Vztah s tchýní po porodu malé
Ahoj maminky. Tímto bych prosila o radu nebo jen o váš názor. Z celé situace jsem už zoufalá a chci jí nějak řešit. Jedná se o následující:
S manželem bydlíme ve stejném městě jako tchýně, ale přes 100 km od mých rodičů a celé rodiny, což je častý důvod našich hádek, protože stačí, když si jen „obecně“postesknu, že se mi po nich stýská, a manžel hned soptí, proč se mi po nich stýská, že s ním nejsem spokojená nebo co? Snažím se tedy už o tom nahlas nemluvit, aby byl klid. Když jsme spolu ještě jen chodili, tak mi totiž občas řekl, že když se mi po nich stýská, že se můžeme rozejít a já se můžu odstěhovat zpět za nima… Je to tedy můj problém a nemám to nahlas říkat? Nebo na tom není nic špatného, když s mou rodinou krásně vycházím a prostě mi tady chybí – to přece nijak nesouvisí s tím, jestli jsem s manželem spokojená nebo ne. On když má matku za rohem, tak asi těžko ví, jaký to je…. Nehledě na to že je to chlap, a ženská to bere trošku jinak…
Mimo toho, je vše ok a manžel je zlato. Jezdili jsme na dovolené, výlety a až na pár maličkostí je vše v pořádku. Jeho mamča byla taky skvělá, chodili jsme spolu na kávu, do divadla, na nákupy atd. Vše bylo super, stejně tak tchán i zbytek rodiny manžela.
Pak jsme se vzali a já se definitivně přestěhovala za manželem – existuje snad jiný důkaz o tom, že s ním chci být? Já když jsem řekla, proč se nepřestěhuje on za mnou – nevěděl co na to říct a vlastěn dodnes nevím proč, o tom se nechtěl bavit. Po svatbě jsme se rozhodli pro miminko, ale protože to nešlo, máme po dlouhé době mimi z IVF, na které se všichni těšili, ale nejvíc samozřejmě my s manželem. Těhotenství uteklo, vztahy v rodině byly super až do doby, kdy se malá narodila. Jsou to skoro 3 měsíce.
Malinkou s manželem oba milujeme a všichni okolo také, ale mé vztahy k tchýni se po porodu dost změnili, ale já nevím, čím to je. Vztah já a ona – jen my dvě, je v pohodě, ale vztah já – ona a malá = hrůza.
Začalo to tím, když jsem byla těhotná – telefon každý den s otázkou „jak mi je“. Ze začátku mě to těšilo, ale po třech měsících to už dost obtěžovalo, nejsem telefonní typ a tohle bylo pořád dokola. S mojí mamčou, která je tak daleko si voláme tak 2-3 do týdne a na denní hovory od tchýně jsem prostě nebyla zvyklá, ale nechtěla jsem dělat dusno, tak jsem to poslušně překousla a dusila to v sobě.
Když jsem porodila, tchýně mi 5krát denně opakovala, že si vezme dovolenou a pomůže mi – byla to moc hezká nabídka, že mi chce pomoci, ale když už to říkala tolikrát, že mi připadlo, že se až vnucuje, tak se ve mně něco zlomilo a zprotivila se mi to. Jinak volání neustalo - pořád volá, nyní s otázkou, jak se má malá. Vím, že se zajímá, ale jeden nebo dva telefony týdně, by opravdu stačili. Nehledě na to, že když běhám kolem malé, tak se hovoru kolikrát ani nevšimnu, nebo mám ztlumený zvuk, nebo nezavolám pak zpět a když manžel přijde z práce, řekne mi, že mu volala jeho máma, že se mi nemohla dovolat.
Když byla malá v postýlce, ona k ní přišla a začala jí nutit dudlík, trochu i násilím, ale malá ho nechtěla.Viděla to, ale stejně jí ho pořád nutila. Teprve, když začala pobrekávat a házet hlavičkou, jí ho nutit přestala!!!!
Další věc – šli jsme ven a ona chtěla vozit kočárek – nezeptala se mě, jestli může, prostě se bez dovolení chopila kočárku s větou „já si jí vezmu“ a šla. Já za ní pokračovala jako „ocas“. Největší vztek jsem měla, když malá chtěla v kočárku zabrat, ale tchýně je silnější postavy a špatně chodí a používala kočárek jako svou oporu a ta přední kolečka na kočárku, byla každou chvilku ve vzduchu a pak se zase dotkla chodníku. Potom na chodník několikrát dopadla s takovým bouchnutím, že se malá probrala s usínání a pak pobrekávala, protože nemohla zabrat.
Do kočáru taky pořád sahá, a to malou ruší. Když usíná, tak na ní zásadně nešahám, aby mohla zabrat a koukám na ní z dálky, aby mě neviděla a neprobrala se, že vidí mou přítomnost. Když pobrekává, necháváme jí s manželem v klidu a hned za ní neletíme, aby si nezvykala. Ale tchýně když je u nás, pořád stojí u postýlky a sotva malá trošku pootevře ze spaní oči, už na ní mluví, nebo na ní šahá, upravuje vše kolem atd…. Takže je zase vzhůru opět brečí, protože nevím jak zabrat.
Tím vším si opravdu nezískala mojí důvěru, abych jí malou půjčovala. V její přítomnosti jsem vždy jako na trní. Snažím se to přecházet, jenže s každým týdnem je to horší a horší a už mám v sobě takový blok, že nevím, co s ním mám dělat, a jsem z toho tak na nervy, že mi kolikrát tečou slzy a je mi do pláče a nejde to vůbec zastavit, i když se snažím. Přecházet to také nechci do nekonečna, nebo za chvíli skončím u psychiatra.
Přikládala jsem to všechno hormonům po porodu, ale i po šestinedělí to trvalo, trvalo to i ve dvou měsících a je to čím dál tím horší.
