a až když je malá ve vzduchu jen prohodí „já si jí vezmu“. Je to takový tón, za kterým se ukrývá: hele, je mi úplně fuk, co ty si myslíš, ale já si jí prostě beru a tebe se neptám, je mi úplně fuk, co si o tom myslíš, zkrátka teď si jí beru a šmitec!!!! Od té doby jsem ve stresu, když přijede na návštěvu, nebo mi jedeme tam, a mam hrůzu, aby si malou nechtěla pochovat!!!!!!!!!!!!!! Hlavně tímto způsobem. Kdyby jen přišla a řekla, „prosím, mohla bych si jí pochovat?“ tak už jen tón a způsob, jak to řekne, udělá hodně!
Nevadí mi, když malou chová kdokoliv, kdo mě ale respektuje a zeptá se mě, jestli si malou může pochovat. Jen ona, když se k ní přiblíží, mám hrozný sklon k tomu malou před ní bránit, protože je to dítě mé a mého manžela a my jsme její rodiče a to musí ona respektovat a nedělat si co chce! I když to třeba myslí dobře.
Pořád by jí někomu ukazovala, ale mě se nezeptá, jestli může – zní to: „já jsem slíbila jí ukázat tomu a tomu.“ Proč se prostě nezeptá, hele slíbila jsem jí ukázat tomu a tomu, tak si společně uděláme procházku a stavíme se u nich a ukážeme společně – ale to prostě ne. Hlavně jí ukazuje i cizím lidem – třeba prodavačce v krámě!!!! Odhrne z kočárku vše, co tam je, jen aby jí nějaká cizí ženská viděla. A jak strašně rozumuje, co malá umí a co dělá, jak spí atd… jako by jí porodila a starala se o ní 24 hodin denně, přitom tyhle informace má jen od manžela přes telefon. Třeba malá ze začátku trpěla na prdíky, ale jen trošku – pobrekla třeba, než se jí podařil prdík vytlačit, ale ona každému na potkání vyprávěla, jaká je malinká chudinka, že má strašný koliky a jak u toho hrozně trpí… A přitom to vůbec nebyla pravda.
Pořád jí říká MOJE zlato, MOJE malá, MOJE MOJE MOJE – vždyť je přeci NAŠE!!!!!!!!!!!!! Všech!!!!!!! U nikoho jiného mi to nevadí, když jí takhle nazve, ale u ní strašně, ale to už je asi následek toho bloku.
Když jdu s kočárkem a ona je poblíž a chce jí někomu ukázat, vezme mi kočár, a začne jí odkrývat – odhrne peřinku, stáhne čepičku a vůbec jí nevadí, že malá spí a že je venku zima – tehdy bylo 12°C. Vypráví, jak malá dělá to a ono, ale přitom to vše ví jen z vyprávění od nás, ale vypráví to stylem, jako by to bylo její dítě a objevila tyhle pokroky ona. Chápu, má z toho radost… ale tyhle věci jí učíme my = rodiče, ne ona! A pokud by se někdo mohl chlubit jejími pokroky – neměli bychom to být my? Já jsem ale pouze „doprovod“. Připadá mi, že jsem byla dobrá jen na to, píchat do sebe injekce a pak malou odnosit a porodit. Teď jsem splnila svou „práci“, tak už jsem jen opodál, a nestojím za to, aby se na cokoliv zeptala, vždyť jsem jen její matka, ne? Ona vždy toužila po holčičce a její syn je jedináček…to si to teď kompenzuje? Ona už má své „mateřství“ za sebou, tak ať dovolí teď tohle prožívat nám!!! Ona její matka nikdy nebude!!!
Nebo dám kočárek na zahradu na nějaké místo – do stínu. Malá spí. Za chvíli se ohlédnu a tchýně bere kočárek a jede pryč, zakřičím na ní „kam jedeš!“ a ona nic, jen že chtěla jen tam a tam, tak jí slušně odpovím, že by se mohla zeptat, abych věděla, kde malá je. Ale nezájem, sotva se otočím znovu, kočárek na svém místě nestojí a je bůh ví kde… opět bez zeptání a bez dovolení!!! I když jsem před tím na ní kvůli tomu vyjela. Ale jak říkám, je jí to jedno, mě prostě nerespektuje!