Ona mě hlavně nerespektuje vůbec jako matku. Nikdy se mě nezeptala, ani teď se nezeptá, jestli si může malou vzít a pochovat. Jako bych neexistovala. Myslím si, že za větu „prosím“, nebo „mohla bych“(si jí pochovat) by jí pusa neupadla. Ale ona jde, malou si bez dovolení vytáhne z postýlky a až když je malá ve vzduchu jen prohodí „já si jí vezmu“. Je to takový tón, za kterým se ukrývá: hele, je mi úplně fuk, co ty si myslíš, ale já si jí prostě beru a tebe se neptám, je mi úplně fuk, co si o tom myslíš, zkrátka teď si jí beru a šmitec!!!! Od té doby jsem ve stresu, když přijede na návštěvu, nebo mi jedeme tam, a mam hrůzu, aby si malou nechtěla pochovat!!!!!!!!!!!!!! Hlavně tímto způsobem. Kdyby jen přišla a řekla, „prosím, mohla bych si jí pochovat?“ tak už jen tón a způsob, jak to řekne, udělá hodně!
Nevadí mi, když malou chová kdokoliv, kdo mě ale respektuje a zeptá se mě, jestli si malou může pochovat. Jen ona, když se k ní přiblíží, mám hrozný sklon k tomu malou před ní bránit, protože je to dítě mé a mého manžela a my jsme její rodiče a to musí ona respektovat a nedělat si co chce! I když to třeba myslí dobře.
Pořád by jí někomu ukazovala, ale mě se nezeptá, jestli může – zní to: „já jsem slíbila jí ukázat tomu a tomu.“ Proč se prostě nezeptá, hele slíbila jsem jí ukázat tomu a tomu, tak si společně uděláme procházku a stavíme se u nich a ukážeme společně – ale to prostě ne. Hlavně jí ukazuje i cizím lidem – třeba prodavačce v krámě!!!! Odhrne z kočárku vše, co tam je, jen aby jí nějaká cizí ženská viděla. A jak strašně rozumuje, co malá umí a co dělá, jak spí atd… jako by jí porodila a starala se o ní 24 hodin denně, přitom tyhle informace má jen od manžela přes telefon. Třeba malá ze začátku trpěla na prdíky, ale jen trošku – pobrekla třeba, než se jí podařil prdík vytlačit, ale ona každému na potkání vyprávěla, jaká je malinká chudinka, že má strašný koliky a jak u toho hrozně trpí… A přitom to vůbec nebyla pravda.
Pořád jí říká MOJE zlato, MOJE malá, MOJE MOJE MOJE – vždyť je přeci NAŠE!!!!!!!!!!!!! Všech!!!!!!! U nikoho jiného mi to nevadí, když jí takhle nazve, ale u ní strašně, ale to už je asi následek toho bloku.
Když jdu s kočárkem a ona je poblíž a chce jí někomu ukázat, vezme mi kočár, a začne jí odkrývat – odhrne peřinku, stáhne čepičku a vůbec jí nevadí, že malá spí a že je venku zima – tehdy bylo 12°C. Vypráví, jak malá dělá to a ono, ale přitom to vše ví jen z vyprávění od nás, ale vypráví to stylem, jako by to bylo její dítě a objevila tyhle pokroky ona. Chápu, má z toho radost… ale tyhle věci jí učíme my = rodiče, ne ona! A pokud by se někdo mohl chlubit jejími pokroky – neměli bychom to být my? Já jsem ale pouze „doprovod“. Připadá mi, že jsem byla dobrá jen na to, píchat do sebe injekce a pak malou odnosit a porodit. Teď jsem splnila svou „práci“, tak už jsem jen opodál, a nestojím za to, aby se na cokoliv zeptala, vždyť jsem jen její matka, ne? Ona vždy toužila po holčičce a její syn je jedináček…to si to teď kompenzuje? Ona už má své „mateřství“ za sebou, tak ať dovolí teď tohle prožívat nám!!! Ona její matka nikdy nebude!!!
Nebo dám kočárek na zahradu na nějaké místo – do stínu. Malá spí. Za chvíli se ohlédnu a tchýně bere kočárek a jede pryč, zakřičím na ní „kam jedeš!“ a ona nic, jen že chtěla jen tam a tam, tak jí slušně odpovím, že by se mohla zeptat, abych věděla, kde malá je. Ale nezájem, sotva se otočím znovu, kočárek na svém místě nestojí a je bůh ví kde… opět bez zeptání a bez dovolení!!! I když jsem před tím na ní kvůli tomu vyjela. Ale jak říkám, je jí to jedno, mě prostě nerespektuje!
Další věc: její pozdní příchody. Ohlásí svou návštěvu např. na 19:00. Přijede nejdřív ve 20:00 nebo ještě později. Neomluví se, nenapíše sms nebo nezavolá. Hlavně že volá pořád blbosti, ale takhle zásadní věc ne. Dřív jsem to nějak skousla, pak když už mě to začalo hodně štvát, tak jsem řekla pár poznámek, o tom, že se asi nikdy nestane, že by přijela včas. Jenže na to můj manžel řekl, že co mi na tom vadí??? Že jsme stejně doma! Je tohle normální? Já bych se styděla někam takhle dorazit a oporu v tomhle u manžela nemám, jemu to přijde normální a mě jen řekne, co pořád mám, a pohádáme se. Když se narodila malá – celý den je kolotoč kolem ní, to je samozřejmé. Manžel se vrací z práce kolem 18:00 – vždy se strašně těším, až přijede, protože je to pak jen pár hodin, co jsme všichni tři pohromadě, a on si může užít malé, než jde spinkat, prostě rodinná idylka. A teď do toho se ohlásí ona, že přijede kolem 18:00, aby viděla malou, ale samozřejmě dorazí až 19:15. Opět bez omluvy, bez toho aniž by dala vědět, že se zdrží a jestli už pak nemáme jiný plán atd, ne je jí to fuk… Jednou večer – to už bylo 22:00 seděla, já už byla hotová, uzívaná a nevyspalá a tchán pořád, tak pojď už pojedeme, ať se mohou mladí jít vypsat a ona? Seděla dál, jako že se nic neděje::: Tchán, když jede s ní, se hned ve dveřích omlouvá za zpoždění, za které ale nemůže samozřejmě on . A když chce tchán přijet na návštěvu sám, zavolá, zeptá se jestli může a hlavně vždycky přijede včas,a pokud se jen 10 minut zdrží, zavolá, jestli se mi to ještě hodí a jestli mi nějak nezasáhne do programu.
Návštěvy u tchýně. Nějak se časem zavedlo, že jeden den o víkendu jezdíme tam, jenže není to obvyklá návštěva třeba na 3 hodiny, ale na celý den. Bohužel. Dříve mi to nevadilo a byla jsem ráda, že se někam jede atd… jenže co je malá, tak se u ní vůbec necítím dobře, jsem strašně napjatá, nervózní, bojím se kdy si zase malou vezme bez dovolení, nebo jí bude makat do kočárku a tím jí budit atd… Jednou jsme k nim jeli, ale ona nebyla doma a byl to tak strašně pohodový den. Tchán hlídal malou v kočárku, střídali jsme se u ní, povídali si a celý den tak strašně utekl, ale hrozně jsme si ho užili. Bylo to v klidu, bez stresu, bez napětí.
Jsem tedy divná já? Celou dobu jsem se všechno snažila přehlížet a nic si z toho nedělat. Hlavně nechci žádné rodinné rozbroje, ale je to čím dál tím horší. Blok ve mně roste a připadám si na všechno strašně sama, protože manžel v tomhle na mé straně není. Kolikrát se mu svěřím, co cítím, jak mi je,co mě trápí atd…protože komu jinému bych měla říkat všechny tyhle věci, než jemu a čekala bych, že mě aspoň trošku pochopí a pomůže mi se z toho dostat, abych věděla, že mám u něj zastání. Ale on mi kolikrát řekne, abych si našla pomoc u psychologa, že nejsem normální. Další den je zase na mé straně, s tím že mě chápe a že neví co bychom měli dělat,ale že s mámou promluví. Za týden je to zase od začátku, opět se zhádáme a já opakuju vše od začátku, on zase řekne ok, já to mámě řeknu, ale za 14 dní je to zase zpět, já jsem ta špatná, co nechce malou půjčovat tchýni. Ale jak říkám, nemám problém nechat malou pochovat kýmkoliv, jen tchýně si u mě důvěru nezískala a jen se to zhoršuje a blok roste, že mě pak vytočí i sebemenší maličkost. Snažím se na vše koukat s nadhledem a objektivně, ale nejde to. Už jen když tohle píšu, jsem tak naštvaná a vynervovaná. Kolikrát, když vím, že má přijet, tak si stokrát představuju, že malou prostě vezmu a dám jí jí pochovat. Připravuju se na to psychicky a říkám si, vždyť je to její babička, bude ráda atd…. ale jakmile se tchýně objeví ,už ztuhnu a je cítit ve vzduchu strašný napětí a nervozita a jakmile se přiblíží k malé, když je v postýlce nebo v kočárku, tak jsem před infarktem. Pozoruju jí, jestli na ní nesahá když malá spí, jestli jí neodkrývá atd…. prostě jí nevěřím, a když i představím, že by jí někdy hlídala, mam k z toho mrtvici už teď. Dá se z toho nějak dostat? Setkali jste se s něčím takovým?
Děkuji a omlouvám se za takovou délku
@momomomomo Já mám obdobnou zkušenost, tedy kromě nevhodných či pozdních návštěv, to má tchýně by vždy zavolala že jedou později. Má tchýně je asi 200kg pani přes šedesát a už jen ta její imobilitka pro mne byla vždy velkým otazníkem či spíš vykřičníkem - jak chce uhlídat malé dítě? Mám tříletého syna a musím říct, že se mé pocity minimálně do jeho dvou let hodně podobaly těm tvým. Hlavně co se týče nerespektu a jakéhosi přivlastňování mimi. My jsme s tchýní měly jedno velké nepohodnutí, což už asi bylo vygradováním celé situace, když byl malému rok a něco, musela jsem do nemocnice na operaci, odebrali mi jeden vaječník a tchýně bydlela u nás doma a hlídala. Když mě propustili, tchýně přespávala u nás v obýváku na gauči a pomáhala mi asi týden, ale bylo už s mými předchozími pocity vůči ní dost těžké. Už mi to lezlo na mozec a chtěla jsem se projít, že dojdu pro rohlíky do obchůdku cca 500m od nás. A spíš ze slušnosti jsem se zeptala, jestli půjde se mnou a s malým, no a ona strašně málo chodí i k vaření, mytí nádobí, žehlení si bere židli......, tak nakonec že půjde. A hned na konci ulice si musela sednout, pak před obchůdkem, o kočarek s malým se opírala tak že se málem rozpadl a ta přední kolečka byla pořad ve vzduchu. Mě taky nebylo do zpěvu, přeci jen břicho bolelo, ale co koupila jsem rohlíky a šly jsme zpět. A tehdy malý začal vymýšlet, že chce ťapat, tak šel vedle kočárku a pak zase že ne, zže chce rohlík, tak ho tchýně dala do kočárku a on po chvíli že chce ťapat, tak šel zas ven a když znovu řekl, že chce do kočarku, tak já už dost vibrovala, ale ještě jsem to ustála a řekla jsem že ne, že dúm je pár kroků a on že to zvladne dojít a milá tchýně ho opět dala do kočaru a tak jsem zvedla hlas a houkla na ni, ať ho tam nedává, že to malej dojde sám a ona se na mě rozkřikla, že není žádné malé děcko že není zvykla aby na ni někdo křičel a že tu nemusí být a rozbrečela se. To už jsme byli před domem, mě ta reakce zaskočila a omluvila jsem se jí, že jsem nechtěla ktřiček, ale že nevidim dúvod proc by dite melo byt v kocare kdyz je takrka doma. Tu dusnou atmosferu co byla doma potom nikomu nepreju, hned v kuchyni jsem ji navrhovala abychom si o tom promluvily, ale ona rekla at delam ze se nic nestalo..... .!? Nicmeně od te doby je nás vztah divny, jak na houpacce. Jeste jsem si dovolila ozvat se, kdyz jsme u nich byli na obede, je to asi pul roku zpatky, malej toho moc nesnedl a tchan vytahl bonbonky za odmenu po obede a ja rekla, ze nesouhlasim, ze toho nesnedl dost a ze si nic sladkeho nezaslouzi a tchan mu je presto dal. Tak jsem si stoupla sebrala jsem veskerou odvahu a rekla ze bych byla rada kdyby me ptriste respektoval, kdyz reknu ze s necim nesouhlasim. Zas bylo to neprijemne dusno a od te doby uz nemam vubec blizky vztah s tchanovcema, ale jedeme v rezimu predam dite, jedu do prace, a kdyz je nutnost, tak jdu na rodinny obed a delam maximum, abych prezila. Necitim se s nimi nijak extra dobre,, neustale citim z jejich strany pretvarku a nedej boze abych musela neco resit, protoze pro ne jsem moc uprimna a bohuzel mluvim jak mi zobak narostl🙂 Tak jsem jen chtela pridat svoji zkusenost, ted cekam holcicku a vim, ze uz nebudu ta poslusna snacvha, proste jsem ja ta matka a ja urcim ty hranice, protoze ja musim byt v pohode aby byly v pohode deti a manzel. Jinak muj muz se snazi diplomaticky proplouvat mezi mnou a matkou, neni to mazanek, ale taky ji neposl.e do haje, je to jeho matka.