Další věc: její pozdní příchody. Ohlásí svou návštěvu např. na 19:00. Přijede nejdřív ve 20:00 nebo ještě později. Neomluví se, nenapíše sms nebo nezavolá. Hlavně že volá pořád blbosti, ale takhle zásadní věc ne. Dřív jsem to nějak skousla, pak když už mě to začalo hodně štvát, tak jsem řekla pár poznámek, o tom, že se asi nikdy nestane, že by přijela včas. Jenže na to můj manžel řekl, že co mi na tom vadí??? Že jsme stejně doma! Je tohle normální? Já bych se styděla někam takhle dorazit a oporu v tomhle u manžela nemám, jemu to přijde normální a mě jen řekne, co pořád mám, a pohádáme se. Když se narodila malá – celý den je kolotoč kolem ní, to je samozřejmé. Manžel se vrací z práce kolem 18:00 – vždy se strašně těším, až přijede, protože je to pak jen pár hodin, co jsme všichni tři pohromadě, a on si může užít malé, než jde spinkat, prostě rodinná idylka. A teď do toho se ohlásí ona, že přijede kolem 18:00, aby viděla malou, ale samozřejmě dorazí až 19:15. Opět bez omluvy, bez toho aniž by dala vědět, že se zdrží a jestli už pak nemáme jiný plán atd, ne je jí to fuk… Jednou večer – to už bylo 22:00 seděla, já už byla hotová, uzívaná a nevyspalá a tchán pořád, tak pojď už pojedeme, ať se mohou mladí jít vypsat a ona? Seděla dál, jako že se nic neděje::: Tchán, když jede s ní, se hned ve dveřích omlouvá za zpoždění, za které ale nemůže samozřejmě on . A když chce tchán přijet na návštěvu sám, zavolá, zeptá se jestli může a hlavně vždycky přijede včas,a pokud se jen 10 minut zdrží, zavolá, jestli se mi to ještě hodí a jestli mi nějak nezasáhne do programu.
Návštěvy u tchýně. Nějak se časem zavedlo, že jeden den o víkendu jezdíme tam, jenže není to obvyklá návštěva třeba na 3 hodiny, ale na celý den. Bohužel. Dříve mi to nevadilo a byla jsem ráda, že se někam jede atd… jenže co je malá, tak se u ní vůbec necítím dobře, jsem strašně napjatá, nervózní, bojím se kdy si zase malou vezme bez dovolení, nebo jí bude makat do kočárku a tím jí budit atd… Jednou jsme k nim jeli, ale ona nebyla doma a byl to tak strašně pohodový den. Tchán hlídal malou v kočárku, střídali jsme se u ní, povídali si a celý den tak strašně utekl, ale hrozně jsme si ho užili. Bylo to v klidu, bez stresu, bez napětí.
Jsem tedy divná já? Celou dobu jsem se všechno snažila přehlížet a nic si z toho nedělat. Hlavně nechci žádné rodinné rozbroje, ale je to čím dál tím horší. Blok ve mně roste a připadám si na všechno strašně sama, protože manžel v tomhle na mé straně není. Kolikrát se mu svěřím, co cítím, jak mi je,co mě trápí atd…protože komu jinému bych měla říkat všechny tyhle věci, než jemu a čekala bych, že mě aspoň trošku pochopí a pomůže mi se z toho dostat, abych věděla, že mám u něj zastání. Ale on mi kolikrát řekne, abych si našla pomoc u psychologa, že nejsem normální. Další den je zase na mé straně, s tím že mě chápe a že neví co bychom měli dělat,ale že s mámou promluví. Za týden je to zase od začátku, opět se zhádáme a já opakuju vše od začátku, on zase řekne ok, já to mámě řeknu, ale za 14 dní je to zase zpět, já jsem ta špatná, co nechce malou půjčovat tchýni. Ale jak říkám, nemám problém nechat malou pochovat kýmkoliv, jen tchýně si u mě důvěru nezískala a jen se to zhoršuje a blok roste, že mě pak vytočí i sebemenší maličkost. Snažím se na vše koukat s nadhledem a objektivně, ale nejde to. Už jen když tohle píšu, jsem tak naštvaná a vynervovaná. Kolikrát, když vím, že má přijet, tak si stokrát představuju, že malou prostě vezmu a dám jí jí pochovat. Připravuju se na to psychicky a říkám si, vždyť je to její babička, bude ráda atd…. ale jakmile se tchýně objeví ,už ztuhnu a je cítit ve vzduchu strašný napětí a nervozita a jakmile se přiblíží k malé, když je v postýlce nebo v kočárku, tak jsem před infarktem. Pozoruju jí, jestli na ní nesahá když malá spí, jestli jí neodkrývá atd…. prostě jí nevěřím, a když i představím, že by jí někdy hlídala, mam k z toho mrtvici už teď. Dá se z toho nějak dostat? Setkali jste se s něčím takovým?
Děkuji a omlouvám se za takovou délku
@momomomomo Přiznám se, že jsem neměla sílu číst tvůj příspěvek úplně celý a ani odpovědi na něj, ale jen ve zkratce - píšeš: "...protože je to dítě mé a mého manžela a my jsme rodiče a to musí ona respektovat a nedělat si co chce! I když to třeba myslí dobře." Dokud jí tohle neřekneš, možná i několikrát a možná i dost důrazně, těžko se v praxi něco změní. Na mou povahu bych na ni vylítla tak jasně, že by si už víckrát neškrtla, ale chápu, že každý není tak prudký a nemá na to koule. Stejně tak s těmi telefonáty - buď jí to jasně řekni nebo hraj mrtvýho brouka (neber je), ale nestěžuj si tady, to ti s tchýní moc nepomůže. Držím palce, abys v sobě našla odvahu se vzepřít a nejen se tiše užírat. Každopádně těžko to ještě někdy bude tak jako dřív.