Ahojky 🙂 Já to mám podobný...Chci poradit jenom s jednou věcí...Je podle vás normální dávat 18 měsíční miminko na celý den tchýni a tchánovi? S tím že já zůstavam doma a partner v práci...případně dávat jim ho už na noc?...Taky když si ho vemou,tak s ním chodí i na výlety,na návštěvy k ďalší rodine,třeba k svým rodičům..mně se to popravdě moc nelíbí...myslím si že je to ještě malé dítě,které pořád potřebuje hlavně své rodiče...děkuji
@vertina tak pokud se to tobě nelíbí, pak nevidím důvod, proč bys musela....ono záleží i na tom, jak je na tom dítě, že...pokud je ještě hodně fixované na maminku nebo dokonce kojíš, tak za sebe bych asi na celý den nebo dokonce noc nedala, aby tam pak mimčo zbytečně noc neproplakalo...některé děti jsou na babičku a dědu zvyklé a běžně u nich spí, pak klidně...každé dítko je na tom jinak, že
@vertina kamarádka má 17m dítě a její mamka hlídala už i dvě noci, pátek až neděle na víkend...ono je to hooodně podle dítěte, její dcera je hodně samostatná, nelpí vůbec na matce, protože je často s jinýma, hlavně s tou mamkou, už od malička...takže tam problém není...já dala poprvé malou na noc když měla 11M...podotýkám že Amálka byla silně na mě závislá, ale zvládla to v naprosté pohodě..ale nebylo to pravidlo, vyloženě šla na noc k mamce jen když to bylo třeba, za ten další rok třeba jen třikrát......někdy ve dvou a půl letech byla poprvé na dvě noci...ale jinak od těch dvou let ji dáváme na noc k mojí mamce i k tchýni...s tím že tchýně si ji začla brát každý týden na celý den, takže si malá zvykla...a musím podotknout, že u babiček vždy spala Amálka skvěle, doma se mi budila, ale u nich jen jednou, popř. spala celou noc, což já jsem neznala...takže je to jednoduše o rodičích a o dětech..já z toho špatný pocit neměla, ale kdyby mi to nedělalo dobře, že je na noc mimo, tak ji nedám nikam...
Holky, tak já sem v nelibosti! Včera sem tchýni okřikla, ať je ticho, aby se malej nevzbudil a ona se tak nehorázně urazila. Když sem malýho uspala, šla sem se jí omluvit. Ona, že jí to teda jako mrzí, tak sem se omluvila ještě jednou a ona se otočila a nic... 😀 Omluvila sem se i tchánovi, pač sem je okřikla oba a on jen mávl rukou, že dobrý. Celý večer, už se na mě nepodívala. Tak sem zvědavá s jakou dnes přijede z práce, sme totiž u nich...
Teda holky, já se už děsím dopředu, podle toho jak to tu čtu. Jsem teprve těhotná takže žádné velké rozbroje ještě nejsou, ale 100% vím že to bude to samé až se malej narodí. Už teď mě neskutečně vytáčí některý věci. Tchýně je v invalidním důchodu se zádama (sotva leze) a tchán má špatný kyčle a se zádama taky nic moc. Ona si zařizuje dětský pokojíček!!!! normálně vytáhla postýlku po manželovi koupila novou matraci vyndala staré hnusné hračky..a příjde jí to naprosto normální..Pořád říká jak se těší na toho SVÝHO chlapečka..Kdy jsme neměli daleko k hádce bylo ohledně hlídání. Ona že se těší až bude malého hlídat a já jí říkám že ze začátku se bude hlídat jen u nás doma a až bude větší tak pak že OK a ona na to že to teda ne že ona bude jen doma..tak já na to OK ale až později - na to se urazila. Ten její pokojíček má být v patře - už se toho úplně děsím - jak tam jako bude chtít vylézt s miminkem (jsou tam dost příkré schody), takhle sotva jde..no to bude ještě problém..Jo a minule mi říká že si chce koupit svůj kočárek??? nebyla jsem schopná šokem nic říct - naštěstí zareagoval manžel (normálně jí nic nevyčte) - ale teď jí řekl jestli se nezbláznila, tak aspoň něco 🙂 Ona je zvyklá že vše rozhoduje a tchán i manžel jí vždycky poslouchali - vše bylo jak to řekla ona - tak myslím že bude veliký problém až já řeknu že takhle teda ne..no uvidíme..
@karzuz Tak to je opravdu prehnany...ja nechapu ty tchyne...ony si snad mysli ze ty nase deti jsou jejich a ne nase...moje tchyne se taky hned urazi nebo rozbreci kdyz neni po jejim...naposled se partnerovi rozbrecela ze jsem jim nedala malyho na noc..je to sila...nevim jak si s tim poradim..ted jsem na dovoleny u nasich,je mi tady bajecne a uz ted jsem zhrozena a ve stresu co mne ceka az se vratim...nebudou se chtit od malyho odlepit,jelikoz jsem odesla na 6 tydnu...nejhorsi je kdyz partner stoji na strane maminky a ne na vasi...on by jim dal malyho klidne na tyden,at je potesi..
když jsme byla těhotná, taky jsem zažila několik nepříjemných chvil s tchýní (samozřejmě to myslela dobře 😉 )... a tak jsme si dopředu připravila "hlášky", které se mi pak hodily (jsme ten typ, že v první chvíli neví, co hned říct a pak je pozdě se třeba k tomu vracet). Možná se Vám to bude zdát dost na hraně, ale věděla jsem, žemusím být neústupná, ale "vtipná" aby se tchán začal smát a ona neměla šanci.
Tchýně (T): koupíme si sem taky kočárek, abysme malýho hned mohli vozit.
Já: to je zbytečný, vždyť on tu přece vůbec nebude. Maximálně budete vozit u nás, ráda vždycky půjdu s váma.
T: Já mám velkou zkušenost s dětma, sama jsem dvě vychovala.
Já: no to ano, ale před pětatřiceti lety... to už je dlouho, teď už je třeba i elektřina, auta už jsou na benzín a ne na páru, lecos se změnilo (manžel se začal smát a tím to zachránil)
T: dám mu tady ty skvělý hračky (otřesný odrbaný, z půdy vytažený, prožraný...)
Já: no to asi ne, aby nebyl alergik, to se roztočema jen hemží, tady nepomůže ani pračka, spíš krb...
T: tady jsem schovávala věcičky po Tomáškovi (můj manžel)-to může hned nosit, třeba aspoň na doma...
Já: no, tak to ani na doma nosit nebude.
T: já to s ním myslím dobře, všechno jsem pro něj poschovávala (věci po manželovi a švagrové-stáří min. 35 let)
Já: no, jelikož jsem jeho maminka, tak neznám nikoho, kdo by to s ním myslel líp jak já, takže jsem ráda, že se můžeme domluvit, že tyto věci nepotřebuje a doma je nechci, nemáme nafukovací byt.
T: já si ho vemu (tahá mi několikadenní miminko z ruky).
Já: Ne, prvně si sedni, víš, že už nejsi nejmladší, aby ti malej nespadl, miminko jsi nedržela přece v ruce skoro 35let!!!
Taky jsem se co nejvíc snažila tchýni opravovat, když malýho držela, dala jsem jí k přečtení knížku od Kiedroňové "něžná náruč rodičů".
Opakovala jsem jí často, že teď je výchova jiná a že ona už děti vychovala a teď je řada na mně. Taky jsem, když zaplakal, hned jsme si ho brala, důrazně jsem opakovala, že já ho nechávat plakat nehodlám a že doufám, že to chápe, že nechci narušit důvěru mezi malým a mnou. Zkrátka jsem na ni co nejvíc mluvila, třeba i dřív než ona začala, snažila jsme se vysvětlit můj plán, jak si to představuju, aby mi neřekla něco ona, na co bych pak těžko hledala odpověď.
Zkrátka být krok před ní.
Taky jsem jí několikrát zdůraznila, ŽE JÍ VĚŘÍM, ŽE MĚ V MÝCH ROZHODNUTÍCH OHLEDNĚ VÝVHOVY A MALÝHO BUDE PODPOROVAT, ŽE BYCH NERADA, KDYBYCH SE V NÍ ZKLAMALA A ONA ZTRATILA MOJI DŮVĚRU...
tak asi tak 🙂 ťuk, ťuk docela to jde 🙂
Ahoj, tak se po nějaké době zase ozývám.... děkuji vám za rady a návrhy. Situace od té doby nabrala několik obrátek... Velkým mezníkem pro mě byla situace, kdy se tchánovci vrátili z dovolené a naklusali hned k nám. Ještě před tím jsme se s manželem bavili o první dovolené, kterou absolvujeme jako rodina - poprvé ve třech. strašně jsem se na to těšila!!!! Abychom nejeli někam do neznáma, dohodli jsme se, že bychom jeli na jejich rodinnou chalupu - je tam nějaké zázemí a kdyby to malá nějak hůř nesla, jeli bychom zpět. Plánovali jsme a mě tak napadlo, aby tchýně nechtěla jet taky - ona se prostě drze sama pozve... Manžel viděl, jakou hrůzu z toho mám a tak jsme se dohodli, že kdyby chtěla jet taky, tak jí slušně řekne, že ne, že chceme jet sami poprve jako rodina. No a když se vrátili z té dovolené, tak jsme se bavili, jak tam pojedeme a já jsem zdůraznila před ní, to bude první dovolená VE TŘECH!!!! a ona se na mě podívala a klidně řekla, jé my chceme jet na chalupu taky. Nevadí vám to že ne... No ve mně by se krve nikdo nedořezal, ale rozhodla jsem se bojovat!!! nezklapnu boty,ale prostě řeknu, že chceme jet sami... pronesla jsem teda, aha, takže rodinná dovolená se nekoná... a ona seděla a koukala, rozhodnutá, že prostě jedou taky, ať chcem nebo ne....ale!!!! manžel vedle mě stál, jako tvrdé y,a neřekl ani slovo, nic z toho na čem jsme se dohodli!!!! tak strašně mě to zklamalo, že jsem s malou utekla brečící do jiného pokoje, protože jsem tam už fakt nemohla vydržet...... po zbytek návštěvy jsem už za nimi nešla, jen když odházeli domu, musela jsem do stejné místnosti, protože jsem krmila