Přiznám se, že asi nemam odvahu jí něco říct. Na tom bych se chtěla domluvit s manželem, je to přeci její syn. Jen on někdy řekne, že mě plně chápe a že to mamce řekne a za dva dny je vše uplně jinak, jako bychom o ničem nemluvili, takže se koná znovu hádka, na jejímž konci zase řekne, že s ní promluví,ale je to pořád dokola a mě už to vysiluje... Zároveň si myslím, že ona by to ode mě nevzala dobře, protože v jejím okolí má několik známých, které znám i já. Když jsem byla s ní a někde jsme někoho jejího známého potkali, pochlebovala dotyčné, jak jí to strašně sluší, a jak je skvělá a co toho stihne ... a sotva se dotyčná od nás vzdálila ma pár metrů, začne říkat, jak strašně vypadala, a že je uplně nemožná atd... a pak když volá s někým, kdo tu dotyčnou zná taky, tak to o ní říká dál...vždyť to přeci není normální? chovat se takhle falešně☹ A přesně to by čekalo mě, kde by určitě řekla, jé, já jsem si ani nevšimla že by ti něco mohlo vadit. a byla by na mě sladká..a následovalo by: za prve nejdřív by to všem zavolala, jak jsem si to mohla dovolit a za druhé by si to za týden nepamatovala... Třeba když jsem byla těhotná a chodili jsme na screening, stokrát se mě pořád dokola ptala, kdy tam jdeme - třeba i 3krát na jedné návštěvě. Pak když jsme tam skutečně šli a manžel jí volal, že je vše v pořádku, byla překvapená, že jsem tam UŽ byli!!!
@momomomomo Vypadá to, že tvůj manžel ani nechce něco řešit, pravděpodobně proto, že je to jednodušší to neřešit. Ty to musíš snášet v té první vlně, on je na svou mámu zvyklý proto mu třeba ani nepřijde její chování divné a nevadí mu, pokud chceš něco změnit musíš to změnit sama. Pokud není tvá tchýně natolik chápavá aby respektovala tvůj názor a přání není důvod aby byla v tvém životě. Přeci od jiného třeba úplně cizího člověka který by se takhle choval by sis to také nenechala líbit. To že jste teď v přízni díky tvému manželovi neznamená povinnost podvolit se její vůli. ;)
@momomomomo A jinak píši z vlastní zkušenosti sice zatím ne s ohledem na děti, ale se svou tchýní už jsem si užila dosytosti ;)
@elen222 jo "klid a ticho" to moje tchýně taky nezná. Má utkvělou představu, že se na dítě musí ustavičně mluvit a nejlépe stylem "ťuňuňu". Matěj při tom samozřejmě taky neusne a nepomáhá ani to, když i říkám " je unavenej, chce spát". Člověk by si myslel, že pochopí, že má být ticho, ale ne... Pro příště sem si řekla, že ji prostě natvrdo řeknu, ať tu pusu na chvíli zavře a on do minuty usne!
nechápu, co je to "půjčit dítě"...není to hračka, proboha 🙄 ...jedinou cestou ven je tady říct to prostě narovinu...tedy pokud dám dítě spát, tak zavřu dveře a kdyby tam chtěla napochodovat, tak jí to tak i říct...to stejné např. s dudlíkem : nedávejte jí dudlík, nechce ho...jinak u tchýně jste každý týden, tak co takhle jeden týden ke tchýni, jeden k vašim rodičům a jeden sami doma jako rodina...a návštěvy během týdne taky omezit, prostě dneska raději nechodte, např. žehlím...a kdyby vysedávala do noci, tak se prostě zvedněte s tím, že se loučíte a jdete spát, no 😎 ...tak bych to řešila já
@momomomomo Chlapi obecně hrozně neradi něco řeší a pouští se do sporů. Tohle je tvůj problém a taky si ho budeš muset vyřešit a ne tím, že pověříš manžela, aby to za tebe udělal. Co komu tchýně říká do očí a co vykládá za zády ti může být ukradený - snad jde o tvou rodinu, o tvou dceru a ne o názory nějakých jejích známých. Prostě jasně nastav pravidla, napřímo a trvej na jejich dodržování. Nic jinýho ti nepomůže. Pokud to neuděláš hned, bude se to jen stupňovat. Je fajn, jže sis tady ulevila a postěžovala, ale tohle je tvoje válka a musíš si to vybojovat sama.
@idiska na tohle jsem byla od chvíle kdy se mi narodilo první dítě taky alergická, slovo "půjč mi dítě" mě doslova vytáčelo. Bože je to živý človíček. Ale mě se tcháni třeba ani neptali. Přijeli jsme třeba se spícím synem ve vajíčku a oni začali tak nahlas řvát, že ho okamžitě vzbudili a ještě se hrozně divili, že začal plakat na celý kolo. Pak už jsem jim natvrdo řekla, aby byli potichu 😀 , no byla jsem za drzou a tohle by si manžel k nim nikdy nedovolil 😀 . No a místo půjč mi ho říkali rovnou vytáhni mi ho, já si ho pochovám. Jednou jsem řekla, že ho vytahovat nebudu, že ho necháme celou dobu ve vajíčku nebo u mě nebo u manžela v náručí, protože vždy po odjezdu od nich strašně řval a nebylo ho možné uklidnit celou noc a celý následující den. Tak třeba pratchýně odpověděla - tak si ho nechte, urazila se a odešla pryč
Ahoj zakladatelko, musím říct, že tě plně chápu, s partnerem si procházíme něčím obdobným s tím rozdílem, že máme oba stejný názor, ale oba jsme srágory to říct na plnou hubu :( Rodiče partnera o nás nikdy nejevili zájem,vše jsme si vybudovali sami, když jsme měli problémy, ale opravdu problémy a trápení tak nás v tom nechali, dokonce už v době kdy věděli, že čekáme miminko a my se potýkali opravdu na hranici, tím myslím, že z fin. problémů jsme málem zůstali bez střechy nad hlavou....a partner se zeptal otce, zda si alespoň prozatím než vyřešíme bydlení můžeme nechat nábytek u nich v garáži (podotýkám, že mají RD) tak řekl NEEXISTUJE, i když věděl,že jsem těhotná, přespání jsme si zajistili jinde, jen ty věci... a to nemluvím o tom, že nám ani neřekli, že třeba gratulují k miminku nebo že mají radost... prostě jako by nic... totéž celé mé těhotenství, naprostý nezájem,zda vůbec žijeme..nebo jak žijeme... pouze od cca 7 měsíce jen stále máma partnera volala, zda už víme co to bude a když jsme řekli, že nevíme, že je maličký blbě otočený, tak nám tvrdila, jak to není možné atd atd....My si své problémy vyřešili, sami dva a oni, najednou jezdí každý týden, bez ohlášení, jen zavolají, jsme dole, otevři... a když řekl partner mámě ... prosímtě, dejte nám vědět když budete chtít přijet, máme také svůj program ... tak odpověď naprosto uraženě... To se jako musím hlásit jak nějaká oficiální návštěva??? Jinak také klasika, návštěva v 20 h. .. řekne prosím, to už je pozdě, jezděte dříve ... a odpověd.. OK, další návštěva je v 20:30 jak naschvál... a klasika, je mu zima obleč ho, je mu teplo, svlékni ho :D , toto je pokaždé, jinak vozit kočárek také chtěla, ale partnerova máma ráda alkohol, už se i léčila, bohužel neúspěšně, takže v tom jsme oba zajedno, že vození kočárku NIKDY , ale i tak, jsem vždy na trní, zda nepřijde posilněna, podotýkám, stalo se to ne jednou! Do výbavy prckovi dali 1 balení plen, na narození přívěšek a teď mu je 5 měsíců a dostal za celou dobu opět 1 balení plen, když ho donesli, tak se pořád jen probíralo, kolik ty pleny stojí atd , jako by chtěli famfáry, za to, že 1. vnoučeti něco donesli, nejsem majetnická, ale když už chtějí chodit na návštěvy a pokaždé se s ním fotit, aby mohli ukazovat fotky v práci atd,tak si myslím, že donést hloupé štěrkátko, by je neubylo...Nebo se snad mýlím? Já už taky nevím.... ale trápí mě to, mí rodiče zemřeli, táta když jsem se narodila a maminka před 4 lety, vydělávala pár korun, ale vím, že my a vnoček bychom byli na prvním místě...teď mám jen partnera a také nevím jak se ke všemu stavět :(
Ahoj, jsem v jiné situaci než ty. Naši jsou ve stejném městě jako my a tchýně s tchánem pár km od nás, ale jinak vše stejně. Před narozením malé jsme k nim občas zajeli a vše bylo OK, ale potom.. Už v porodnici, když se tchýně přijela na malou podívat a ani nečekala, až jí řeknu, ať si ji pochová, ale rovnou mi řekla půjč mi ju a brala mi ju, to asi začalo.. Vždycky když jsme k nim přijeli na návštěvu a ona se nad ní vzášela a poletovala kolem ní jak motýl se šišláním a s tím kdopak že nám to přijel? A koho si pochovám? To je moje panenka atd. Se mi dělalo zle. Vyvrcholilo to tak, že jsem vždy vypravila malou a manžela, ať jedou sami, protože jsem na to neměla nervy. Má dva syny a vnučku si moc přála a snesla by jí sedmý z nebe. To naše mamka samo taky, ale takto se nikdy nechovala. Tchýně s malou mluvila jak s dementem.. Jednou přijela, že malou povozí na kočárku a já byla jak na trní. Naše mamka si ju brávala a doteď bere jednou týdně na celý odpoledne, nedovedu si představit, jak bych to dávala u tchýně. Teď má malá 2,5 roku a je to lepší, nicméně čekáme druhý a já se bojím toho, co se bude dít.. Moje kamarádka se mi vždycky divila, proč proti tchýni tolik brojím atd. teď má měsíčního chlapečka a svou tchýni nemůže vystát. Myslím, že si tím projdem skoro každá a jsou to i hormony a mateřský ochranitelský pudy.. Uvidíš, že časem bude líp.. Škoda jen, že nemáš chlapa na své straně..