malou... ona se na mě podívala a řekla,že teda nikam nepojedou, že jsme to měli říct rovnou....takže za debila a histerku jsem byla já!!! protože manžel nic neřekl, prostě vůbec nic!!!! ještě jsme se pohádali, když mi řekl, že jsem se chovala divně a proč jsem mezi ně nepřišla. Řekla jsem mu jen, že mě hrozně mrzí, že radši ublíží mě, když neřekl nic z toho, na čem jsme se dohodli a na co jsme se těšili, než aby své mamince řekl, že chce trávit dovolenou jen se svou rodinnou bez ní!!! ani nevíte, jak jsem byla zklamaná.... po této aféře, jsem si řekla, že to dál už takhle nepůjde, vzala jsem odvahu a napsala tchýni sms, že s ní chci mluvit, že tohle se musí vyřešit..odepsala, že si promluví ráda, že vidí, že se něco děje .... vypadalo to na dobrou cestu...jenže druhý den přijela, řekla jsem jí vše co mi vadí, rozhovor trval kolem 3 hodin a výsledek???? jako by mě ani neposlouchala - prý doufá, že jsou to hormony a dá se to do pořádku, ale že se bude snažit nedělat ty věci, co mi vadí. Mimo řečí se vrátila k té chalupě, že jsem prý mohla v kliduříct, že chcemejet sami...ale ona si prý den před tou návštěvou volala s mým manželem a vysloveně se ptala, jestli by nevadilo, že by chtěli jet s náma a on jí řekl, že to nevadí!!!!!!!!! i když mě řekl, že jí pověděl, že chceme jet sami!!!!!!!!!§ .... malé bude půl roku... rozhovor mezi námi jako by ani nebyl, vše je stejné = tím pádem horší, protože jí nevěřím a nechci jí už nikdy vidět!! zdál se mi sen, že jsem jí zabila = ani nevíte, jak se mi strašně ulevilo!!! když jsem se ráno probudila, a zjistila, že se mi to jen zdálo, byla jsem zklamaná!!! to přeci není normální, jak já jí nemusím!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! manžel mě taky strašně zklamal, a dodnes jim neřekl pravdu, že hrál na obě strany - tchýni a mně řekl něco jiného. Už mu nedokážu tolik věřit.... jak já bych nejraději od všeho utekla!!!!!!!!!!!!!!!!!!
:(
Napadlo mě navštívit psychologa, ale myslíte si, že to je správné řešení? Vím, že za tuhle situaci mohu částečně i já, ale nejde o jednostranný problém. Jde o reakci na "něco od někoho". Já jsem si jednoho dne sama neřekla "tak,a teď budu nesnášet tchýni".... jde prostě o reakci na její chování☹
@momomomomo ahoj, nejsem sice ve stejné situaci, ale s tchanovci to také nemám jednoduché.. pročetla jsem celou diskuzi a popravdě být tebou, klidně ta nějakým psychologem zajdu - popovídat si, rozebrat to a tak. je to člověk, vo vy ti měl pomoct zo rozklicovat, nebo by se ti mohlo aspoň ulevit nebo ti rovnou pomůže 🙂 držím pěsti!
@momomomomo
Měla jsem něco podobného co vy, né-li stejného,už je to ale zpětně 13 let co si to vybavuji.Nebudu se o tom rozpravovat, je to celkem dost dlouhý, ale musím říct,že se má tchýně hodně změnila a naše vztahy jsou teď na pevných základech a už ví co si může a nemůže dovolit.Jen tedy má třináctiletá dcera ji bere jako svou druhou mámu a leckdy mi to není příjemné! Takže co ji nedovolíme my,se snaží prosazovat u ní.Manžel se také již hodně změnil,dá se říct,že asi 4 roky si žijem svým životem a už si nenecháme do života tolik mluvit.Narodila se nám po 10 letech další dcera a tam už je její chování o 100% jiné.Je možné že má už více rozumu, nebo že už je starší,známe se dýl-možná že tím že jsem starší i já,že mě víc respektuje a já si i k ní víc dovolím.
@momomomomo reagujem na prvotný príspevok. Zažila som.. prinicpiálne Ti vadí celá ona, nie to čo urobí / povie, lebo to v sebe už dlhšie dusíš. Osobne som to prežila riešila každú drobnost i veľku věc, nazorovo sa nezhodovala s manželom, hádali sme sa na tom, ona mi robila naschváli a zle. Až po čase, kde som mnou prestali búchat poporodné hormony, snad po druhom dietati rok po porode, som ju prestala riesit. Prestala byt pre mna dolezita a od tej doby sa mi tie jej prejavy zdaju smiesne, primitivne a hlupe, az ju niekedy lutujem. Normalne sa ma prestali dotykat tie hlupe poznamky, hodnotenia a pod. na moju stranu, niekedy som sa pristihla, ze ju nepocuvam az po case som si uvědomila, co povedala. Buchla som na nu, viackrat, možno to ma uvolnilo.. a mali sme kvoli tomu aj hadku s polovickou, mrzelo ho to, mal predstavu ze budeme spolu super vychadzat. ALe ustali sme to, on uz viac respektuje, co mu ostava.. a da sa. Taky boj stále. Proste som prestala dufat, ze budem niekedy dost dobra pre jej cteneho syna a prestala som si nahovarat, ze som ja ta zla DOLEZITE su pre mna moje DETI, ona nie je dolezita. Prestala som ju proste riesit, prijala som to ze je taka aka je, nic od nej necakam. Fakt taky mier vo mne. Proste od každého cakaj len to, na co ma, su ludia neinteligentni, nezmiereni s odchodom syna, ludia co sa snazia riadit život inym - tebe a dietatu a pod.