@momomomomo - hold si budeš o tom muset promuvit nejen s tchýní, ale i s manželem, že prostě zasahuje do tvé mateřské role takovým způssobem, že jsi zralaý na psychiatra a máš z ní večer hororové sny, že ti ji chce vzít a to je způsboneo tím, že tebe nerespekuje jako matku, ona by neměla dítě bez dovolení brát nebo chovat, nebo ho ukazovt jiným či jezdit s kočárkem, měla bys to primárně dělat ty a pak ji třeba kočárek půjčit, nebo malou předat, až budeš cítit, že to zvládneš...prostě pokud se nestáhne, ty to už psychicky neustojíš a opravdu nevíš k čemu jim pak bude, když budeš zhroucená na psychiatrii a vážně se budou muset oni o malou postarat, takže chceš čas měsíc a vyhlašuješ embargo na malou...to by mohlo situaci sklidnit...no ty další věci to jsou vygradované maličkosti, i když ten čas by mě taky štval, ale tak víš jak, někteí lidi to berou hodinu sem, hodinu tam, takže bych se podle toho zařídila...
Holky nenechte se šikanovat 😉 Vy nastavujete pravidla a pokud je někdo nechce respektovat, ať je to kdokoli, je to jeho problém 🙂 Přeji Vám pevné nervy a nedejte se 🙂
Tak u nás to šlo ve vztahu k mé tchýni k bodu mrazu. Před porodem to ještě jakž takž šlo, ale po porodu jsem k ní dostala šílenou averzi. Prostě ji nemusím a nevyhledávám, jsem naštvaná, když ji mám dát malou jen na povození v kočáře. Je to asi hormonama nebo i tím, že mamka bydlí x kilometrů daleko a tak vidí malou jen každé 3 týdny, zato tchýně bydlí ve stejném městě a tak ji může vidět každý týden, a to mi vadí. Protože mamka jako druhá nejbližší osoba tu není, zato tchýně - v podstatě cizí člověk - tu je. Vadí mi i švagrová, protože jsou s tchýní pochopitelně jedna ruka - matka s dcerou. Připadám si tu strašně sama a vnitřně s nimi v podstatě neustále bojuju. Nedej bože, když má být nějaká rodinná oslava a já řeknu, že tak to nebude a bude to jinak, to už jsem hned ta nejhorší. Manžel se snaží být nestranný, ale vidím na něm, jak ho ty naše boje trápí...
@momomomomo Myslím si, že problém naší generace je v tom, že jsme nebyli vychováváni k tomu, abychom byli dospělí. Vždycky jsme byly ty hodné holčičky, co se dobře učily a neodmlouvaly, paní učitelce se radši nic neřeklo, protože by si na tebe mohla zasednout a zkazit ti výsledky, atd. Já s tím taky často bojuju, třeba ve vztahu k doktorům, kdy musím řešit za děti nějaký problém. Kolikrát bych radši vše odkývala nebo někam zalezla, aby nebyly problémy. Ale vždy si musím říct, že teď já jsem ta dospělá a já mám za děti odpovědnost a nikdo jiný to za mě nevyhubačí. I když je to po mě fakt dost těžký. Ve vztahu ke tchýni ty jsi dospělá žena, která má svou rodinu a musí bojovat za své děti. Tchýni jsi určitě povinná úctou za to, že vychovala tvého partnera, je to babička tvého dítěte, ono nese čtvrtinu jejích genů a nebýt kdysi jí, tak by tu nebylo ani tvé dítě. Ale nemusíš ji ve všem poslechnout. Podle toho, co píšeš, to není zlá ženská a nedělá to schválně. Ber to tak, že když jí řekneš své představy, možná bude i radši, než aby ses na ní mračila. To, že ses doposud neozvala a nechala v sobě bobtnat negativní pocity, nyní není její chyba. Takže já bych začala pomalu a ohradila se vždy ve chvíli, kdy se děje nějaká konkrétní věc. A to zvesela a konverzačním tónem a jenom k tomu konkrétnímu. Teprve pokud by na to nechtěla slyšet, je čas na nějakou vážnější promluvu někde nad kafem, jak tu psaly holky. Ale fakt až potom, protože to už vnese do vztahu dost napětí a tchýně by mohla být i dost překvapená, když na ni najednou vybalíš frustraci za x měsíců. Tady beru, že je na tobě si říct své představy. No a pokud by ani toto nepomohlo a tchýně škodila evidentně záměrně, pak je na řadě teprve tvůj muž, aby se tě zastal. V takové chvíli si myslím, že by na to i sám koukal jinak. Můžeš to brát i jako práci na svém zlepšení, říct si svůj názor se ti bude hodit zas po nástupu do zaměstnání. Nebo si rovnou představ, že jsi třeba na pracovním pohovoru a máš zahrát scénku, jak se domluvit s kolegyní 🙂)) Jinak zkus pro odlehčení tady v rodinných problémech najít diskuzi o tchýních, jsou to strašné story, kdy ty ženské různě záměrně intrikují, lžou, apod. Tak to když si čtu, říkám si, jak mám skvělou rodinu 🙂 Tak se neboj, jdi do toho s veselou myslí, jsi velká holka a tvoje tchyně není zlá, tak to určitě postupně zvládneš a jednou se tomu můžeš zasmát. A každý malý úspěch tě taky neskutečně potěší 🙂
@momomomomo Ahoj, přečetla jsem tvůj úvodní příspěvek, dál už nemám čas... Ale přesně cítím sebe a do jisté míry mě i uklidňuje, že nejsem sama "nenormální" ... ale neuklidním tě, přijde mi, že je to čím dál tím horší... malé je teď 16m, babička se jí neskutečným způsobem vnucuje, ukazuje celému světu, jak JEN JÍ malá miluje a jde za ní, neustále ukazuje, jak se na ní směje a hraje si s ní... Něco šíleného, úplně nejhorší na tom je to, že s ní musím být každý pracovní den (rodinná firma)... Každý den jsem ve stresu, tu ženskou vyloženě nesnáším, nesnáším, jaká je pokrytecká, jak leze do zadku, jak říká MOJE ZLATO... naše holčička z toho nemá rozum a bohužel má babičku ráda - jako každého,kdo si s ní hraje a dělá blbinky. Moje rodina je 200km daleko, příteli nemůžu říct nic, protože maminka přece pomáhá ve firmě (je placená jako kdokoliv jiný)... Přijde mi to šílené a nevím, jak z toho ven, jak se jí zbavit, nebo alespoň minimalizovat styk s ní. Každý den je opravdu moc, být to jednou za týden, asi bych to taky zvládala lépe....
Tak já to dočetla az dokonce a musím Ti říct,že by mě třeba zajímalo,kolikrát jste za tu dobu byli na návštěvě u Tvých rodičů,to že bydlí daleko neznamená,zejména Ty nemůžeš sbalit malou a prostě odjet.V Tvé tchýni vidím tu svou,malý se teprve má narodit ,ale jak píšeš,mezi nerespektuje ani teď,já mám dvě dcery z předchozího manželství 13 a 17 let a muž má syna 12let,u nás je to o tom,že ona dělá rozdíly v dětech a mě neustále vnucuje a dost arogantně az diktátorsky nařizuje co bych měla a co musím vůči jejímu vnukovi a to,samé mé dcery...podotýkám,zejména on je totálně nevychovaný,líný bordelar a Tvůj stres z návštěvy tchýně se dá přirovnat k mému stresu,když k nám má na víkend přijet mladý pán,pro mě to znamená neustále chodit a vše uklízet,umývat počůrané WC...takže jsem se jak tady některé mamči píšou jednoho dne nas....drahou tchýni z jejíma kecama poslala doslova do oněch míst a vysvetlila ji co by dítě v tomhle věku mělo jako základní věci a návyky umět a drahému choti řekla,že si vše bude po svém drahouškovi uklízet a starat se sám...a světe div se ono to i funguje...ale budeš muset být hoooodne tvrdá,jinak to nepůjde.