Co sa tyka tvojich pocitov voci vlastnej strane rodiny - je to normalne prirodzene a od tvojho manžela nefair. Zazila som rovnako, aj obmedzenia aj hlupe reci, poznámky. Neobmedzuj kontakt, neries tie reci, on sam si riesi tym svoj komplex - zly vztah so svojou stranou, resp zly vztah ty - tchyne - on. Udrzuj si svoje vztahy s vlastnou stranou a tes sa ze mas mamku a otca, nic nie je naveky, aby si potom neskor nemusela lutovat nic co urobíš a povies voci nim a mala na co spominat, aby si ich tvoje deti pamatali 😉
drzim palce na pevne nervy a dolezite je to male, co Ta potřebuje, nie tchyne, neries 😉
ahojky
ju a psychologa nepotrebujes, proste so sebou nenechaj manipulovat. Jasne si predsa povedala, ze nechces aby tam isla. Predpokladam ze je inteligentny clovek a staci jej to povedat raz 😉 skus jej to takto podat, napis jako zareaguje 🙂
Ahoj, jen tak lehce jsem to tu procetla a v nekolika bodech jako bych viděla sebe a moji tchyni.. Hlavne v chování k malému. Do svatby vše ok, pak jsem otěhotněla a přišla tuna rad. Jenže to nebyly obyčejné rady, ale vlezlost, o kterou nikdo nestál. Ale co, vytoužené vnouče, tak se těší. Když byl malému měsíc, šel na menší operaci s nozkou a pak měl na 6 týdnů zasadrovane nožky. No a během toho, jak měl tu sádru, tak mi volala, že tu má kamarádku a chtěla by se s vnouckem pochlubit. Domluvili jsme se na 2 odpoledne, že se sejdem na.zmrzlinu. Ona v 11 píše sms, že nechce jít s námi, že jestli by nemohla jít sama. Já na jedné ruce dost neprakticky zasadrovaneho prcka, v druhe ruce lahev a odepsala jsem jí "ne" a tím to začalo. Ze prý to je hnusný a že jsem tam měla dát aspoň smajlíka a mám se omluvit... Ona furt urazena, nekolikrat jsem se to s ni snazila urovnat. Jenze u toho urovnavani na me zacala hazet spinu, ze pry jsem ji schramstla vsechny prachy (nikdy mi do ruky nic nedala, vzdy vse davala manzelovi a navic bych ani nechtela, aby to dala me).. Ze pry na me twhotenske hormony působili uz rok pred svatbou (otehotnela jsem 9 dni po svatbe), ze nesouhlasila s nasi svatbou a vygradovalo to tim, ze pry jsem kur... Tim se veskere vztahy utnuly, na ulici me ani nepozdravila, ja se ji vyhejbala...
No a ted je tomu cca 2 mesice, co jsme se s ní opět zacali bavit. Ma v rodine tezce nemocneho a potrebuje psychickou podporu. Takze jsme veskere spory zakopaly. Ale hlavne uz se sebou nenechavam vorat. Rikam ji hned, co mi vadi (treba když našemu synovi říká kukacko.. Uaaaa:D) a jsme obě spokojene. Takže moje rada je nastavit pravidla, naucit se rikat ne a nenechat se sebou orat podle ní.
Horší to je s tím chlapem. Ten můj měl názor, že se mnou bude trávit zbytek zivota, ne s mamkou.. Takže když ona to na něj zkoušela hrát, tak byl hlavně při mně.
@momomomomo Navštívit psychologa není o tom, "přiznat" celé to dělám já. Je to o tom, že se nějak cítím, to mi ubližuje, ubližuje to dítěti, vztahu s manželem atd. A protože se nechci cítit špatně a nikdo jiný s tím nic neudělá, chci s tím něco udělat já. Jak jsem četl (většinu), vidím v tom nebezpečí i pro Váš vztah, který by jinak mohl být dobrý. A je to škoda. Navíc, pokud máš opakované sny, jaké jsi uváděla, tak je to opravdu na "razantní" řešení. Já se zabývám prací se stresem, moderuji tu na MK skupinu Emoční terapie a pro "vzdálené" pracuji úspěšně přes skype. Pokud chceš reference, mám od některých členek povolené (i když už s nějakým časovým odstupem) dát na ně kontakt. Nebo jsou hodnocení různě v příspěvcích ve skupině. (Jsou tam napravo "křížkované" odkazy).
Abych "nemlátil prázdnou slámu" - co nabízím, nabízím Ti pomoc v této oblasti přes skype, nabízím ji bez nároku na odměnu.
Tak jsme měli vítání občánků... nejen že přišla pozdě, ale ihned se drze cpala na všechny fotky, až jí i fotograf několikrát okřikl, aby odešla, že teď se fotí jen ten a ten, a že ona až potom... tak mi aspoń pár fotek zkazila tím, že vlezla při focení do záběru!!!! Několkrát jí okřikla i její sestra, ale jí to bylo fuk, chtěla prostě drze a nevychovaně urvat, co se dá!!!!
Ahoj holky, taky tady s dovolením upustím páru 😉 s manželem jsme spolu skoro 10 let, z toho 2 a čtvrt roku jako manželé...žijeme v 2 generačním domě s manželovými rodiči, každý máme svůj byt, jen venkovní prostory jsou společné. Vycházíme spolu dobře, i po narození malého (je mu 5 týdnů), tchyni je 58,je vitální, po dohodě si bere malého v kočárku po obědě každý pracovní den. Jsem ráda, protože malý moc nespí, takže když ho babička vozí, tak si stihnu dát jídlo a něco doma udělat. Co mi ale vadí je to, že mi nenechává soukromí... Například já kojím a jí není blbý nade mnou stát třeba celou dobu co malého krmím... To samé se mi stalo i při přebalování. Když jí řeknu že ji malého přinesu, tak jí to nedocvakne, že by mohla odejít... Nevím jak ji slušně odpalkovat,abych ji neurazila a nezničila dobré vztahy... :-\
@kata1988 tak ji řekni já si v klidu nakojim a přijdu....pokud bude nad tebou stát u vas doma, zeptej se pred kojhenim zda si da kavu ci caj a pak bez do ložnice nebo jiného pokoje....pokud by šla za tebou příště ji nabidni znovu kávu čaj a dodej mammko pockej na nás tady zapni si TV udělej si pohodlí my jsme za chvilku zpět..... 😉
Taky jsem nedocetla, ale mam pocit, ze popisujes mou tchyni. Ja jsem ale hned ze zacatku rekla, ze si nepreju chovani, kocarek ji nedavam, kdyz mi ho vzala tak jsem si ho vzala zpet. Sice jsem za cernou ovci, ale nevadi mi to, je to me dite a ne jeji. Blok jsem mela dlouho, z navstev 1 tydne se staly navstevy co 3 dny. Uz jsem toho mela dost a prestala jsem tam chodit a kdyz chtela prijit ona, tak jsem nemela cas. Maly ma ted 11 mesicu a tchyni to uz doslo, ozve se tak jednou za 14dni a muj blok je mensi. Delej s tim neco rychle, protoze z vlastni zkusenosti vim co to je, bat se kazdeho zazvoneni telefonu nebo u dveri. Pokud se neozves a nebudes si stat za svym, tak te to bude moc trapit a byt rodicem ma byt prijemne obdobi
Udělala jsem si rozhovor s tchýní...řekla jsem jí vše, co mi vadí a jak bych si to představovala. Byla jako milius - prej jak to všechno chápe, jak se mi nediví, že mě to štve atd.... díky tomu,jsem si už začala myslet, že se snad našla nějaká cesta... výsledek? už na první návštěvě po naší rozmluvě vše stejné...vlastně horší...ví co mě trápí a dělá ještě víc naschvály...protože díky tomu rozhovoru věděla co mi vadí...dopadlo to tak, že jsem odmítla k ní jezdit...pokud chce vidět malou, tak přijede ona k nám...začala mě pomlouvat u svých známých, jak jsem falešná a prolhaná, jak je můj manžel se mnou nešťastný a že se prý budeme rozvádět!!!!!!!!!!!! tohle už přeci nemá řešení, já už na ní nemám ani náladu, anichuť jí vidět, nebo něco řešit, pro mě prostě skončila...manžela to mrzí, prý si musíme o tom s ní promluvit ještě jednou, ale je to jako házení hrachu na zeď!!!!!!!!!!!!!!