Tak dneska se tu zase objevila. Den předtím jsem mluvila opět s manželem a opět mu řekla vše, co mě trápí a už jsem nebrala před ničím servítky. Přijela, protože se chtěla s malou vyfotit. Muži jsem řekla, že dokud se nezačne chovat jinak, tak malou do ruky nedostane a že při focení jí budu mít v ruce já nebo on - souhlasil. Venku bylo chladněji, tak jsem malou oblíkla, dala jí čepičku a mikinku s kapucou. Mimoto foukal vítr a poprchávalo a představte si, že ona byla tak drzá že jí to oboje chtěla dát pryč, prej aby byla na fotce vidět? do je normální? tak jsem řekla, že v žádném případě, a když naní šáhla, že jí vyhrne čapku a kapucku, odstrčila jsem í a zase jí to stáhla, kde to měla. Manžel na ní taky vyjel, že je zima, ať jí to nechá tak, jak to je, proč jí to vyhrnuje, že je zima. A představte si, že ona si z toho nic nedělala, ani když jí to bylo důrazně řečeno i manželem!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Promiň, už jsem poslední dva odstavce nečetla...myslím, že jsi měla hned na začátku určit pravidla a ukázat ji její místo, když to řeknu blbě...tím, že jsi ji nechala, jsi ji dala jakoby povolení a teď to už asi ani nepochopí, protože vaše dítě evidentně bere za své a jen tak se toho nevzdá...co je fakt na prd je to, že tvůj chlap je asi mamánek, co nerespektuje vás tři (tebe, jeho a malou) jako rodinu a samostatnou jednotku a bere to automaticky tak, že matinka má nárok...v prvé řadě bys musela mít oporu v něm, abys to mohla vyřešit..pokud se proti ní postavíš a chlap ti nebude stát za zády, tak nemáš šanci, otočí se to proti tobě a tchýně z tebe udělá potvoru...myslím, že takové případy někdy dojdou klidně i k rozvodu a jen díky tchýni a jejímu synovi, který si není schopný bránit svou rodinu a radši zůstane pod vlivem matky, než aby si uvědomil, že budoucnost je jeho žena, ne matka...nebudu ti říkat, že bys měla být ráda za zájem, protože opravdu některé babičky vidí vnoučata jen když se k nim přijede na návštěvu a pomalu se jim do těch ruk to dítě musí dávat, aby si ho vůbec pochovaly...to jsou asi dva extrémy, tchýně, které mají ze snachy spíš strach a respekt a nechtějí si to pohnojit a tchýně, co mají snachu v paži a naprosto očividně jim ukazují svou převahu...myslím, že pokud nezlomíš chlapa, aby si uvědomil, že se má starat hlavně o tvé pohodlí a psychickou pohodu a stát na tvé straně, pokud jsi v právu...pak budeš buď muset udělat zlo, tchýni to říct narovinu a čekat, kdy za tebou přiletí naštvaný partner..nebo to prostě přejít...pokud navštívíš psychologa, myslím, že ti poradí podobně, buď komunikovat a říct narovinu, co ti vadí a nebo aby ses na to dívala s nadhledem a byla ráda za to, že tvé dítě má pečující babičku...
Já zatím mimino čekám, ale z toho co tady píšete mám už teď hrůzu. Bojím se, že u nás to bude podobné. Jako první ukázka, když jsme tchýni oznámili, že čekáme malé, tak hned prohlásila, že s náma bude u porodu. Manžel jí má vysvětlit, že to fakt ne, ale bojím se, že vůbec nerozumí tomu, jak mě to stresuje.
@evca02 jojo, je to začarovaný kruh, když čtu, jak by někdo byl vděčný za babičku, která by se zajímala a já bych dala nevim co za to, kdyby se ta naše nezajímala☹ je to paradox...
@momomomomo prijela, protoze se chtela s malou vyfotit? To je jakoby byla mala cvicena opicka 🤐
@evca02 kdyby tohle prohlasila ma tchyne, tak se tonu od srdce zasmeju a narovinu bych rekla, ze to fakt ne 😀
Muj pritel neodmitl navstevu tchanovcu a jeho sourozencu v den, kdy jsem prijela z porodnice a teda kdyz jsem je videla pred domem, kdyz jsme s malou prijizdeli domu, tak jsem to orvala.. Nic mi nerekl. A kdyz jim chtel pritel ukazat fotky z porodu, tak jsem to pred nimi zamitla. Sice koukali, ale porod je pro mne hodne soukroma zalezitost 🙂
:D a já se bála že sem jediná :D bože,jak já nenavidim mou tchyní ...pořad si chce brat malou a otravuje je dost silne postavy a nedokaze se k ni ani sehnout ani neví jak ji přebalit nebo ji nosit a chce ji porad hlidat :D a kdyby mela hlad tak by ji neumela ani dat najist nic a chce ji velice hlidat .....kdyz chce spat tak ji porad budí v kocarku a saha na ni moje nervy!!!!A manžel? Ten me ji neustale cpe pod nos sakra!!!Cely dospivani az do ted se od ni drzel dál a naraááz furt...a bez s malou teda k mamce a s ni muzes jit na prochazku no ty vole :D by me šlak trefil a co teprve když prijde na její poučování a pak rekne mojemu že at si zvykam ......nasr..! 😒