@momomomomo spíš jako házení hrachu svini ☹
@momomomomo Domluvis se, pokud i druha strana se chce domluvit. Ona nechce, tak ji ukaz, jak to muze vypadat, kdyz nebudes chtit ty. Pul roku ignorace, stop navstev. Manzel at si k ni jezdi. Ty k ni nejezdi, ona at nejezdi k vam. Uvidis, jak rychle pochopi. U nas to takhle praktikujem a skvele vysledky. Poprve pomlka na pul roku a super. Pochopila. Od te doby vzdycky drobna pomlka (mesic), kdyz ma zase dojem, ze nas muze komandovat. Doporucuju vyzkouset.
to už momentálně dělám, neviděli jsme se měsíc...a výsledek? mě se dost ulevilo, to je pravda.... ale mluvia jsem s pár lidmi, co jí znají a ti mi řekli, že mě tak neskutečně pomlouvá, prej k nám nesmí jezdit, a malou jí nechci ukazovat a že jsem jí takhle sprostě odstřihla a udělala ze mě největší mrchu....
Mám podobnou zkušenost, začalo to v těhotenství, kdy mně tchýně neustále sledovala, co jím, jak dlouho spím, jestli mi není zima. Po porodu se to samozřejmě zhoršilo, malý se narodil skoro o 2 měsíce dřív, nechápala, že je na novorozeneckém, že k němu nesmí návštěny, neustálé telefony, kolik vypil, kolik přibral, kdy mi ho dají na pokoj. Když nás konečně propustili z porodnice, tak si ona i její rodina k nám chodili bez ohlášení a to v kteroukoli denní či noční hodinu. Pokud došli na návštěvu, trvala celé odpoledne, když se jakože na chvilku staví, byly to hodiny dvě. A třeba jim ani nevadilo, že jsem nemocná. Malý spal a ona ho budila, že přišla za ním babička. Několikrát, když jsem byla mimo obývák, vzala malého z postýlky a nevypla monitor dechu, krve by se ve mne nedořezal!!! Malý nám totiž před tím 2x v noci přestal dýchat. Cvičení vojtovky okomentovala stylem moje děti taky necvičili a žijí, však by malý všecko dohnal. Neustálé vmněšování do toho kolik malý jí, jak je oblečený, kdy chodíme na procházky, čím ho mažu...
Několikrát jsem bouchla, už jsem prostě nemohla a byla jsem brána za hysterku. Pak jsem zašla za homeopatkou, rozhovor s ní trval skoro 3 hodiny. Nestutečně mně pomohla, probrali jsme všechno ze všech stran a brala jsem i homeopatika, emoce prostě musely ven. Musela jsem nasadit jasné hranice a naučit se říkat ne. Pokud to tchýně nepřijme je to její problém. Např. pokud chcete přijít, dejte vědět aspoň hodinu dopředu, je možné, že někdy nebudu mít čas. Na dovolenou s vámi pojedu, ale pokud mi někdo bude říkat, že dělám věci kolem malého špatně, balím a jedu domů. Ne, teď se malého nedotýkejte, spí a já potřebuju, aby si odpočinul. Ze začátku se hrozně urážela, v podstatě ze dne na den k nám přestala chodit. Postupně si zvykla, že jsem nastavila hranice a teď docela dobře fungujeme. Jen mě mrzí, že jsem ty hranice nenastavila už dřív. Ono to chce si jít tvrdě za svým a na každou situaci reagovat, hlavně nemlčet.
@momomomomo No, to se musis od tech reci odpoutat. Ona to totiz dela presne s tim zamerem, na kterej ty ji skaces. Prinutit te, aby bylo po jejim. Pocita s tim, ze ti to bude vadit, budes se citit spatne a budes to chtit spravit. Klasicka manipulace. Mesic je moc kratka doba. To si jeste mysli, ze se vlastne nic nedeje a tebe to prejde. Moje tchyne dokonce verejne hlasila, ze mi hrabe z tehotenstvi a jak se uklidnim, tak to bude zase jako driv. No, po ctyrech letech uz je jasne, ze nebude. A dochazet ji to zacalo asi po tom pul roce. Ji to nedojde, pokud ji nedonutis.
@elen222 ono to je velmi smutné...ano, dítě není panenka na hraní ani jiná hračka, já jsem na tohle doslova alergická, na "půjčit dítě", uff 😖 ...tohle jsou pak situace, kdy se oni cítí, že jsou milionoví, udělali by pro mladé první poslední, ale ta zlá snacha to prostě všechno kazí 😒