Přečetla jsem Tvůj příspěvek a taky v mnohém chápu a cítím se podobně. Máme postaveno vedle tchánovců a jak se malý narodil, tak to bylo pořád ťukání na dveře kdykoli (ráno v 8, večer v 8...) a i několikrát za den. Tchýně je taková dost generálka, takže mi třeba řekla, ve středu od 13 hod. mám volno, tak chce hlídat. Mně by to samo jednou nevadilo, ale ona z toho chtěla udělat pravidlo jako každý týden, na to jsem neměla nejmenší chuť. Začala jsem si schválně na středy plánovat akce s kámoškama, ale to mi pak taky nevyhovovalo, protože jsem se cítila jak na útěku. Mí rodiče jsou ve stejném městě, ale ti k nám takhle nechodí, přepadovky jen výjimečně, když dovezou nějaké jídlo a nikdy se moc nezdržují. Já celkově nemám ráda, když mi někdo organizuje čas. Teď jak je malej větší, zase vyjdeme na zahradu na písek a jak nás tchýně zmerčí přes okno, hned vyleze a jde za námi a já nemám na malýho čas sama. Jsou mu skoro dva roky, ale já jsem od jeho roku v práci, denně a když přijdu odpoledne domů, tak se o něj prostě dělit nechci. Totéž víkendy,chci se malýmu věnovat, užít si ho. Naštěstí mě v tomhle manžel chápe a stojí za mnou, své mámě to už několikrát řekl a pomohlo to. Přestali k nám chodit, pokud jim nezavoláme, konečně se mezi našimi zahradami dokončuje plot (dvojtej 🙂) a cítím se mnohem líp. Ale averzi na tchýni už v sobě mám bohužel taky,jenže je mi to kolikrát líto, vím, že je babička a malej ji má rád,ona s ním blbne, hezky si hraje, ale pak to ve mě zase zabublá, když přijde k nám, jsme všichni v kuchyni, ale né ona ho musí vzít do náruče a zavřít se s ním v jiný místnosti, jak kdyby nevím co 🙂 Tím mě spolehlivě vytočí skoro pokaždý. Naštěstí už k nám teď nějakou dobu nechodí. Děláme to tak, že hlídá malýho 2x týdně ráno, když jsem v práci. Pak nám dopřává klid. Doporučuju omezit kontakt a říct, co se ti nelíbí, jinak se to nezmění, za mě to udělal manžel.
hele. a nepomohlo by promluvit nejdřív s tchánem?
Naprosto ti rozumim a chapu. Byla bych na tom uplne stejne, ale ja bych po tchyni hodne ostre vyletela (mozna i neprimerene) ale nezajem. Jednou jsem ja mamka a tim koncim diskuzi. A kocar si vzit bez dovoleni/ aniz bych o tom vedela! Wtf?!!! To by prece neudelal ani debil - prvni, co te napadne, ze ji nekdo ukradl apod. Stres jako prase. Ne! Neexistuje! To se nedela.
S tchyni si promluv sama, a upozorni ji, ze je to tvoje dcera a ne jeji namaslena cirkusacka opice! Pokud to nezabere, otevri toto tema pri spolecnem rodinnem odpoledni - manzela na to priprav, at vis, ze bude stat za tebou 😉
Nastesti u nas nic takoveho nehrozi, dceri je 7m a tchyne ji videla 2x na skypu - staci, ne? Podotykam, ze takhle vypada jeji realna iniciativa 😉
Za pár dní mě čeká porod a taky se tohoto docela obávám. Tchýně bydlí hned vedle. Ale osobně si myslím, že si budu muset hnedka od začátku určit pravidla, protože by jinak byla u nás pečená vařená a já na to osobně už teď nemám nervy 🙂 Ale na druhou stranu je pravda, že už jsem si takhle vybojovala spoustu bitev, tak doufám, že i tahle bude pro mě vítězná. Je fakt, že už teď jsem ji řekla, že si výslovně nepřeju aby se k dítěti nebo ke kočárku přibližovala se svou kočkou a že neexistuje, že by mi kočárek vzala bez dovolení a jela s ním pryč (protože samozřejmě tohleto ji napadalo). A říkala, že s Jiříkem (to je můj manžel) furt někam trajdala a všichni ji hledali. Tak jsem ji řekla, že Jiřík byl její dítě, ale tohle je moje a prostě nic takového neexistuje a já to nepřipustím 🙂 Naštěstí i manžel ji oznámil, že hlídat malého bude moct až tak od půl roku, ale že na začátku je to všechno na nás a že mi si to zařídíme, protože my jsme nová rodina. Tak doufám, že nám to oboum vydrží 🙂
Tak já to mám podobné jen u nás to spíš problém s mojí mámou a babičkou 🙂
@momomomomo chápu a rozumím, podle toho, co jsem přečetla, si myslím, že je čas zajít k psychologovi, protože ti tchýně už leze do snů a dělá z nich noční můry. Manžel by měl být na tvé straně, ty jsi jeho rodina a musí za tebou stát. Pokud máš odvahu, dej mu přečíst tuhle diskuzi. Určitě bude na místě si s tchýní promluvit, možná by stačilo, kdyby si s ní promluvil syn a domluvili jste si spolu, kdy můžou malou vidět, jak s návštěvama a telefonováním. Pokud to nebude respektovat, je potřeba utnou vztahy. A asi bych se odjela zrekveovat k vašim, sama s dcerkou a třeba na týden 14 dní... Taky by bylo dobré si naplánovat něco po návštěvě rodičů a když příjdou pozdě, prostě jim říct, že něco máte a právě odcházíte a že je vám to líto, ale musíte jít...